Drcení dolomitských průsmyků 2014 – znovu v motoráji

18.7.2014 pátek - Den třetí – Dolomitská klasika – najeto 260km

      Ráno zase v 8:00 na snídani. Vonas si po noci stěžuje, že měl asi raději spát s Leflošem, Skopec chrápal, funěl a hekal první ligu. Zvuky jely na dvě doby jako u fichtla, ale ve znění ducatky s vykuchaným vejfukem. Vysoká škola chrápání, to už se snad musí trénovat. Vonas nespal, byl připraven na první pomoc, měl strach, že je Skopec v posledním tažení. Skromný Martin raději Lefloše nekomentuje, je na něm znát, že noc měl dlouhou. Přou se s Vonasem, kdo na tom byl hůř, i přes to co od Vonase slyšel, by Martin chtěl na pokoji raději Skopce.
      Martin se zdaleka vyhýbá míse se salátem, asi má ještě nějakou rejži mezi zuby ze včerejška. Pak borci objevují, že společné hotelové WC jsou ve formě šlapek a jako malé děti si to chodí fotit. Prubnout to nikdo ale nechce, takový hrdina mezi námi není. Nikdo také nechce prát paty kalhot, protože jinak by dopadnout nemohlo.
      Sbalíme, zacálujeme a padáme. Je třeba pořešit logistiku. Nakupuji si v Lidlu sváču, ostatní míří do vedlejšího Špáru. Místní houmles u dveří mi posunky naznačuje, že už dlouho nejedl a něco bych tedy jako německy vypadající vypasený motorkář mohl pustit. Vyřizuji ho tak jak bezďáky u nás hezky česky: Jdi makat, opilče! Kupodivu odpovídá „si, si“, což jsem od českých nikdy neslyšel.
      Na dnešek je plánován přejezd do Merana, kde máme další dvě noci bydlet. Původně jsme chtěli jet jižní trasou, průsmyky Durán, Gobbera a Manghén apod. Charakterem silnic by to bylo obdobné jako ve čtvrtek, tedy takové pomalejší, zatáček kolem nohy už bylo dost, měníme plán a rozhodneme se to fouknout přes velká passa mezi Cortinou a Canazei a zase i Sella Rondu. Není víkend a není srpen, provoz bude menší, bude se moci to hulit. To chceme – hulit a klopit.
      Začínáme přejezdem přes passo Cibiana. Na něm zrovna probíhá nějaká poklidná veteránská rallye, hemží se to tam hlavně kabriolety s anglánskými značkami. Pořadatel mává, že máme jet, tak jedeme, chvíli k naší neradosti i za policejním motorkářem s majákem. Postupně dojíždíme a předjíždíme veteránky potící se kopcem, z kopce to pak někteří autíčkáři dřou a dokonce se nechtějí nechat předjet. Někteří řidiči jsou ještě většími veterány než jejich auta, asi se jim už nepodařilo za celý život našetřit na druhé nové. Naštěstí se naše trasy brzy rozcházejí a směřujeme na passo Staulanza.
      Při výjezdu na Staulanzu za mnou jede Lefloš a já jen slyším, jak v zatáčkách statečně dře stupačkami. Srdce, oči a ruka na plynu chtějí více, než konstrukce strajkru dovoluje. On se Lefloš vůbec snaží celý výlet držet krok s cesťáky, pomáhá si zkracováním zatáček a hlavně strajkrovi nakládá, co se dá. Nemá to s námi lehké, tahá ale poctivě a jen málokdy mu ujedeme.
      Pak přijde výjezd na passo Giau. Jako loni, z jihu. Provoz je mizivý, jedině dobře. Všichni víme, vo co tu go. Kouř naplno, téměř pořád jen dvojka v plném rozsahu otáčkoměru. Brzdy smrdí i do kopce. Levá, plnej, brzda, pravá, plnej, brzda, levá…. furt dokola… motor řve blahem, konečně dostal pořádně napít a oplácí to výdejem sil… můj Varan to tu snad sám poznává a tahá…. orgasmus motorkářského srce nastává…. kurňa, to ale je žrádlo… jestli mám jít jednou do nebe, tak jedině na motorce přes passo Giau…. i když…třeba se dožiju, že Číňaní zaasfaltují Himaláje…..
      Nahoře jsme za několik minut a blahem ani moc nemluvíme. Skopec pak spustí, jak mu šlo o život. Topil co šlo a zezadu se v zrcátkách přibližovala světla motorky. V hrůzných obavách, že ho dotahuje Lefloš na čopru a předjetím ho potupí, byl odhodlán raději lehnout. Dřel, klopil, hulil, světla stále blíž, nakonec to spocenej uhájil. A pak se ukázalo, že ne Lefloš, ale nějakej maník na něčem jako je ducatka multistrada ho proháněl. Vonas kouká, jaké má na zadní gumě otřepy. Jsem na tom podobně. Je vidět, že jsme se neflákali. Giau je Giau, to se musí dát naplno, odrbaná guma za to stojí.
      Dolů se vracíme stejnou stranou v klidu, pak nás čeká passo Fedaia pod ledovcem masívu Marmolada. Zase slušně zatopíme pod kotli a nahoře u přehrady si dáme pauzičku.
      A pak už hurá na Sella Rondu, čtveřici to velkých průsmyků Pordoi, Campolongo, Gardena a Sella, nám již dobře známou. Najíždíme od Canazei na Pordoi a k radosti mé i mého Varana plnou parou. Pordoi je parádní z obou stran, topit se musí, to člověk neodolá. Plynová rukojeť je pořád nadoraz, Varan vybudí celé stádo svých koní a gumy obrušují své poserproužky. Parádní svezení, kéž by to vedlo až do nebe. Dolů z Pordoi do Arabby je pak asi 30 tornante, tedy serpentýn. Z kopce to nikdy moc nehulím, nebaví mě pořád viset na brzdách. Škoda, že všechny tyto kroucenky nejsou jen do kopce. V Arabbě se nám pak podaří zamotat se na kruháku, loni jsme zde 2 noci hotelovali a motorky to tu nejspíš poznávají a doufají, že už mají po šichtě. Mají smůlu.
      Pak se to stalo. Skopcovi přesně na vrcholu passo Campolongo dochází benzín. Prcek Lefloš ihned vyrůstá o dvacet čísel a vítězoslavně a s hubou plnou keců vytahuje z brašen kanystřík. Ajajaj, ten bude chytrej, to zkusíme. Pořád mu nadáváme, co to tahá za zbytečný krámy a teď bude smečovat. Pro Skopce je hned milovanej Jaroušek, málem by mu vlezl až dovnitř. Co se dá dělat, bez benzínu to nepůjde, Lefloš nás drtí svojí výbavou.
      U pumpy v Corvaře zase někteří bojujeme s automatem na peníze. Naše činnost odrazuje od tankování manželskou posádku nějakého miniautíčka, podle značky jsou z bývalé DDR. Naštěstí pro nás pumpou jen projedou, paní byla i za sklem strašně vošklivá. Pak přijíždí český Trafic s ústeckou značkou, což Lefloše zajímá, potkává krajana. Chlapíkovi se smějeme, že má sebou v autě několik ženských a že tím tahá na dovolenou zbytečnou zátěž. S úšklebkem přikyvuje, paní v autě se jen s despektem usmívají a nejspíš věří, že další takové voly už tady nepotkají.
      Na Sella Rondě jsou nebezpečné četné autobusy. Tak nějak se tam blbě vejdou. Jejich řidiči, často černoušci, to většinou řeší tak, že před nepřehlednou zatáčkou a spíš až v ní mocně zahoukají a bez okolků to tam pošlou. Jestli pak potkají něco proti, nepovažují to za svůj problém. Marťase jeden zahání do úzkých, když zabírá celou zatáčku a Marťas málem líže kufry z jedné strany autobus a z druhé svodidla. A k tomu busák zahouká jak Titanic před ledovcem, předčí i toho mezka. Marťas se v Čechách bude muset objednat k ušnímu.
      Přejezd přes Gardenu a Sellu plně ukojí naše matovášně, i když to tam dobře známe se pořád dá jezdit dokola a dokola. Celá Sella Ronda každého nadchne, je to největší koncentrace horských přejezdů v Alpách. Jen by tu mohl být menší provoz. Zpestřením je tentokrát malá zácpa u jezírka kousek pod Sellou. Tři husy (opravdu ty opeřené) na silnici se nechtějí nechat vytroubit od autobusu a uhnout. Statečně syčí a štěbetají a odhodlaně klovou do nárazníku autobusu. Vyhrávají, kolona musí počkat až se opeřené dámy odbatolí.
      Poté sjedeme zpátky do Canazei a cestou k Bolzanu se ještě jednou přiblížíme k oblakům přes passo Carreza. Při zadky léčící zastávce se Lefloš rozhodne kombinací tepla a zbytečné zátěže se prověšující pidibrašničky na svém strajkru trochu povyspravit a zvolí k tomu klacík z tyrolského lesa. To by se muselo vidět. Asi se chce hlavně pochlubit, že má s sebou kudlu, samozřejmě švýcarák. Koukáme na kutila, který se při tom už poněkolikáté rádoby nenápadně zmiňuje, že v nějakém odborném motorkářském časopisu byl Stryker vyhodnocen jako nejlepší čopr, čímž nikoho z nás zjevně nezaujme. Koho by také zajímalo, kdo např. ve fotbale vyhrál druhou ligu někde v Burundi.
      Sjezdem k Bolzanu se krásně ochladíme v dlouhém tunelu, lízneme roztopené město a dojíždíme už lehce zdachmaní po dálnici do Cermesu u Merana. Hledáme penzion Angergut, zase zabookingovaný. Navigace neví, barák je schovaný v zeleni jabloňových sadů, dvakrát ho mineme. Mám trochu obavy, zda to nebude obdoba doupěte v Calalzo, fotka na webu byla všelijaká. Skutečností jsme více než příjemně překvapeni. Velice útulný penzión v zeleném prostředí, s příjemnou domácí s německou mateřštinou, na zahradě bazén a umělý potůček, pokoje jak doma. Oáza pod Alpami, ve které ještě domácí kmen neví, že dorazili tak trochu potomci neandrtálců.
      I přes vedro se do bazénu nehrnu. Mám na noze ještě zbytek nezahojeného bebí od spáleniny z motorky na Krétě. Musím se pochlubit. Machýrek jezdil na správně řecky vošuntělém Transalpu jen v triku, trenkách a sandálech, aby si v těch letních vedrech nepařil kraslice a když se pak vlastní blbostí válel po silnici, nožička hladila rozpálený motorek a kůžička smrděla. Hodím tedy sprchu a čumím v telce na dojezd Tour de France. Řev zvenku prozrazuje, že hoši se intenzivně bazénují. Raději nevylézám, bojím se, že mě s nimi bude někdo spojovat. Také nehodlám shánět jiný bejvák, až nás odsud vyrazí.
      Italských čvochů bylo už dost v Calalzo, jsme v Tyrolsku, chceme baštit maso. Nalézáme německy vypadající hotel, pak trochu podraz, hotelová restaurace je čínská. Už se nám jinam nechce a sedáme. Šikmoočka věkem i designem již za svým zenitem nám přináší místního Forsta, je to teplejší, hned vzpomínáme na krásně chlazeného Stiegla a hotýlek v Calalzo je v našich vzpomínkách chvíli rájem. Výběr jídel je však veliký, hoši volí kachničku, wienerschnitzel zde zvaný milanesse, já dávám nějakou masovou směs. Všechno je výborné a uspokojujeme se. Skopec pochopitelně ještě něco dotlačí, dokonce dá i něco jako zmrzlinu ve tvaru koule v obalu poctivého českého smaženého řízku. Pochvaluje si to.
      Šikmoočka nám na závěr přináší několik paňáků jako pozornost podniku. Vonas hlásí, že máme japaniše saké, což šikmoočka zaslechne a ihned dotčeně opravuje na činése něco. No, no, no, kdo se v těch dálněvýchodních sajrajtech má vyznat. Pitíčko je taková sladká žbrďolka, volume to skoro nemá, vyklopíme to a mizíme.
      Vonas si v bankomatu tankuje šrajtofli, podle vrásek na čele to vypadá, že dovolená na Istrii v kunacenách zjevně dala jeho kontu zahulit, rozhořčen je zejména z mizerného poměru nízké kvality služeb a megacen chorošských zlatokopů. Prý už nikdy více. Chápu, znám, do Chorvatska jezdívám dvakrát ročně jachtit, tam chce i racek zaplatit za svůj krákor.
      Večer je teplý, láká nás bazének s posezením na zahradě, valíme na bydlo. Usadíme se a mámím od pana domácího nějaké piváče a zkouším zjistit jaké má druhy. Úzkostlivě přede mnou hlídá, aby se dveře chlaďáku neotevřely víc než na škvíru a nic jsem neviděl. Asi tam má před svojí paní schované hanbaté časopisy. Vytahuje lahvové Paulanery s červenými nálepkami hráčů Bayernu. Lefloš se hned ohrazuje, že nechce Alabu, ale Schweinsteigera. Chápu barevné asociace mužíka ze severu Čech, který se už několik let soudí se svojí hnědočeskou sousedkou o včelí žihadlo (nekecám, opravdu). Beru si tedy Alabu, Schweini ale není, Lefloš se spokojuje s jiným blonďatým čutálistou. Pak ještě domácí vytahuje Forsty, s uspokojením zjišťujeme, že mají více jak 5 voltů a spokojeně vegetíme. 
      Rozjařilý Skopec si rukama nohama domlouvá s domácím puštění vířivky. Z nedostatku jazykového vybavení napodobuje zapnutí vířivky ukázkou bublifuku. Domácí kupodivu chápe, z terasy je ještě slyšet něco v duchu „Filtr nicht weg schmeissen“ a Skopec zalézá uspokojen do bublin. Po chvilce se k němu přidává Vonas a z terasy se ozývají zvuky dvou bujných hovad, nejčastěji zní „noch einmal Bier“. Faktem je, že horší by byla ve vířivce kombinace Vonas – Lefloš. Už jsem je totiž jednou zažil, když si navzájem vytrhávali chlupy z těla a skončili u míst na trhání srsti u mužů nejchoulostivějších. Veliká kultura to tenkrát byla, několik promile tomu taky pomohlo, Leflošovi tam toho moc nezbylo. Voda ve vířivce má těsně pod 30 stupňů a to se hochům zdá málo. Vonas je šikula, ale na přidání teploty nepřichází. Domácí je nejspíš šetrný a nezapnul jim topení. To je dobře, alespoň tam borci nebudou spát.

Trasa: Calalzo di Cadore – Sella Ronda – Cermes

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE