Dolomit není nikdy dost

Při loňské cestě nám plány silně zmodifikovalo vrtošivé počasí. Nebylo nám dopřáno užívat si horských silnic rakouského Vorarlbergu a pomezí severoitalských provincií Lombardie a Süd Tirol a oklikou jsme dojeli do Dolomit, kde je jistota příjemného počasí asi největší.

Dolomit není nikdy dost
Letos jsme si to zjednodušili a do Val di Fiemme jsme jeli rovnou. No a protože si vážíme svého zdraví i času, nakládáme motorky na přívěsy a na naši základnu v Molina di Fiemme se přesouváme po dálnici. Jediným problémem na celých cca 830 km je průjezd Prahou. Nejde to po okruhu, nejde to ani skrz město. Praha z Černého mostu na Zličín je prostě jeden a půl hodiny posouvání se v kolonách a bezohledného až idiotského chování vysokého procenta „řidičů“. A pak se někdo pozastavuje nad katastrofální statistikou dopravních nehod. Do hotelu Italia v Molině dojíždíme právě když se začíná podávat skvělá italská večeře. Perfektní načasování.
Na ježdění po severoitalských horských silnicích máme čtyři dny a příznivá předpověď počasí slibuje skvělé zážitky z vyjížděk přes průsmyky krásně nalehko, bez těžkých a neforemných zavazadel.

Pátek 2. července – chutný horský předkrm

Vyjíždíme na první cca 200 km dlouhý okruh. Při teplotách dosahujících v údolích poctivé třicítky nemá cenu jezdit delší trasy. Z Moliny, ležící v údolí řeky Fiemme, vyjíždíme přes Castello, Cavalese a Varenu, a stoupáme krásnou lesní silnicí do Passo di Lavazze (1805). V této výšce je mnohem příjemnější teplota. Přejíždíme horské sedlo kde už je hezky živo a zase se noříme do krásného hlubokého lesa. Silnice místy docela prudce klesající přes Ponte Nova až do Bolzana, je kromě jediného, asi sto metrů dlouhého úseku na kterém se pracuje pokryta perfektním povrchem. Průjezd Bolzanem zvládáme bez sebemenších dopravních nebo navigačních problémů a vyjíždíme směrem na Terlano (stará silnice na Merano).
Za poslední světelnou křižovatkou se připojujeme do „vláčku“ asi dvanácti německých a švýcarských motorkářů, takže za sebou najednou jede, stejným tempem, asi 17 motorek. Jedeme někde uprostřed a tak je na to, hlavně v zatáčkách, parádní podívaná. V Terlanu odbočujeme na nádhernou horskou silnici stoupající z údolí v krásných zatáčkách do Frassineta. Vyjíždíme do velice příjemné, vyhlídkové výšky nad údolím a ujíždíme po fakt úžasné, krásně zakroucené silnici a buď projíždíme nebo míjíme příjemná horská městečka Méltina, Eschio, Verano a Santa Caterina. Oddělujeme se od zahraničních spolujezdců a soustavou docela nových tunelů, po krásné silnici doslova padáme skoro přímo do centra Merana. Tady si dáváme první pauzu na kávu.
Z Merana se nejprve volným tempem proplétáme městečkem Lana (takové jižní předměstí Merana) a začínáme stoupat na 1512 m vysoký Passo di Palade. Perfektní silnice, většinou otevřené, přehledné zatáčky ideální pro bezpečnou a přitom hezky svižnou jízdu. Potkáváme čím dál tím víc motorek. V tomto nic nového. Převážně partičky německých motorkářů a většinou na BMW GS. A takhle to bude celé čtyři dny. Na vjezdu do Fondo odbočujeme doleva k nevelkému jezeru na jehož břehu stojí velice příjemná restaurace Fallon. Tady si, hezky ve stínu, dáváme dobrý oběd.
Okrajem míjíme Fondo a odbočujeme do Passo di Mendola (1363). Výjezd do sedla jednoduchý, sjezd po silnici často vysekané ve skále je krásným zážitkem. Ostré zatáčky, na sebe krásně navazující vlásenky a množství výhledů jak do Val d Adige tak také do vinařského a ovocnářského ráje v údolí Caldaro. Její stavitelé někdy na přelomu 19. a 20. stol. asi tušili, že se po jejich díle jednou budou prohánět motorky. Teplota vzduch výrazně stoupá s každou stovkou metrů o které klesáme. Uvažujeme o zaplavání si v krásně teplé a čisté vodě jezera Caldaro. Když ale dojíždíme k jezeru, představa, že po jistě příjemné koupeli se budeme znova navlékat do hezky prohřátého oblečení a obouvat do hodně vyhřátých bot nás odrazuje od tohoto záměru a tak usedáme znova na své stroje a vyjíždíme do posledního úseku naší cesty. Projíždíme městečko Ora a silnicí, vedoucí také téměř novým tunelem, jedeme směrem na Montanu. Dojíždíme pomalu jedoucí nákaďák přepravující koně a tak, čára nečára, jdeme přes něj. A máme před sebou nádherně volnou silnici stoupající nejprve po strmé skále a dál ovocným sadem a lesem až do sedla San Lugano (1097). Odtud už je to jenom pár zatáček a klesání tunelem do Moliny. Sprcha, příjemná relaxace v hotelovém bazénu, pivečko a výborná večeře.

Sobota 3. července – kravičky a osm průsmyků

Na sobotu máme naplánován ranní přejezd přímo kultovního průsmyku, 2047 m vysokého Passo Manghen. Jeho severní strana je skoro až nahoru pokryta hustým lesem. Úzká, nebo ještě užší silnice, někdy až nepřehledně zatočená je po nočním prudkém dešti nevyzpitatelně klouzavá. Takže jízda vyžaduje dost slušnou obezřetnost. Jedeme si, jedeme stále strměji stoupajícím údolím, podél krásného horského potoka samá kaskáda až do chvíle, kdy nám ukáže stopku (zadky) docela početné stádo krav volně kráčejících na své šťavnaté horské pastviny. Hezky zvolna, po asfaltové silnici, jejíž povrch se ale po jejich průchodu dost podstatně kvalitativně mění. Kravinců je tolik, že není možné se jim vyhnout. Hlavně v ostrých zatáčkách má jízda svou kvalitu.
Po chvíli čekání a marného doufání, že je to jenom přelud otáčíme a vracíme se do údolí hledat Petra, který má pro náš vkus příliš velké zpoždění. V údolí mu z motorky upadla kamera. Znova otáčíme a dojíždíme kravičky. Teď ale volíme trochu jinou taktiku. Markéta jde pěšky napřed, dává si pozor kam šlape, při tom rozhání krávy a tou nevyzpitatelnou uličkou se pomalinku posouváme do jejich čela. Sláva. Máme je za zády. A tak si užíváme alespoň poslední zatáčky do průsmyku. Z horského sedla je fantastický výhled jak na sever do Val Cadino a Val di Fiemme, tak na jih do Val Sugana. Dáváme si zaslouženou ranní kávu, děláme něco málo „vrcholových“ fotek a vydáváme se na sjezd jižním svahem.
Tady je silnice poměrně kvalitnější, mnohem otevřenější výhledům a přehlednější. Jízda po ní je příjemná. Kolem samé vodopády nebo vodní kaskády a stále je na co koukat. Velká romantika. Sjíždíme do Telve a zastavujeme u první benzinky s myčkou. Motorka za EURO a tak poctivě zbavujeme své stroje nánosu kravinců.
Dolní partie jižních svahů jsou poměrně hustě zastavěny a tak se proplétáme spletí úzkých uliček skoro až do Castello Tesino. Tady za to zase můžeme začít trochu tahat a po perfektní silnici, jedna lepší zatáčka než druhá, se řítíme do 1616 m vysoko položeného Passo di Brocon. Moc příjemné svezení. U motorkáři hodně obsazených hospod nezastavujeme a kontinuelně pokračujeme do dalších zatáček, tentokrát klesajících k městečku Canal San Bovo. Když jsme tudy jeli před několika lety v opačném směru a navíc ve všední den, bylo to neskutečně příjemné svezení. Tentokrát tu duní jeden německý motard za druhým, v ostrých a nepřehledných zatáčkách většinou v protisměru, sem tam do toho mumraje ještě sváteční řidič ve svém rodinném autě a tak je jízda po hodně úzké a dost ostře zatočené silničce nepříliš příjemná.

Chuť si ale spravujeme přejezdem podstatně nižšího sedla Góberra směrem na Immer. Tady najíždíme na silnici č. 50 a přes Transaqua a San Martiono di Castrozza vyjíždíme do 1970 m vysokého Passo di Rolle. Je docela hustý provoz, ale protože je tady sem tam i trochu delší (tak 150 m) rovnější úsek, dá se tu a tam i předjíždět. Někdy i víc aut najednou. Bržďění do první zatáčky po takovém předjížděcím manévru si znalci dovedou představit. Zvlášť když jedu ve dvou. Ale je to fajn. Všichni se bezpečně sjíždíme v sedle. Snažit se držet za sebou fakt nemá cenu. Při naší poslední motorkářské návštěvě tohoto sedla byla jedna zdejší hospoda v obležení motorek. To mne vedlo k milnému přesvědčení o její kvalitě. Opak byl pravdou. Dvě servírky, jedna protivnější než druhá a jídlo fakt nic moc. Bez kouska kulinářského uspokojení zaháníme hlad, rychle jdeme do sedel a pryč odtud.
Po několika stech metrech vjíždíme do opravdu příjemné dešťové přeháňky. V lese je to malinko klouzavé, ale vyhřátý asfalt rychle schne. Odbočujeme doprava a pro změnu stoupáme a hlavně krásně zatáčíme do 2033 m vysokého Passo di Valles. V sedle lehké ubrání plynu, nalevo vidíte na pravo vidíte a zase do sjezdu směr Falcade. Hlavně pro spolujezdkyně je tohle lítání z kopce na kopec docela náročná záležitost. Do kopce je to fajn, pokud se má o co opřít. Horší je to z kopce. Každé prudší nebo neočekávané brždění je pro ně fyzicky a někdy i psychicky docela náročná záležitost.
V lese nad Falcade to bereme doleva a čeká nás místy 15% stoupání do 1745 m vysokého Passo di San Pelegrino. Za odbočkou dojíždíme kolonu osobních aut vedenou zájezdovým autobusem. Tady se plně projevuje výhoda lehce ovladatelné motorky se slušným výkonem motoru. Předjíždění i do prudkého kopce, na poměrně krátkých úsecích je celkem bezpečně realizovatelnou záležitostí i ve dvou a poslední předjíždění, kdy jdeme přes asi čtyři osobáky i autobus, je vpravdě lahůdkovou záležitostí.
V průsmyku se zase pěkně všichni sjíždíme a než nás ta kolna stačí dojet, stíhám ukázat svým spolujezdcům aspoň kde se tady v zimě parádně lyžuje. A jedeme dál směr Moena. Pro změnu hezký rychlý, většinou přímý sjezd. Před Moenou odbočujeme do nového tunelu, který nás rychle vyvádí za toto dřív dopravně většinou pěkně ucpané horské město. Ve Vigo di Fassa doplňujeme nádrže a pouštíme se do příjemného, po loukách zakrouceného výjezdu do Passo di Costalunga (1745). Na rozdíl od předchozího dne, kdy jízda v koloně motorek byla příjemná, tady se dojíždíme partičku z Verony na HD. Podívaná na klasické stroje je to parádní, ale jak ti kluci z rovin asi moc nepřijedou do zatáček, je bezpečnější je mít co nejdřív co nejdál za zadním kolem. Paso di Costalunga je moc příjemné místo. Žádné krkolomné terény. Louky, krásné lesy a dokonalá panoramata skalních masivů Latemar (2842) a Catinaccio / Rosengarten (3002). Přejíždíme sedlo a po několika stech metrech zajíždíme na poměrně nově vybudované parkoviště s perfektním zázemím, u krásného vysokohorského jezera Costalunga. Průzračná jezerní voda prý sedmkrát za den mění svou barvu.
Po krátké, již poslední zastávce na kávu a obhlédnutí jezera sjíždíme přes Nova Levante do Ponte Nova. Tady odbočujeme doleva a v opačném směru než předchozí den přejíždíme Passo di Lavaze (1805). Do kopce je to samozřejmě mnohem lepší než z kopce, protože se může hezky tahat za plyn. V sobotní podvečer je i v tomto průsmyku hezky živo. Docela prudkým klesáním, do kopce se to tak nezdá, volným tempem sjíždíme do Vareny, okrajem projíždíme Cavalese a za pár minut už parkujeme v hotelové garáži. Máme za sebou další parádní den a na kontě asi 230 km krásných horských silnic.


Neděle 4. července – Passo di Giau a Sella Ronda

V neděli chceme absolvovat „vrchol“ našeho čtyřdenního jezdeckého programu. Většinu nejprofláknutějších průsmyků v oblasti masivu Sella a směrem na Cortinu d`Ampezzo. Pár set metrů od naší základny najíždíme na údolní silnici č. 48 a v slabém ranním provozu jsme za pár minut na vjezdu do Moeny, kde najíždíme do tunelu a na jeho konci odbočujeme na silnici č. 346 směrem na Passo di San Pellegrino (1918). Z této strany je silnice poměrně přímá, takže se dá jet hezky svižným tempem. Zato strana směrem k Falcade je hodně na brzdy. Přímá klesání následují serie vždy několika prudkých zatáček a pak zase přímé klesání. A znova do zatáček. Ve Falcade se chceme zajít podívat do zdejšího krásného kostela, ale je zde soukromá mše, takže máme smůlu. V Concenighe odbočujeme doleva a uháníme k jednomu ze snad nejkrásnějších míst v širokém oklolí, Alleghe. Krásné horské městečko rozložené na břehu stejně krásného, stejnojmenného jezera, v kombinaci s fantastickým panoramatem hor nemá chybu. Po čtyřech kilometrech odbočujeme doprava a stoupáme k Selva di Cadore.
Tady dostávají naše plány první tvrdý zásah. Prakticky všechny původně naplánované průsmyky jsou uzavřené z důvodu právě probíhajícího cyklistického Dolomiten maratonu. V hospůdce na návsi si dáváme kávu a štrůdl a měníme program.
Vracíme se do údolí a pokračujeme směrem na Passo di Fedáia (2047). Před pár lety jsem na něm už byl, pouze z druhé strany a tak mne příjermně překvapuje výjezd z tohoto směru. Krásné zatáčky, některé na vysutých rampách. Určitě tu nejsme naposledy. V Canazei odbočujeme doprava, vyjíždíme do Lupo Bianco a po sérii dalších zatáčkách znova doprava a už upalujeme nespočetným množstvím nádherných serpentin a krásných výhledů do Passo Pordoi (2239). Minulý rok jsme to projeli v opačném směru. V průsmyku ani moc neubíráme a pouštíme se do serie pro změnu klesajících zatáček vedoucích do Arabby. Tady zastavujeme u stejné hospody jako v loňském červenci, s česky mluvícím číšníkem a dáváme si skvělý oběd.
Po obědě a po kávě jdeme znova do sedel. Přejíždíme Passo di Campolongo (1875) a po, na zdejší poměry nepříliš dobré, silnici sjíždíme do Corvary. Tady znova narážíme na cyklisty. Ani policisté navědí jak dlouho to ještě bude trvat a tak, tentokrát nuceně, trávíme asi hodinu v předzahrádce jedné z mnoha restaurací. Pak nás napadá říct mu kam jedeme a zda to nelze nějak objet. A řešení se nachází. Policistu napadá kudy vede objížďka po prašných cestách vedoucích po okraji Corvary. Odbočku bezpečně nacházíme a u vjezdu na „polňačku“ se nás ujímá motorizovaný policista, který nás bezpečně vyprovází až na výjezd z města.
Z Corvary pokračujeme už bez dalších zastávek po již klasickém okruhu Sella Ronda. Mnoho zatáček, kopírujících nebo přetínajících zdejší sjezdové tratě do Passo di Gardena (2121), trochu méně zatáček na sjezdu do Val Gardeny. Odbočka doleva a opět stoupáme v seriích serpentin až do výšky 2244 m v Passo di Sella, což je náš nejvyšší bod. 11% klesání, dostatek ostrých zatáček a hodně krátkých, přímých úseků, kde každé předjetí svátečních řidičů je docela srdeční záležitost, je krásným vyvrcholením trochu redukovaného nedělního programu.
Přes Lupo Bianco, kde se sjíždíme a pořizujeme něco málo fotek, dojíždíme do Canazei. No a odtud už jedeme všichni pohromadě, volným, bezpečným tempem silnicí č. 48 vedoucí celou délkou údolí Fassa a Fiemme až do našeho pohodlného hotýlku, kde nás opět čeká pivečko, bazén a jistě zase skvělá večeře. Tedy vlastně samá pozitiva. Stejně jako v předchozích dnech i tentokrát přichází večerní, nebo snad noční déšť doprovázený bouřkou. Zítra bude zase krásně.


Pondělí 5. července – Monte Grappa

V pondělí už to je čistě pánská jízda a tak vymýšlím trochu náročnější program. Dojet až na konec Alp (v tomto směru), který představuje mohutný horský masiv Monte Grappa s vrcholem čnícím do nadmořské výšky 1775 metrů. Za dobré viditelnosti je odtud vidět hodně daleko, až někam k Padově a Benátkám.
Od hotelu vyjíždíme opět po silnici č. 48 a v Predazzu odbočujeme na Bellamonte, Passo di Rolle (1970) a San Martino di Castrozza. Tady chceme dotankovat nádrže. Ale ouha, v místě, kdy mi GPS ukazuje pumpu Agip, která tam vždy byla, tam není nic. Je pryč. Takže trochu krize, protože další pumpa je až ve 13 km vzdáleném Siroru. Naštěstí je to stále z kopce, takže dojíždíme. Do 20 l nádrže tankuju 19,7 litru, Michal do 17 l nádrže myslím dokonce něco přes 17 litrů. Tak to bylo o fous. Tímhle však tento svérázný den zdaleka neskončil.
Soustavou tunelů podjíždíme horský masiv Le Vette a vjíždíme do úzkého, hlubokého a divokého údolí Cortella. V kombinaci s docela divokou řekou Vapoi je to fakt velká paráda. U jezera Senáiga se údolí otevírá a silnice narovnává, takže se dá jet poměrně rychleji. Ne ale dlouho. Vidím šipku označující odbočku na Monte Grappa. Sice je úplně jinde než mi ukazuje GPS, ale šipka je šipka a tak jedeme podle ní. Občas sice pochybuji jestli neskončíme u někoho na dvorku, ale dostáváme se po ní na hřeben horského masivu. Povrch silnice sice nic moc, ale výhledy do všech stran jsou naprosto fenomenální. Jistotu získávám snad až ve chvíli, kdy v dálce vidím pozůstatky vojenských opevnění a památníku na vrcholu. Odbočka doleva, kousek dokonalého asfaltu a už zastavujeme na parkovišti. Vypínáme motory, sundaváme helmy a tu Petr říká: „Tady někomu něco syčí“. Po chvíli pátrání zjišťujeme, že syčí vzduch ucházející dírou v mém zadním kole, kterou tam vytvořil buď nějaký kus železa nebo spíš ostrý kámen. Nastal trochu problém.
Moje sada na opravu pneumatik zůstala v bagu který jsem tentokrát nechal doma. A tak jsme začali problém řešit, protože jet na prázdném zadním kole bezmála 30 km do údolí by asi dost dobře nešlo. A tak Ivoš loví z podsedlového prostoru svého BMW svou opravovací sadu. Je téměř jisté, že pochází ze základního vybavení a nikdy nabyla použita. Lepidlo se sice jako lepidlo už netváří, ale používáme alespoň gumové špunty a tlakové bombičky. V kombinaci s pěnou pro změnu z Michalova vybavení, která již také není nejmladší, dáváme moji zadní pnematiku do stavu aby se dalo zvolna sjet do civilizace, kde by mohl třeba být i nějaký pneuservis.
Volným tempem sjíždíme do Romano d`Ezzelino. Mám pocit, že by to mohlo jít a tak nehledám servis a odbočuji do původně naplánované trasy vedoucí přes Asiago na Monte Rovere a pak z jihu na Passo Manghen. Po asi třinácti údolních kilometrech se ale motorka začíná divně vlnit. Zastavujeme a koukám, že pneumatika je zase skoro prázdná. Po hlavní silnici se hlemíždím tempem vracíme na předměstí Bassano del Grappa, kde by prý měl být pneuservis. Ale jsme v Itálii a tak by to znamenalo ve velkém horku několik hodin čekat, až se jim zachce vrátit se do práce s výsledkem nejistým. Zastavujeme u první větší pumpy. V shopu kupuji novou pěnu, do otvoru implantujeme poslední gumový špunt, cpu tam obsah z tlakové lahve co se vejde a kompresorem pneumatiku tlakujeme. Ono to snad drží. Motorku necháváme u pumpy a jedeme na oběd. Asi po hodině kontrolujeme tlak a vyjíždíme. Pro jistotu a z časových důvodů jedeme po pohodlnější údolní silnici č. 47. U Tezze vjíždíme zpět do Trentina a čtyři km za Lago di Caldonazzo odbočujeme do Val do Piné, kterým stoupáme k jezeru Seráia a po příjemné silnici jedeme do Val di Cembra a Moliny.
Den to byl pestrý, rozhodně neměl průběh který bych si představoval, ale mohlo se taky stát něco horšího. Takže to vlastně bylo dost dobrý. Nakonec to i přes opakované řešení defektu hodilo kolem 270 km. Večer to zase vypadalo na bouřku, ale tentokrát nepřišla. A tak i motorky již naložené na přívěsech a připravené k úternímu přesunu domů byly v pohodě.

V průběhu čtyř dnů, kdy nám počasí vyšlo naprosto dokonale, jsme najezdili asi 930 km po perfektních horských silnicích. To bylo naším přáním a dokonale nám to vyšlo. A kam pojedeme příště? Možná to bude po několika letech znova francouzská Provence, možná poprvé německý Schwarzwald. Ale určitě to bude někam na jihozápad nebo jih od nás. Tam, kde se jezdí příjemně a bezpečně.

Přeji vám jen samé příjemné motorkářské zážitky, žádné defekty a bezpečné návraty domů.
Petr Fryč

P.S. Jsou tací, kteří toto (převážení motorek) považují za nemotorkářské. Je to pěkná blbost. Představa, že mám k dispozici šest volných dnů a z toho téměř celé dva budu přežívat na otřesných českých silnicích, abych se pokud možno ve zdraví dostal do bezpečí těch rakouských či německých, nebo budu nucen použít kteroukoliv z našich životu nebezpečných dálnic, mne vůbec neláká.

Abych se po návratu z Itálie srovnal do reality všednosti, udělal jsem si v neděli 11. června výlet do Krkonoš a přes Český ráj nazpátek do Polabské nížina. Nebudu popisovat kudy jsem jel, nestojí to za to. Prostě někudy jsem tam dojel, přičemž jsem se snažil vyhnout frekventovaným silnicícm. Naivně jsem si myslel, že vyjedu třeba na Špindlerovu boudu. Nevyjel. Pravděpodobně aby nemusela být opravována, je na ni stopka a vjezd pouze s povolením tuším že KRNAPu. Je to jistě lacinější než její oprava. I silnice po které jsem tam dojel z Janských lázní, přes Hofmanovy boudy, byla velkým zážitkěm. Takže jediný úsek, kde jsem jel po dobře udělané silnici, byl z Vítkovic přes Rezek do Rokytnice n. Jiz, odtud údolím Jizery na Příchovice, Tanvald a Železný Brod. Jinak nic. Na skoro 340 km dlouhý okruh je to žalostně málo. Takže moje rada. Pokud chcete jet do Krkonoš, ale ono to bohužel platí, až na výjimky i pro ostatní české horské oblasti, ponechte svůj motocykl v bezpečí garáže a vezměte si horské kolo a to pokud možno celoodpružené s hodně pohodlným sedlem.



Autor je vydavatelem knihy Alpský motorkářský průvodce.  Knihu je možné objednat na e-mailu alpy@motorkari.cz. Cena knížky je 279 Kč (bez poštovného)

Při objednávce prosím uveďte: jméno, adresu, psč a počet kusů, které objednáváte. Zboží vám dojde na dobírku (+80 Kč poštovné).

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 2.26
Známkováno: 19x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist