EvangMoto v Alpách 2008

Alpy… a kdy nás to vlastně napadlo tam jet? To už na EvangMotoTour 2007 jsme vespolek přemýšleli, „kamže to vlastně příštím rokem pojedem?“ A jeden se neubrání vytáhnout na světlo Boží dávný osobní sen a ten s příjemnou bandou zrealizovat. „A co si dát Stelvio?“ Hýkavě nadšenecká reakce nedala pochyb. Zejména Stáňa, tenkrát ještě s bigoušem, zaslintala nad pomyšlením povyrazit s macíkem od sůzi za hranice všedních dní do takových výšin, které se na území bývalého Československa dají vylézt pouze s horským vůdcem (poznámka pro méně geograficky zdatné: na Gerlach). Skupinové pozdvižení udělalo své: „V roce 2008 uděláme EvangMotoExpedici. Pojedeme na celý týden do Alp!“

EvangMoto v Alpách 2008

Kapitoly článku


Příprav tras se ujal Viking. Ostatně, byl to jeho nápad. Celý rok si kousal nehty u počítače, nad články motomagazínů, alpským průvodcem a pinožil se nad nejlepší trasou. Jedna z prvních pozvánek na akci přišla na webové stránky klubu už v lednu 2008 a dosud si ji přečetlo 1251 motodobrodruhů, což je na klubový článek číslo nevídaně veliké. Asi se tam slovo Stelvio objevovalo dost často, asi čtenost pozvánky způsobila své. Faktem ale zůstává, že těsně před odjezdem do Alp vygůglovala slova „Passo dello Stelvio“ na prvním místě fotku Stelvia ze stránek našeho klubu. A k dnešními dni (11.8.2008) to platí stále.

Sraz na expedici byl jako tradičně během letních výjezdů v Českém Brodě na evangelické faře. Mág s Kamilem a malou Lojzičkou zřejmě letos nikam nepojedou, ale hostinské role se rádi ujali. Brod je tak zhruba uprostřed doupat a nor našich členů, k tomu zahrada na posezení a grilovačku, spaní pro všechny, jako výjezdový bod ideální!


Den první: Český Brod – Radstadt, 441 km, 9:30 – 19:00

Trasa podrobněji: Český Brod – České Budějovice – Steyr – Schladming – Radstadt
Cestou do Brodu si každý zažil malé dobrodružství. Michal se loučil s kocourem, Hráďa popisuje bitku o lavičku na dálniční pumpě, Sharki s Vikingem a OnDr. Ou zase jak odolali větrné a dešťové smršti nad Barradovem. No, zkrátka každý něco. Sešlo se nás nakonec ten večer 25.7. v Brodu 8 dobrodruhů na sedmi motorkách. A další den nás čekalo přes 400 km jízdy. Proto jsme moc neflámovali a relativně brzy jsme zalezli na kutě. V hlavách možná zněly otázky, na které neměl nikdo odpověď – dojedeme všichni? Co počasí? Zvládnem to bez poruch? Ale poloha ležmo spolu s nosohrtanovými záklopkami veškerému velkému přemýšlení udělala radikální přítrž.
Loučení s brodskými jsme spáchali v českobratrském kostele ranním požehnáním na cestu. Ještě před tím ale na nás musel být krásný pohled – banda černooděnců pobíhá kolem kostela s košťaty a lopatkami a zoufale se snaží poklidit nános vajglů a papírků z chrámového prostranství. Lia říká, že uklízela včera. Tedy to byla nadílka místní mládeže za jediný večer, úctyhodné.
Z Brodu jsme to vzali prvoplánovaně mimo dálnice. Ostatně, na Budějovice ani žádná nevede. A tak se ani nelze divit, že v sobotu ráno byla silnice zaflákaná plechovkáři směřujícími na Jih. A plechovky bouraly, a byly stojící kolony a my se jen s velkými obtížemi prodírali středem – s kufry na boku už se myšky dělají hůř. Někdo nás uctivě pouštěl, někdo nám naopak dával najevo, že mu motorkáři mohou „vlíst někam“ a z okénka vyhazoval našim řízeným střelám do cesty klamné cíle. Obzvláště záludné jsou umně opracované kuličky ze žvýkaček.
Ač byly nakonec úseky, kde se – mimo obec – dalo bezpečně jet i o trochu více než na hranici zákonných rychlostních limitů, stejnak jsme dorazili na hranici ČR až kolem 14 hodiny! Takovou ztrátu jsme opravdu nečekali. Naše zraky se proto upíraly ke kvalitním a prázdným asfaltkám rakouského předhůří.

A povedlo se! Rakušáci to ale mají vymyšlené. Kolem každé obce vede obchvat a na ní je povolená 80. Mimo to zákonných 100 v hodině. Takže netrvalo dlouho a začalo se to vlnit víc a více, až se před námi zjevil Dachsteingruppe. Před 7. hodinou večerní jsme vyložili stany na Tauercamping v Radstadtu a za cenu menší než malou (od 6,5 E/os.) bylo ten den kde složit hlavu. V příjemné hospůdce jsme dali dvě, tři a po 4 šupity dupity do stanu. Večer začalo pršet. Jaké bude ráno?
Navigační intermezzo.
Je o tom, jak spoléháme na výkřiky techniky: Až do hloubi Rakouska nás vedl Hráďa se svou GPS navigací. Občas nás provedl zkratkami, které jsem na mapě neměl a říkal jsem si: „Tý jo, machrovinka jak od domorodce.“ Jenomže po několika dalších kilometrech nás navigace evidentně strhla z cesty (uf uf, vo co gou?) o další kus dále do 30 km/h zóny (tý jo, to je divný) a jako bonusek navíc nás chtěla prohnat slepou ulicí (prima, kde jsme?). Tímto momentem jsme navigační jasněnce dali valé a celé Alpy projeli s pomocí map v měřítku 1:150 000. Už jsme se pak nikdy neztratili.

Den druhý: Radstadt – Brixen, 294 km, 9:15 – 19:00

Trasa podrobněji: Radstadt – Bischofshofen – Honkonigstrasse – Dienther Sattel – Zell am See – Grossglockner Hochalpenstrasse – Edelweissspitze – Lienz – Bruneck – Brixen
Chtělo by se napsat, že vysokoalpské počasí je nevyzpytatelné. Ráno nás totiž, kromě nedělního kostelního zvonu, probudilo také slunce s modrou oblohou. Zkrátka azůro. Úplná výzva na zdolání další etapy. Ale ještě nevyzpytatelnější je zřejmě shoradolný rytmus lidského těla. Alespoň u Mirka v tomto ohledu jakákoliv předpověď selhala. Zatímco večer dával spolu s námi něco zlatavého moku, bylo mu fajn a nám taky, ráno jsme ho zastihli po noci probdělé běhavkou. Jenom těžko jsme ho mohli obviňovat z toho, že tajnými běhy utužuje zkřehlé nožní a hýžďové svaly z každodenní kancelářské práce. Tento ovčí velkofarmář z Vysočiny se toho naběhá – za normálních střevních podmínek – i tak dosyta. Jeho slova: „Moc jsem o tom přemýšlel, jedu domů,“ nás vpravila do nečekané a dosti nepříjemné reality. Neuměli jsme si dostatečně barvitě představit, jak bude těch jeho více než 400 km zpět vypadat. Pemprsky nikdo z nás už nenosí a náhlý nával tlaku mezi svěrači někde na rakouské dálnici… No prostě průser. Máme první ztráty. Mirek statečně přijal včerejší mapy do Radstadtu a po ranním požehnání na cestu jel na východ, zatímco my na západ.

Za Bischfshofenem jsme najeli na Hochkonigstrasse. Konečne začíná nějaké zatáčkoidní alpské vzrůšo. Mohlo být ještě větší nebýt několika drobných překážek. První – na motorce nejsou dveře. A tak nebylo čím ty davy cyklo závodníků regulovat blíže k pravé krajnici. Jeden ale obdivoval vypracovalé aerodynamické tvary těchto šílenců rychle se deroucích do již vcelku slušných krpálů – ze zadu špejličí lýtka a-la Mauthausen, ze strany by se ani Šváca nestyděl a konečně ze předu krásně zaoblené. Takže přesněji řečeno jsme potkali nejen šílence, ale vlastně nový živočisný druh – cyklo-kapkony (Poznámka redakce k častým dotazům na pojem "kapkon": Kapkon je evoluce člověka nazvaná homo bicyclus. Vyznačuje se pozměněnou fyziognomií svalstva a kosterní stavby uzbůsobené rychlému pohybu proti proudícímu vzduchu. V řezu jsou tak trup, hlava a údy formovány do tvaru kapky). Další překážkou byla vlhkost mezi soutěskami, kde ještě milostivý vašnosta žluťák neráčil vysušit silnici. No, hlavně v tandemu se jeden bál to pražit. Pomalu jedoucí plechovky byly třetí překážka. Alespoň to tak zpočátku dle českých zkušeností působilo. Později jsme pochopili, že opak je pravdou. Rakouští řidiči jezdí pomaleji, aby o to více usnadnili průjezd motorek. Povzbuzeni novou dopravní teorií zpět k trase – po několika předkrmových serpentýnách jsem zdolali první průsmyk na Dienther Sattel, 1 292 m n m, 14% stoupání. Vzhledem taková vyšší Šumava. Ale to, co se rozprostilo před námi, dalo tušit, jaký je dnešní zážitkový vrchol.

Z města Zell am See jsme se po Grossglockner Hochalpenstrasse vydali nahoru na horu. Za motomýto 18 E jsme kromě svolení k průjezdu obdrželi biker-retro nálepku a mapu okolí Grossglockneru.
A za závorou se nám začínají rýsovat první lovci serpentýn. Což o to, o zaškolených domorodcích jsem slyšel doslova pověsti, jak to „valej nahoru stopade“. Ale že překvapení přichází přím z našeho středu – a hned dvojnásobné, to nikdo nečekal. Sharki a Hráďa se ujímají prvenství a po celou expedici odívají trikot Alpský drakouš. Michal je zase nejlepším klopičem a drsně jim sekunduje. Petrovi tomuto titulu brání supermaxi hliníkové kufry – na začátku expedice úhledné kvádry, ke konci s vnějším obrusem. A zdoláváme mraky, jsme již nad nimi, už nám docela jdou kroužit vracečky a rýsuje se vrchol. Nejdříve takové parkovišťátko s výhledem na obě strany masivu - Glockner blick.

Posléze objevujeme cestičku s maximálním omezením váhy vozidel 3,5 t na Edelweissspitze vtipně značenou jako „biker point“. 14% stoupačka po žulových kostkách vrcholící ve 2 571 metrech. Z biker pointu se vyklubal kromě nádherné vyhlídky také prima penzion (noc se snídaní a uskladněním motorky za 24 E), restaurace, kde jsme se obsluhy nedočkali, a krám s cetkami. Kupujeme si trička s vrcholovým motologem, alespoň nám zůstane nějaká památka na cestu.
Grossglockner jsme hledali, dokonce nám v jeho hledání pomáhala jakási střílna napevno, ale v hledáčku jsme viděli akorát mraky. Sousední kopečky velikána byly zasněžené, musel by to tedy být úžasný pohled… Čas kvapíkuje a my ještě tento den musíme být v Brixenu. Nedá se nic dělat, kochali jsme se přes dvě hodiny, jedeme!

Camping Vahrener See u Brixenu jsme chvilku hledali. Bylo nám divné, že nikde nevidíme to jezero. Možná tam kdysi bylo, ale my našli akorát plochu zarostlou rákosím. Oproti web stránkám trošku rozdíl. Večer byl na pohodu. U stanů lítaly mušky tiplice, co by ukousaly i slona. A tak to jistila tyrolská hospůdka. Do jedné nohy, do druhé, do třetí abychom nekulhali, a už jsme lili vcelku obstojné víno kolem dokola našeho stola. Dalším milým překvapením tohoto kempu byla železniční dráha kousek za živým plotem. Co jsme večer nevnímali, to v noci zaujalo. Ráno jsme ve sprchách potkali jednoho Holanďana, co prý kvůli vlakům probděl noc. Dostal od Sharkiho energy drink a zvesela si s přítelkyní odfrčel do jiného kempu. Nám odolným, co jsme zažili sovětské noční tankové přesuny úzkými uličkami Doks, to připomělo mládí a utrousili jsme něco nostalgických krup.
Jestli tato etapa přinesla Grossglockner a totální vzrůšo, jaký bude zítřek? Vždyť míříme na Passo Stelvio! Kdybych nebyl zarputilý MacIntoshák, řekl bych WOW.

Intermezzo della Sharki. To je příběh o tom, jak si rychle sbalit svoje věci: „Chlapci, já nemám peněženku!“ To když někdo řekne na začátku expedice a ve šrajtofli má pouze cash, zježej se vám všechny chlupy, i ty v rozkroku, a řeknete si akorát: „Týýý voe.“ Přesně to se stalo Sharkimu ráno v Radstadtu 5 minut před odjezdem na Glockner. V zoufalosti všechny věci co měl sbalené, zdůrazňuji slovo „všechny“, vyházel z motorky. Kolem dokola bagážový výbuch a počal propátrávat každou kapsu, zatímco my jsme se odhodlávali k telefonátu místní policii. Nebyli jsme v Čechách, a tak Sharki peněženku po 15 nekonečných minutách našel. Po další čtvrthodině opět sbalil věci a vyhrál titul „posledňáček“. Ale od té chvíle to měl každý den na talíři: „Sharki, balím stan, máš všechno?“ „Sharki, v 9 odjezd, máš všechno?“ Hele, Sharki, ve sprše jsem viděl zapomenutej šampon. Máš všechno?“

Třetí den, Brixen – Le Prese, 266 km, 9:15 – 20:15

Trasa podrobněji: Brixen – Sterzing – Jaufenpass – Merano – Stilfserjoch – Passo di Foscagno – Forcola di Livigno – Bernina Pass – Le Prese
Jsme křesťanský motoklub a kromě ježdění se během našich putování povzbuzujeme i spirituálně. Celý týden nám ranními úvahami zakončenými požehnáním na cestu sloužil OnDr. A. z Rokycan, evangelický farář. Předkládal nám Žalmy, kde právě cesta, cestování, pouť má svůj důraz. Ráno u Vahrener „rákosiště“ k tomu byly obzvláště dobré podmínky. Neboť hned za hranicí kempu byla pod jednou z košatých bříz lavička a u ní dřevěná Boží muka neboli „krucifix“. Z předkládaných Žalmů jsme mimo jiné slyšeli toto: „Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš. Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.“ Těch každoranních 5 minut ztišení před cestou není marných. Dodávají rozvahu po celý den, přestože adrenalín můžeme po jedné takové alpské etapě stáčet po kýblech. A nakonec po mediálním honu na motorkáře myslíme i na milosrdenství – aby se nám opravdu nic nestalo.

Míříme na Brennerský průsmyk a po asi 30 km před městem Sterzing zatáčíme vlevo na Jaufenpass s 15% stoupáním. Všímáme si již opakovaně italským silničářů. Viděli jsme jich totiž mraky! Každé ráno naklušou a vrhnou se do údržby i těch nejužších okrsek, pochopitelně silnice na průsmyky nevyjímaje. Z toho by se mohli naši silničáři poučit. Rozhodně nikde jsme neviděli vražedný kamínkový zásyp. A cesta, která nás dneska čeká – výjezd na Stilfserjoch, pamatuje průmyslovou revoluci v 19. století. A dodnes, jak jsme tomu svědky, funguje.
Jaufenpass je ovšem také moc krásný průsmyk. Ve výšce těsně nad dva kilometry nás zastavuje malá kaplička. Za ní v malém jezírku páchaly zrovna dvě kačeny „osobní hienu“ a my se v jejich milé společnosti fotili. Do okolí byl nádherný výhled a v definitivních 2 094 m n m na Jaufenpassu nás rozprostírající se druhá strana doslova dojala.

V Edelweiss hutte jsme si dali kafe a exlusivní dortíček, abychom podtrhli sladkost této chvíle. Mimochodem edelweiss, edelweiss…to už jsme někde slyšeli! Ano, edelweiss-spitze u Grossglockneru ve druhé etapě, edelweiss-hutte u Jaufen passa v etapě třetí. Edelweiss je česky plesnivec alpský (Leontopodium alpinum), též protěž alpská, jedna z nejznámějších horských květin. Název pochází z německých slov edel (noblesní) a weiß (bílý), (zdroj: wikipedia). A toto roztomilé kvítko se stalo takovým titěrně nádherným symbolem Alp.

Sjezd z Jaufenpassa do Merana předčil doposud poznané sjezdy. Dalo by se říci, že teprve na této trase jsme pochopili, proč motopneumatiky mají oblý tvar. Ty serpentýny jsou skoro nekonečné, jedna střídá druhou, jen těžko byste hledali rovný úsek. Navíc si představte, že z výšky 2 100 m jedete do cca 320 m n m. Zkrátka moc šťavnatý sešup, až uši zaléhaly. Ostatně jsme tento fyzikální úkaz vyzkoušeli i opačně. Do igelitu balené sušenky, v nížině splasklé, se v řídkém vysokohorském vzduchu nafoukly k prasknutí. Merano jsme využili pro nákup potravin v místním intersparu. Grilované kuřátko, selský špek, zelenina, chleba, ovoce a pivko na večer. Poté následoval parný a také trochu nudný přejezd z Merana do Stelvia. Ač v Itálii, dosud stále v Tyrolsku – města měla rychlejší obchvaty, a tak cesta alespoň ubíhala rychle. Měl totiž přijít pomyslný vrcholový zážitek naší výpravy – Passo dello Stelvio, aneb Stilfserjoch.

A opravdu, výjezd na třetí nejvyšší po silnici dostupný průsmyk Alp (další dva jsou ve Francii) byl v tom pozitivním slova smyslu vrchol všeho, co jsme během výpravy mohli poznat. Čekal nás výstup do 2 760 m n m se stoupavostí až 16%. Pro lepší představu – od možná nic neříkajících procent: Tato stoupavost znamená, že na 100 metrech trasy zdoláte převýšení 16 metrů. Pro porovnání: Tramvaj zvládne tak 6-7%, poté nekompromisně klouže. Trolejbus dá tak 9-10%. No a teď si představte, že kromě nás, bikerů, jednoho lamborghini Diablo a několika dalších nesmělých plechovkářů potkáte při výjezdu na Stilfersjoch cyklo-kapkony (výklad tohoto pojmu je ve druhé kapitole). Připádáte si jako ve vytržení. Tramvaj by zůstala kdesi dole, trolejbus by chcípnul v první zatáčce, kapkon si to dá až na horu!

A nebylo to jen tak ani pro nás… Viking s OnDr. Ou položili motorku v jedné obzvláště kruté vracečce. Nic vážného – z rychlosti (dá-li se to nazvat rychlostí) se stalo stání, ale těžkou motorku i s nákladem Viking na jedné noze neudržel. Následoval pád. A pod motorkou se kromě malé loužičky benzínu objevil ulomený konec brzdové páčky. „Tak to je v řiti,“ rozpomenul si Viking na marné výzvy Honzy, abychom si s sebou vzali náhradní páčky, neboť se tam nahoře blbě shánějí. I zvedáme motorku a ono hle! Ten konec páčky patřil nějakému jinému zoufalci. Iksjéčko se opřelo o boční kufr, pravou částí řídítka a zůstalo bez následků. Při zvedání pomáhal Sharki. Jeho dobrodiní se mu málem stalo osudným, neboť zastavení Deauvila znamenalo mj. i vypnutí chlazení. Takže po pár metrech musel Sharki zastavit znovu, neboť vytékající chladící kapalina znamenala jediné – své zlomené křidélko právě uvařil.

Příroda kolem hrála nezapomenutelný dramat. Lesy se postupně měnily v traviny – zřejmě tam někde kvetl plesnivec alpský, traviny posléze jako když práskne bičem uvolnily cestu deroucím se skalám. A ty byly mezi mraky uschovány pod dekou ledovce nebo věčného sněhu. Mezi tím tak nějak kroužíte serpentýny – tříííí – dvááá – wroou – jednááá – dvááá – třííí, čekáte nějaký vrcholový monument spolu s vlaječky dobyvatelů.

Ale úplně nahoře se jako vidění zjeví prdiměstečko s mnoha krámky, hotelem, několika restauracemi a rozhodně nikde žádní lanošplhalové. Naopak, pánové prodavači horkých párků s kyselím zelím mezi sebou žoviálně diskutují o tom, že si kapkoni choděj kupovat spíš bombičky s kyslíkem, paní trafikářka zase ocenila, že jdou její pohledy s originálním razítkem i u těch motorkářů na dračku. Přesto se opravdu nacházíte v nadmořské výšce blízké třem kilometrům.
Vysokohorské rozjímání zastavila blížící se bouřka. Někde nad Stelviem jsme viděli lítat blesky, odhadem tak 8 km od nás, a rychle se to blížilo. Hned po skupinovém fotu jsme se proto sbalili a hajdy do údolí. První kapky nás skutečně chytly. Blížící ceďák nám ale dal ještě několik milosrdných minut k pokochání z vodopádu a ze serpentýn na druhé straně průsmyku.
Slejvas začal až po přejezdu do bezcelní zóny na Passu di Foscagna ve výšce 2 291 m n m. Sharki už v ten moment jel na páry. Kde se vzala, tu se vzala dosti zajímavě situovaná benzínová pumpa. Ale brzy jsme pochopili důvod – bezcelní zóna a benzin za euro. No nekupte to! Lili jsme ho tam všichni, co se vešlo. Akorát ta barva nás trochu znervozňovala. Peprmintka? Absint?

Sjezd do Livigna byl už jen za trest. Nepromoky promokly, ruce zmrzlé a v informačním centru jsme ne a ne sehnat penzion natož hotel za rozumnou cenu. Všechno se pohybovalo od 60 éček výše. V té době nás už Honza bombardoval esemeskama „kde jsme, co bydlení, kde se setkáme“, neboť právě tento den jsme se s ním měli sejít v kempu u Laga di Poschiavo. Ale v tomto počasí? Zdárně jsme se nakonec sešli u švýcarské celnice těsně pod Bernina passem, o jehož zdolání už ani nebyla žádná řeč. Naopak – tradá dolů a hledáme finančně dostupný penzion. Jenomže osmá hodina už odbyla a máme před sebou poslední hodinu do tmy.

Zastavujeme v Le Prese u penzionu Apollo 12. Šprechtící chlapci se dali do vyjednávání, speakouni pouze radili. Začínalo se na 37 E se snídamí a uskladněním motorek do garáže. Moc! Dobře 35 E, lepší cenu v okolí nenajdete! Moc, chceme za 30 bez snídaně. Poslední návrh 32 éček i se snídaní jsme brali. A ikdyž se nakonec všechny motorky do garáže nevešly – některé pouze pod deštníky – byli jsme rádi, že se můžeme usušit a umýt v teplé vodě. Dostalo se na zásoby, co jsme nakoupili v meranském intersparu, no zkrátka hostina. Ale co bude zítra? Déšť ne a ne ustat. Nasadíme dálniční ústup do Německa? Vzdáme původní plány? Zítřek ukáže…

Intermezzo o tom, za co by měl být člověk vděčen:
Z vyprávění není zcela patrné, co znamenalo Honzovo připojení k výpravě během deštivého sešupu do Švýcarska. Honza nemohl s námi na EvangMotoExpedici vyjet hned zpočátku. Mohl se k nám přidat až v pondělí odpoledne. Tedy v době, kdy jsme už měli za sebou Grossglockner, Jaufenpass a čerstvě i Stilfserjoch. Dalo by se říci, že největší pecky Alp byly už za námi. Přesto za námi Honza přijel, abychom mohli spolu projet zbývající část až zpět do Čech. Musel během jednoho a půl dne ujet kolem 800 km. Stálo ho to tedy celkem dost úsilí, aby nás dohnal. Podobně se tak stalo i na jaře při EvangMotoProcitnutí. Honza také nemohl jet na celý víkend, ale aspoň v pátek naplánoval svou služební testovací jízdu na otočku do Volduch, aby nás mohl vidět a pokecat. Proč to vlastně udělal? I když to Honza nikdy neřekl nahlas, lze tušit, že motiv měl rozhodně co do činění s partou. Takovéto věci se jen tam nestávají. Tedy díky Honzo, díky parto.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 1x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist