Drcení dolomitských průsmyků 2015 - nejen po válečných cestách

Povedené každoroční vymetání dolomitského motorkářského ráje

Drcení dolomitských průsmyků 2015 - nejen po válečných cestách

Kapitoly článku

Něco úvodem

     Už jsem psal o našich dolomitských cestách v minulých letech. Pokud by Vás to už mělo nudit, tak to prosím nečtěte. Zase to není nějaký přelomový cestopis, jen zpráva z výletu několika odrostlých kluků, kteří se jeli pobavit a užít si pár dní na motorkách.

     A proč zase do Dolomit, když už jsme tam x-krát byli? A proč ne! Výjezd do Dolomit se stal naším každoročním životabudičem. Vždy nás čeká vysoká koncentrace horských přejezdů a parádních silnic. Nejezdíme tam zrovna za nějakými poznávacími a turistickým zážitky, jezdíme tam především honit motorky. To, že je tam k tomu parádní vysokohorský svět je jen a jen příjemné. Trvám si na tom, že Dolomity jsou motorkářským rájem a vůbec mi nenudí si je jednou či dvakrát ročně fouknout. Jednou se trasa dá zleva doprava, podruhé zprava doleva a máte z jednoho prdu dvojitý zážitek. Dva týdny před tímto tripem jsem se toulal severem Itálie na túře v duchu „jezdí celá rodina“ a vidíte, můžu zase, můžu kdykoliv, můžu do nekonečna. A když jsou u toho se mnou také staré dobré přátelské ksichty, fakt se to dá vydržet.

     Aby se úplně neřeklo, že jezdíme jen tupě klopit zatáčky po kopcích, tak jsme se letos zaměřili na silnice vzniklé či důležité v době první světové války, prvotně určené k zásobování živých, než se stali mrtvými. Oproti dřívějším výletům do profláklých a tím množstvím lidí přeplněných dolomitských destinací jsme se posunuli dále na jih, abychom pro nás objevili nové mototrasy. Za základnu jsme vybrali Levico Terme, lázeňské městečko u jezera cca 25km východně od Trenta.

     K účasti byli zváni především dřívější účastníci našich dostihů, ale i nováčci, většinou motorku vlastnící borci z naší pracovní branže. Bohužel furt platí, že někteří upřednostňují rodinné dovolené a jiné všední kraviny před motorkou, čehož jednou budou litovat. Život utíká, nenajeté kilometry nedoženeš. Na kontakt s rodinou je spousta času i po smrti, stačí, když přijdou na Dušičky poplakat hrob.

     Nějak se to tedy nesešlo, nakonec jedeme jen čtyři.

  • Véna – Triumph Tiger Explorer 1200 (tygr) - nikdy nechybějící, organizátor a plánovač tras
  • Martin –  Triumph Speed Triple 670 (trypl) – po pár letech pauzírování zase s námi
  • Lefloš – Yamaha Stryker 1300 (strajkr) – náš maskot vždy ve formě připraven                          
  • Honza  –  Honda Varadero 1000 (varan) – já, zkušený to Dolomitenman

15.7. Z Plzně do Dolomit (629km)

     Máme už obvyklý sraz u firmy v Plzni. Lefloš odmítl naší nabídku, aby do Plzně přijel z Prdkova u Teplic už večer. Přijíždí tedy k firmě už s trochu tradičním divokým zážitkem z cesty Teplice – Plzeň. Znalí vědí. Příští rok přijede určitě už večer.

     Martin doráží s věcmi sbalenými jen do tankvaku a s malým batohem na zádech. Nemá mnou půjčený pytel na zadní sedadlo. Vidím a chápu. U toho jeho trypla to fakt není kam položit a za co uchytit. Trypl je žiletka, je to vlastě jen pár trubek, nádrž, dvě kola a motor s vejfukem. Světla nad předním kolem visí, jak kdyby je tam někdo přidrátoval. Na sedadlo se vejde jedna větší moucha, tou Martin je. Jezdit s batohem na zádech není ono, dáme ho raději ke mně do kufrů.

     Cesta tam je hlavně přesunem, čeká nás přes 600 kiláků. Protože to jedu v posledních dvou týdnech již podruhé a v úplně stejném vedru, tak žádný veliký odvaz necítím. Vyrážíme přes Folmavu, za Straubingem po dálnici na Mnichov a pak zase po dálnici směrem na Ga-Pa. Transit pak zpestříme přejezdem přes Kochelsee a Walchensee, ve všední den zde neplatí zákaz vjezdu motorek, čuchneme k prvním alpským zatáčkám. Moc se nesvezeme, brzdí nás omezenou rychlost úzkostlivě dodržující auta německých důchodců objíždějících slevy po marketech a cedule Radarkontrolle. Naše škoda je, že si jako lidi z energetické branže neumíme najít čas na jistě velice zajímavou zdejší vodní elektrárnu.

     Vedro je veliké samo o sobě, k tomu ještě motory sálají teplo do našich rozkroků. Lefloš si potřebuje vyprázdnit měchýř a nahlas přemýšlí, zda si má pro úkon nechat rukavice. Má obavy, aby si o své rozhicované kule nepopálil ruce.

     Jedeme dále přes Seefeld, Innsbruck a starou cestou na Brenner. Trochu nuda před očekáváním příštích dní. Jedinou dnešní lahůdkou je pak přejezd přes Pennserjoch 2211 m.n.m. ze Sterzingu. Jóóó, tady to má grády. Lefloš se dobrovolně řadí s čoprem na konec kolony a my ostatní konečně zatopíme. Ze severu je tento výjezd parádou a i když ho jedu už poněkolikáté, je to vždy o cmrdnutí si blahem do trenek. Tahá se dlouho do kopce, jen pár serpentýn, pořád překlápět levá, pravá, levá, pravá. I když se neflákáme, strašným způsobem nás přemydlí borec na takové té motokáře s řidítkama. Pokud ho měl, tak vypnul mozek, rozhodně neřešil, zda něco vyjede proti. K tomu v kraťasech a bez helmy. Přežil to snad jen díky náhodě a nulovému provozu. Nahoře si potěšeně chrochtáme a chvíli čekáme na Lefloše, než ty jeho okrasný trubky smotané do tvaru motorky dobublají.

Užíváme si minima lidí a krásných výhledů, výš k nebesům než tady už tento výlet nebudeme. Z Pennesu se pak k Bolzanu sjíždí dlouhatánským údolím Sarental. Je to krásné údolí, nahoře holé kopce vysokých hor, sjezd cikcak, dlouhé roviny zakončené serpentýnami, pak rychlá cesta s protahováky, dole před Bolzanem je uzavřená skalnatá soutěska s klikatou silnicí a řadou tunelů. Jiné výjezdy neexistují. Pikantní je, že směrem k velkému městu Bolzanu se silnice Sarentalem zužuje, tunely se postupně zmenšují, zatáčky více uzavírají.

     Vedro atakuje 40 st., projíždíme Bolzanem po X-té a vždycky je tu horko. Proplétáme se městem, zaujme nás kuriózní havárka. Vypadá to, že plejboje v černých brýlích otevírajícího dveře svého bavoráka zaskočil právě ho míjející skútrista. Do jízdní dráhy otevřené dveře nebyly pro skútristu až takovou překážkou, sroloval je jak hajzlpapír a kupodivu to asi i ustál. Bávo je nyní ve stylu bočního kabrioletu. Bávoborec může být nakonec rád, holky mu tam můžou naskakovat i za jízdy, nemusí se soukat vejfukem.

     Z Bolzana pak jedeme na Trento silnicí souběžnou s dálnicí. Už jsme za dnešek vydrncaní dost a těšíme se na koupačku a studeného pivsona. V Trentu jsem jako doma, před dvěma týdny jsem zde sháněl zadní gumu na varana, napravoval jsem marné pokusy dvou českých opraven pořádně spravit díru po hřebíku. Už jsem to raději lepit nenechal a koupená nová mišelína byla jistotou. Už se těším, jak jí tady zase trochu sedřu!

     Přijíždíme do Levico Terme po šesté hodině. Bydlení Véna zabukoval v hotýlku s typicky italským jménem Bavaria a s vlající modrobílou šachovnicí. Echt Bayern, nur Lederhosen fehlen. Ale spokojenost. Při hledání bejváku jsme chtěli ráno snídaně a pak také bazének, loni se moc osvědčil. Motorky parkujeme pod síťovým stínovým zastřešením v ne příliš udusaném štěrku. Ráno budou chybět drapáky. Ze severních Čech vycvičený Lefloš vytahuje řetěz o síle a délce odrostlé anakondy a zamotá do něj svého miláčka. Blbne zbytečně, jen magor by chtěl tady ukrást ten jeho kus železa. Rómy a sběrny kovů tu nemají, strajkr není k ježdění, ale k leštění. Martin vytahuje stejný nástroj, v tankvaku už nic jiného mít nemůže. Já mu tedy trenky nepůjčím, těmi mými by on propadl jednou nohavicí.

     Maličké asi ženské stvoření sotva přečuhující pult recepce s vychlastaným a vyhuleným hlasem nás rychle odbaví. K našemu přání studeného piva a bazénu něco negativního zabrblá, chápeme to, že až zítra. Vysušenej jsem jak treska, hotelový bar zavřený, bazén zavřený, do háje, proč jsme se sem vláčeli šest set kiláků? Na Vénovo dotaz, kde jinde tu mají dobré pivo indiánka pohotově odpovídá, že se máme vrátit do Německa. Držka jedna italská, čím vošklivější, tím hubatější.

     Zabydlíme se ve dvou sousedících dvoulůžácích, bydlím tradičně se starým nervózou Vénou. S vědomím šíleného Leflošovo chrápání mám obavy, zda je zeď mezi pokoji dost tlustá. Zapomněli jsme si s Vénou pro jistotu říci o pokoj o dvě patra jinde. Pak ledová sprcha. Borci jsou rychlí jak při poplachu na vojně, mažou do městečka do hospody a já vyřizuji nejnutnější pracovní maily, dohoním je později.

     Po půlhodině razím a po pár stech metrech nalézám poloprázdnou picérku a mobilem se s Vénou marně snažím domluvit, kde vlastně jsou. Dva tataři v éře mobilní komunikace. Véna hlásí, že prý jsou v centru a stojí frontu na stůl, všude narváno. Já si také myslím, že jsem v centru. Zjevně jiném. To co je pro mě doleva, pro Vénu doprava. Už chápu, že se dříve učilo místo levá-pravá praktičtější seno-sláma. Po protelefonování několika set korun se konečně nalézáme, výsledkem je, že se všichni vracíme k té mé picérce.

     Vypadá to tu přívětivě, sedáme na terasu, pivo mají točené, jihotyrolský Forst, už ho dobře známe. Prazdroj to teda není, ale teplota vyhovuje. Jídelní lístek je v italštině, holandštině a němčině. Výběr je tedy jednoduchý, slova pizza a pasta jsou stejná u všech řečí. Servírka příjemného úsměvu ne až tak moc hezká potvrzuje, že umí německy. Německá slovíčka jí dojdou při potřebě vysvětlení, že nám vymění ubrusy. Vyřeší to zamrmláním ručičkami se slovním doprovodem šu-šu-šu a odrovnávajícím úsměvem. Pro nás si mohla výměnu ubrusů odpustit, naše bufetové návyky z dob totality jsou hluboce zakořeněné, zmazat jídelní stůl umíme jako ruský zájezd. Nadlábneme se, poklábosíme, dáváme několik piváčů pro nás Čechy otravné míry 0,4 - znamená to pít pivo malé a platit velké. Nevíme či za odměnu či za trest, po zaplacení nám stále se usmívající Šušušu přináší nějakého pamprdlíka, uši zachytí něco jako imunčíno.  Zalomíme to. No ty vole, to ale je jed, asi už nechtějí, abychom zítra přišli znovu. Lepidlo na tapety s příchutí citrónu, nějaké malé grády tomu dává trocha ironu. Nedivím se, že to dávají zadarmo, jinak by se toho asi nezbavili.

     Valíme na bejvák. Otevírám dveře do pokoje a dostávám strašnou bombu do rypáku. Málem lehnu. Smrad z hadrů a bot dvou zpařenejch motorkářů v zalígrovaném pokoji by se dal exportovat. I tchoř by ten puch nerozchodil. A to to nejhorší máme na balkóně. Hádáme se s Vénou, co je lepší, zda větrat a tím pustit do pokoje venkovní vedro a komáry nebo chládek, smrádek a bez štípanců. Obojí je špatně, dveře na balkón letí dokořán.

     Do dvou do rána vyřizuji mailovou poštu s pracovními záležitostmi. Véna mi příležitostně nadává, že mu monitor svítí do ksichtu.  To, že na mě vystrkuje holou řiť chladíc si ji v teplém průvanu mu nevadí. To ale je dovolená!

16.7. Kaiserjägerstrasse a Monte Grappa (179km)

     Ráno v osm lezeme na snídani. Noc byla horká, až k ránu se ochladilo. Snídaně standardní. Loupeme opatrně vejce naměkko, ať není havárie. Jsou stejně natvrdo. Lefloš se zase hlásí jako vaječný odborník a chovatel slepic. Vejce na sto způsobů je jediné co umí uvařit. Míchaná se šnitlíkem centimetr dlouhým, míchaná se šnitlíkem půlcentimetru dlouhým, míchaná bez šnitlíku, míchaná s cibulí sekanou na hrubo…….. Pohlreich by mu mohl jen mýt nádobí. Sděluje, že nejvíc ze svého chovu je pyšný na svého kohouta, že prý je velmi užitečný. Kromě hopsání na třiceti slepicích se každé ráno ve čtyři hodiny snaží vykokrhat rómské sousedy do práce. Zatím se mu to zcela překvapivě nepovedlo, ale opravdu se snaží. Odhaduji, že kohout v tajné funkci agenta z pracáku nejspíš brzo skončí u cikorek na rožni při jejich vzpomínkovém večeru na dávné tradice.

     Dnes je v plánu hlavně Kaiserjägerstrasse a Monte Grappa. Nabuzení jsme jako smečka čoklů uvázaná před uzenářstvím. Předpověď hlásí horko, rozhodujeme se s Vénou jet jen v tričkách. Nejsme zrovna vzorem bezpečnosti, ale jdeme do toho s vědomím všech rizik. No a co, v nejhorším provedu depilaci svého těla, někdo za to platí, já to budu mít zadara, pojistky mám dobré. Já se prostě tak nerad pařím!!! Očekávám, že dnes se Leflošovo poctivá čoprácká bunda vedrem svlékne z kůže. V blízkém supermarketu nakupujeme zásoby pitiva a svačin. Martin přešlapuje u regálu s houskami, jako zkušený makarón mu vysvětluji, že cena 4,50 Euro není za kus, ale že v Itálii se pečivo odvažuje v kilových cenách. Pak zajíždíme k pumpě, dobrák Venca se zde snaží nervózní paní z Česka vysvětlit cestu na Lavarone, kde paní potřebuje stihnout za 20 minut start nějakých závodů. Lavarone je tak trochu i naším směrem. Chvíli po paní vyrážíme i my. Po deseti kilometrech ježdění po blízkých silničkách pod vedením Vénovo navigace jsme téměř zase zpátky u benzínky. Jestli paní Vénovi uvěřila, tak si dnes moc nezazávodí a určitě si neodpustí komentáře o tydýtovi s plzeňskou značkou.

     Konečně trefujeme Kaiserjägerstrasse. Famózní výjezd z údolí řeky Brenta na Monte Rovere, stoupání krpálem po úzké ukrutně zamotané silničce, zpátky do údolí výhledy jak z letadla. Krása ve všech směrech. Silnice hlavně posloužila v první světové válce, postavili ji habsburáci a zásobovali po ní vojáky bojující v pevnostních systémech na Passo Vezzena. Zase se tedy potvrzuje, že války jsou i přes svůj průser hýbatelem, bez války by řada silnic nevznikla. Nebo byli snad tací vizionáři, kteří to tu postavili sto let dopředu na míru mému varanovi? Na několika vyhlídkách vždy počkáme na Lefloše, musí lámat dlouhého strajkra do zatáček jak tramvajovou soupravu.

     Poté směřujeme přes Passo Vezzena na Asiago. Jede se pořád silnicí s táhlými zatáčkami. Je to zase něco jiného, docela se to dá hulit. Při zastávce vytahuje Martin z kapsy kovový kroužek, že to našel ráno na místě stání motorek a po chvíli bádání Véna zjišťuje, že je to distance od krytu levé rukojeti řidítek jeho tygra, v háji je šroub a podložka. Má nejnovější stroj a už se mu to rozpadá. Protože je to kravina, máme škodolibou radost a odhadujeme, že při cenách u Triumphů za jeden origoš šroubek a podložku jistě vysolí několik stovek, což se pak později potvrdí.  

     Projedeme Asiago, je to taková kopcovitá náhorní plošina. Pak klesáme z Foza do Valstagna úžasnou serpentýnovkou, pokukuji, kde až je dno údolí, pořád v nedohlednu. Asi jedeme do pekla, propast to je, snad více než 20 serpentýn. Ďoura se zdá pořád hlubší a hlubší….  Dole, snad pod hladinou moře, jsou informační cedule, často se tu jezdí nějaké rallye, v sedmdesátých letech tu byla ještě šotolina, však tu jsou také fotky legendárního Sandra Munnariho s Lancií Fulvia. Pamatujte si, jmenuje se to tu Valstagna, říká se tomu Universita rallye a jeďte to zdola nahoru, zamotá se vám kebule.

     A pak hned na Monte Grappa. Najíždíme od Bassano del Grappa z nadmořské výšky cca 150m. Zpočátku se jede serpentinovým žebříkem. Škoda, že je blbá viditelnost, směrem dolů do Pádské nížiny opar, směrem na kopec mraky. Postupně mizí les a nad námi se v mracích objevují vrcholky masívu. Horní část je klikatá silnička po holých oblých kopcích. Provoz minimální, dá se zatáhnout za plyn, varan si beká blahem. Nahoře parkujeme stroje a s mojí výjimkou jdou ostatní na kopec k válečnému památníku. Mám bolavou hnátu, hnije mi nějak palec, jsem rád, že můžu řadit, natož chodit. Musím se hlídat, kdybych chtěl někoho kopnout do prdele, musím pravou, levou by to asi amputovalo. 

     Nudím se. Mraky brání výhledům, což je velká škoda. Zevluji tedy a sleduji místní cvrkot. Z nedaleké restaurace přichází věkově nezařaditelný hogofogo pár. Z dálky vypadá dáma zajímavě, z blízka je znát, že na plastické klinice už nechala majlant a ne zrovna všechno se povedlo. Pán nejspíš drží nad vodou několik výrobců barev na vlasy. Očekávaně míří k zaparkovanému maserati. Obdivuji borce na kolech, co se sem vydrápali. Jinak je tu jen málo turistů, většinou makaróni v prťatých autíčkách. Pokecám si s holandským párem, pak trochu i s italským, jejich němčina drhne ještě víc než ta moje. Všichni okukují naše motorky, jako kdyby bylo více obdivuhodnější sem vyjet na motorce než na kole. Středem pozornosti je samozřejmě Leflošovo dyzajnovka. Možná si myslí, že tu ten jeho pseudoveterán zůstal z té první války, tenkrát byly všechny motorky čopry. Z vrcholu pak slézá školní výlet a bufet jim udělá paní učitelka ze sedel našich motorek, ze svého vedle stojícího punta vybalí kompletní sortiment od MacDonalda. Školáky rozháním jako vosy a k jejich radosti při tom uklouznu na majonéze. Mají štěstí, že mi ta jedna noha nefunguje.

     Chlapi se vracejí plni dojmů. Památník bojů na vrcholu je impozantní. Masiv Monte Grappa s nejvyšším vrcholem 1775mnm je opravdovým symbolem Velké války 1914-18. Italové zde drželi poslední opěrný bod, pokud by padl, Rakušáci by se valili na Benátky. Taliáni odolali, na obou stranách tu padly desetitisíce vojáků. Dýchá tu na nás těžká historie.

 

     Dolů valíme jinou z několika cest. Mraky lezou po kopcích. Vjedeme do deště, žádné pomalé rozpršení, je to jako kdyby na silnici někdo namaloval lajnu neprší/leje. Civilizace, kde bychom se schovali nikde, po chvilce zastavujeme pod stromy. Schováváme se jen symbolicky, čekáme, co bude, věříme, že je to jen přeháňka. Možná je, ale visí pořád nad námi, sjíždíme proto za deště dolů do údolí.  Lefloš jede pomalinku, má zaťato, strajkr zrovna k ježdění po tobogánu skluzavky stavěný není, k tomu má zadní gumu takovou, že až se vrátí domů, i šprcka proti ní bude drapák. Dole se schováváme pod mostem. Po necelé hodince je po dešti a silnice suché. Rozhodujeme se jet nejkratší cestou do Levico Terme a tam zalézt do bazénu. Obnovené vedro a proud vzduchu nás rychle dosuší.

     Dorážíme na hotel.  Musím se zase nejprve vrhnout na maily, mobil pípal celý den. Hajzl jeden, málem letěl ze skály. Trochu opožděně dorážím k hotelovému bazénu, tři lankvarové válející se na lehátkách mají spoustu chytrých keců. Žádné holky v bikinkách, které by tiše šmírovali tu nemají, nějaké v trávě se válející měkká břicha je nezajímají, stávám se jediným objektem jejich zábavy. Když se přiblížím ke schůdkům, hoši podezřele zmlknou a já hned vytuším, že voda je nejspíš studená a borci očekávají hekání zhýčkaného tlusťocha. S výrazem seveřana potápějícího se do saunové nádrže v klidu zalézám do vody, z lehátek se ozývá zklamaný povzdech. Doma jsem zvyklý držet v bazénu více jak 30st., ale nyní jsem rád, že se můžu ochladit. Paráda, i když by to teplejší být trochu mohlo. Bar je pořád zavřený, co to je za hotel? Piváček u bazénku by tak bodnul!

     Pak zase míříme do včerejší vyvařovny. Je blízko, pivo bylo studené, imunčíno nás neotrávilo. Ti co měli včera pizzu, volí něco jiného, ti co měli pastu, volí pizzu. Forst je jenom jeden, neměníme. Véna s Leflošem se odhodlají jít do rizota. Asi nemají na maso. Ne nadarmo se říká rizotu riziko. To právě přinesené s houbami má jasně modrou barvu. Utěšuji dva vyjevence, že modrá je dobrá, muchomůrky bývají přece červené a bílé. Řešíme, zda se modrá v těle přefiltruje, ale to bude znát až zítra nejdříve a bude nutné se napřed podívat a teprve potom spláchnout. Lefloš po snězení rizota hlásí, že dostal hlad. Zůstáváme s Vénou u piva, Marťas s Leflošem špekulují o vínku. Světácky objednávám vinný lístek a snaživý pingl pak předvede desetiminutovou přednášku o místních vínech a jejich kvalitách. Hochy spíš zajímá množství, chtějí střik na žízeň, stejně nakonec vybírají z vín na jídelním lístku, tady špatné víno mít nebudou.

     Chceme platit, Šušušu přináší účet. Na účtu je jen pár piv, místo ostatních účtují vodu. Forst zase tak slabý teda nebyl. Protestujeme, chceme platit za pivo. Obsluha je od hustě se vyskytujících škudlivých Holanďanů vycvičena vracet vše do centíku, spropitné se nám pořád pokouší vrátit. Tímto se nám nepodaří rychle utéct a obsluha přináší zase to včerejší lepidlo, tentokrát tomu rozumíme jako limončelo, což je asi blíže chuti onoho roztoku. Tak tedy ze slušnosti….vejdi a neuškoď. Raději příště spolknout žížalu.

     Vracíme se z hospody a po hotelu běhá nešťastný pár ve složení starší žena a mladší muž, nemají klíče od pokoje, nechali si je prý zamknout v na noc zavřené recepci. Pomoci jim neumíme, tak jim jen česky gratulujeme k noci na schodech. Kdyby byla paní mladší a hezčí, tak bychom možná něco vymysleli, pán by musel být rád za balkón. Později mi napadá, že možná ten maník vyhodnotil záporný věkový rozdíl a raději se klíčů šikovně zbavil.

Denní trasa

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.16
Známkováno: 64x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist