GRAPPA

Původně se to mělo jmenovat MONTE GRAPPA. Díky počasí (nejdřív vedro, potom déšť) z toho nakonec málem zůstala spíš jenom ta GRAPPA. Proč se tomu tak stalo?

GRAPPA
Horský masiv MONTE GRAPPA, s nadmořskou výškou 1776 m, táhnoucí se od Santa Lucia na severu k Bassano del Grapa na jeho jižním úpatí, byl v letech 1917 a 18 svědkem nelítostných bojů. Někdy je také označován jako „Italské Thermopyly“. Památník připomínající tuto pohnutou dobu stojí za to navštívit. Nejlépe na motorce. Okolní horské silnice skýtají mnohá jezdecká potěšení.

Skoro dva měsíce jsem se nesvezl a tak, když mi kamarádi z Brna a okolí volali, že by se někam mohlo na čtyři dny vyjet, řekl jsem si, že by to mohlo být právě tam. Jezdecká i technická sestava byla předpokladem úspěšného zvládnutí na čtyři dny nemalé porce kilometrů. HYPERMOTARD 1100, ST3S, ST4S, BIMOTA DB 6 a TIGER 1050. Aby toho hned na první den nebylo zase tak moc, přesouvám se už ve středu k Wolfům na chalupu. Odtud, jako za „starých časů“ ve čtvrtek ráno s Igorem vyjíždíme.
V Třebíči na nás čeká David (ST3S), v Halámkách u OMV si dávají první ranní kafíčko Petr (HYPERMOTARD 1100 S) a Marek (ST4S). Tak si ho dáváme taky.

PŮVODNÍ PLÁN:

čtvrtek 27.8.09 - Krems, Melk, Admont, Trieben, Turracherhöhe, Döbriach, délka z L.H. cca 514 km.
pátek 28.8.09 - Hermagor, NASSFELDPASS, PASSO DEL CASON DI LANZA, Tolmezzo, San Francesco, Lago Dei Tramonti, Barcis, Longarone, Santa Lucia, Romano d’Ezzelino, délka cca 323 km.
sobota 29.8.09 - Strada General Giardine, MONTE GRAPPA, Santa Lucia, PASSO ROLLE, PASSO DI VALLES, PASSO D. GIAU, Cortina d’Ampezzo, Sappada, PLÖCKENPASS, Mauthen, KATSCHBERGHÖHE, délka cca 400 km.
neděle 30.8.09 - Tamsweg, SÖLKPASS, Admont, Altenmarkt b.St.Gallen, Grein, Zwettl a dál každý svou stopou, délka cca 500 km.
REALITA

Čtvrtek 27. srpna 2009

Jedeme podle naplánované trasy. Z Retzu je to ještě kousek trochu nuda, ale za Hornem vjíždíme svižným tempem do hezky zakrouceného údolí říčky Kamp a začíná to dostávat příjemný rytmus. Z Kremsu podél Dunaje do Melku to sice jezdecky není nic moc, ale až na průjezdy měst to docela jede a je na co koukat. U Melku přejíždíme Dunaj a odtud si to upalujeme čím dál tím zvlněnější, hezky zalesněnou krajinou k jihozápadu na Scheibbs.
Odbočujeme na silnici č. 25 směr Hieflau a Admont vedoucí krásným údolím, podél nádherné řeky vyhledávané velkým množstvím českých vodáků a centrem Národního parku Gesäuse. Tento úsek už máme tak najetý, že si ho můžeme dokonale užít. Víme kam jedeme. V cukrárně na náměstí v Admontu si dáváme skvělou kávu a něco k tomu. Úsek z Admontu do Triebenu není nijak dlouhý, ale jezdecky velice příjemný. Naprostá bomba je ale nově postavený výjezd z Triebenu na Hohentauern. Při cestě z Dolomit na začátku července jsme oba tyto úseky jeli v protisměru. Dokonalý asfalt a perfektní poloměry zatáček provokují k tomu, aby člověk vzal pořádně za plyn, a šel naprosto bezpečně do náklonů o jakých se mu na našich silnicích ani nesní.
Až do Predlitz je to spíš zrychlený přesun. U populární hospody na rozcestí zahybáme do hlubokého údolí kroutícího se a stoupajícího jižním směrem do sedla Turacher Höhe. Tady přejíždíme ze Štýrska do Korutan. Začíná se smrákat a protože nikdo z nás nemiluje jízdu za tmy po horských silnicích, začínáme se rozhlížet po nějakém přístřeší. Pokaždé se snažíme spát co nejvýše, ale tentokrát převládá názor, že by tady byla ráno moc velká zima a tak sjíždíme do údolí. Na druhý pokus se ubytováváme v Gasthof – Pensionu Wiedwegerhof ve Wiedwegu. Už jsme za stejné peníze bydleli i lépe, ale motorky jsou v garáži a nechceme tu bydlet, ale jenom přespat. Původně jsem myslel, že přespíme až v Nassfeldpassu, ale to by bylo asi opravdu trochu moc. I tak to bylo skoro 500 km.

Pátek 28. srpna 2009

Už ráno je jasné, že bude pěkný horko. Vlečeme se přes Bad Kleinkirchheim a Döbriach ležící na břehu Millstätter See. Jakmile ale míjíme poslední domy, začíná celkem hezké stoupání na hřeben, přes který se dostáváme do údolí Drávy. Podjíždíme dálnici a znovu stoupáme na další hřeben. Za ním se rozkládá širokého, plochého údolí, kterým vede podle mne poměrně nudná, ale mezi motorkáři poměrně vyhledávaná silnice č. 111, Gailtal-Bundesstrasse. Za Hermagorem odbočujeme na docela zábavnou, dostatečně zatočenou Nassfeld-Bundesstrasse, vedoucí převážně ve stínu hustého lesa, kde se dá přiměřeně tahat za plyn.
Společně máme najeto tisíce kilometrů a tak nám nedělá problém, i při dost svižné jízdě, se držet pohromadě. Kromě výjezdů do horských průsmyků. Tady každý užívá volnosti podle svého gusta. Sraz je vždycky v sedle. Někdo to bere pěkně pod plynem, jiný zase jede na kochačku a cestou třeba fotí.
V Nassfeldpassu (Passo di Pramollo) děláme pauzu na kávu a po té se volným tempem spouštíme do italské Pontebby. Poměrně úzká a ne právě perfektní silnice stejně nic jiného neumožňuje. Vzhledem k tomu, že čas poměrně letí a my se chceme dostat ještě daleko na jih, vynechávám přejezd Sella di Cereschiátis a průjezd údolím d’Aupa a raději zrychlujeme po hlavní silnici směr Tolmezzo. Projíždíme krajem města a odbočujeme na krásnou horskou silnici vedoucí sérií nádherných zatáček do sedla Chianzután. Podle provozu je motorkáři docela oblíbená a u hospody parkuje slušné množství strojů. Dáváme si celkem nic moc oběd a pokračujeme. Hodně se klikatící horskou lesní silnicí se posouváme poměrně pomalým tempem k jihozápadu, k jezeru Tramonti kde v příšerném vedru zastavuju na jeho břehu. Tady se celkem bez problémů shodujeme, že dál k jihu, do ještě většiho horka se nám nechce. Ježdění po Monte Grappa si necháme na jindy a raději otáčíme nazpátek k severu do vyšších hor.
K otáčce naštěstí dochází přímo na rozcestí, ze kterého vede nádherná, hodně se kroutící silnice přes Passo di Rest do Ampezza. Na mapách poměrně nenápadná, celkem zastrčená, ale parádní. Je to úplný balzám na duši po trochu krkolomném a navigačně nepřehledném slalomu lesem, kde i Zumo ztrácelo orientaci. Protože máme různě velké nádrže a tedy různý dojezd, tankujeme všichni v Ampezzu. Po provedené změně vlastně pořádně nevíme kam do večera dojedeme a také kudy a kam pojedeme v sobotu.
Z Ampezza jedeme nejprve k jezeru Sauris. Ne ale kratší cestou vedoucí tunely, ale sice delší ale mnohem hezčí přes Passo di Pura. Před vrcholem stoupání přicházejí první lehké dešťové přeháňky, které se během chvíle mění v docela hustý déšť. U horské chaty v sedle zastavujeme v domění, že si tady dáme kávu, počkáme až se déšť přežene a pojedeme dál, přes Sauris na Sappadu. Tento plán bere za své už tak po deseti minutách. Mají volné pokoje, je tu klid a před chatou pod střechou se fakt příjemně sedí. Proč se někam honit. Motorky raději hned dáváme také pod střechu. Po dvou pivech se jdeme ubytovat a dát si sprchu, k večeři si objednáváme spousty místních dobrot (sýry, špek, atd.) a hned poté přichází licitace, kterou to že grappu bude nejlepší ochutnat. Tak jak jsme byli rozhodní při volbě trasy a místa noclehu, vládne teď totální nerozhodnost. A tak David přináší pro jistotu pět různých grapp. Několik panáčků neuškodí a je to velká dobrota. Jen velmi silná vůle rozhoduje o ukončení této kratochvíle. V sobotu nás čeká hodně náročných kilometrů.

Sobota 29. srpna 2009

Pršet přestává během noci, ráno je poměrně chladné a kolem nás se převaluje mlha. Nad ní je ale cítit modrou oblohu a tak do nás vstupuje lehký optimismus i když předpověď je nic moc.
Po lehké snídani balíme a pořizujeme kolektivní, vrcholové foto. Vyrážíme směr Lago di Sauris a odtud po moc hezké hodně stoupající silnici do sedla di Razzo. Tady stáčíme doprava do nádherného údolí Pesarina na Luncis a Comeglians, a u Rivo najíždíme na „Strada delle Dolomiti Carnicha“ vedoucí nejprve údolím a v poslední části sérií nádherných zatáček, galerií a tunelů do Passo di Croce (Plöckenpass).
Nejenom u nás se po silnicích pohybují zakomplexovaní tupci. Hned před první pravotočivou serpentinou dojíždíme s Davidem nějakého Švéda v Audi S4. Před ním jede ještě jedno auto a obytňák a tak, abych se za nimi nemusel táhnout, nakládám tomu ještě před výjezdem ze zatáčky a předjíždím ho. Buď se leknul nebo vsteknul, ale v ten moment ho mám na doraz na zadním kole. Rád by závodil, ale neměl kde. Za další zatáčkou ho vzal David a tři další předjetí v rychlém sledu po sobě málem nerozdejchal. Od seveřana by člověk čekal víc klidu.
V první hospodě na rakouské straně si dáváme guláš suppe a pivo nealko, a začíná pršet. Problém s deštěm řešíme každý po svém. David nepromok nemá a proto chtě nechtě musí zůstat v kůži. Já nepromok sice mám, ale nevěřím, že bude lejt tak vydatně. Sázím na voděodolnost textilu s goretexem. Igor, Marek a Petr jdou rovnou a bez váhání do nepromoků. Dělají dobře. Dokud jedeme dolů po stodesítce a po vedlejších silnicích, ještě to jde. Když ale najedeme na stojedenáctku s vyjetýma kolejema, ve kterých jsou hluboké kaluže, přichází docela drama s každým protijedoucím hňupem, který považuje silnici za myčku se spodním mytím. Síla živlu je taková, že raději zajíždíme pod střechu první benzinové pumpy. Po chvíli se nám zdá, že déšť trochu ustává a tak do toho jdeme znova. Po pár kilometrech chytám takovou cejchu od protijedoucích aut, že si připadám jako kdybych jel vodopádem proti proudu. Marek totéž pro změnu od auta které předjížděl. Takže v nejbližším městečku znova k pumpě pod střechu a hups do nejbližší hospody. Tady už začal mít navrch rozum nad vášní. Dokonce padlo několik, snad ne vážně myšlených, úvah o ukončení této naší sobotní vyjížďky. Nakonec se rozhodujeme dojet alespoň nazpět do Wiedwegu. Je to nějakých 80 km a to se dá. Takže jdeme znova do nepromoků, krom Davida už všichni a vyrážíme do nepohody. Přes fakt hodně blbý počasí se naštěstí nikomu nic nestalo a bezpečně zastavujeme k penzionu. Motorky jdou na noc do garáže a my se jdeme ubytovat.

Neděle 30. srpna 2009

Nedělní ráno je sice trochu chladné, ale je jenom lehounce pod mrakem. Vypadá to na příjemný den.
V půl desáté startujeme našich jedenáct válců a jdeme do sedel. Výjezd z jihu na Turracher Höhe je zajímavější než z opačné strany. Je strmější a okořeněný řadou krásných zatáček s perfektním povrchem. Je to skvělá rozcvička. Po propršené sobotě, kdy na rakouských silnicích člověk málem nezakopl o motorku, se nadržení motorkáři probudili a na hustotě provozu je to znát. Cestou dolu kopcem do Predlitzu se sjíždí docela dlouhý vláček. Naše stopa tentokrát vede na Sölkpass. Ráno všichni hlásí, že mají benzínu dost a tak mne vůbec nenapadá zastavit u pumpy v Murau. Můj palivoměr ukazuje dojezd víc než 80 km a přes kopec je to necelých 50. Už tak v polovině stoupání se na displeji rozsvěcuje 0. Navíc, už ani nevím ve které z mnoha zatáček to bylo, místo abych jel správně doprava po asfaltu, volím opticky širší průsek rovně a ve vteřině jsem na kamenité cestě do lesa. Naštěstí bez újmy na majetku, zdraví i duchu se vracím do správného směru a dojíždím do průsmyku. Díky, po včerejším a nočním dešti, krásně čistému vzduchu je naprosto luxusní viditelnost. Proti ostatním alpským průsmykům je tento poměrně skromných rozměrů i nadmořské výšky, ale i tak je velice příjemný jak jezdecky tak i co se krajinných vjemů týká.

Cestou z kopce se trochu vzpamatovává můj palivoměr a začíná vykazovat nějaké hodnoty. Je to ale poněkud méně než by bylo třeba na dojetí k nejbližší pumpě. K mé nemalé radosti nám to vychází a nemusíme potupně tlačit. Benzín nám sice vystačil, ale začínají se projevovat první drobné technické neduhy. Na ST4S tak trochu nedrží nosič na svém místě a z Bimoty nám malinko uniká olej z chladiče. Naštěstí je doma majitel jakési (snad traktorové) dílny přes ulici a tak máme jak náhradní šrouby, tak i potřebné nářadí. Po chvilce oprav a občerstvování sebe sama můžeme odejet.
Odpolední nedělní provoz je přijatelný. V Lienzu jsme co by dup a odtud už začíná příjemná jízda směrem na Admont, St. Gallen a Altenmarkt b. St. Gallen, kde je na rohu moc příjemná a mnohokrát již vyzkoušená zahradní restaurace s řízky přes celý talíř. Tady je předposlední společná zastávka.
Skoro všechny hlavní rakouské silnice, dálnice nepočítám, jsou většinou velice příjemné pro jízdu na motocyklu. Silnice č. 117 a na ni navazující 121 vedoucí přes Weyer Markt a Waidhofen a.d.Ybbs do Amstettenu patří však mezi ty nejhezčí a každému ji vřele doporučuji. V naprosté pohodě po ní dojíždíme na nábřeží v Greinu kde si dáváme tradiční kafíčko s výhledem na Dunaj.

Tak jako jsem vychválil předchozí silnice, musím naprosto velebit silnici č. 119, kroutící se údolím z Greinu severním směrem. Vůbec celá tato oblast, rozkládající se na poměrně velkém území mezi Dunajem a českou hranicí je obdařena mnoha a mnoha kilometry naprosto perfektních silnic, po kterých by se dalo jezdit do naprostého zpitomění. Důrazně podotýkám, že velice bezpečně. Stodevatenáctka je ale jedna z nejlepších a navíc má, na prvních ani nevím kolika kilometrech, protože jsem to nějak nesledoval, naprosto nový a dokonalý povrch, takže se po ní jede vážně úžasně. Perfektní poloměry zatáček v kombinaci s hrubým povrchem se přímo nabízejí k využití pneumatik doslova až na rantl a můžete si dovolit jet pořád pěkně pod plynem. Hned na nájezdu se zapojujeme do vláčku motorek a tak si to dokonale užívám. Skoro celou dosavadní cestu jsem většinou koukal do zrcátek.
Naše společná cesta končí, jako už mnohokrát, v Zwettlu. Moravská sekce si to upaluje na Horn, Retz, Znojmo a dál podle toho odkud kdo je, já jedu sólo jízdu po trase Waidhofen a.d.Thaya, Slavonice, Dačice, Telč, Jihlava, Havlíčkův Brod a Pardubice.

Už dlouho jsem tudy nejel a tak mne příjemně překvapuje změna stavu zdejších silnic. Škoda že jenom do Jihlavy. Tady to končí a nastává tradiční marasmus česko-moravských, tzv. liniových staveb. Ještě že máme tolik institucí majících v popisu práce se o ně řádně starat.
Možná by se nezřízeně početný ansámbl Ministerstva dopravy a jemu podřízených úřadů mohl zamyslet nad tím, jestli se náhodou na počtu dopravních nehod nepodílí značnou měrou právě naprosto dezolátní stav našich silnic. Možná by stálo za úvahu, podle mého názoru poměrně stupidní kampaň „Nemyslíš zaplatíš“ rozšířit také o téma nebezpečný stav silnic. Systém „oprav“ tzv. tryskáním emulzí a kamenivem by měl být označen jako veřejné ohrožení. Kdo měl někdy to potěšení se projet po takto „opravené“ silnici ví o čem je řeč. Toto na rakouských, italských nebo jiných evropských silnicích nepotkáte a proto je ježdění v těchto končinách tak příjemné a bezpečné, a doporučení hodné pro každého.
Ale zpět k tématu.
Vzhledem k vrtochům počasí a naší omezené ochotě k masochismu jsme tentokrát najeli „pouhých“ cca 1450 km. Ale užili jsme si to. Teď u nás nastane zhruba pětitýdenní téměř totální odstávka techniky. Doufám, že druhý říjnový víkend si prodloužíme jako již tradičně během posledních několika let a vyjedeme do štýrského Sankt Jakobu. Pominu-li severní Itálii, je to na ježdění jedna z nejpříjemnějších snadno dostupných oblastí.

Petr Fryč
Autor je vydavatelem publikace "Alpský průvodce". Objednat si můžete posledních 50 kusů na emailové adrese: alpy@motorkari.cz za 199 Kč + poštovné 80 Kč.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.33
Známkováno: 6x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist