sumoto_leden



Malý výlet do velkých hor

Vyprávění s dějepisně - vlastivědnými prvky o cestě do Dolomit po stopách bojů první světové války.

Kapitoly článku

V krbu hoří oheň, na stole skvělý italský sýr, láhev vína, venku počasí, že by psa nevyhnal… Ideální čas na probírání fotek a vzpomínání na poslední týden prázdnin…

Synek Kuba má čerstvých 18 let, zvolna zasychající řidičák a před sebou poslední opravdové prázdniny. Zdědil skútra po starší ségře a začal celkem intenzivně jezdit, tak co toho využít a udělat si nějaký trochu větší výlet? Jedno téma si slibujeme už dlouho – po stopách Velké války do Dolomit, na bývalou Rakousko-Uhersko – Italskou hranici. Vojenská historie ho baví a koneckonců je to jedno z míst, kde právě před sto lety bojovaly a umíraly v řadách C.K. armády desetitisíce Čechů, takže zdejší bojiště nesmazatelně patří i k historii naší země. Není tohle ideální příležitost pro jeho motocestovatelskou premiéru? Navíc předpověď počasí slibuje – po poněkud apokalyptickém víkendu – nádherných pár dní, tak hurá do toho…

**************

Historická vsuvka: O původně rozdrobené území dnešní severní Itálie se státy na sever a na jih od Alp přetahovaly odedávna. Od 19. století zde postupně ztráceli Habsburkové svůj vliv a po sérii porážek v různých lokálních válkách v jeho druhé polovině nakonec Rakousku zbyla jen území Jižního Tyrolska a Terstu. I na ta si však dělalo zálusk nově vzniklé Italské království. Zatím však, jako nově existující stát, bylo vojensky i politicky příliš slabé a protože svoje ohrožení zpočátku vidělo spíš ze strany Francie, paradoxně nakonec vstoupilo do koalice („Trojspolku") s Německem a právě Rakousko-Uherskem. Po vypuknutí první světové války ovšem Itálie nejprve vyhlásila neutralitu a po dlouhém licitování s oběma stranami konfliktu na téma potenciálních územních zisků nakonec v květnu 1915 koaliční dohodu vypověděla a (s příslibem přivlastnění rozsáhlých území od Tyrolska přes Istrii po Dalmácii) se připojila na stranu Trojdohody (Francie, Anglie, Rusko). Vzápětí se Italové konečně pokusili vytoužená území násilně obsadit. Rakušané nicméně na hranici s Itálií postavili už před válkou několik pásem strategicky rozmístěných pevností (dobře věděli, že s italským spojenectvím to dlouhodobě nebude tak žhavé…), o které se nyní mohli opřít, takže se fronta ve vysokohorských oblastech zastavila. Následně se zde přes dva roky odehrávala naprosto specifická válka, spojená kromě jiného s vybudováním mnoha dodes používaných horských cest, silnic, mostů, tunelů a chat. Jen výjimečně, v nižších oblastech, došlo na klasická vojenská střetnutí tisíců vojáků. Mezi dolomitskými štíty mezi sebou mnohdy bojovaly jednotlivé hlídky, horolezci, sapéři a zásobovací oddíly. Zatímco na italské straně tvořili základ jednotek tzv. Alpíni – jednotky vojáků speciálně cvičených pro boj v horách, na straně Rakouska se bojů zúčastnila hlavně domobrana – často pantátové ze statků, mající ovšem dokonalou znalost terénu, roky zkušeností s životem v místních horách a především silnou motivaci ubránit se – italské „osvobozování" nevzbuzovalo u místních žádné velké nadšení (ostatně dodnes, i po sto letech italské vlady v Jižních Tyrolích, lidé hromadně vyvěšují rakouské vlajky a jako jazyk se běžně používá němčina). Díky všem těmto faktorům odolávali místní sedláci přes dva roky elitním vojákům majícím početní přesilu až 20:1. Specifické podmínky ovšem vyžadovaly i specifické bojové techniky – kromě střelby se s oblibou využívalo umělé vyvolávání lavin (kamenných i sněhových), podtunelování protivníkových pozic s jejich následným vyhozením do povětří, přepady ze sněhových tunelů, spouštění bomb na saních, a když došlo střelivo, i házení kamenů z výšky. K živému nepříteli se přidávaly i přírodní podmínky – nehody spojené s pohybem po skalách v drsném počasí, metry sněhu, laviny a teploty desítky stupňů pod bodem mrazu samy o sobě připravily o život dvakrát víc vojáků, než přímá bojová činnost. Dalším specifikem alpské fronty bylo intenzivní využití skal jako přírodních pevností – až do dnešních dní se v horách dochovaly kilometry narychlo ražených chodeb s desítkami podzemních palebných postavení a množstvím dalších prostor. Situace v Dolomitech se zásadně změnila až na podzim 1917, kdy Němci a Rakušané nejprve prolomili italské pozice na východě v bitvě u Caporetta v údolí řeky Soči (dnes slovinský Kobarid), a následně pronikli hluboko na italské území i z druhé strany přes široké horské pláně u Asiaga. Tím se celá alpská fronta posunula o desítky kilometrů na jih a k dobytí Benátska tak na začátku roku 1918 stála spolkovým armádám v cestě na východě už jen řeka Piava a na západě poslední linie italských postavení v okolí masivu Monte Grappa.

********************

Den 1

Návrh na dočasnou výměnu vozítek nebudí u Kubovy ségry žádné extra nadšení, ale nakonec (pod podmínkou plné záruky) neochotně souhlasí s tím, že si na týden vezme zpátky staré Kymco a Kubovi půjčí fungl nového Nmaxe. Ten má těsně před první prohlídkou, takže v pondělí ráno vyráží Kuba napřed ke Kabourkům do Písku (děkujeme za operativnost !), zatímco já ještě na skok do práce. V deset už to ale taky valím na jih a nakonec na mě Kuba čeká jen necelých 10 minut. Navigace, instruovaná pokynem „nejkratší trasa + vyhnout se placeným úsekům“, nás vede přes vyprahlé jihočeské kopečky na Strážný, Pasov a dál po překvapivě příjemné a rychlé trase přes Altheim na Salzburg.

V pozdním odpoledni se na obzoru objevují čerstvě zasněžené Alpy (nojo, podzim na krku...), za chvíli se zanořujeme do kopců a den číslo 1 končí u poctivého segedínu v penzionu Milan v Zell am See. Těšíme se na zítra – hádejte, kam :-).

Ujeto 465 km.

Den 2

Ráno je jasné a jiskřivé jako z kýčovitých propagačních materiálů cestovní kanceláře. Nacpeme si břicha v penzionu, platíme a hurá na profláknutý GG – aspoň jednou tam musíme všichni, žejo… Jedeme poměrně brzo – krátce po osmé, je všední den, takže provoz je minimální. Zatímco dole panuje léto, nahoře je kompletně bílo a jenom silnice se táhne po úbočích jako šedivá stuha. Za mýtnicí se proto připravujeme na krutou zimu a oblékáme všechno co máme (nakonec se ale ukáže, že nahoře je bezvětří, modro a krásně teplo). Maxík se do kopce snaží – a ono to kupodivu celkem i jde, kolem šedesátky jede pořád a aspoň se nemusí moc brzdit do zatáček. Můj Burgoš si za ním jen spokojeně pobrblává a já se můžu v klidu kochat okolím. Nejvíc je na silnici kupodivu cyklistů, šinoucích se nahoru vlastní silou... brrr... Naštěstí kupodivu minimálně půlka z nich jsou baby, tak je aspoň na co se dívat. Okolní kopce jsou jak narýsované, vidět je kam oko dohlédne. Fantazie… Říkám si, že i když tady za svezení chtějí opravdu hříšný prachy, tak dneska to – přes všechny úšklebky na téma Grossglockner – fakt stojí za to.

Parkujeme mezi sněhovými bariérami na Edelweissspitze a užíváme si fantastické výhledy. Kupuju pár blbostí na památku a mezi tím se Nmax na parkovišti postupně ztrácí v přesile o dvě hlavy větších motorek – prostě nejvyšší čas vyrazit dál. Nemůžeme samozřejmě vynechat ještě kouknutí na Horu a Ledovec od Franze Józefa a už se spouštíme do údolí, pak proti toku Drávy směr Lienz a Toblach a dál už mezi bílé dolomitské skály u Cortiny.

Nejvyšší čas na nějaký dlabanec, takže jakmile se prosmýkneme městem a vysupíme na kopec, kouknem na první šipku s příborem a jedem tam. Úzká asfaltka nás vede kamsi do lesa a po chvíli se ocitáme u rozpadající se budovy horní stanice dávno zrušené lanovky, vedle níž je na okraji skály přilepená turistická chata. Ta zjevně pamatovala i lepší časy – teď je to tak trochu hospoda Na mýtince a jsme tu úplně sami. Místo je to nicméně nádherné a když tak sedíme v křesílkách na prosluněné terase, nohy nahoře, pod námi nějakých 500 metrů skoro kolmé stěny a dál hluboko dole Cortina jako na dlani, říkám si, že tady by to povalování člověk vydržel i dýl. Nic naplat, snědeno, zaplaceno a je čas jet dál...

Míjíme odbočku na známé Passo Giau, typická rozeklaná silueta masivu Cinque Torri nám zůstává po levé ruce a my se klikatíme serpentýnami na sousední Passo Falzarego. Konečně se blížíme k tomu, proč sem vlastně jedeme – na bývalé pomezí Rakousko-Uherska a Itálie, kde se odehrávaly jedny z nejdrsnějších bojů na alpské frontě.

První oblastí zájmu je malá planina sevřená mezi dvěma obrovskými skalními masivy Lagazuoi a Sasso di Stria, ohraničená Passo Falzarego a Passo Valparoa. Na jejím okraji se totiž krčí rakouská pevnost Tra i Sassi.

********************

Pevnost pojmenovaná velmi příhodně Tra i Sassi („Mezi kameny“, dnes z neznámého důvodu zkomoleně nazývaná Tri Sassi – „Tři kameny“) patřila ke starším malým pevnostem na Rakousko-Uhersko – Italském pomezí. Vznikla zhruba 20 let před válkou, do zahájení italské ofenzívy v květnu 1915 stačila beznadějně zastarat a vyřazena byla již v červenci dálkovým ostřelováním děly velkých ráží z postavení kolem Cinque Torri. Rakouští vojáci tedy sice pevnost opustili (aby se zakopali hned vedle ve štolách masivu Sasso di Stria), nicméně udržovali funkční její vnitřní osvětlení a přiměli tak Italy, aby ještě měsíce plýtvali cenným střelivem při pokusech o likvidaci domněle funkčního, ale ve skutečnosti dávno opuštěného objektu. Průsmyk, ve kterém se pevnost nachází, je součástí linie od Sasso di Stria po Monte Piano, která byla považovaná za vůbec nejtěžší úsek alpské fronty. Pro nás je zajímavé i to, že v řadách oddílů tyrolských zemských střelců se i v těchto vysokohorských oblastech na bojích podílely i stovky Čechů.

********************

Po dlouhých letech chátrání se pevnosti ujala skupina dobrovolníků z několika zemí Evropy a vzniklo zde jedno z nejzajímavějších muzeí zabývajících se nejen alpskými bojovými operacemi, ale i běžným všedním životem vojáků na frontě ve zdejších extrémních podmínkách. V muzeu je spousta dobových materiálů, včetně „výukových“ schémat funkčnosti různých strojů na zabíjení, součástí výstroje a výzbroje, map, dokumentů a dalších artefaktů. Většina z nich přitom pochází přímo ze zdejšího okolí (například originální svíčková čelovka). Součástí expozice je i obrovská díra ve stropě se zavěšeným „právě dopadajícím“ granátem, vypovídající opravdu výmluvně o tom, co se tu před sto lety odehrávalo... Muzeum rozhodně stojí za návštěvu.

Pod pevností se nachází i volně dostupná část areálu s rekonstruovanými zákopy. Dnes tady vládne klid a společnost nám dělají jen svišti vyvalující se na sluníčku, ale stačí zamhouřit oči a jde si jasně představit peklo v podobě kombinace explodujích granátů, fičícího vichru, padajícíh lavin a dalších tehdejších radovánek...

Od areálu pevnosti se vracíme kousíček zpátky a pak se necháme vyvázt lanovkou nahoru na hřeben masivu Lagazuoi do míst, kde se odehrála jedna z největších alpských minérských bitev první světové války.

********************

Bitva o Passo Valparoa je klasickým příkladem toho, jak probíhaly boje v nejvyšších polohách Dolomit. Nahoře na hřebeni Lagazuoi zřídili Rakušáci řadu palebných postavení, která, spolu s dělostřeleckými posty v chodbách protějšího Sasso di Stria, úspěšně využívali k obraně úzkého průchodu údolím mezi oběma skalami. Přes obrovské nasazení a také ztráty se tady italský postup do rakouského vnitrozemí zasekl – převaha pozic Rakušanů byla příliš velká a prostor příliš úzký, než aby bylo možné tudy projít. Italové se ale potřebovali skrz sedlo dostat stůj co stůj – právě tudy vede nejsnazší cesta do Val Badia a pokud by se průlom podařil, znamenalo by to jednak odříznutí řady rakouských pozic dále na jihozápad (včetně Marmolady), ale hlavně možnost obejití pásma pevností nad Trentem a volnou přímou cestu do Bolzana, srdce vysněných Jižních Tyrol. Italové sice díky odvážné akci horolezců obsadili strategicky umístěnou a převisem dobře krytou římsu uprostřed skalní stěny, čímž se vklínili mezi rakouské pozice na hřebeni a v údolí a velmi významně odtud znepříjemňovali Rakušanům život, ale ani po několika měsících se C.K. armádu z průsmyku vystrnadit nepodařilo. Zvolili proto v tehdejší době celkem obvyklou, ale ve zdejších podmínkách zdánlivě neuskutečnitelnou taktiku – vykopat vysoko pod rakouské posty štolu a následně je vyhodit do povětří. Jenže ve válce se i nemožné stává možným a tak Alpíni začali do skalního masivu kutat více než kilometr dlouhý, spirálovitě stočený tunel s převýšením skoro 400 metrů až pod rakouská postavení. Také rakouští minéři se činili a italskou římsu uprostřed stěny se opakovaně pokusili zlikvidovat umělými kamennými lavinami. Při největší explozi v květnu 1917 odstřelili kus skály o výšce 200 a šířce 140 metrů a smetli značnou část nepřátelských postavení, chystané italské „překvapení“ podobě spirálového tunelu ve východním pilíři masivu nicméně zůstalo nedotčené. Po mnoha měsících nepřetržité dřiny a překonání nepředstavitelných logistických potíží byli Italové v červnu 1917 konečně hotovi a 20. června 1917 nechali pod východní částí hřebenu explodovat 33 tun trhaviny. Akce však byla pouhé dva dny předem prozrazena přeběhlíkem a obří výbuch tak sice vyrval tisíce kubíků skály, Rakušané se ale včas stáhli a naopak zaskočili Alípny, kteří se vyhrnuli z kráteru s cílem obsadit vrchol. Ani tento pokus o prolomení obrany průsmyku tedy Italům nevyšel. O pár měsíců později, po fiasku u Kobaridu, pak opustili svoje pozice a po více než dvou letech vzájemného masakrování tím bitva minérů o Passo Valparoa skončila. Jen velká suťová pole spolu s chybějícími kusy skály nad nimi tak dodnes připomínají, co se zde před sto lety odehrávalo. 

*********************

Hlavní italská štola (včetně mnoha odboček) je od místa výbuchu až k patě skály dodnes zachovalá a nyní i vyčištěná a zpřístupněná –  a to je přesně to, proč tady dnes jsme. Nejprve vyrážíme na starou rakouskou vojenskou cestou po hřebeni až k vrcholku Lagazuoi (2774 m.n.m.). Kromě nádherných výhledů na okolní kopce si v údolí nejde nevšimnout dodnes jasně patrných zbytků zákopů a kráterů od granátů a bomb. Kolem horní stanice lanovky pak sejdeme jen o kousek níž a po chvíli jsme u vstupu do italských štol. Tady byli Rakušáci a Italové od sebe doslova jen pár metrů. Vcházíme do království tmy a po nekonečných schodech a skalních římsách sestupujeme zpátky dolů do sedla. Cesta trvá skoro dvě hodiny (se spoustou zastávek a prohlížení všech možných artefaktů) a o další čas nás „připravuje“ ještě místní farmář, prodávající na parkovišti u lanovky domácí sýry a salámy. Z původně plánovaného rychlého nákupu je nakonec skoro hodinové koštování dobrot a kecání o Praze (Prága béllissima…). Blíží se večer, Booking nám nalézá B+B asi hodinu cesty a my konečně vyrážíme. Nádhernými serpentýnami klesáme o tisíc výškových metrů k Lago di Alleghe a pak po severním okraji národního parku Bellunské Dolomity směr Feltre. Majitelé i s kocourem nás čekají venku, na stole v pokoji je připravené pití a občerstvení, super. Padáme do postelí a za pět minut nevíme o světě.

Ujeto 295 km.

Den 3

V krásném slunečním ránu se srdečně loučíme s domácími a vyrážíme k prvnímu dnešnímu cíli, jímž je monumentální vojenský památník na Monte Grappa. Úzká silnice od Feltre, kterou si pamatuji z loňské cesty do Atén jako jednu z nejrozbitějších, dostala nový povrch a svezení je to dnes parádní. Ještě odbočka a poslední vrcholový úsek – a kolem deváté jsme nahoře, opět mezi prvními.

*************

Hlavním důvodem existence památníku je samozřejmě oslava italského zadržení rakouské ofenzívy – v prosinci roku 1917 se rakouská armáda po těžkých bojích zmocnila okolních vrcholů a zastavila ji až zuřivá snaha Italů pouhé dva kilometry od vrcholku Grappy. Dlouhé měsíce to pak byla poslední výspa italské obrany, ke které upírala své naděje celá země – průlom v této oblasti by znamenal vojenskou katastrofu v podobě vpádu nepřátelských armád do nížiny a tím i do bohatého Benátska. Přestože spolkové armády byly na alpské frontě už jen krůček od vítězství, nakonec se radovala Itálie – Rakousko-Uhersko se v říjnu 1918 zevnitř hospodářsky i politicky zhroutilo a jeho ještě nedávno vítězná, nyní ale hospodářskou blokádou vyhladovělá a politickými změnami demoralizovaná armáda, stojící od Piavy po Grappu na dohled od Benátek, se částečně rozprchla a částečně vzdala.

*************

Památník je ale i místem usmíření – symbolicky jsou tu pod svojí vlajkou pochovaní i vojáci Rakousko-Uherské monarchie a smutné zastoupení tu mají i Češi – jména jako Josef Svoboda nebo Antonín Rozsípal nenechávají nikoho na pochybách, že tady položilo život za svoji tehdejší vlast mnoho našich předků. Češi a Moravné tu mají dokonce i svoji vlastní pamětní desku, byť není oficiální součástí hlavní stavby (pokud jsem něco nepřehlédl, tak ji tu mají jako jediný národ Rakousko-Uherska). Jsme tu prakticky sami, nerušeně procházíme památník i rozsáhlé štoly pod ním. Sluníčko začíná postupně hřát víc a víc a nad kopcem se objevují první padáčkáři, mající výhodu pohledu z výšky. Na jedné straně Dolomity, na druhé straně výhled až k moři…

Grappa byla nejjižnější atrakce naší cesty a ať chceme nebo ne, začínáme se vracet zpátky. Nejdřív kličkujeme po staré vojenské zásobovací cestě dolů do Bassana, tankujeme a pak vyjíždíme na náhorní „Planinu sedmi obcí“ kolem Gallia a Asiaga. Opět kopírujeme bývalou hranici mezi Rakousko-Uherskem a Itálií – právě tudy se Rakušáci při svých protiofenzívách dvakrát pokusili vniknout do nížin Itálie. První odbočka, nejprve asfaltová, pak šotolinová, vede k italské pevnosti Forte Interrotto. V období první světové války již byla vojensky v podstatě bezvýznamná, sloužila pouze k ubytování a při rakouském průlomu na jaře 1918 byla obsazena bez boje. Dnes jsou její zbytky hezky upravené a bývalém nádvoří se odehrávají i různé kulturní akce. Nyní je tu ale klid, jen od stěn se odráží hlas "věčných zvonů“, se kterými si pohrává všudypřítomný větřík. Pevnost je umístěná na krásném místě, kdy se cestou otevírá úchvatný výhled na náhorní planinu, které dnes dominuje obří památník obětem války v Asiagu.

 

To ještě ale netušíme, jaká nádhera nás čeká. Zatím si to kroutíme dokonalou, krásně zvlněnou silnicí SP 349 s perfektním povrchem do nevýrazného a širokého sedla Vezzena. Nad ním, ve výšce 1908 metrů nad mořem, se navíc nacházejí trosky rakouské opevněné pozorovatelny Posten Vezzena – a právě ta je naším prvním cílem v téhle oblasti. Jediná malá chyba je v tom, že z parkoviště je to 3 km do dálky a hlavně 500 m do výšky. Chvíli se snažím přesvědčit Kubu, že to je po včerejšku fakt daleko, ale nedá se obměkčit, takže vyrážíme. Nasazuje rychlý vojenský krok a nahoře jsme ne za hodinu a půl, jak ukazují turistické šipky, ale za 45 minut. Stačí už jen chvilku počkat než doběhnou ještě plíce a kochačka může začít. Pevnost je totiž umístěna na hraně skalního ostrohu a na druhou stranu se otvírá naprosto úchvatný pohled z výšky 1,5 kilometru do údolí říčky Brenty. V místě je instalovaná i moderní „vzdušná“ plošina, kde si může každý vyzkoušet, jak moc trpí závratí, když má pod nohama stojícíma na subtilní drátěné rohoži kilometr hlubokou díru… Páni… Není úplně obvyklé dívat se shora na letadla, prolétávající údolím :-). Ještěže jsem nevyměknul a přidal se ke Kubovi, i když původně jsem uvažoval i o variantě počkat dole na parkovišti.

Cestou zpátky se ještě stavíme u pevnosti Fort Verle, která je hned při cestě.

*********************

Planina mezi „Werk Verle“ a sousedním „Werk Luzern“ je jedním z mála míst v Dolomitech, kde se odehrávaly klasické bitvy první světové války, při kterých proti sobě tváří v tvář stály tisíce mužů. Obě pevnosti představovaly významné opěrné body pro Rakušany, bránící se zde úvodní italské ofenzívě. Obě také dostaly stovky zásahů z děl velkých kalibrů a byly těžce poškozeny, nebyly ale nikdy dobyty. Splnily tak svoji úlohu podpory vojsk, bránících pokusům italské armády o průlom směr Trento (ostatně úspěch rakouské obrany založené na pásmech pevností byl i jedním z impulzů k budování českých pohraničních opevnění v meziválečném období). Přestože pevnosti dostaly za války pěkně „na frak“, k jejich zkáze přispěl vytrháním kopulí a výztuh podlah a stropů hlavně Mussoliniho národní program sběru kovů ve třicátých letech. Z většiny pevností v oblasti tak zbyly v podstatě jen obvodové zdí, vyplněné zhroucenými vnitřními strukturami.

********************

Přestože je už celkem pozdní odpoledne, využíváme nádherného počasí a pokračujeme ke zlatému hřebu dnešního dne – k pevnosti Fort Belvedére (Werk Gschwent). I ta utrpěla za války poškození, ale ne tak významná jako okolní pevnosti, a hlavně byla už krátce po válce prohlášena za památník a díky tomu byla ušetřena rabování kovových částí konstrukce (na které sice za druhé světové války stejně došlo, ale už ne v takovém měřítku, jako jinde). Dodnes se tak zachovala ve velmi dobrém stavu, i když i zde musely být některé prvky nahrazeny maketami. Škoda, že je původní silueta poznamenaná necitlivým umístěním nového telekomunikačního stožáru, který tu působí fakt jako pěst na oko. Po nákupu vstupenek u extrémě zpruzelého pokladníka (kvůli platbě kartou musel udělat dva kroky navíc) procházíme kolem škodováckých kanónů do expozice, jejíž součástí je nejen celý týlový trakt, ale i rozsáhlé podzemní prostory – několik set metrů dlouhé chodby, spojující hlavní budovu, pozorovatelny a dělostřelecké baterie, a naposledy si uvědomujeme, jak je pro nás dnes nepředstavitelné čekání na smrt, kterou mohl přinést jakýkoliv ze stovek granátů, které na pevnost denně dopadaly.

Blíží se večer a nám nezbývá než se požádat Booking o vyhledání přístřeší. Volba nakonec padá na maličký hotýlek v Trentu. Přijíždíme k němu s posledními paprsky zapadajícího slunce a konstatujeme, že tady se čas zastavil v osmdesátých letech minulého století. I tak má ale svoje kouzlo – úplně vidím tu scénu ze starých italských nebo francouzských filmů: před hotelem brzdí kabriolet, v něm švihák v bílém saku s vlající šálou kolem krku, vedle dáma v elegantním kloboučku... Kde je ale konec starým časům – silnici, kdysi hlavní, dávno nahradila dálnice, čilý ruch vystřídala ospalá atmosféra a někdejší sláva je tu již poněkud zašlá a omšelá. Ale co, na přespání stačí. Pro návrat zpátky do současnosti ostatně stačí projít za první řadu oprýskaných domů a jsme v nově rekonstruované čtvrti s krásným parkem, kde se před zítřejší cestou skvěle a zaslouženě nacpeme v životem kypící restauraci na břehu jezírka.

Ujeto 164 km.

Den 4

Dnešek je, díky mizerné předpovědi, vyloženě transportní den. Pozitivní je, že se Kubu daří vybagrovat z postele celkem brzo, naopak ne úplně vychází původně plánovaná taktika západního obchvatu studené fronty přecházející právě dnes přes Alpy. Z jedné strany nás tlačí čas, abychom do Prahy dojeli za světla, z druhé nás blokuje blokuje počasí, které na východ postupuje pomaleji, než jsme očekávali. Nojo, možná by to chtělo den počkat, jenže vyhlídky jsou všelijaké a zítra taky může být ještě hůř...

Snažíme se aspoň volit co nejzápadnější cestu přes Passo Pennes a dát nečasu šanci uhnout nám z cesty, černé mraky nad sedlem ale dopředu varují, že dneska to suchou nohou nebude. Hnusota se tady zasekla, takže se po třech nádherných dnech potupně soukáme do nepromoků. Právě včas – za chvíli padají klasická h... s háčkama, v sedle chvíli i sněží, a déšť nás pak provází i přes Brenner až daleko za Innsbruck.

Cesta údolím Innu je zoufale nudná, ucpaná, od vesnice k vesnici, náklaďák za náklaďákem. Naštěstí, než si do hlavy nacpeme skvělý oběd v bistru U flaxy, pršet přestává a zůstává jen v tuto roční dobu nezvyklá zima, vyhřívání heftů i sedla jede na plné pecky. Za Kufsteinem konečně odbočujeme z hlavní a pak už je to celkem pohoda, ale i tak ubíhají kilometry fádní německou krajinou pomaleji než bychom chtěli... Nakonec je tu ale přece jen vytoužená cedule Železná Ruda a odtud už je to domů coby kamenem dohodil a zbytek dojel. Do Prahy dorážíme v pošmourném podvečeru, těsně před setměním. A je to za námi.

Ujeto 639 km.


 

Závěr

Čtyři dny, s výjimkou toho posledního, proběhly vyloženě na pohodu (no, po 1600 zcela bezproblémových kilometrech nás nakonec málem smetl idiot, projíždějící v polorozpadlé popelnici smykem kruháč na Zličíně, co dodat…).

Pár slov na téma Nmaxe: stopětadvácu pro dceru, která už frfňala nad výkonem i (ne)pohodlím jednoduchého Kymca, jsem vybíral dost dlouho a svezl jsem se snad na všem v této kategorii, co je nějak reálně dostupné s původem v ČR. Nakonec zvítězil nový Nmaxík – nevyužívá sice úplně do mrtě povolený výkon, ale je taky výrazně lehčí, než 11kW strojky typu Xmaxe nebo Forzy, takže ve výsledku jede v podstatě stejně (holt objem ničím nenahradíš). A když k tomu přidám skoro poloviční cenu (navíc lehce akční), nebylo už vůbec co řešit. Na delší jízdu ve dvou nebo na dálnici to samozřejmě moc není, ale jinak upřímně řečeno jediné zásadnější omezení, které bylo spojené s účastí „minimaxiskútru“ na naší výpravě, bylo předjíždění do kopců – takové ty situace, kdy člověk dojede o trošku pomalejší auto, ale ne zase tak pomalé, aby šlo rychle a bezpečně předjet. Tady ta rezerva výkonu Nmaxovi zkrátka chybí. Ale jinak Kuba i Nmaxík zvládli svojí první velkou cestu cestu jako fík, a když o tom tak přemýšlím, tak jet do stovky na pohodu má taky něco do sebe – kam se pořád honit… A navíc ta spotřeba – prcek to dal v průměru za 2,4 litru (což není až takové překvapení), ale 3,8 litru u Burgoše 650 – tomu říkám econo-run :-).

Za měsíc to bude právě 100 let od konce první světové války a s tím i 100 let od rozpadu mnohonárodnostního Rakousko-Uherska a vzniku naší maličké republiky. To je vhodná doba k zamyšlení, pohledu do historie a možná i k tomu, abychom se z té historie poučili, jak jen to jde. Tak snad se aspoň něco málo z toho podařilo. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (42x):
Motokatalog.cz


TOPlist