Drcení dolomitských průsmyků 2013

rychlý báječný výlet do Dolomit

Drcení dolomitských průsmyků 2013

Kapitoly článku

Drcení dolomitských průsmyků 2013

Jsme parta spolupracovníků a jeden kolega bývalý. Nejsme žádní fanatičtí motorkáři, ale ruce a zadky nás občas svrbí a nutí někam vyrazit. Po českých cestách se toho moc najezdit nedá, kvalita silnic stále vázne, atraktivní také moc nejsou, k tomu už to všude známe. Musíme proto koukat jinam, a když jinam, tak do kopců plných kvalitních silnic a krásného okolí – třeba italských Dolomit. Kdo tam byl, ví, že to je ráj motorkářů.
Problémem bylo sladit volné termíny více lidí a hlavně se trefit do dobrého počasí.  Je nesmyslem si dát termín výletu tři měsíce dopředu a pak si užívat kombinace hory-motocykl-déšť. Příznivé počasí je základ úspěchu.  Domluvili jsme si určité období a čekali na dobrou předpověď. Znám to ze zimy, kdy podobně honím dobré počasí na lyže a po X-letech vím své. Celá meteorologie je v podání všech těch vodborníků a jejich kompjůtrů  v konečném důsledku jen hádáním z křišťálové koule s nulovou odpovědností, buď to vyjde, nebo ne a pak se vše svede na náhlý vrtoch počasí. A to vše prožírá neuvěřitelné peníze. Podobně to bylo s naším výletem. Ještě v úterý hlásili na pátek a sobotu deště, ve středu pak deště v sobotu a neděli. Výsledkem bylo, že po tři dny jsme vesele drandili v počasí skvělém a jen v neděli po cestě zpátky se trochu zatáhlo, avšak bez deště. Naštěstí pro nás to byl případ ten lepší. Námět pro příští volby – zrušme meteorologii.
Pracovní zatížení a rodinné brzdy nám dovolily vyrazit jen na 4 dny, ve dnech 15. až 18.8.2013. Ubytování jsme rezervovali předem po mailech, pro jistotu jsem si to vzal za své, aby nikdo nevymýšlel něco nestandardního k mému tělu. Do stanu by mě nikdo nedostal, mé tělo potřebuje postýlku. První noc v Rakousku jsem vyřešil  jednoduchou rezervací přes www.tiscover.com a další dvě noci v Itálii v již mě známém hotýlku také s rezervací po mejlu.

Sestava party a její koňů byla tato:
Dva ortodoxní čopráci:
Féňa – Suzuki  Intruder Volusia 800
Lefloš – Yamaha Stryker 1300
a čtyři cestovní endura:
Venca – Triumph Tiger Explorer 1200
Skopec – Suzuki V-Strom 1000
Vonas – Kawasaki Versys 650
Já ( Honza )  –  Honda Varadero 1000

Tedy trochu nesourodá sestava , což bylo, je a bude zdrojem různých hecování. Zvlášť když tři dnes na cesťákách jsou vyléčení bývalí čopráci. Můj názor: Jo, chromy jsou hezká věc, ale nedá se na tom slušně zatočit.

15.8.2013 - Den první – hlavně tam dojet

Ve čtvrtek ráno máme sraz u firmy v Plzni, jen Vonas se má připojit cestou na Šumavě, neboť na takový výlet vyráží poprvé a musí se zřejmě pořádně rozloučit s dětmi a manželkou dlejícími na chalupě. Lefloš ze svého domova v Přítkově ( pro nás ostatní jen a jen v Prdkově ) u Teplic přivalil do Plzně již ve středu, přespal a také se lehce líznul u v Plzni bydlící dcery. Ono je to tak dobře. Předloni jel z Prdkova do Plzně až ráno a vyválel se už před Žatcem. Naštěstí tenkrát jen lehce otloukl svého tehdejšího čopříka a své již starší kosti. Ale jet s námi už nehodlal. Stát se mu to teď na novém Strykeru, tak nejspíš spáchá harakiri, Strykera má nažehleného jak košili před svatbou a irituje ho každá trefená moucha. Skopec má svého velkého Stroma samozřejmě zapraseného, ještě ho nikdy nemyl, že prý nemá kde. A v protiútok hlásí, že má přece endůro a to zaprasený bejt musí. K tomu nemám odpověď.

Vyrazili jsme v 8:00 z Plzně na Železnou Rudu, bez problémů a po hodince jízdy již vidíme na Javorné u silnice čekajícího Vonase.  Přes černé motorkářské hadry má navlečenou signální žlutou vestičku silně připomínající dámská tanga přetažená přes hlavu. Samozřejmě, že hned smečujeme, komu že to vzal, že to teda musel být podvozek apod. Vonas tam čekal nejspíš už od šesti, slibovali jsme mu, že když tam nebude včas , že ho vyzvedneme na chalupě a necháme si od tchýně udělat snídani. Tak si to raději ohlídal. V Železné Rudě dotankujeme plné a valíme přes Šumavu k bavorskému Deggendorfu, což je příjemné svezení, odtud pak po dálnici A92 k Mnichovu, což už tak příjemné není, ale s vidinou krásného výletu se to s nasazenou 120 až 130 dá vydržet. Také nechceme uhnat ty dva naše nešťastné čopráky hned na začátku.

V Mnichově čopráci dofouknou nádrže a s malou zácpičkou na výjezdu z Mnichova namíříme po A95 na Garmiš. Těsně před koncem dálnice je zase zácpa, tuším, že to je až od Oberau, kde znám obrovské kolony spíš z druhé strany od Garmiše, když se často v zimě vracíváme z lyží. Chvilku špekulujeme,  kudy že to objedeme, ale po vzoru odstavným pruhem nás míjejících motorkářů se rozhodneme je napodobit. Nedělám to rád, nemá se to a mám také své tušení. Odstavným pruhem se suneme obezřetně a pomalu, tudíž včas zříme německé četníky, jak kasírují před námi jedoucí motokolegy a včas se uklidíme mezi auta. Euráče na piváče jsou tedy ušetřeny. Několik kilometrů se pak již po standardní silnici proplétáme mezi auty a v nešťastném Oberau s jedním přechodem pro chodce vytvářejícím obrkolony odbočíme vpravo na Ettal. Je tam pár serpentýnek, naši nabuzenost však zchladí silný provoz a vlekoucí se kolona za nějakým „bydlíkem“. Nikam se nehrneme a čekáme na odbočku do údolí říčky Linder směrem k Planseee. Tam se to už trošku nakopnout dá, ale provoz je velmi hustý. Dochází mi, že na dálnicích nebyly přece žádné kamiony a že Němci mají nejspíš nějaký svátek, nějakou tu svoji Mařenu Hilfe či co. A všichni jsou nespíš v Alpách. U Plansee se zastavíme na koukačku, jachtičky tam frčí na vítr a připomínám si, že si také za 4 týdny zaplachtím na Jadranu. Už aby to bylo, je to moje první radost ještě před motorkou. Při jízdě po břehu jezera se nachomýtneme k nehodě, zrovna odráží houkající rychlá a místní dopravní poliši malují nějaké modré čáry až do vody jezera.  Silnice klikatá a úzká, samý cyklista, kabriolet a motorkář, snad to nebylo tak zlé, možná někdo přejel potápěče. V Reutte zase tankujeme, tentokrát i do velkých cesťáků, Skopec už hekal, že jede na páry. Po krátké jízdě Lechtalem odbočujeme do kopců směrem na první horský přejezd Hahntennjoch a začínáme topit. Trochu jsem ostatním poodjel, když navigace hlásí odbočku do kopců, zpomaluji a čekám, abychom se sjeli. Právě včas, neboť za zatáčkou stojí habsburští četníci. Vleču se zrovna třicítkou, čučím do zrcátek, kdy mi loudové dojedou, habsbura mi mává, že mám pohnout, ale za mnou rychle se vynořivšího Skopce odstavuje. Rozrušen jedu pomalu dále, přejíždím odbočku a zastavuji. Sotva jsme začali a máme mít problém? Ostatní k mé radosti brzy doráží a vysvětlujeme si, co asi habsburkové chtěli. Koukli prý vždy každému na zadek motorky a pustili dále. Po chvilce dohadů zda koukali na gumy či výfuky se přikláníme k výfukům, prý stál vedle stojánek s mikrofonem. My žádné laďáky nemáme, takže proto byl průběh hladký a hned se navážíme do Vonase, že jeho Versys mající  vejfuk pod motorem před zadním kolem je napodobenina prvních fichtlů a že to tedy je jen fichtl a že habsburkové nejspíš koukali na to, jak má zaříznutá svá žlutá tanga. A pak už přichází první pořádné svezení do k vrcholu průsmyku Hahntennjoch. Parádní asfalt, klopím jednu za druhou, řádím jen 2 a 3, motor mého varana si jen medí v pěti a výše tisících.  Nahoře v 1894mnm zastavujeme, Skopec hlásí, že má nejspíš něco v trenkách blahem a všichni jsme samozřejmě také nadšeni.
Dolů do Imstu sjíždíme úbočím krásného údolí spíš na koukačku a všichni si po prvním kopci uvědomujeme, jaké paráda nás to příštích dnech vlastně čeká. Do místa prvního noclehu v Oetzu na začátku Oetztalu přijíždíme kolem 17. hodiny, naše zadky už toho mají celkem dost, máme ale dobrý čas a tak se tedy rozhodujeme si vyjet do průsmyku Kuehtai. Jednak je to 18 kiláků do kopce do 2000mnm a jednak to tam známe v zimě z lyží, tak tam chceme mrknout. Osobně to nahoru celkem dřu, Véna mi visí na ocase, brzdíme až u spodní nádrže přečerpávací elektrárny na Kuehtai. Ostatní dojíždějí o něco rozvážněji. Elektrárna tam sedí jako hrnec pod zadkem, žádné násilí na přírodě, asi také při výstavbě museli pár brouků přemístit a svět se nezbláznil. Vracíme se stejnou cestou, zase spíš koukačka, ale neflákáme se. Skopec s Vonasem hekají, že je dolů tlačil nějaký maník na Vespě a že to teda hrnul. Samozřejmě smečuji, že to prdlajs hrnul, ale že oni se vlekli.
Jdeme bydlet. Lehce semetrikoidní paní domácí v objednaném penziónku Acherkogelblick hlásí malý problém, něco drmolí svým švabachem a vleče nás do vedlejšího domu, kde nám k naší spokojenosti místo 3 dvoulůžáků dává k dispozici dvoupodlažní byt. Stroje jsou hned pod oknem. Byt je to sice dvoupodlažní, ale jen s dvěma ložnicemi. Jako vedoucí zájezdu se uskromňuji a jdeme s Vénou do kuchyně na rozkládací gauč, který je ale bytelný a našich v součtu více než půltřetího metráku snad vydrží. Vrhneme se na sprchy a drhneme hlavně spařené části těsně pod trupem těla. To je ale úleva! Pak zapnu televizi, zrovna padl startovní výstřel a rychlá holka Hejnová si v Moskvě běží pro své atletické zlato. Zafandíme krátce a poctivě a myslíme už na blížící se oplach našich vnitřností. Držka Lefloš protestuje, že do hospody je to daleko - 300m, má prý na přezutí jen pantofle. Čopra má ověšeného taškama a nemá boty! Hlavně že si veze vercajku jako pro starou V3S, má snad sebou i hever pod auto. Výlet do Dolomit si spletl s Mongolskem, veze plno lančmítů, … , omlouvá ho, že je z Prdkova a že má pravděpodobně nějak zmutované francouzské předky. Pak už jen bereme útokem první hospodu, počasí je parádní, sedáme venku a objednáváme hned pivase. Prodíráme se jídelním lístkem a dohadujeme se co vlastně co je, já to jistím pizzou, jiní vídeňským řízkem, jiní lehce experimentují, všichni ale budeme spokojeni. Druhé kolo piv už je o sedmi kusech, Skopec má raději, když před ním stojí dvě. Vykládáme si všelijaké bláboly, lehce hasíme žízeň a zjišťujeme, že na nás okolní stolovníci dost čučí. Asi jsme malinko hlučnější, taháme proto silnější přízvuk, aby nás měli za Rusáky, což se s úspěchem daří. S piváčema to nepřeháníme, přijeli jsme sem kvůli jiným zážitkům.

16.8. 2013 - Den druhý – nástup do motoráje

Gaučík není úplně špatný, ale není to ono, noc jsem nějak přežil. Trochu zděšeně zjišťuji, že Véna spal celej nahej, prý je tak zvyklej, asi má strach aby ho neškrtila gumička od trenek. Ráno jdeme na snídani, při ní probíráme zážitky mužských párů z manželských postelí , řešíme, kam spal Véna otočenej. Uspokojen snídaní vyplňuji meldung k ubytování, z nedostatku kolonek přihlašuji kolegy jako manželku a čtyři děti. Féňa s Leflošem hned smečují, že když jsou moje děti, že se mám o ně starat a také zaplatit nocleh, což pokorně (a dočasně) udělám. Žádné děti  - parchanti jsou to!
Sedáme na stroje poctivě oblečeni, čeká nás ráno výjezd na Timmelsjoch (nebo také po makarónsku Passo Rombo) do 2509m a přejezd do Itálie. Vonasovi, který je zase navlečen ve svých tangách smečujeme, zda má čisté či zda si je večer přemáchnul.  Ani jedno.  Čuně.  Radíme mu, že hnědým je má dát dozadu.
Po pár kilometrech v  Soeldenu natankujeme levný habsburský benzín, dokoupíme nějaké zásoby pro naše těla a hrneme do kopce. Vzhůru na Timmelsjoch ( 2509mnm), nejvyšší bod naší cesty. Jedeme z té méně atraktivní strany, to ale nevadí, loni jsme jeli v opačném směru. Krmíme stroje plynem každý podle svého gusta, zatáčka střídá zatáčku a sjíždíme se až u mýtnice. Počasí azuro, výhledy krásné, nálada nebeská.

Po projetí mýtnicí hrneme k vrcholu, tam zase kochací zastávka. Nám ostatním dělá radost Venca, který se při naloženém plynu nestačil vyhnout jednomu řádně řídkému kravinci a krásně si ošplouchl spodek svého nového Tigera. Skopec jedoucí za ním široce roztahuje ruce – tááákhle se to krááásně rozstříklo. Na italskou stranu sjíždíme nádherným sjezdem plným serpentýn a tunelů klidněji, proti míjíme pro nás obdivuhodné makáče na kolech a hlavně na kolečkových běžkách hrnoucí soupaž do toho krpálu. Všechny nás zaujalo jedno takové mladé stvoření, dohadovali jsme se pak, zda to byla dívka jen v podprsence či chlapec se sport-testerovým pásem. Tak snad to první. Po sjezdu do San Leonardo In Passiria odbočujeme na kruháku na Passo Giovo (po tyrolsku Jauffenpass ) a zase zatopíme, sraz je nahoře. Tento přejezd má 38km, zatáček asi milion, provoz celkem malý, hrnu, co umím a na vršku v 2099mnm jsem první. Ruce brní námahou, tělo nadšením. Uděláme fotečky, podělíme se o zážitek a vyrážíme východní stranou dolů, což je také dobré.

Po sjezdu do Vipeteno ( Sterzing ) valíme po státní silnici podél  brennerské dálnice na Bressanone (Brixen), odkud hochům slibuji zajímavý výjezd na Passo  delle Erbe (Würzjoch). Slunce topí víc než my do kopců, rozhoduji se opustit motorkářské hadry a vsoukávám se do džín a mikiny.  Mám dost místa v kufrech právě na tento druh modelingu a výměnu hadrů.  Riziko, že v případě vyválení nechám s džínami na vozovce i svoji srst považuji za nižší, než že se upeču a zapařím si mužství.
Passo delle Erbe není moc profláklé, provoz je tam malý. Zpočátku je parádní širší silnice na vystoupání z údolí, povrch super, občas jen lehce rozteklé zalité spáry v asfaltu. Na nich to lehce smýká, ale rychle si na škubance v řídítkách a pod zadkem zvykám a topím varanovi do kotle. Později se silnice zužuje, po neúspěšném pokusu vyjet nějakou odbočkou do blízkého lyžařského areálu se vracíme a téměř parkovou silničkou se prodíráme k vrcholu sedla. Jede se pomalu, silnice úzká, nejdelší rovinka má 30 metrů, had by se tu někde zlomil, je třeba mít respekt z protijedoucích, kterých je naštěstí velmi málo. Na vrcholu v 2006mnm na nás dýchne už dolomitské prostředí. Paráda. Dolů sjíždíme do údolí Val Badia a těšíme se na výjezd na Passo Valparola. Čopráci  Féňa s Leflošem a lehce připrdnutý Skopec (furt má strach aby mu nedošlo) dofouknou v Badia nádrže poprvé za nekřesťanský italský peníz. Ta cena benzínu je zločinem.
Po výjezdu na Passo Valparola (2168mnm) se potvrzuje, že klasické dolomitské profláklé průsmyky budou v tuto dobu narvané lidmi, koly, auty a motorkami . Zastavujeme u památek bojů z 1. světové války. Habsburáci a taliáni se tu v legendárním příběhu pokoušeli na sebe svalit horu Lagazuoi. Koukáme, že tolik výbušnin zase neměli, hora stojí.

Za Valparolou je hned Passo Falzarego (2117mnm), jehož západní částí sjíždíme dolů. Provoz značný, i tak to docela hulíme, předjíždíme, co se dá, to má také svůj adrenalin. Dole odbočujeme a po několika kilometrech se těšíme na lahůdku a orgasmus dne  – výjezd na Passo Giau z jižní strany, časopisem Mottorad hodnoceno jako číslo 1 v Dolomitech. Hned po nájezdu do stoupání pouštím Vencu do čela našeho pelotonu, ať se těch jeho 137 kobyl ukáže.  Véna je nabuzenej až moc, dá tygrovi napít, držím se za ním zuby nehty.  Hned ve 2 serpentině to Véna přetáhne a musí tygra vypustit do únikové štěrkovky . Kontrolovaně při tom přefrčí před čumákem shora přijíždějícího auta. Vidím, že je vše v pohodě, bekám blahem a zlomyslností a topím, co to jde. Překlápím z jedné strany na druhou, pořád řadím jen 2 a 3, na 1 se mi v některých serpentýnách jít nechce, i když by si to asi slušelo. To bych se ale uřadil. Po chvilce se mě naplno hrnoucí Venca dotahuje, pouštím ho a mydlíme nahoru. Provoz malý, co dojedeme, hned mizí v zrcátkách. Nahoře ve 2236mnm je hned za námi Vonas se Skopcem, čopráci Féňa a Leflošem se také snažili na těch svých leštěnkách, stupačky přivezli celé. Na Passo Giau je narváno, sotva se dá zaparkovat.

Sjíždíme dolů směrem ke Cortině, ale odbočujeme na Passo Falzarego z východu. Výjezd až tak dobrý  není, vozovka je hrbatá. Nahoře se sjíždíme a čekáme na Féňu, který se zadrhl za kolonou taženou nějakým důchodcem v Puntíku a majícím smrt v očích při 30 kilometrové rychlosti. Podruhé sjíždíme Falzarego západní stranou dolů a naše zadky už se těší se do Arabby, kde budeme bydlet dvě noci.
Po chvilce dojíždíme do krásně položené Arabby, jednoho z center lyžařské lahůdky Sella Ronda. Loni jsme bydleli v hotýlku Marilena na návsi, letos jsem vybral hotýlek Astor kousek výš, s fantastickým výhledem na Arabbu a Passo Pordoi. Bydlíme ve třech dvoulůžácích, naše hrkny jsou v garáži, paní domácí stejná, jako když jsem tu motorkařil před třemi týdny s rodinou. Omyjeme naše těla a valíme na večeři do centra Arabby. Vynecháváme blízkou pizzerku a zalézáme do asi největšího podniku. Líbí se nám, že obsluha je výhradně dámská, nevymlouváme jim, že jsme hned za Rusáky, holky umí rusky počítat. Skopec si zase jistí dvě piva najednou, Vonas nastupuje do kvasničáku, Féňa s Leflošem přecházejí na červené víno. Lefloš zase hází machry jaký je vinařský odborník. Že nám do firmy před pár lety zprostředkoval  vánoční vína na kvalitativní úrovni  směsi octa a zkažených třešní už si nevzpomíná. Byl nedávno v Americe, od té doby je chytrej, stal se z něj amerikanofil, omýlá pořád jaká že musí být ta Reute 66, což chápeme, protože na tom jeho Strykeru se stejně nedá zatáčet. Máme ho ale i tak rádi, každá parta má mít svého kašpárka. Skopec nás výrazně pobaví objednáním jednoho pressa, kdy očekává v Čechách obvyklý kyblík kafe. Tuším, že mu přinesou koflík, očekávání předčí hrneček velikosti náprstku, který je plný jen do jedné třetiny. Řveme blahem z čumícího Skopce, který náprstek vylízne špičkou ztopořeného jazyka a zazdí to piváčem.  Kořky se bojíme,  nepřeháníme to a do půlnoci jsme v hajanech.

17.8.2013 – den třetí – motorkářský orgasmus přes 8 průsmyků

Ráno vydatná snídaně a v 9:00 vyrážíme. Vonas si „zapomněl“ navléci svá tanga, k naší škodě nemáme do čeho vyrypovat.  Začínáme výjezdem z Arabby na Passo Pordoi (2239mnm), Venca to táhne, kotel má rožhavený, trochu nestíhám, těch serpentýn je skoro až moc. Výjezd na Pordoi je zase špička. Nahoře chlapce krmím, že „ten autobus jsem vzal v serpentýně venkem“, Vonas mi to chvilku věří.

Na Pordoi uděláme pár fotek a sjíždíme do Canazei. Chceme sjet údolím Fazza dolů do Predazza a pak nastoupit na Passo del Manghen, kultovní to záležitosti jen pro znalé fajnšmekry. Cesta údolím Fazza je neuvěřitelně nacpaná, hlavně proti, celá Itálie jede na Sella Rondu. Dofoukneme nádrže, v Predazzu také něco k jídlu v místním Špáru  a za Cavalese nastupujeme na Passo del Manghen. Dole je to rovnější a rychlejší, levá střídá pravou jak ve slalomu, pak se cesta zužuje na průjezd jednoho auta. Provoz přijatelný, koho dojedeme, ten nás pouští. Koukal jsem v zrcátku, že Venca málem svým zrcátkem nafackoval jednomu v klikatce schovanému protijedoucímu cyklistovi, ale prý to takové drama zase nebylo. Tak to alespoň říkal Venca, co říkal cyklista nevím, myslím si, že musel řvát až dolů do údolí.  Nahoře už je to hodně úzké, serpentinky jedině na jedničku.

Potkáváme tam i jednoho malého bydlíka, když se vynořil, lekl jsem, že jsem potkal Lopraise. Na vrcholu průsmyku Manghen (2042mnm) je krásný výhled, koukáme na hadovku na jižní straně, která nás čeká. Zaujal mě heliport, nespíš pro rychlý odvoz zkolabovaných cyklistů. Být cyklistou, tak děkuji předem italskému zdravotnictví.
Dolů vede zase uzoulinká cesta, nějaký dojetý makarón s autem nás pustit nechce, podjíždím ho pangejtovou zkratkou v serpentině. Můj Varan je přece trošku endúro.

Malé údolí se pak rozšiřuje a vykopne do velkého, směřujeme  na Pieve Tesino,  odkud chceme dát strojům zase trošku zahulit na Passo Brocón (1616mnm).  V Pieve Tesino se však moje a Vencovo navigace rozcházejí, vyhrávám já, neboť jedu první a nezastavuji. Na Brocón vyjíždíme prťatou silničkou pro dřevaře, moc se mi to nezdá, ale navigace velí. Je to zase něco jiného. Nahoře při vjezdu na zprava vedoucí hlavní pochopím, že jsme tedy jeli jinudy, což mi hned Venca hlásí. Ale všem se nám to líbilo a to je hlavní. Abychom o Brocón nepřišli, sjíždíme po hlavní zpět do Castelo Tesino a těšíme se na výjezd, protože silnice je parádní a provoz žádný. Féňa zůstal nahoře. Není nějak ve své kůži, hlásí, že nemůže na jednu stranu otáčet hlavu. Asi si v noci přeležel krk jen na jednu stranu. Chápu, že nechtěl být v noci otočen k Leflošovi na jejich společném lůžku a nechat si funět do úsměvu. On už má Jarouš Lefloš něco za sebou a v chrápání by se chytl v reprezentaci.
Dole si nechávám odlepa, aby mě nikdo nebrzdil. Mačkám co japonské 2 do V dají, Lefloše dojíždím. Pustit mě nechce, ten jeho Stryker na rovinách celkem jede, do rizika předjetí v zatáčkách se nehrnu, chviličku za ním musím vydržet, pak mu dávám a hulím. Výjezd to byl parádní. Nahoře čučím na zadní gumu, nic moc. Dostala kouř při minulém tripu, tento měla v pohodě přežít, až tak v pohodě to být nemusí, budu ji muset trošku šetřit. Lefloš je na tom podobně, dusíme ho, že na zpáteční cestě to dotáhne jen k Regensburgu a tam se posadí na vlak.
A zase dolů do údolí, cesta hodně dlouhá a pěkná, žádná fofrovačka, provoz limitně k nule.

Klikatíme se krásným dolomitským krajem, po projetí obcí Canal San Bovo si foukneme malinkaté  Passo Gobbera k a směřujeme k městečku San Martino di Castrozza a dále k Passo di Rolle. Zase je třeba něco doufouknout do nádrží. Připadá mi, že čopráci musí mít větší sklony k nemocem cest močových a častějšímu vylučování, naučili je to totiž jejich stroje, stále se do nich musí cmrndat. U pumpy potkáváme dva Plzeňáky na ostrých strojích, však nám v prvním kopci pak ukážou, jak vypadají žiletky zezadu. Hned na začátku chytáme velkou kolonu aut. Pomalu se přes ní musíme probít, což u šesti strojů na velké klikatce a při zachování přijatelného bezpečí trochu trvá. Když míjím osla za volantem v čele kolony, brzdím u něj a dávám mu do staženého okénka česky krátké školení. Chápu, že něčí řidičské schopnosti se od let tahání kačera po náměstí příliš nemusí posouvat, mohl by však umět vyhodnotit, že deset kilometrů za sebou drží kolonu vlekoucí se třicítkou a občas by mohl uhnout. Vždyť právě z rizik zbytečných předjíždění jsou největší průsery.
Na Passo di Rolle (1984mnm) je fakt velký provoz, moc se to dřít nedá, popravdě - nahoru se vlečeme a slalomujeme mezi čtyřkoláky. Při předjíždění dvou aut před jednou pravou serpentýnou se mi podaří dost přetáhnout, dobrzďuji na hraně, stačím vyhodnotit, že shora nic nejede a hodně protisměrně zatáčku širokou jak fotbalové hřiště projíždím po levé krajnici a jsem rád. Nadávám si, je to moje jediná krizovka za celý výlet.  Nahoře je lidí, že ani není kde pořádně zastavit, po malé pauze valíme tedy hned dolů a v půlce kopce odbočujeme vpravo a plynujeme zase nahoru k nenápadnému Passo Valles (2032mnm). Tady už je provoz menší. A pak zase hurá dolů a už méně hurá údolím směr město Agordo a odtud zase pěkně nahoru na méně známé, ale o to s parádnějším výjezdem, Passo Duran (1601mnm). Zastávka, koukačka, protahovačka, ufff, naše kostry toho mají už dost.  Hoši vykládají, že jsme někde na stopce nezastavili (to vím určitě, protože jsem nestavěl  na žádné) a že jsme k tomu nedali přednost italským carabinieri. Jeli prý ale nějakou větší pandou, tak nás asi nedohnali.
Ještě projedeme Passo Staulanza  (1773mnm) a směřujeme hotelovat. Kousek před Arabbou jsem s odřenýma ušima stíhal nějakého místního borce s Fiatem Seicento. Velikej řidič. Fiátka strašně dřel, v zatáčkách šel kouř od gum, chvílemi jel po dvou kolech, brzdový pedál asi neměl, byl však místní a věděl, kam se hrne.  Zvědavě jsem se držel za ním, v očekávání něčeho zajímavého. Pak už jsem chtěl dopředu, ale nedal jsem mu.  Jízdu zakončil v Arabbě prudkým odbočením a lehkým skokem do nějaké stodoly. Příští auto si po té předváděčce musím koupit Seicento.
Večerní etapu začínáme zase s kulewaschnen na hotýlku a pádíme do hospody. Jednak jsme si tam zamluvili stůl a jednak se nám tam líbila jídlo nosící blonďatá obsluha.  Vonas volí Pizza Diabolo, což hrozí následky i příští den. Skopec slintá, ani nevíme, zda z vepřové pečeně nebo z té blonďaté obsluhy. Celý večer tedy pokukujeme po blondýně a hlavně ryjeme do Lefloše s tématy jeho věčného  mládí a zážitků z podkroví G2. Víc se napsat nedá, znalí ví, o čem je řeč. Vylezeme z hospody a hle, na parkingu u lanovek hlučí živý bigbít z velkého stanu.  To nás samozřejmě zajímá a hned se tam zadrhneme. Hoši v kapele se docela snaží, nasazení velké, výsledek je všelijaký. Např. The Wall od Floydů rozeznávám až po několika minutách. Více toho pochopíme při zjištění názvu kapely:  Drunk Honkeys, čili Ožralí oslíci. Pak už se nám to jen líbí.

Malou vložkou je, že Skopec prý ztratil klíče od pokoje, Vonas vyráží zpět do hospody je hledat  a já je po chvilce nalézám v mé kabelce (nebojte, jsem na ženský).  Jelikož začala být slušná kosa, přemisťujeme se do hotýlku, kde při otevřeném balkónu je hudební zážitek stejný. Herečka Lefloš dal schody po čtyřech, vyválel se v mé posteli, což mi nadzvedává, neboť jeho poslední válení v mé posteli před cca 3 lety na jachtě v Chorvatsku znamenalo její demolici. Ženu ho ven.

18.8.2013 – den čtvrtý – cesta domů

Ráno platíme hotýlek. Ty mý děti, tedy parchanti, mi nanosili peníze v co nejdrobnějších findách, nadávám a sním o odvetě. Ve firmě zásobuji kasu na drobné výdaje a představuji si, jak ji máme plnou 30 tisíci ve dvoukorunách a Lefloš dorazí k proplacení účtů.  Při snídani zblajzneme všechno co se dá a chystáme stroje. Vonas nesměle přiznává, že po ranní stolici se pálení pizzy Diabolo přesunulo ze vstupního otvoru do výstupního. Škodolibě si lebedím, protože vím, že nás čeká 600km v sedle a k tomu to ještě má pálit…. Je nejmladší, ať si užije. Vonas znovu vytahuje svá již  šedohnědožlutá tanga a znovu musí přijmout sprchu chytrých poznámek. Hned za hotýlkem nás čeká výjezd na Passo Campolongo (1875mnm), standardní dolomitský passík menšího rozsahu, pak dolů šup do Corvary a poslední výjezd na Passo Gardena (2121mnm). Už to ani moc nehulím, jednak jsem smutný, že končíme a  jednak mám lehké obavy o zadní gumu.

Pak už jen sjíždíme údolím Gardena směrem na Brixen, podaří se nám v neděli najít benzínku s otevřeným shopem, čopráci zase měli prázdno a Skopec připrdnuto. Z Brixenu valíme po silnici přes Brenner na Innsbruck. Přes Brenner je provoz hustý, připadá mi, že každý manták, co si koupil auto bavoráka už pak nemá na mýtné na dálnici a jede po staré. Pěkný je sjezd do Innsbrucku s nádherným pohledem na impozantní dálniční most přes údolí. Je to sakra výška, kam se hrabe Nuselák, sebevrah si tam musí chvíli myslet, že se přihlásil do kurzu létání. V Innsbrucku pak habsburští soudruzi udělali někde chybu a neví co je zelená vlna na semaforech. Jedeme stylem jedna dva tři čtyři brzda, jedna dva tři čtyři brzda….. Už nás to moc nebaví a to nás čeká ještě 400 kiláků. Za Innsbruckem zatopíme do kopce na Seefeld, ještě jednou dofoukneme nádrže před vjezdem do Němec a valíme přes Garmiš na dálnici k Mnichovu. Zadky už jsou na dranc, přes Mnichov to jde výborně,  ale zadrhneme se na dálnici A9 cca 30km za Mnichovem. Tam je z nepochopitelných dálničních zákonitostí klasišedeutscheautobahnštau, chvíli se to rozběhne na stovku, pak to zase zastaví. Na Holledau zase čopry tankují a zase i Skopec. Být majitelem benzínky, mám ho ještě raději. Jak nemá v nádrži 10 litrů tak je nesvůj, tankování je snad jeho hobby. Pak zase nuda na dálnici na Regensburg odkud jedeme raději po silnici na Cham a dál přes Domažlicko na Plzeň. Docela to odsýpá, ale bolest v zadcích je stále větší. Vonas stále cejtí včerejší pizzu Diabolo.

K mé radosti je moje zadní guma v pořádku a k naší neradosti Leflošovo také. Tipovali jsme ho přece jen do Regensburgu a on snad dojede až do toho svého Prdkova.
V Plzni jsme po šesté hodině, 600 kiláků za 9 hodin, ani nevím, jestli to je málo či hodně. Můj zadek hlásí, že hodně.  Ani se moc neloučíme, většinou se zítra potkáme v práci. Motorku nechci alespoň měsíc ani vidět.

Závěrem:

Výlet to byl tedy parádní. Dolomity – óóó hory,  óóó hory. K tomu dobrá parta vždy připravená k nějakému fóru, žádný průser. Najeli jsme celkem cca 1750km (bez jalové cesty Lefloše z a do Prdkova). Přesun do a z Alp je trochu otravný, ale když už jsme se narodili v české kotlině, musíme to vydržet.  Každého z nás vyšel výlet tak na desítku. Vezmu-li ale poměr ceny a zábavy, tak to bylo skoro zadarmo. Nakonec – na světě jsme jenom jednou a takovéto zážitky tomu dávají grády. Mým doporučením z cesty je – nejezděte do Dolomit v srpnu, je tam příliš narváno, v červenci jsem si to vychutnal  ještě o něco více.

Honza Suchý s Varanem pod zadkem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 34x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist