Heiko 2010 aneb nahoru, dolů, ze sedla na sedlo!

Po loňském zářijovém termínu jsme letos zvolili červen a tedy relativní jistotu, že bude tepleji a delší dny poskytnou více času pro jednotlivé denní etapy. No, kdo z Vás si vzpomene, jak probíhal vývoj počasí v letošním roce, asi se nebude divit, že někteří jedinci ještě těsně před odjezdem hlásili, že v těch sr… nikam nejedou, protože loňské ježdění na sněhu ve Francii stačilo, jiní chtěli kupovat ne jeden, ale raději dva až tři nepromoky, atd. Pravdou je, že počasí nás napínalo do poslední chvíle, když v podstatě celé jaro propršelo, ale nějakým zázrakem dva dny před odjezdem vysvitlo slunce a v celé Evropě začalo 6-ti týdenní období tropických veder. Sraz jsme měli jako již tradičně na první čerpačce na dálnici D11 za Pardubicemi, čas odjezdu v 8.00h. Trochu dost jsem podcenil balení, takže jsem dorazil skoro s půlhodinovým zpožděním. Rychlé přivítání s Martinem (BMW GS 1150), Pepou (Intruder 1500) a Vaškem (XJR 1300). Hoši mě trošku proprali a za pár minut jsme vyjížděli směr Praha, Mnichov, Ga-Pa, Nauders a přes Passo Resia do cíle prvního dne, do městečka Glorenza na italsko-rakousko-švýcarském pomezí. Zajímavostí dnešní etapy bylo Lago di Resia, přehrada nad jejíž hladinu ční kamenná věž kostela a na jejímž dně kdysi stály tři vesnice. Jejich obyvatelé měli tu smůlu, že o výstavbě přehrady rozhodli fašisté pod vedením soudruha Mussoliniho, takže jednoho krásného dne prostě dostali příkaz k vystěhování bez náhrady!!! V Glorenze jsme se v předem objednaném penzionu sešli s Pavlem (V-Strom 1000), Lukášem (Transalp) a Jindrou (Versys). Kluci vyjeli o den dřív a přespali pod Salzburgem, nechtěli jet celou trasu v jeden den. Shledání jsme přiměřeně oslavili a šli spát, přeci jen 800km není úplně nejmíň. Na pokoji jsme ještě s Pepou stáhli pár deci jeho výborné slivovice, takže jsme spinkali jako miminka, ale to ráno… :-). 

2. den, pondělí 7. 6. 2010, Glorenza – Lago di Garda

Po snídani jsme se zabalili a před 9. hodinou vyrazili na jeden z hlavních cílů naší cesty, na Stelvio. Už jsme na něj mířili předloni, ale počasí nám nepřálo a nebylo ještě průjezdné. Vzhledem k termínu jsme si už v Čechách moc šancí nedávali ani letos. To, že je opět zavřené jsme si potvrdili včera v hospodě, nicméně jsme se rozhodli, že se podíváme aspoň k tomu zákazu. Fakt výbornej nápad :-), při návratu „ze“ Steliva jsme se poztráceli, což vzhledem k tomu, že v plné sestavě jsme ujeli asi 30km, je docela slušný výkon a tak plni nadšení po šťastném shledání vyjíždíme opět z Glorenz po SS41 náhradní trasou do Švýcar, přes Ofenpass a Berninu k dnešnímu cíli u Lago del Garda. 

Při parkování na Ofenpassu (2149m) Jindra usoudil, že jeho úplně nový Versys si zaslouží nějaký ten křest a klasicky na dlouhou nohu to složil zhruba metr od několika GS, takže k dominu chyběl jen kousek. Němečtí majitelé Baworáčků chvilku lapali po dechu a pak s úlevou pomáhali zvedat Jindru, my Češi jsme samozřejmě nejdříve zachraňovali motku. Upadl jen blastr a půlka stupačky, takže pohoda. Kousek před Berninou jsme u města Samedan zastavili u benzinky a vedle mě po chvilce zastavili 3 Němci na sportech a začali mi okukovat moje GSXRo. Chvilku mi bylo divný, co je tak strašně zajímá na mém zcela sériovém stroji, ale potom jeden z nich ukázal na kufr umístěný místo sedačky pro spolujezdce a řekl větu, kterou jsem skoro nerozdejchal: „Das ist originell Suzuki?“ V rychlosti vysvětlím – jednoduše jsem doma odšrouboval z krovky ty dvě platle, za které se to zaklapává k podsedlovce, místo toho jsem k tomu přišrouboval plotnu kufru a tím jsem vyřešil, kam s kufrem na sportu a navíc úplně zadarmo. Německy umím počítat do deseti a pár nejpoužívanějších frází, ale přesto jsem si tu odpověď vychutnal. „Nein, das ist originell tschechische ´fištrón´ “. Němčináři jdou teď asi k zemi, ale borci rozhodně pochopili a chtěli to vidět. Tak jsem vyndal klíček, vycvaknul to celé ven a ukázal jim to. Ten obdivný pohled, kdy se pokoušeli pochopit, jak jednoduše jde něco vyřešit bez kupování originálního příslušenství, bych Vám přál vidět.  Připomnělo mi to film Tanec s vlky, konkrétně reakci Kopajícího Ptáka, když se poprvé v životě podíval do dalekohledu, který mu Kevin Costner půjčil na sledování bizonů :-):-):-).Při přejezdu Berniny (2330m) se příjemně ochladilo a množství sněhu podél silnice dalo na chvíli zapomenout na jinak stále větší teplo. Za Berninou mě ve městě Le Prese  překvapil vlak jedoucí po silnici přímo středem obce. Myslím, že je to jeden z důvodů, proč nejsou Švýcaři v unii. Tohle by jim prostě přes všechna ISA a jiné nesmysly nemohlo projít. Z města Tirano, již opět v Itálii, jsme měli naplánovanou „bjůtifulku“ okreskama přes kopec do Edola, ovšem okresky se ukázaly býti místními či spíše obslužnými komunikacemi skrze jablečný sad. Navíc křížení těch cestiček bylo tak časté a nešťastné, že jsem nestačil sledovat navigaci, která zase po mých prošvihlých odbočeních nestačila přepočítávat, takže z toho bylo 15-ti minutové bloudění sadem, zpestřené přímým zásahem nějakým postřikem z traktoru, abychom nakonec skončili na stejném místě, kde jsme začali. Zvláště Pepovi na Intrudru se to spojkování moc líbilo. Takže plán B, navigace do režimu nejrychlejší a už jsme ho mastili po SS 38 a 39 přes Apricu. Mělo to jednu chybku na kráse, opět jsme se ztratili, ovšem druhá skupina měla taky navigaci, takže jsme se jen telefonem dohodli, že cíl je jasný a vše je v pohodě. Po kávě v Aprice jsme pohodovou a pěknou cestou přes města Dimago (SS42), Folgarida, Madonna di Camp. (SS239) a asi nejnižší sedlo (Passo Duron – 1 000m n.m.) v poklidu a plynule mířili do hotýlku u Lago di Garda, který jsme znali již z loňska. Po hygieně jsme zamířili do také již známé pizzerie, kam za námi dorazili i kluci, kteří se z jablečného sadu pod Apricou vydali jinou cestou než my. Piv bylo na oslavu shledání tak akorát a tento večer jsem Pepovu slivovici odmítl :-). 

3. den, úterý 8. 6. 2010, Lago di Garda – Campitello di Fassa

Ráno snídaně, postupný odjezd k blízké Shellce a odtud již hromadný odjezd zpátky do hor. Neodpustili jsme si malou chybku v rozhodnutí kudy pojedeme a místo po dálnici jsme se vydali po souběžné silnici, což vzhledem k provozu v městečkách, která jsme projížděli, nebylo nejšťastnější. Ale nic tragického to nebylo, po hodince cesty jsme ve městě Calliano odbočili na východ (SS350), budíky šly nahoru (ne, nejeli jsme po zadním, ale kopečky to byly pěkný…) a krásnými zatáčkami jsme začali stoupat. Občas jsme zastavili v nějaké pěkné horské vesničce na cigárko, pár fotek, slunce na chvíli zašlo za mraky a tak jsme krásným tempem pokračovali směr Campitello di Fassa, kde jsme měli poslední zamluvený nocleh. No, úplně bez problémů to nebylo. V městečku Folgaria nás zastavil zákaz vjezdu (oprava komunikace). Samozřejmě italská klasika, tzn. bez jakéhokoliv značení objížďky, takže cvak, cvak do navigace a na Passo Sommo míříme objížďkou přes Passo Coe (1610m). Objížďka cca 50km, což v tomto terénu a výjimečně na nekvalitní silnici byly skoro 2 hodiny. Passo Sommo (1341m) je v podstatě jen křižovatka na kopečku v lese s malou restaurací a tak velíme k odjezdu, když mírně se opozdivší Lukáš elegantním zahozením Transalpa (jak jinak, než na dlouhou nohu) mění program. Takže rychlá akce, motku na stojan, Lukáše na nohy a kafe :-).

Kafe dobrý, Lukáš i Transalp v pohodě a vyjíždíme směr Carbonare (na špageti bylo ještě brzo) a dále na San Martino di Castrozza (SS50) a na Passo Rolle. Při stoupání na něj začalo pršet, ale klimatický předěl, který je zde připomenut barevným piktogramem, se projevil a po přejetí sedla nebylo po dešti ani památky, zmizely i mraky a začalo pečení, které trvalo po zbytek výletu :-(.

Kousek před cílem dnešního dne se mi dostalo té cti, seznámit se se zdejšími prodejci „carabin“. Trochu mě zaskočilo, že tito trhovci mají stánek za městem, staví zákazníky v policejní uniformě a s plácačkou v ruce, ale nápis na autě zněl jasně :-). Nu, řeknu Vám, pěkně jsme si popovídali. Zkusil to italsky, německy, já zas anglicky, to ale uměl stejně dobře jako já italsky a německy a tak jsme přešli do evropštiny, kdy on mluvil italsko-německy a protože anglicky to s ním fakt nemělo cenu, tak já česky. A světe div se, šlo to. On mlel nesmysly, že jsem jel rychle, já se bránil, že obec už skončila, on zas cosi o nějaké příměstské zóně, značené snad nějakým křížem nebo co, kde je taky 50km/h, já na to, „Cože?!“, to pochopil náramně, protože odpověděl, „Si!, Si!“, pak něco mlel o 120 E pokuty. No, nebudu zdržovat, za přísného poplácávání červenou plácáčkou o své vysoké naleštěné holínky mi odebral všechny doklady. Jeho kolega pak asi 10 minut telefonoval a když zjistili, že moto je moje, všechno mi vrátili a řekli, ať jedu „piano“. Tu jsem si vzpomněl na své hudební vzdělání a pochopil, že moji rychlost měřili ušima a říkám: „Si, si, signore, piano pianissimo“. Z jeho pohledu jsem poznal, že jsem to lehce přehnal, tak jsem rychle zapnul přilbu a pryč. Kamarádi mezitím v Campitellu vyřídili formality s ubytováním, takže jsem už jen zajel do garage, do sprchy a do hospody. Oslava neudělené pokuty mě stála téměř celou „ušetřenou“ částku, navíc jsme večer s Pepou dopili tu slivovici…

Za Fedaiou jsme přes Passo Staulanza pokračovali dále na východ s plánovanou pauzou nad městečkem Longarone u přehrady Vajont, když jsme po cestě ve Forno di Zoldo vyzvedli v cukrárně Lukáše, který jel napřed a kde jsme společně bouchli pár zmrzlin, sodovek a kafí. Ale zpět k přehradě Vajont. Je to dost smutné místo.  Přehrada je již dávno prakticky celá vypuštěná a je dnes jakýmsi památníkem na oběti obrovského neštěstí a mementem lidské debility. Velmi stručně: přehrada byla dokončena v roce 1961 a to především z důvodu zabezpečení zásobování regionu el. proudem. O dva roky později došlo k sesuvu cca 200mil. m3 zeminy z přilehlé hory do přehrady a k následnému přelití asi 50 mil. m3 vody přes hráz a zaplavení vesnice Longarone. Bilance přes 2 tisíce mrtvých je o to tragičtější, že sesuv půdy nepřišel z ničeho nic, ale byl delší dobu avizován malými sesuvy, otřesy a pohyby svahu, ovšem nikdo z odpovědných osob nenašel odvahu nebo nechtěl dát pokyn k odpuštění vody – vzhledem k ceně výstavby přehrady a elektrárny…
Pauza u přehrady byla nakonec vzhledem ke stále většímu vedru velice krátká a asi po 15-ti minutách jsme se vydali dále na jihovýchod. Přejeli jsme ještě pár kopečků, u městečka Barcis jsme si chvíli odpočinuli u pěkného jezera, vzápětí jsme lehce zabloudili a otáčeli se v tunelu před městem Maniago, abychom se do něj dle plánu dostali oklikou po nádherné silnici SP 63 a díky špatnému odbočení pak nějakou neuvěřitelně úzkou a klikatou místní cestičkou. Před tím jsme ještě zvládli na poslední chvíli natankovat, hlavně Lukáš, který se na benzinku došoural opravdu na výpary. V Maniagu jsme zakotvili v hotelu na náměstí a v zápětí se seznámili s dvěma slovenskými děvčaty, která tam pracovala. Jedna mladinká a moc hezká, druhá asi taky kdysi byla. Pepa se mě na pokoji ptal, co tady asi tak dělaj? Řekl jsem mu, že nevím, co ta mladá, ale ta druhá asi jo… . Ale nevím, třeba to jen tak vypadalo. Nejspíš to byly takové ty holky opravdu pro všechno… . Večer jsme odbyli pizzou, několika pivy a před půlnocí jsme zalehli.