EvangMoto v Alpách 2008

Čtvrtý den, Le Prese – Lago di Caldaro, 180 km, 9:15 – 16:00

Trasa podrobněji: Le Prese – Tirano – Passo dell Aprica – Passo di Tonale – Mendelpass – Mount Pénegal – Lago di Caldaro
„Petře, Stáňo, vstávejte lenoši a otevřete si okenice“, počal Viking burcovat po sedmé ráno kromě těchto dvou i celou posádku. Potemnělá ložnice nenaznačovala ani náhodou, jakéže to počasí venku přebývá. Sotva ale okenice uvolnily cestu dennímu světlu, Stáňa neudržela své překvapení: „Tý bláho!“ A opravdu, venku úplné azůro. Po mracích nebo dešti ani památky. To se hned vstávalo radostněji a veškeré pochyby o naplnění původních plánů se díky Bohu rozfoukaly jako ty mraky nad námi.
Brzy jsme se sešli v sednici na snídani a bylo to jako za Šimka a Grossmanna „Návštěva hornických učnů v ZOO“ – nechci slevu zadarmo. Podle toho totiž vypadala snídaně. Bytná si zřejmě řekla, že pomsta za usmlouvanou cenu noclehu bude sladká. Ale nic nás již nemohlo rozhodit, jedeme dál! Výhled z penzionu byl impozantní a teprve nyní jsme mohli na vlastní oči vidět, odkudže jsme to vlastně přijeli. Tenhle kousek Alp stojí za další výpravu…
Venkovní slunné dosušování našich věcí před penzionem zřejmě zaujaly pasažéry alpské tramvaje, jejíž zastávka byla přímo u penzionu, a zpoza okénem shlíželi na náš mumraj. OnDr. A. opět posloužil požehnáním na cestu a padáme ze Švýcarska opět do Itálie! Alpská tramvaj se proplétala neuvěřitelnými zátočinami. Bylo uchvacující pozorovat, jaké úseky tato tramvaj zdolává podél nás či přímo po silnici až k hranicím. Tam vlídný celník, jakoby nesměle vytáhl Vikinga a Petra stranou a následovala důkladná šťára, zatímco spousty jiných dopravních prostředků prohučelo bez jakékoliv kontroly dokladů kolem. Asi fakt působíme podezřele anebo si prostě milý celník potřeboval udělat čárku za hraniční kontrolu.

Ač dnešní trasa vypadala poklidně, čekaly nás tři průsmyky. Žádné vysokohorské výstupy, ale velice příjemné zpestření přesunu blíže k Čechám. První bylo Passo dell Aprica, které čnělo do 1 178 m n m a převýšením pouhých 9%. Zajímavější již bylo Passo di Tonale se stoupáním o jedno procento větším. Ale věřte, že slovo „zajímavější“, je pro české podmínky naprosto nepodstatné. Marně byste v Čechách hledali trať podobnou byť „jen“ Aprickému průsmyku. Veškeré „pochyby či znevážení“ jsou o tom, že v Alpách je opravdu z čeho vybírat a můžete prožívat doslova serpentýnové hodokvasy.
Zpět k Passu di Tonale: Tomuto zimnímu středisku ve výšce 1 883 m n m dominuje památník padlých italských vojáků z alpských legií. S těmi měl bojovou zkušenost mimo jiné i světoznámý spisovatel Ernst Hemingway, který jim v době první světové války pomáhal zvyšovat liniovou disciplínu.

Vojáci se připomněli i během naší návštěvy, kdy nad námi po dvakrát proletěl heliobr se dvěma rotory. Poprvé jen tak, podruhý s nákladem druhé o poznání menší helikoptéry. Pozoroval to i Sharki, zatímco do sebe tlačil na pokračování grilované kuře – ještě z Merana. Vlastně tím krmil celou nastoupenou jednotku do míry její ochoty cpát se. Sharki pokračoval s dojídáním kuřete ještě ten večer v kempu, co opět kuchtil své vyhlášené kotlíkoviny.

Cesta ubíhala dál překrásným údolím, projížděli jsme jedno malebné italské městečko za druhým. Kavárničky lemované podél průjezdové komunikace jsou místním kolorytem stejně tak, jako bezeslov vyjadřovaná pohoda lidmi všeho věku při popíjení lahodného piccola, pressa, latté… Dalo se tam mnohem lépe snášet i to pomalé tempo, neboť vzdálenost 50 km jsme zdolávali rozhodně déle než hodinu.

Na jednom moc hezkém místě jsme si dali pauzu. Z něho byl moc prima výhled do údolí směřujícího k Bolzanu. Ano, byli jsme na začátku kraje, kde vládly vinice a jablečné háje. Podle toho vypadalo i počasí – jednoznačné parno. V moto mundůru se dalo vydržet stát asi tak minutu, pak už by následeoval proces jehož logický vyvrcholením je libá vůně pečeně. A proto pauza ne na dlouho a raději šup na sedlo a do výšin.
Mendelpass také nepatří mezi nejvyšší (1 363 m n m), proto jsme si ho zpestřili výjezdem na Mount Pénegal, s výškou kolem 1 800 m n m. Sice je to nazvané „hora“, ale Pénegal je součástí rozsáhlejšího masívu, z něhož je skvělý výhled na obě strany Alp. Naším průvodcem se stal Michal. V této oblasti pracoval a je lokálním znalcem. Mohli jsme tak z výšky rozpoznat a shlédnout dnešní cílové místo – z výšky titěrné Lago di Caldaro. Divočkák Sharki zkrotnul a k pobavení několika dalších turistů si na vrcholu hned vedle stánku z občerstvením dal dětskou klouzačku.

Cesta z Pénegalu směrem k Caldaru je unikátní. Silnička se v jedné pasáži zúží ještě více než kdy jindy, zatáčky se zhustí ale zmírní. Z jedné strany je cesta lemovaná vysokými vápencovými skalami, ze strany druhé několikasetmetrovým srázem. A tak před sebou vidíte tu zmítající se asfaltku jak rozparáděnou obr krajtu, ale zároveň máte prdku sevřenou strachem „nedej Bože, abych prolít krajnicí.“ A jestli byl pořádný sešup z Jaufenpassa, pak tento mnoho nezaostal. Ze zmíněných 1 800 do 200 m n m!
A dole nás očekávaly opravdové tropy. Viking zoufale volal, že už letos jednou v Chorvatku byl – evidentně ho vyděsily palmy na parkovišti před kempem Gretl Am See. Autokonstruktér Honza s obdivuhodnou profesní deformací okukoval zaparkované bavoráky a sledoval jednotlivé díly karosérie, které jsou obětí deformační zóny. Během škodovácké přednášky Michal s Ondrou jeli ověřovat kapacitu sousedního kempu – tento byl plný. Sousední to jistil, a tak po nejkratší denní etapě jsme konečně na místě.

Postavili jsme si stany, Sharki konečně dojedl grilované kuře a první kapky deště naznačovaly, že denní pařák nebude zadarmo. Zatímco z tohoto důvodu ostatní ubytovaní prchali z jezera, my uvažovali zcela obráceně – tak teplou vodu jsme dlouho nezažili. Ale déšť brzy přestal a večer se tak mohl rozjet naplno.
Nejkratší denní trasa zřejmě nestačila uspokojit motorkářské choutky a každou chvilkou se tuhle jedna, tuhle několik zaparkovaných motorek utrhlo k projížďce do okolí. Michal šel z nostalgie pozdravit české pracanty na zdějších plantážích, endůráci zkoušeli, který stroj je lepší, důvod se zkrátka dycinky našel. V místní restauraci po setmění spustili živou muziku a Hráďa se Stáňou si objednali nejdražší kolu ve svém životě. Jenomže i ta muzika skončila příliš brzy a následovala noční procházka na pizzu. Pizzu jsme sice neměli, ale vymazlený zmrzlinový pohár ano. Myslím, že se taky tancovalo, k tomu jsme viděli velké brouky, neuvěřitelně barevné můry a cestou tam a zpět se jaksi záhadně vypařil obsah lahve s tequilou…
...pro hvězdy
No nééé, to se fakt nedá dostatečně barvitě popsat. Byl to prostě super večer. Bodejť ne, zítra opouštímě Alpy. A tak stálo za to si ho pořádně užít.

Přezdívkové intermezzo, aneb jak Stáňa už není Nany:
Nevím jestli to není všem dostatečně jasné, ale na počasí jsme prostě měli obrovskou kliku. Kdybychom alespoň jednou nezmokli, byli bychom houby motorkáři – tím myslím na cestu do Švýcarska. Ale jinak nám po celou dobu přálo slunné počasí. Dokonce jsme zaznamenali hlasy alpských domorodců, kteří se sami nad tak krásným klimatem podivovali. Tento malý zázrak se v nížinách projevoval horkem a bylo opravdu krušné během zastávek pobývat v kombinézách. Nejradikálněji na to šla právě Stáňa – sotva jsme kde zastavili, už měla na sobě tričko bez rukávů. A i to si vyhrnovala nad pupík. Tento pravidelně se opakující projev nebylo možné nezaznamenat a stal se Stáně alpsky charakteristickým. Odbornou terminologií byl nazván „pupinování“ a jeho slavná konatelka je tedy od konce čtvrté etapy „Pupina“.

Pátý den, Lago di Caldaro – Chiemsee, 323 km, 9 – 19:30 hodin.

Trasa podrobněji: Lago di Caldaro – Mendelpass – Passo di Palade – Merano – Jaufenpass – Sterzing – Brennerpass – Innsbruck – Hall – Kufstein – Rosenheim – Chiemsee
Tento den měl být pouze ve znamení přesunu, byť rozhodně ne ponurou krajinou a rozhodně ne po dálnici. Přesto jsme si trasu zpestřili a nakonec přišla vhod i opovrhovaná dálnice. Naše požadavky totiž na tento den nebyly malé. Dostat se co nejvíce k domovu a přitom si cestou vrznout nějaké to passo. Na ty jsme si zvykli za ten týden natolik, že nám rovná silnice přišla „nějaká divná.“ Několik členů expedice dokonce prohlásilo, že by nejradši v Alpách zůstalo a jezdilo dál. Jenže to nešlo. Tak aspoň ať ten návrat je co nejsladší. Došlo tedy ke drobé úpravě trasy. Brixen jsme vynechali, ale přes dva průsmyky do Merana, poté opět na Jaufenpass ze druhé etapy, aby ho i Honza zažil. A ve Sterzingu jsme se opět napojili na původní trasu na Brenner. Domluvili jsme se také na tom, že můžeme změnit trasu i tehdy, když nebudeme v Innsbrucku do 16. hodiny. Pak bychom totiž jenom s velkými potížemi dojížděli k Chiemsee a našim alternativním útočištěm by se stal kemp poblíž Garmisch-Partenkirchenu. Už ze stručného popisu trasy je ale patrné, že to vyšlo. Přesto trasa k jezeru Chiemsee byla nejnáročnější za celý týden. Ani ne tak pro motorky, ale pro nás samotné.

Ten den ráno vyrazil napřed Honza. Jemu se stezka na vápencové hoře Mendelpassa zalíbila natolik, že ji chtěl zdokumentovat svým fotoaparátem. A pochopitelně jsme jeho připravené spoušti neunikli ani my. Vzniklo několik sérií rychle za sebou jdoucích fotografií našich průjezdů hadovitými serpentýnami. A kdo si pamatuje knihu o Charlie Chaplinovi, jejímž rychlým listováním se rozpohybovala postavička legendárního komika vytištěná na okraji stránky, tak přesně to lze s fotografiemi páchat.

Merano jsme tentokrás prokličkovali bez bludného hledání intersparu a nic nám tak nebránilo ke hbyté repetici Jaufenpassa. Jenomže tentokrát to bylo poslední pořádné passo z naší expedice. A jakoby ten pocit loučení poznamenával naši náladu. „Kdy ještě uvidíme takové kopečky? A to opravdu naše akce končí?“ Namísto dravého stoupání relativně pohodová jízda. Na vyhlídce pod vrcholem jsme se sešli a vyfotili pár společných fotek na památku. Kromě toho i sólo fotky. Prim hrála Michalova strojovna – báwo v popředí hor, báwo s horským zátiším, báwo pod kopcem, bávo nad údolím, báwo s Michalem, báwo bez Michala. Hned na druhém místě byl Hráďův v-stromeček v podobných variacích. A tak to mám být. Synové či dcery těchto gentlemanů budou jednou na své otce hrdí.
Přes pohodu nastaly momenty, po kterých se utírá sedačka a mění spodky. Kupříkladu Viking s OnDr.Ou jeli za svižně (na auto) jedoucím bavorákem s odstupem tak 20 – 30 metrů. Těsně za jednou obzvláště vydařenou a nepřehlednou serpentýnou kde se vzal, tu se vzal kamión široký asi jako Rudé náměstí. Bavorák brzdí…kamion brzdí…Viking brzdí…bavorák se snaží projet škvírou mezi kamionem a svodidly…no, zpětně viděno to byla fakt blbost…kamion zastavuje…bavorák ještě jednou přepočítává mezeru...sakra, málo… bavorák dupá na brzdu… Viking zoufale láme brzdové páčky… obtížené iksjéčko naplňuje fyzikální zákony setrvačnosti… kufr bavoráka na obzoru… kontakt za dva metry… za metr… Viking trousí „tyvoe“… 50 cm před víkem… uf … stojíme … Viking kontroluje svoje spodky… “spodky suchý, ale nedali byste si k snídani míchaný vajíčka?… o nádrž?“…OnDr. A. vytahané prsty z madel navrací do původní délky. Z okna náklaďáku se vyklání italský inteligent a smíchy se sotva drží za volantem. Asi mu přišlo hrozně fajn vydat se s tatrovkou na chodníček a pozorovat, jak se jeho výlet mění na výbornou reality show „Na placato snadno a rychle.“ Bezmozek vycouvává na širší místo a oba protijedoucí vyděšenci ho míjejí.

A je tu opět Jaufenpass. Scházíme se na venkovním posezení u Edelweiss hutte a spaluje nás horké sluníčko. Je čas k obědu, a tak přicházejí na řadu poslední zásoby pochutin. Sharki, protože již dojedl grilované kuře, marně shání něco do ešusu. Nakonec šetří poslední éčka a vaří kafe. Stáňa kontroluje popáleniny od výfuku, objevují se prima puchýřky. Petr pravidelně hlásí nové moto přírůstky, které právě dorazily. Každý tak shlédl své, na čem by rád jednou zase dráždil Alpy. A dolů se nechtělo. Jenomže je před námi dlouhá trasa a tak ať chceme či ne, nezbývá nic jiného.
Výjezd na Brenner se nám stal jen běžnou rutinou – rozmazleni předchozími kousky přírody. Přesto je nutné uznat, že soutěska na Brenner je krásná. Okolní kopce jsou extrémně strmé a cesta logicky musí procházet středem. Průsmykem se vine jak dálnice většinu své trasy na mostních pilířích, tak i stará silnice mnohem přirozeněji zasazená do terénu. Ale ta je také mnohem pomalejší. Úsek do Innsbrucku trvá přesně tak, jak odhaduje Honza – více než hodinu trvá ujet 50 kilometrů. Scenérii k zastavení nám cestou servíruje Europabrucke – kolosálně vysoký dálniční most pod Brennerem. Jako most v Praze Nuslích, jenomže tak 10x vyšší.

Innsbruckem je projeli bez potíží. Společnici na několik dalších hodin nám dělala silnice na Kufstein. Zřejmě neměla svůj den a mnoho potěchy jsem z ní nevymámili. Spíše naopak. Udržet rychlost znamenalo v husté odpolední dopravě obvykle roztržení kolony, udržení kolony bylo za cenu šnečího přesunu. Tedy to bylo na hraně mezi obojím. A tak už asi nikdo mnoho nevnímal úpatí skalistých hor po obou stranách cesty a řeku Inn, která sekundovala silnici. Spíše jsme měli vidinu být co nejdříve u jezera Chiemsee a trochu se vycachtat v úmorném vedru.

Jenomže rozpálený vzduch nad cestou může znamenat jediné – dělá se Fata Morgana. A my ji viděli. Byla to Fata Morgana dédéronská. Ještě tak ne fata morgana jako nějaká časová smyčka. Ale na to byl pohodově usazený rakušan uvnitř příliš současný. Co jiného by mohl být svítivě zelený trabant limusína vyleštěný zřejmě celou soupravou tesilek a jak si to dvoutaktně pádí silnicí reálně více než stokilometrovou rychlostí? Kdyby tráboš neodbočil, měli bychom co dělat, abychom ho v koloně dostali!  Trabant je jako značka v Rakousku evidentně populární. Ještě jeden jsme totiž viděli na podstavci u beznínové pumpy, a byl to dokonce starší model.
Interspar se zřejmě rozhodl poskytovat naší expedici potravinové zásoby. Byl naší další zastávkou někde před Kufsteinem. I když, těch špárů bylo cestou tolik, jako je u nás vesnických sámošek. Ale plzeňský Prazdroj přišel jako zásoba vhod nejenom pro menší cenu než v Čechách a dalších pár poživatin se také hodilo. Sharkiho kateringové sklony nám dopřály celou krabici zmrzlinových kornoutů. Ve vedru to bylo prima. A jelo se dál.

Kousek za dominantou Kufsteina – obrovským hradem nad řekou Inn jsme najeli na dálnici směrem na Rosenheim. Ale to jsme už zamávali pá pá Rakousku. Po dalších cca 30 km jsme odbočili na Bernau am Chiemsee. V tu chvíli jsme už toho měli opravdu dost a jen tak tak jsme se dokázali neztratit jeden druhému. Taková už byla touha s tím pro dnešek fláknout. Sjezd z dálnice a příjezd do prvního kempu byl i za nezvykle vysokou cenu vykoupením dne. 13,5 E na osobu, spaní na oblázkách, sprcha za další éčko a totálně narvaný kemp. Ale pohled na jezero vše vykoupil. Nádherná čistá voda, obrovská vodní plocha, oblázky jak z Chorvatska a …v pozadí monumentální Alpy. A tak se mohl uchovávat ten hřejivý pocit – jsme stále tu!

Šestý den, Chiemsee – Strážný, 202 km, 9:30 – 15:00 hodin.

Trasa podrobněji: Chiemsee – Altotting – Branau – Passau – Strážný
Tento den musel jednou přijít. Měl skončit u Křišťáleckého rybníka poblíž Prachatic. Ano, poslední společná etapa. A budíme se do ospalého dne. Sharki a Honza to měli v noci těžké. Jejich stan byl hned poblíž skupinky stanů německých „verlotterte Jungen“ – zlotřilých mladíků. Přes den to byli takoví tichouncí slušňáci, zato v noci si to pěkně vynahrazovali. Moc se tedy naši chlapci nevyspali. Pupina s Michalem, Petrem a Hráďou naštěstí bivakovali opodál venku. Večer měli nějaký spor, kterému nikdo nerozumněl. Zněla tam jména „Rezek, Rezek“, „Tučný, Tučný,“ „Krajčo, Krajčo,“ jestli si nemohli vybrat nebo co. Faktem je, že se v noci „toulali po hvězdách“, usadili se a „spali pod širou oblohou“. K ránu prý lehce sprchlo a sborově ze spaní mumlali „slova jsou jen kapky deště a já volám, ať pršíš ještě“ a pak si dali „snídani v trávě“. Máme to v klubu ale romantiky, co? …No, nějaká blbost se musí napsat, né, aby se ta poslední etapa dala číst?!

Po krmení divoké zvěře – ten kačer zobající z ruky byl fakt voprsk – jsme dali okružní jízdu kolem Chiemsee. Viking v jeden moment zavelel „halt“ a pádil si koupit pantofle. Zapomněl je totiž doma. Celý týden chodil v motorkářských botech, měl nohy samý puchýř a na žádnou rozumnou alternativu ke koupi nenatrefil, až teď. Jeden by si řekl, jestli už to není jedno, pár kilometrů před hranicemi. Nebylo, každý večer v moto botách navíc by byl utrpení. Skočil po á-la crocksech jako slepice po flusu a vzýval Malajsijce, jak umějí hezky kopírovat. Večer si tááákhle lebedil!

A pak už tradá na Passau. Kdo chce vidět kukuřičné pole, jeďte do této části Německa. Jedno za druhým. Asi jako u nás pole s řepkou. Jestli je to všechno na biopaliva, tak to je nářez! A kdo chce vidět fotovoltaiky na všech domcích, halách a firmách, jeďte taky tam. Ze začátku masivní výskyt této solární technologie lákal zraky, po stým devadesátým devátým objektu už to bylo poněkud jednotvárné a přestali jsme počítat. Jenom jsme úplně neporozumněli tomu, že tam ještě pod těmi panely dávají normální tašky, když ta střecha je jimi pokryta celá. Prostě to byla trošku nuda jízda. A tak jediným lehce vzrušujícím momentem byl právě průjezd města na Dunaji. Po voděnce si to pluje výletní loď a Viking jenom těžce vysvětloval, proč před členy klubu zatajoval „své“ rejdařství, proč už dávno nepozval k projížďce. Vzkaz Vikinga: No to je přece jasné! Až nás bude v klubu tolik, jako těch seslí na horní palubě, určitě to udělám!
Před hranicemi začalo poprchávat, pak pršet a pak lít jako z konve. Ale to už jsme byly doslova údolí od Čech. Stáňa to prorokovala, že nás Česko takto přivítá. Chvilku jsme postávali na benzince v bezcelní zóně a když to nevypadalo na zlepšení, sjeli jsme do Strážného. Hnedle na návsi jsme zahučeli do Skihotelu. Chtěli jsme být hlavně pod střechou a dát něco k jídlu. Jenomže to, co se před námi otevřelo nás v tom dobrém zarazilo, a když se nám začala věnovat obsluha, připadali jsme si jako v ráji. Vážení přátelé, člověk někdy brouzdá Evropou a hledá kvalitní služby, a to je jedno jakého druhu, možná právě restauratérské. Hledá, hledá, třebas není zklamán, třebas je to i super, ale také za super cenu. Ale v tomto případě to byl vyloženě koncert a za české peníze. Viking jenom špitnul, že má vybitý telefon, ochotná paní vedoucí přiběhla, přinesla svou vlastní nabíječku a zajistila zásuvku. Objednali jsme si jídlo a pití, paní po chvilce přiběhla a na talíři nám přinesla dvě balení keksů se slovy, „tucněte si, než bude jídlo, na účet podniku“ (a opravdu na účet podniku, když jsme sušenky chtěli zaplatit, ubránila se tomu). Jídlo bylo naprosto dokonalé a i třeba „obyčejný“ gulášek byl jako od maminky a dokonce i s dozlatova osmaženými kolečky cibule. Ostatní jídlla ani nemluvě – velká porce, pochutnáníčko a za velice rozumný peníz.

Když už jsme praskali ve švech, počali jsme kout plány na večer. Venku stále lilo a přesun i pár kilometrů by znamenal být totálně na žmach. Kemp u Křišťáleckého rybníka tak definitivně padl. Šest kilometrů od Strážného jsou ale České Žleby. Řekli jsme si, že zkusíme zavolat do tamnějšího pensionu, vyzkoušeného již z jarního EvangMotoProcitnutí. Paní vedoucí dokonce měla volné pokoje a byla ochotná nás ubytovat za 239,- Kč na osobu. Ale ne dříve než po 19. hodině. Majitel skihotelu se mezitím s námi dal do řeči, ze které vyplynulo, že i on je motorkář. Utrousil, že nabízí ubytování a ceny má smluvní. Noc nám dal za 240,- Kč, motorky jsme mohli dát na zahradu a půjčil nám vlastní plachty na přikrytí. Každý pokoj měl svou vlastní koupelnu, televizi (ta nám tedy nechyběla) i ledničku. No nemohlo být lépe. Tedy jsme si plácli. Jenomže u toho ani zdaleka nezůstalo. Pan majitel nás osobně provedl celým objektem, ukázal nám k renovaci připraveného péráka i svou stávající mašinu (savage 650), vyprávěl nám sé zážitky z budování hotelu i ze života v pohraničí a pozval nás do soukromého baru na domácí slivovici. Tak to už jsme si připadali jako v ráji! A nemuseli jsme na něj čekat do 19 hodin. Než přišel večer, ubytovali jsem se.

A ani ne hodinu na to jsme uspořádali Večeři Páně. Nakrájeli jsme chleba, OnDr. A. vyndal malou lahvičku vína a nalil ho do poháru, a vše položili na konferenční stolek. K tomu ještě svíčku, z krku křížek a měkoučké osvětlení na stěnu. Když přišel Michal, málem padnul na zadek: „Vy jste tady vyrobili kostel!“ A Večeři jsme zahájili kánonem Jubilate Deo. První i poslední společná písnička na této expedici.

Večer již byl klasickým posezením v hospodě. Expedice tímto dnem definitivně skončila. A tak jsme si už teď začali prohlížet fotografie ze všech foťáků, co kdo měl. Večer tak byl takovou prima tečkou před rozprchnutím domů. Už ani nemá cenu nějak zvlášť popisovat jak jsme si labužírovali, bylo to prostě dokonalé. Dokonce nám paní vedoucí přinesla ke snídani doma upečené buchty!!!

Dovolte tedy alespoň malou pozvánku: Kdo by chtěl naprosto vymazlené utopence, nechť jede do Skihotelu Strážný. Kdo chce zažít koncert obsluhy, nechť jede tamtéž. Kdo shání prima ubytování za přijatelný peníz a kdo si che užít v zimě slušné lyžování… no víte kam jet. A ještě jednou děkujeme panu majiteli za jedinečné přijetí a přejeme mu hodně kuráže do života v pohraničí.

A to je vážení téměř vše. Na závěr dovolte jen pár faktů k EvangMotoExpedici…

Celková délka: 1 706 km
Průměrná délka denních tras: 284 km
Nejkratší: 4. Etapa - 180 km
Nejdelší: 1. Etapa - 441 km
Nejnamáhavější pro jezdce: 5. Etapa
Nejnáročnější pro motorky: 3. Etapa

Účast (abecedně):
Honza Obermann
Jirka Sharki Klvač
Michal Cvejn
Míra Kadeřávek
OnDr. A. Pellar
Ondra Hráďa Hradec
Petr Musílek
Petr Viking Neumann
Stáňa Pupina Pilzová

Země kudy expedice postupně vedla:
Rakousko - Itálie - Švýcarsko - Itálie - Rakousko - Německo

Technika:
Počet pádů: 0
Počet upuštěných motocyklů (nulová rychlost): 2
Počet závad: 0
Doplnění oleje: 2 motocykly
Dolpnění chladící kapaliny: 1 motocykl

Motocykly:
BMW F 650 GS
Honda NT 650 V Deauville
Honda XL 1000 V Varadero
Honda XL 600 V Transalp
Suzuki 600 Bandit - 2x
Suzuki V-Strom 650
Yamaha XJ 600 S Diversion

Přenocování (ceny bez záruky):
Kemping Radstadt - 6.5 Euro
Kemping Brixen - 7,5 Euro
Pension Apollo 12, Le Prese - 32 Euro
Kemping Lago di Caldaro - 11,5 Euro
Kemping Chiemsee - 13,5 Euro
Hotel Strážné: 10 Euro