Expedice Stelvio & Dolomity

Plán vyrazit na motorkách do Itálie se zrodil poté, co jsem koncem srpna 2011 společně se strýcem Fandou podnikl cestu do rakouského Postalmu, kterým procházela naprosto úžasná silnička s volně pasoucími se krávami a kde bylo nespočet místních salaší a jedno prázdné lyžařské středisko, kde jsme měli zařízené ubytování. Odtud jsme se druhý den jeli podívat do cca 50 km vzdáleného Berchtesgadenu na Hitlerovo Orlí hnízdo, k němuž cesta vedla zakroucenými horskými silničkami a rozlehlými údolími. Všudypřítomné hory a místní silničky mě naprosto uchvátily, že jsem hned věděl, že další rok se opět vydám v sedle motocyklu do Alp. Jako nadšený motorkář jsem se samozřejmě ihned poté začal zajímat o ty nejhezčí a nejvyhlášenější silnice střední Evropy situované v Alpách. Tentokrát mě nezajímal cíl cesty jako v případě Orlího hnízda, které bylo to hlavní, proč jsme tam jeli, ale prostředí a hlavně silnice, na kterých si budeme užívat každý metr jízdy. Nápad byl tedy na světě – projet tři z pěti nejlepších silnic pro motorkáře, a to Passo dello Stelvio a Passo Pordoi v Itálii a Grossglockner v Rakousku. Nezbývalo tedy nic jiného než našetřit finance, pečlivě naplánovat trasu, nakoupit eura, vyřídit cestovní pojištění, sladit s Fandou volno, připravit motorky a už jen doufat, že se vydaří počasí.

Expedice Stelvio & Dolomity

Kapitoly článku

1. den - úterý 10.7.2012

Sraz jsme si dali s Fandou v 7:30 na pražské Jižní spojce u poslední benzinky ÖMV před Barrandovským mostem. Jelikož vyrážím ráno z chaty vzdálené cca 20 km od místa srazu, vyčleňuji si 45 min na cestu tam, abych si v klidu dotankoval a něco posnídal, než přijede Fanda. Bohužel Jižní spojka byla už krátce po sedmé ranní docela slušně ucpaná a na chopperu se nekličkuje mezi auty tak snadno jako na skútru, takže přijíždím na benzínku s 15 min zpožděním. Nejistý, jestli jsem zajel opravdu k té poslední pumpě před mostem, tankuji, kupuji něco k snídani a volám Fandovi, jestli už je na místě, abych se přesvědčil, zda-li jsem tam správně či ne. V tom vidím, jak náhle přijíždí. Dáváme kafe, probíráme plánovanou trasu dne a cca po 15 minutách vyrážíme. Je krásné ráno, příjemných 15 stupňů, slunce začíná nabírat na síle, zkrátka ideální počasí na motorku. Ze začátku se proplétáme hustou kolonou na Barrandovské spojce, až po nějakých cca 10 minutách najíždíme na dálnici a nabíráme směr Plzeň. Na tachometru se nám rychle ustaluje ručička tachometru na 140tce a šineme si to celkem prázdnou dálnicí kupředu. Zhruba někde u Berouna se nám začínají objevovat černá mračna nad hlavou, což nám nepřináší žádnou radost, jelikož zmoknout cca 20 min od výjezdu není nic, co by člověka těšilo. Čím více polykáme kilometrů, tím začíná z nebe padat více a více kapek a oba začínáme přemýšlet, že asi nebude na škodu, zastavit u nějaké benzinky a obléci se do nepromoků. Naštěstí to bylo opravdu jen velmi slabé poprchávání a dešti jsme ujeli, což jsme dost uvítali, protože za tu dobu jsme nenarazili na žádnou benzinku, kde bychom si mohly navléct nepromoky. Cca po hodině a půl jízdy zastavujeme někde za Plzní, kde děláme malou pauzu a těšíme se, že dál do Klatov už pojedeme po okresce. Okresku si moc ale neužíváme, protože tam je hustý provoz a ještě k tomu asi 15 km objížďka po těch nejrozbitějších cestách ČR. Projíždíme Klatovy a nabíráme směr Železná Ruda, kde si konečně začínáme užívat krásné, zakroucené silničky. Ty si ovšem neužívám dlouho, protože najednou zjišťuji, že mi nečekaně dochází benzín, takže přepínám na rezervu a svůj styl jízdy měním na velmi ekonomický a nudný, jelikož jsem se bál, abych vůbec dojel k nejbližší benzince, která byla až za nějaký 15 km v Železné Rudě. Tankuji plnou a hledáme restauraci na oběd. Po vydatném obědě se přesouváme přes hranice do Německa směr Rosenheim. Okamžitě si zvykáme na bezproblémově plynulý a přehledný provoz, krásné rychlé silnice bez různých děr a výtluků a hlavně perfektní německé značení. Ještě pár kilometrů trpíme na dálnici, abychom naspořili čas, a už nás čekají jen zdejší okresky. Po pár kilometrech se na obzoru konečně začínají objevovat hory, kterých se už nemůžeme dočkat. Po cestě do Bad Tölzu v lese v táhlé pravotočivé zatáčce mám první krizi, kdy vidím, jak auto daleko přede mnou brzdí, rovněž beru za brzdy, když v tom najednou na to dupne a úplně zastaví, na což mé brzdy na chopperu nejsou stavěné, a v poslední chvíli to strhávám těsně vedle něj. Kdybych to neudělal, tak jsem se mu pravděpodobně vydal zkoumat kvalitu zadního nárazníku. Za Tölzem už začínáme mít hlad a už se na nás projevuje únava, na tachometru máme natočeno už 470 kilometrů, tak se poohlížíme po nějakém ubytování. To nacházíme v jedné malé vesničce asi po půlhodinovém objíždění všech místních „Zimmer frei“ u jedné starší paní. Schováváme motorky na dvoře, sundáváme z nich věci, následuje sprcha a ptáme se paní na nějakou místní hospodu, kde dobře vaří. Ta nás nasměruje do centra samotné vesničky, kde si dáváme pořádnou večeři tak trochu italského stylu a „německé“ pivo, na které si chvilku sice zvykám, ale únava zapříčinila svoje a druhé už mizí velmi rychle. Ve 22:00 to balíme a jdeme spát, další den nás čeká Itálie.

2. den - středa 11.7.2012

Ráno se probouzíme do slunečného dne, koukáme z okna, jestli máme motorky tam, kde jsme je nechali, a přitom zjišťujeme, že přes noc muselo pořádně pršet, protože je všude mokro. Paní domácí nám připravuje vydatnou bavorskou snídani, během které si pročítáme plán trasy, kudy dnes pojedeme. Po snídani balíme věci, přivazujeme na motorky a loučíme se s paní, která nám přeje šťastnou cestu a dobré počasí. Vyrážíme směrem na Garmisch-Partenkirchen. Cesta vede nádherným průsmykem, kde potkáváme skupinu motorkářů všech na BMW, za kterými se držíme až do Garmische. Tankujeme plnou, dáváme něco k pití a pokračujeme dál do Rakouska směrem na Itálii. V Rakousku narážíme na první ostré vracečky, které zakončuje asi kilometrová kolona vozidel čekajících, až budou moc projet tunel. Pomalu se suneme do popředí kolony a zjišťujeme, že tunel zrovna čistí, tudíž je neprůjezdný v obou směrech. Bohužel nikudy jinudy to objet nejde, takže zde v dopoledním pařáku trávíme na slunci necelou hodinu. Poté, co je tunel vyčištěn, hltáme další kilometry horským průsmykem přes město Fliess a stoupáme až na italské hranice, za kterými se nachází rozlehlé jezero Lago di Resia. Zastavujeme, děláme pár fotek a kocháme se nádherně čistou vodou a horami okolo nás. Po malé pauze usedáme znovu do sedla a sjíždíme do údolí. Silnice je samá zatáčka a brzdy si užívají svoje. Dole v údolí špatně odbočujeme a vjíždíme do typicky italské malé vesničky, kde hlavní tah prochází přímo středem mezi domy, kde dvě auta se tu nemají šanci vyhnout. Po pěti kilometrech zjišťujeme, že jedeme špatně, tak se vracíme zpět a pokračujeme až do další odbočky. Tentokrát už do té správné na Prato Allo Stelvio. S vědomím, že už jsme blízko proslulého Passa della Stelvia, ignorujeme místní radary a stoupáme dalším průsmykem vzhůru. Zde pociťuji, že mému chopperu s přibývající nadmořskou výškou dochází dech a musím ho dost trápit, abych byl schopný jen alespoň šedesátkou. Po necelých třech kilometrech to už konečně přichází. To, na co jsme se tolik těšili – první ostře řezaná zatáčka Passa della Stelvia. Brzda, podřazení na jedničku, široce si najet k levému okraji úzké vozovky a za pomoci spojky vykroužit pravotočivou zatáčku. Poté na dvojku ujedeme přibližně padesát metru a znovu brzda, jednička a opět opatrně kroužíme ostrou zatáčku, tentokrát levotočivou, která je o poznání jednodušší než ta pravá. Při výjezdu z první zatáčky vidím ve zpětném zrcátku Fandu, jak si špatně najel a má celkem práci ji v té téměř nulové rychlosti vykroužit. Noha na zemi a chvíli to už vypadá, jako by to měl položit. Ale ustál to. Příležitostí k tréninku nájezdu do zatáček bude ještě spousty. Ovšem mě na chopperu díky nízkému těžišti nedělá překlápění z jedné zatáčky do druhé žádný problém a pomalé průjezdy na jedničku si maximálně užívám. Jediné, co mě limituje, jsou nízko položené stupačky. Při výjezdu na vrchol potkáváme nejen velké množství jiných motorkářů, ale také plno cyklistů, kteří si zaslouží můj obdiv, avšak je to vážně šílenství. Zajímavé je sledovat auta a jejich vyhýbací manévry v zákrutách, kde si vzájemně dávají přednost a čekají, až jedno se vytočí atd. Žádné troubení, prostě vzájemná úcta a pochopení. V polovině stoupání na vrchol zastavujeme, děláme fotky a koukáme na protější masivní horu, která je naprosto úchvatná. V některé z další zatáček stojí pravděpodobně nějaké novinářské auto a při průjezdu zatáčkou nás pohledná slečna fotí nějakým velmi kvalitním foťákem, takže třeba budeme i někde na netu. Konečně vyjíždíme na vrchol. Jsme v nadmořské výšce 2 758 m. n. m. a je to znát, protože horko jako v údolí tu vyloženě není. Opět děláme fotky, procházíme místní obchůdky a nakupujeme suvenýry. Bohužel po 15ti minutách se začíná rychle zatahovat a na zem dopadají první dešťové kapky. To je pro nás jasný signál, že už toho tady bylo dost a je na čase prásknout do kobyl a rychle sjet do dalšího údolí, kde se nachází město Bormio. Vyjíždíme tedy, a přestože je nebe nad Stelviem celé černé, slabý déšť trvá asi pět minut a my sjíždíme, tentokrát už ne tak utaženými zatáčkami, dolů na druhou stranu Passa della Stelvia. Po cestě projíždíme i pár úzkých a krátkých tunelů, kde nás párkrát v té tmě nemile překvapují projíždějící auta v protisměru. V Bormiu musíme zastavit, abychom do navigace nastavili další směr na Ponte di Legno, přičemž nás zneklidňují přicházející černé mraky a hřmění v dálce. S nadějí, že se jim vyhneme, opouštíme Bormio, ale bohužel asi po pěti kilometrech vjíždíme přímo do pořádného deště. Zastavujeme na nějakém odpočívadle, rychle se navlékáme do nepromoků a pokračujeme v cestě dál. Po dalších pár kilometrech narážíme na malý hotel, který má venku reklamu „garáž pro motorkáře zdarma“, a protože už skoro 18 hodin, zastavujeme a já se jdu zeptat na volný pokoj. S paní byla trochu složitější domluva, protože i když říká, že mluví anglicky, tak stejně rozumí tak polovinu a zbytek na mě zkouší italsky, které pro změnu nerozumím já. Ale volný pokoj má, takže parkujeme motorky do velké podzemní garáže, ubytováváme se na pokoji a dáváme sušit věci. Na pokoji mě dost pobavilo, že i když jsem se paní ptal, jestli mají oddělené postele, tak mi řekla: „Si, Si, separato bed we have“, a v pokoji byly dvě postele oddělené asi 10ti centimetrovou mezerou. Opravdu vtipné řešení. Bohužel tu není kam jít, tak jsme nuceni dát si večeři zde v hotelu, kde mají na výběr jenom dvě menu. Jelikož tentokrát paní vůbec nerozumíme, protože na nás pořád zkouší svoji italštinu a angličtina jí moc nevoní, tak menu vybíráme náhodným tipem a doufáme, že snad to bude k jídlu. Když to shrnu, tak na to že to měla být typická italská večeře, tak teda nic moc. Po večeři objednáváme vychlazené Heinekeny a usedáme do „společenské místnosti“, kde probíráme zážitky ze Stelvia, a za hodinu jdeme spát, protože ráno musíme opět brzy vstávat, abychom stihli další den projet Dolomity a dostat se do Rakouska poblíž ke Grossglockneru. Za tento den jsme zdolali pouze cca 260 km, ale nutno dodat že naprosto parádních.

3. den - čtvrtek 12.7.2012

Po probuzení nás čeká překvapení v podobě krásného slunečného počasí a parádního výhledu na hory, který večer díky dešti vidět nebyl. Po otevření okna nás šokuje zima, která je venku. Teploměr nám naměřil pouhé dva stupně nad nulou. Doufáme tedy, že po snídani se teplota o něco zvedne. Snídaně zde probíhá formou švédských stolů, přičemž nás čeká další překvapení. Fanda si líně sedá ke stolu se slovy: „Tak tam jdi něco nabrat“. Při výběru zjišťuji, že tu mají nějaké buchty, koláčky, nějaké bílé pečivo, marmelády a… A to je všechno. Něco z toho jsem vybral a nesu to ke stolu. Pokládám talíř před Fandu a ten na mě s udiveným výrazem kouká a říká: „No to si snad děláš pr…., ne? Kde je nějakej salám, sýr, vajíčko?“ Nic takového ovšem nemají. Vzápětí k nám přichází paní, na kterou je půl osmá hodina ranní očividně ještě brzo, a podává nám přeslazený čaj a kafe. Ptáme se jí, jestli tohle je všechno, co mají. Dozvídáme se odpověď, že tohle to je typická italská snídaně. Žádáme jí tedy o nějaký kus sýra, který nám po chvilce donáší. Po snídani se teple oblékáme, balíme věci, platíme účet a vyrážíme vstříc slunnému Passu Gavia. Hned po prvním kilometru začínají další utažené zatáčky na malé úzké silničce a opět stoupáme do vrchů. Ranní slunce, řídký vzduch, chladný vzduch a parádní silnička, po které jedeme až na vrchol Passa Gavia úplně sami, v nás zanechávají naprosto úžasné pocity. Cestou neodoláváme a zastavujeme, abychom pořídili pár fotek. Příroda je tu jak ve Vinnetouovi, všude ticho, prostě nádhera. Na vrcholu Passa Gavia rychle zastavujeme, kupujeme nějaké suvenýry a ptáme se, kde je nejbližší pumpa, protože nám dochází benzín. Dozvídáme se, že k pumpě musíme ještě cca 15 km do údolí, kde se nachází městečko Ponte di Legno. Při sjezdu zakroucenými serpentinami a malými tunýlky z Passa Gavia do údolí potkáváme opět plno cyklistů, ale tentokrát i plno běžců. Pozvolna tedy klesáme do údolí, až dorážíme do Ponte di Legna, kde akutně hledáme pumpu. Bohužel nikde žádná cedule, tak se ptáme místních, kde je pumpa, jenže jak zjišťujeme, tak ti neumí ani německy, ani anglicky, takže vůbec netuší, co po nich chceme. Nakonec metodou pokus-omyl projíždíme městečko, až narážíme na jedinou benzinku v okolí. Benzinka připomíná něco jako dřevěný zahradní altán s dvěma stojany na benzin a naftu. Obsluhuje nás starý pán, který nám tankuje a ačkoliv mluví jenom italsky, dává se s námi do řeči, odkud jedeme a kam a pak nám na papír píše cenu za benzin, abychom přesně rozuměli. Poté si dáváme něco k pití hned ve vedlejší kavárně, děláme pár fotek a vyrážíme dál. Na jedné úzké křižovatce, kde je ostrá vracečka, nás pouštějí auta jedoucí po hlavní, abychom se tam mohli vytočit, přičemž si Fanda blbě najíždí a tak se zadrhává přímo uprostřed křižovatky, kdežto já ho zprava rychle objíždím a v zrcátku jen sleduji jeho boj pravé nohy s motorkou. Nakonec to ale vyhrává a motorku nepoloží. Od tohoto městečka se silnice mění, už je širší, avšak přesto stále zatáčkovitá. Rychle si zvykáme na změnu jízdního stylu, při kterém držíme rychlost neustále kolem 100 km/h a užíváme si rychlého překlápění motorek v zatáčkách. Levá, pravá, levá, pravá a tak pořád dokola. Provoz je mírný a my se blížíme na Passo del Tonale. Tam navštěvujeme místní tržnici, kde nás odchytává slečna ze Slovinska, která mluví na nás česky a vypráví nám o problému s drogami v Itálii. Po krátké pauze vyrážíme dál směrem na Bolzano. Cestou je znát, že neustále klesáme, protože se pořád otepluje. V Bolzanu je už takové vedro, že zastavuje, u benzinky, svlékáme se a při té příležitosti chceme dotankovat jenže… Nikde nikdo a na stojanech nápis, že jsou tu automaty na peníze. Asi po 10 minutovém úporném snažení, abychom ze stojanu vydolovali alespoň litr benzinu, to vzdáváme a vyrážíme dál vstříc Dolomitům. Začínáme opět stoupat, vzduch opět chladne a serpentin přibývá. V Canazei dáváme oběd a tankujeme u pumpy, kde jsou jenom motorkáři. Odtud stoupáme opět utaženými serpentinami na Passo Pordoi, kde opět mému chopperu dochází dech. Na vrcholu děláme pár fotek, a protože se zatáhlo, tak rychle odjíždíme dál, abychom nezmokli. Cesta se kroutí do údolí, kde se silnice opět trochu natahuje, avšak v zápětí se začíná opět kroutit a stoupat. Zde se mezi nás připletl další motorkář, se kterým mi Fanda najednou začíná v kopcích ujíždět, protože mému chopperovi opět dochází dech. Po chvilce už na sebe s Fandou máváme, jelikož už je o další dvě serpentiny napřed a vzápětí ho ztrácím z dohledu. Cesta stoupá stále nahoru a krajina tu vypadá jak z počítačové hry The Elder Scrolls V. Prostě nádhera. Dojíždím nahoru, kde se rozkládá Passo Falzarego, a Fanda už dávno připraven s foťákem mě hned fotí za jízdy. Zde si dáváme malou pauzu, kupuje suvenýry a vyrážíme dál do Cortiny D’ampezzo, kterou rychle projedeme a už rovnou silnicí pokračujeme dál směrem na rakouské hranice. Jenže po cestě se začíná zatahovat a po chvilce i lehce poprchávat. Dorážíme tedy do Dobbiaca, kde v rychlosti hledáme nějaké ubytování, abychom nezmokli. Asi po půlhodinovém hledání a projíždění městečka nakonec nacházíme poslední volný pokoj v příjemném penzionu. Máme štěstí, jelikož hned po ubytování začíná pršet. Dáváme sprchu, převlékáme se a ptáme se, kde je nejbližší typická italská restaurace. Paní nás posílá do nedaleké pizzerie, jenže ta má už zavřeno, tak se vracíme zpátky a nacházíme místní restauraci, která, jak později zjišťujeme, je přímo naproti našemu penzionu. Bohužel z italské restaurace nic nebylo, protože tahle byla zrovna v rakouském stylu. Dáváme tedy večeři, u piva probíráme zážitky z celého dne, během kterého jsme urazili parádních téměř 300 km, až do noci a těšíme se na další den, až si projedeme Grossglockner.

4. den - pátek 13.7.2012

Ráno po probuzení nám kazí náladu mlhavé počasí a všudypřítomné mokro venku. Během snídaně, tentokrát už typické rakouské, prohlížíme mapu, kudy pojedeme, a doufáme, že se mraky rozplynou a bude dobře vidět. Po snídani platíme účet a já se konečně zbavuji všech eur v mincích, co mám, balíme věci a v tom náhle začíná pršet. Ani jednomu z nás se do toho deště nechce, tak přemýšlíme, jestli nezůstaneme třeba pár hodin, než přestane, ale nakonec se oblékáme do nepromoků a vyrážíme směrem do rakouského Lienzu. Čím více se blížíme k rakouským hranicím, tím více prší. Cesta je dost nepříjemná a pršet stále nepřestává. V Lienzu stavíme u pumpy, tankujeme a objevuje se nám první závada na motorce. Fandovi začíná problikávat kontrolka vstřikování. Dáváme tedy na chvilku pauzu, aby z motorek stekla všechna ta voda nabraná cestou, a plánujeme další trasu, jelikož se shodujeme, že v takovémhle deštivém počasí na Grossglockner nepojedeme, protože bychom si tu cestu tam na mokru vůbec neužili, nahoře bychom stejně nic neviděli a ještě k tomu bychom museli platit mýtné za průjezd. Poté vyrážíme naší objízdnou trasou směrem na sever do ČR, ale po nějakých 120 km zastavujeme v městečku Mauterndorf s tím, že už na to dál kašlem, jelikož i přes nepromoky jsme oba z toho silného deště promáčení na kost a začínáme hledat ubytování, kde bychom si mohli usušit věci. Po chvilce nacházíme útulný penzion, kde mají i sušárnu pro lyžaře nebo motorkáře. Koukáme na hodinky a jsou teprve dvě hodiny odpoledne a moc jsme toho za tento den nenajeli, protože tachometr nám ukazuje nějakých 200 km. Asi po hodině přestává pršet a tak se vydáváme podívat na hrad, na který dominuje místnímu městečku. Cestou procházíme staré historické centrum a kolem čtvrté hodiny objevujeme pizzerii, na kterou jsme nikde v Itálii štěstí neměli. Dáváme si tedy oběd, poté procházíme ještě zbytek městečka, přičemž se mi najednou protrhává kapsa a vypadávají mi z ní eura a doklady, přímo vedle kanálu, a zastavujeme se v místní hospodě, kde u piva sedíme, přičemž koukáme z okna na vysloveně aprílové počasí. V devět hodin to balíme a jdeme spát, abychom ráno mohli brzy vstát a do večera byli už doma.

5. den - sobota 14.7.

Ráno se počasí zdá celkem nevyzpytatelné, mraky kolem, které se ale rozfoukávají, a celkem i teplo. Těžko ale říct, jestli bude pršet nebo ne. Naposledy snídáme v klasickém rakouském stylu, balíme věci, platíme účet a loučíme se s laskavou majitelkou penzionu. Při příchodu k motorce zjišťuji, že u sebe nemám klíče. Nervně přemýšlím, kde jsem je jenom mohl vytratit, až po chvilce si vzpomínám, že jsem je nechal v pokoji na topení. Vyrážíme tedy oblečeni pro jistotu v nepromocích směrem na Linz. Hned po výjezdu se mi povedlo málem nabourat do billboardu, jelikož mi Fanda trochu poodjel a v táhlé pravotočivé zatáčce, kde se cesta rozdvojovala jako nájezd na dálnici, jel Fanda vpravo, čehož jsem si všiml na poslední chvíli, protože jsem myslel, že jel rovně, tak jsem dupnul na brzdy, které, jak byly suché, brzdili třikrát lépe než během předchozího dne, a už jsem se mohl jenom koukat, jak se mi blokuje zadní kolo a já se řítím přímo doprostřed mezi zmíněné dvě cesty na trávu k nízkému billboardu. Naštěstí jsem to stihl zastavit asi metr před ním, což se mi dost ulevilo, protože už jsem se viděl v něm. Fanda to poté jenom shrnul slovy: „Cos tam zase vyváděl?!“ Po pár desítkách kilometrů se počasí začíná jasnit, tak svlékáme nepromoky a suneme si to dál směrem na Linz. Ovšem nepromoky jsme na dlouho nesvlékly, protože již po dalších asi 80 km nám opět začíná pršet, tudíž je navlékáme znovu. Tentokrát už v tom máme praxi. Déšť, avšak ne už tak vydatný jako minulý den, nás provází po zbytek cesty Rakouskem, přes Linz, odkud se jede dost špatně, protože to odtamtud dost klouže, až do Českých Budějovic. Tam si dáváme malou pauzu a Fanda už nedočkavě ze sebe svléká nepromoky, že dál už to nevypadá, že by pršelo. Já si je pro jistotu raději nechávám, protože tomu ještě moc nevěřím. A dobře dělám. Asi za deset kilometrů vjíždíme do silné bouřky. Okamžitě zastavujeme u odlehlé autobusové zastávky, kde si Fanda opět navléká nepromoky, přičemž se mu směju, že nedal na mě, a pokračujeme do Tábora, kde už je krásné slunečné počasí a s jistotou můžeme už svléknout nepromoky. Tankujeme poslední plnou nádrž a vyrážíme směrem na Prahu. Před Mirošovicemi stavíme na poslední pumpě, dáváme malou pauzu, rekapitulujeme náš pětidenní výlet a po chvilce se loučíme s tím, že příští rok navštívíme Švýcarsko.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 2.39
Známkováno: 18x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist