Cesta za poznáním italských Dolomit

Expediční tým tvoří čtyři natěšené motorkářské duše – Honza (XJ 600), Míra (Hornet 600), Míla (GSX-R 600) a Karel (Transalp 600). Kluci jsou od Jičína a já od Uherského Hradiště, takže primární domlouvání probíhalo pouze přes maily. Poněvadž jsem byl pověřen naplánováním celé trasy našeho pětidenního společného putování, považoval jsem za nutné je s ní osobně obeznámit. K tomu taky jednoho krásného červencového dne došlo a já vyrazil za klukama do Jičína. Spolu jsme po té vyrazili do Pekelných dolů, kde bylo vše schváleno a domluveno.

Cesta za poznáním italských Dolomit
Dnem „D“ se stal 27.srpen 2008. Den před odjezdem si kluci dali rozcvičku v podobě přesunu ke mně na Moravu, což dělalo nějakých 300 km, páč zítra toho bude až po stařečkovo. Večer jsme ještě zašli na jedno a pak hajdy na kutě.

První den

Odjíždíme z Kunovic v 6.00 hod za určitě velmi příjemné zvukové kulisy pro všechny mé sousedy z ulice. Velkou zásluhu na tom nesporně má Míla se svým „Devilem“. Oprava vozovky v Petrově nás nutí k menší objížďce, a tak nám chvilku trvá, než najedeme nazpět na plánovanou trasu u Sudoměřic. Ty jsou naším vstupním bodem na Slovensko. Tady se nám konečně zvedá rychlostní průměr, za což vděčíme pěkným cestám a ještě ospalému provozu. Než bys řekl švec, jsme v Kútoch, kde na benzince před nájezdem na dálnici dáváme ranní kávu. Po najetí na dálnici si chvilku hrajeme na honěnou s pavoukama ve výfucích a netrvá dlouho a už si to špacírujem přes Blavu. Teď už se přes ni jede o hodně líp, a tak během chvilečky míjíme Petržalku a fotíme se na hranicích s Rakouskem.
Oproti minulému roku registruju velkou změnu, a to že rakušáci již otevřeli nový dálniční úsek. Jede se po ní fakt hezky, ale na prvním sjezdu mažem pryč, protože jaksi ještě nemáme zakoupeny dálniční známky. To ale vůbec nevadí, protože jsme si aspoň projeli vyhlášenou vinařskou oblast Rakouska s Neziderským jezerem v pozadí. Na benzince za Parndorfem tankují jen někteří z nás, ale všichni svorně kupujeme dálniční – bude se hodit.

Za chvilku vyprašujeme dál a před Eisenstadtem odbočujeme vlevo a najíždíme na dálnici směr Wiener Neustadt. U něho najíždíme na „A2“ a po cca 12 km se stáčíme vpravo na „S6“. Po ní prcháme až za Judenburg, za kterým končí. Je obědový čas, a tak vyhlížím nějaké vhodné místečko. Daří se a někde za Unzmarktem na nefunkční benzince trávíme příjemnou půlhodinku. Je 12.15 hod a máme ujeto 425 km.

  Po obědové siestičce je potřeba zvednout zadky, což se nám moc nechce, ale čeká nás ještě kus cesty. Po nějakých 6-ti kilometrech najíždíme do Scheiflingu, kde najíždíme na č. 96, která v Murau přechází v č.97. Provoz je v pohodě, a tak netrvá dlouho a objevujeme se v Predlitzu. Tady odbočujeme vlevo a někteří z nás se už nemůžou dočkat svého v životě prvního,,alpského pasu“. Je jím Turacher Höhe s 1783 m.n.m.. Nahoře probíhá fotodokumentace a kochačka. Svítí sluníčko a je krásně teplo.

Tak a teď nás čeká „Nockalmstrasse“ protínající Rakouský národní park Nockberge. Sjíždíme dolů z TuracherHöhe a odbočujeme vpravo. Po pár kilometrech zastavujeme u mýtnice Ebene Raichenau, kde každý platíme 7 euro. Dostáváme za ně i nějaký propagační materiál a samolepku. Následujících 34 km si užíváme plnými doušky. Zastavujeme, fotíme, kocháme se nádhernými panoramaty, ale také testujeme zatím ne moc opotřebované okraje plášťů. Nejvyšší bod Nockalmstrasse se nachází v 2 042 m.n.m. Dosahujeme ho v 15.40 hod a v tu chvíli máme najeto 536 km.
V Innerkremsu projíždíme mýtnicí a s klidem v srdci Vám všem kdo jste ji ještě neprojeli, můžeme Nockalmstrasse jen a jen doporučit. Po 9-ti kilometrech přijíždíme do Kremsu, přičemž podjíždíme pod dálnicí,,A10“, která vede vysoko nad údolím a působí to na nás velmi silně. Zastavujeme a děláme foto.

Z Kremsu jedeme po č. 99 do Gmündu, kde najíždíme na A10 na 10 km zrychleného přesunu do Spittalu. Tady sjíždíme vpravo na č. 100 směr Lurnfeld. Přes Greifenburg a Berg přijíždíme do Ober-Drauburgu. Tady odbočujeme vlevo na č. 110. a plnými doušky si užíváme krásných serpentin končících v Gailberg-sedle 981 m.n.m. Byla to paráda, kterou bych tady nečekal. Těsně před výjezdem do sedla odpočíváme na odpočívadle, odkud máme údolí jak na dlani. Je krásně teploučko, svítí sluníčko a popravdě řečeno už toho máme všichni tak akorát. Do konce našeho dnešního putování nám ještě schází nějakých cca 50 km, které doufám zakončíme úspěšným najítím příjemného ubytování. Zvedáme své otlačené zadky a jdem na to. Sjíždíme do Kötchach-Mauthenu, kde najíždíme na č. 111 – Karnische Dolomitenstrasse. Na mapě je značena jako kochací a opravdu stála za to. Užíváme si jí a pomalu se blížíme do míst, kde bychom měli začít hledat ubytování. Najíždíme do vesnice Kartitsch dávám pravý a zastavuju. Ještě než stačím vyslovit důvod mého počínání, tak se za mnou slyším Honzu – a je to v pytli, páč mu při vymáčknutí spojky něco divně křuplo. Zjišťujeme, že to bylo lanko a momentálně drží na zbývajících třech vláknech. Honza je v momentě „silně zdrcen“ vzniklou situací a je nad slunce jasné, že dnes se dál už nepojede a navíc už je 19.00 hod.

No a teď konečně přicházím ke slovu já a zvěstuju ostatním, že kousek zpátky jsem zahlédl vlaječku „Zimmer frei“ a navrhuju to omrknout. Kluci souhlasí, tak jdem na to. Zajíždíme k domu a domlouvám s panem domácím ubytování. Naše lásky ukládáme do garáže, kterou máme k dispozici, potom ještě domlouváme snídani a pak se jdem zabydlet. Na pokoji dáváme něco na zub, pak pěníka z domova a mezitím střídavě uklidňujeme Honzu, který mezitím upadl do stavu hluboké deprese. Neponocujem, páč toho máme dost, takže po sprše se odebíráme do říše snů. Na ty ale nebude místo, protože budeme mít každý co dělat, abychom strávili všechny zážitky dnešního náročného, ale za to fantastického dne. Dnes jsme celkem najeli 670 km.

Druhý den

Vstáváme tak, abychom stihli snídani na 8.00 hod. Ještě před odchodem na ni korzujeme po typicky alpském balkonu s krásným výhledem na okolní hory. U dobré snídaně pak plánujeme další postup opravy Honzova lanka.
Na radu pana domácího sjíždíme dolů do nedalekého Silianu, a hned na první pokus máme štěstí. Vracíme se na základnu a po chvilce montování a probefare Honza zase září štěstím. Ani jsem si nemyslel, že to zvládnem tak rychle. Balíme a v 10.00 hod vyrážíme vstříc vysněným Dolomitům. Po cca 8 km vjíždíme do Itálie a v Toblachu odbočujeme vlevo. Naše první zastávka je na proslulém Lago di Misurina. Fotíme a kocháme se, protože je to tady nádhera. Mnohokrát jsem o něm již četl a teď jsme tady … co na to říct? Asi tolik, že ve skutečnosti je to tady ještě krásnější.
Od Misuriny šplháme na Passo Tre Croci 1 809 m.n.m a pak padáme přímo do Cortiny. Cestou dolů se nám otvírají fantastické výhledy na celé údolí. Průjezd Cortinou si všichni užíváme a navíc se mi daří bezchybně najet směr na Falzarego 2 117 m.n.m. Chvilku ještě trvá než se po serpentínách vymotáme nad Cortinu. No a pak to začalo. Pro nás co jsme tady poprvé něco nepředstavitelného. Těžko se lze dopředu nachystat na cca 10 km dlouhý kopec, kdy levá střídá pravou, a tak pořád dokola. Nahoře se fotíme a řeknu Vám, že se chvěju jako osika a i na ostatních je vidět ukrutná dávka adrenalinu napraná natvrdo do každé i té nejmenší žilky v těle. Chvilku nám trvá, než to všichni vydýcháme.
Počasí je super – svítí krásně sluníčko a je až moc teplo. Co víc si přát? Snad jenom, ať nám to vydrží i po následující dny. Z Falzarega kam jinam než na Passo Pordoi 2 239 m.n.m. Tady máme co dělat s Mílou, páč ještě nikdy nejel na pořádné lanovce a tahle, která tady je, se mu moc moc líbí. Dá nám hodně práce ho přesvědčit, že lanovka nemá nožičky, tudíž nikam neuteče. Nehledě na to, že určitě budou další a možná i krásnější.

Z Passo Pordoi pokračujeme dále po okruhu Sella Rondy proti směru hodinových ručiček na Passo Sella 2 240 m.n.m. Cestou dolů to tady poznávám, protože shodou okolností jsem tady na minulý rok na jaře lyžoval a už tehdy jsem si říkal, že by to tady na motorce nemuselo být vůbec marný. Rok se s rokem sešel a hle jsem tady – to by mě ani ve snu nenapadlo. V údolí je dost husto, a tak než doskáčeme do St.Ulrichu, tak jsme řádně orosení.Tady odbočujeme vlevo a přes Castelrotto a Seis přijíždíme do Völsu, kde parkujeme před pro mě již známou pizzerií. Je právě 15.30 hod a jak kluci, tak i já máme hlad jako čerti. Klukům jsem už v pekelných dolech slíbil, že je vezmu na pravou italskou pizzu a teď tohle!!! Co se stalo – prostě a jednoduše jsme narazili na proslulou italskou siestu v praxi. Důsledkem toho bylo, že nic teplého jsme v celém Völsu nenašli. Ještě, že tady mají ten Spar.

Kluci mě naštěstí neukamenovali, a tak jsme pokračovali dál. Z Völsu jedeme směr Bolzano a padáme do takové jámy, že chvilkama se mi ježily i chlupy na nohou. Nějaké okounění přes svodidla dolů do údolí nepřipadalo do úvahy, to by taky mohlo být to poslední, co bych v životě viděl. Po sjezdu následoval samozřejmě výjezd nahoru a tentokrát to bylo do klidného a pohodového Nigerpassu 1 630 m.n.m. Posléze se napojujeme na č. 241 vedoucí od Bolzana a po chvíli již projíždíme Karerpassem 1 745 m.n.m. Za Vigo di Fassa najíždíme na č. 48 a po ní přijíždíme do proslulého Canazei. Tady tankujeme a dáváme menší odpočinek. Já se mezitím bláhově snažím najít nějaké vhodné ubytování – no samo, že marně. Sezona končí za dva dny, ale nelevnější postel tady stojí cca 60 euráčů. Vracím se zpět za klukama a jak si to tak poskakuju na jedničku totálně ucpaným Canazei najednou se vedle mne objevuje motorka se zlínskou značkou. Je to pár přímo ze Zlénka, což je kousek ode mě. Příjemně spolu kecáme. Určitě bychom kecali ještě dlouho, ale blížím se k benzince, kde na mě čekají kluci, tak se loučím a dávám levý. Je pokročilý čas (18.00 hod) a do Kartitsche ještě daleko, tak zvedáme kotvy a pryč tady z toho blázince.

Kulaťák na konci Canazei nás vyplivne ven z města směrem nahoru k pasům Sella Rondy. Užíváme si nádherné cesty nahoru, protože je dost hodin a provoz je minimální. Vyprašujem si to přes Passo Pordoi až na Falzarego. Tady na sebe chvilku čekáme a po té padáme dolů do Cortiny. Trošku v ní kufruju a jako kulturní vložku si dáváme asi 3x dokola ten kulaťák dole. Byla to docela prdel, protože jsme zablokovali všechna auta přijíždějící na něj a my se tam točili jak na kolotoči.
Kluci mě poslušně následují, takže je na mě abych to rozlouskl. Konečně registruju správný výjezd a jeden po druhém prcháme pryč z kruháče. Objíždíme snad celou Cortinu, ale to už je v pohodě. Na Toblach jedeme jinou cestou než ráno, protože se nechceme zdržovat jízdou přes Tre Croci. Míjíme kemp Olimpia, který máme po levé ruce a po č. 51 si to vyprašujeme až do Toblachu. Odsud je to cca 9 km na hranice s Rakouskem. Za ní v Silianu tankujeme doplna, páč je to tady levnější než v Itálii. Zbývajících 8 km je muška a ve 21.00 hod parkujeme naše koně do stáje. Bylo toho dnes hodně, ale stálo to za to. Od rána jsme najeli neskutečných 353 km a není divu, že zadky máme všichni na hadry.

Třetí den

Ráno se probouzíme do dalšího krásného dne. Po vydatné snídani, teda jak pro koho, protože náš otesánek Míla má pořád hlad, vyrážíme vstříc novým zážitkům. Cesta vede již klasicky přes Silian, Toblach do Cortiny. Tady přes nám již dost dobře známý kulaťák jedeme směr Falzarego. Po pár kilometrech ale odbočujeme vlevo na Passo Giau 2 236 m.n.m.. Četl jsem o něm, že není tak vytížený, což se nám i potvrdilo a pěkně jsme si cestou nahoru zařádili. Nahoře stejně jako na všech ostatních pasech se fotíme a kocháme překrásnými scenériemi. Čerti začínají řádně zatápět pod kotlem, a tak nasedáme a pokračujeme dále. Cestou dolů míjíme několik odpočívadel a na jednom z nich zastavujeme. Je tady malá teráska a za ní díra jako kráva. Údolí odsud máme jako na dlani a v dálce je vidět nějaké jezero. Od italské rodinky se dozvídáme, že je to Lago d´Alleghe. To vidíme vlevo. Když se pak zadíváme před sebe, tak nám naše očička spočinou na majestátné Marmoládě 3 343 m.n.m. - matičce všech okolních kopečků. Jako snad jediná z nich má na sobě bílou čepici. Tváře nás všech září blahem a úsměvy od ucha k uchu to jen dokazují. Ty ovšem ustupují teda aspoň u mne do pozadí v momentě, kdy přistupuji k nevelkému zábradlí a nechávám si dělat fotečku údolí s jezerem v dálce a Marmoládou za mnou (ta bohužel není v záběru).
Řeknu Vám, že tak velkou díru jsem snad ještě neviděl. Z posledních sil loudím na tváři úsměv, ať nevypadám jako zbabělec a pak rychle prchám do bezpečí. Následuje velmi krásný sjezd do údolí, kterým se pomalu přibližujeme Passu Fedaia 2 054 m.n.m., pod přísným dohledem Marmolady, která nás nespouští z očí. Jak si to tak plkotáme, tak ve vesničce jmenovala se tuším Palue registruju na pravé straně parkoviště a za ním „Pizzeriu Marmoladu“.
Je něco před 13tou, což je čas tak akorát vhodný na pravou italskou pizzu. Dávám pravý a parkujeme motorky na parkovišti. Příjemně hladoví usedáme pod venkovní pergolu, která je ve stínu. Objednáváme si každý pizzu podle svého gusta (5,5 – 9 euro). Obsluhuje nás pravá italka, sice starší, ale s krásnou postavou a tmavými vlasy. Celkový dojem nám ale zkazila, když na nás promluvila. Italština je krásný, libozvučný jazyk, který tady na severu Itálie není tak moc slyšet, ale ten to nebyl. Byly to její opravdu hrozné žluté králičí zuby. V ten moment se z nás staly čtyři sedící němé tváře. Pizza byla ale vynikající. Další kulturní vložka přišla na řadu při placení. Každému z nás řekla cenu, ten jí dal peníze, a když to nebylo přesně, tak se otočila a šla dovnitř k baru a přeplatek přinesla dotyčnému nazpět. Dala si to 4x!!! Co k tomu dodat? Napadlo nás mnoho variant, proč nenosí kasírku sebou – počínaje nedostatečnému věnování se matematiky v raném mládí až po motorkáře loupežníky. Pravda ale asi byla úplně někde jinde. Při obědě i následné siestě probíhá diskuse o dalším průběhu dnešního tripu.
Všichni nakonec podléháme Mílovi, který si jde tvrdě za svým a neustále nás atakuje jízdou na lanovce. Z mapy jsem vyzjistil, že po levé ruce bychom za chvíli měli mít lanovku vedoucí až na Marmoladu, což souhlasí, a tak k ní zajíždíme. Po zjištění, že lístek tam a zpět stojí 20 euro, bereme zpátečku, čehož s odstupem času litujem, ale na druhou stranu není všem dnům konec. Na řadu přichází varianta č. 2, která se nachází o cca 5 km dále. Po zaplacení 7 euro nás lanovka vyváží do Passu Padon 2 401 m.n.m. a někteří z nás z toho mají opravdu silný zážitek.
Se zájmem pak sledujeme nějaké vojenské terénní auto (asi jedno z těch co jsme viděli na parkovišti u lanovky na Marmoladu) na protějším kopci šplhající se k nějakému tunelu pod Marmoládou. Asi tak po půlhodince nasedáme na lanovku a jedeme nazpět do údolí. Během cesty dolů sledujeme motorky jedoucí přímo pod náma nahoru na Passo Fedaia a popravdě řečeno nás z toho začínají svrbět dlaně.

Po návratu k motorkám, zjišťujeme, že vše co jsme tam nechali, tak tam i zůstalo, takže nasedáme a jdem na to. Užíváme si krásných zatáček a po chvíli jsme nahoře na pasu. Je tady hodně lidí, krásná přehrada a ještě krásnější pohled na Marmoladu, která je odsud jako by na dosah ruky. Následuje sjezd do Canazei a hned na začátku najíždíme na známý kulaťák, z kterého v zápětí mažem pryč nahoru na Passo Sella. Prakticky se na něm ani moc nezdržujeme, protože jsme se tady korzovali včera a zase tolik k vidění toho tady není. Pokračujeme po Sella Rondě proti směru hodinových ručiček sjezdem dolů, kde na rozcestí dáváme pravý a šmatláme si to na Passo Gardena 2 121 m.n.m. Nahoře dáváme oddechovku a musím říct, že mě osobně se tady líbí asi zatím nejvíc ze všech dosud projetých pasů. Následuje Corvara. Není zas až tak velká, ale hodně se tady staví. Provoz je hustý, tak jsme rádi, když dáváme pravý a padáme ven z města přímo na Passo Campolongo 1 875 m.n.m. Tady velice nic není, tak ani nezastavujeme a po chvilečce sjíždíme dolů do útulné Arabby.
Tady jedeme vlevo a pokračujeme dále na Falzarego. Na Falzaregu už jsme také jako doma, tak jenom přibrzďujeme a dáváme levý, abychom pokořili poslední pas Sella Rondy, který nám schází do sbírky, a tím je Passo Valparolla 2 197 m.n.m. Na něm nabíráme sílu a pomalým tempem sjíždíme dolů. Projíždíme oblastí Alta Badia a vzhledem k provozu nám to jde pomalu. Postupně se to ale zrychluje a jak si to tak vyprašujeme, najíždíme do sítě tunelů, které nás přivádějí prakticky až do Brunecku. Škoda měl jsem v plánu objet Kronplatz 2 273 m.n.m přes Furkelsattel. Prostě a jednoduše jsem zabukoval odbočku. Jo mimo jiné v tomto úseku jak už to tak bývá „zničeho nic“ chytly saze Mílovi a jeho GSX-R. Zezadu jsem uslyšel řev nasraného slona a pak už jenom modrobílou rychle se vzdalující dělovou kouli. Značka povolovala 90 km/h, já jel 110 km/h – kolikpak asi jel Míla, no hóódně. Po chvilce mi v tunelech mizí, ale jeho Viper je „ krásně“ slyšet i na dálku. Jó, když chytnou saze, tak není pomoci. Před nájezdem do Brunecku jsme již kompletní. Projíždíme ho a pokračujeme po č.49, ale jde to pomalu.

Asi 10 km před Toblachem předávám místo vůdce smečky Mírovi, protože dávám levý a odbočuju na Welsberg a odtud údolím Gsieser skoro až na konec do vesničky Sankt Martin navštívit svého kamaráda Tondu, který si tady plní své povinnosti. Tonda je totiž kněz a kromě jiného má na starosti chod pastoračního domu „Velehrad“ tady v Sankt Martinu. Po chvilce hledání parkuju u domu a po další chvilce, kdy prolezu pomalu celý barák od vrchu dolů se s Tondou setkáváme. Mám kliku jako prase, páč zítra v pět ráno Tonda bere bágl a zmizí na 3 týdny někde v Americe. Provádí mě celým Velehradem a pak jsem pozván na kávu, kterou si dáváme na velké terase za asistence pomalu zapadajícího sluníčka. Hezky jsme si popovídali, zavzpomínali / známe se od mala / a určitě bychom povídali ještě dlouho, ale čas je neúprosný a nechci, aby o mě kluci neměli strach.

Loučíme se skoro už za tmy a pomalým tempem zahřívám Blacka na provozní teplotu. Jak si to tak předpisově plkotám vesnicí, tak na mě najednou začíná dorážet nějaká RAV 4. Nedá si pokoj a stále nepříjemně svítí do zpěťáků. Vesnice končí, Blackovi je už teplo a tak nic mi nebrání v tom, aby mu to „došlo“ …. Po chvíli mají zpěťáky půlnoc a já zase předpisově projíždím Welsbergem. Za ním se napichuji na č. 49 a zklidňuji hormony, protože je provoz jak na vánoce. Předjíždět nemá smysl, páč je to tady ouzký a samá zatáčka. Vím, že před hranicemi se pracuje na silnici a jsou tam semafory, tak mě ani nepřekvapuje pěkně dlouhá stojící kolona. Samozřejmě, že to beru všechno zleva a na světlech jsem skoro jednička. Ital s retro sporťáčkem jedoucí za mnou na pozici číslo tři to jen těžko vydýchává – fanfáry má fakt dobrý. Je ale pravda, že jsem mu utřel snad i tu pověstnou nudli z předního nárazníku, aspoň si bude pamatovat, že ty zpěťáky tam nemá pro nic za nic. Je dotěrnej, tak mizím. Na následující dlouhé rovince dojíždím jedničku a právě mám „předpisových 120 km/h“. Chci ho klofnout, ale něco se mi nezdá …A už nás berou oba dva. No, kdo asi carabinieri jsou to. A je to v pr … Zajíždíme oba na bok a ještě ani nestojím a auto posílá pryč. Krve by se ve mně nedořezal a hlavou mi začínali běhat různá čísla. Odklápím helmu, nasazuji americký úsměv a odevzdávám papíry. Mezitím projíždí všichni, co jsem je klepl na světlech v čele s tím retro sporťákem a je nad slunce jasné, jak vekou radost z toho určitě mají. Mladší z dvojice zapisuje a starší začíná konverzaci. Po chvilce se odhodlávám a ptám se co se děje a pumpa mě jde v ten moment prasknout. Odpověď zní – „jde o běžnou kontrolu“. Hned mi bylo líp, a tak ještě trochu klábosíme. Na barák přijíždím ve 21.30 hod. Trošku ještě s klukama kecáme a po sprše padám do říše snů ani nevím jak. Dnes máme ujeto 290 km.

Čtvrtý den

Jako každé ráno, tak i dnes se probouzíme do krásného slunečného dne. Během snídaně kluky seznamuju s dnešní trasou a sám jsem zvědav, jestli to zvládnem, tak jak to mám naplánováno. Neměli bychom to přehánět, protože zítra nás čeká návrat domů, a to nebude žádná ulejvárna, ale znáte to. Ještě před odjezdem děláme fotku s domácími, protože zítra odjíždíme v 6.00 hod, což moc světla ještě není.

Z Kartitsche sjíždíme pro nás už velmi dobře známé serpentiny dolů do údolí, kde se napojujeme na hlavní směr Itálie. Dnes po ní jedeme pouze do Innichenu. Tady odbočujeme vlevo a čeká nás projetí údolí Sexten. Po nějakých 16-ti kilometrech se ocitáme na Kreuzbergpassu 1 636 m.n.m.
Za ním pak na nenápadné křižovatce jedeme vpravo na Passo del Zovo 1 482 m.n.m. Až sem pohodička, ale najednou začínáme padat pěkně dolů jakoby zapomenutou cestou plnou ostrých vraceček, které klidně můžem točit kolem nohy. No prostě mazec. Sjíždíme do Auronza, kde dáváme levý a najíždíme na č.51b. Je to sice hlavní tah, ale je to ouzký a klikatý, takže žádná divočina. Máme aspoň čas na sledování jak mimo městečka, tak i v nich. Konečně přijíždíme do Pieve di Cadore. Tady odbočujeme vpravo a najíždíme na č. 51 vedoucí do Cortiny. Škoda, že je tady tak husto, protože se to tady hezky klikatí, jak když hada bije. Po cca 8 km jsme ve Venas di Cadore a tady musím dávat majzla, protože budem sjíždět na žlutou a ty nebývají moc viditelné. Daří se a my sjíždíme prudce dolů do údolí po úzké cestě. Kolikrát to na těchto žlutých vypadá jako by měli za zatáčkou končit – a právě to je pro nás to pravé ořechové.

Z údolí se samozřejmě hrabeme zase do kopce, jak jinak, když dalším bodem dnešního tripu je Passo Cibiana 1 530 m.n.m. Sice to nemá až takovou vejšku, ale má to svoje kouzlo. Provoz takřka nulový, o to větší zábava. Netrvalo dlouho a jsme ve Forno di Zoldo.Tady se dáváme do prava a po cca 3 km najíždíme do Villy. Tady je to jasný a bez problémů najíždíme na cestu, která nás dovede až na Passo Duran 1 605 m.n.m. Pohybujeme se stále v nadmořské výšce, která zaručuje stálou přítomnost krásných hustých jehličnatých lesů a ještě krásnějších panoramatických scenérií při výjezdu z nich.

Hodnotíme ho jako super!!! Ač zašitej bokem, tak fakt stojí za to!!! Z Duranu padáme dolů do Ágorda. Jak rychle jsme do něj spadli, tak rychle ne-li rychleji z něho i padáme pryč. Hlídám si odbočku na Frasene nebo na Passo Cereda 1 369 m.n.m. Teď nevím, podle které, ale trefuji se na poprvé. Zažíváme další a další přísun adrenalinu a začínám mít takový pocit, že mi ty zatáčky konečně i jdou.

Už jsem se i sám přistihl, kdy si říkám – kdy už konečně budem nahoře!!! Na Ceredě dáváme vydýchávací pauzu a samozřejmě se dělíme o zážitky, protože je jich fakt hodně. Míra s Hornetem jezdící za mnou je jak černý stín, který mi nedá vydechnout a ne a ne se ho zbavit – a to je furt!!! Asi budu muset pořídít něco silnějšího … V Tonadicu najíždíme na č. 50 a za Sirorem začínáme pomalu najíždět na Passo Rolle 1 984 m.n.m. Až do S. Martino di Castrozza je to mírné stoupání v kterém lévá střídá pravou, a to stále dokola v délce ňákých cca 10 km. Tohle všechno je navíc umocněno z levé strany skalou a z pravé zábradlím nebo lesem. Je to mazec! Něco takového jsem ještě nejel – já vím, někdo se možná diví, ale já i kluci jsme tady poprvé (beru nejen Passo Rolle, ale Dolomity celkově), a je to pro nás něco nového, nepoznaného, prostě fantastického. Helma se mi za jízdy snad i nafukuje, jak se křením blahem. Až tadyma pojedeme třeba podruhé nebo po třetí, tak dám klidně ruku do ohně, že už mi nebo nám to tak fantastický nepřijde. Pánové poprvé je vždycky jenom jednou …
V S. Martinu děláme mini zastávku na vydýchání a mažem dál. Ještě nejsme ani venku z města a ve stoupání za zatáčkou hamuju, abych nesejmul Carabiniera, který tady reguluje dopravu. Na pravé straně u svodidel vidím auto s orvaným předním spojlerem a po levé straně proti mně jdoucího lépe řečeno pajdajícího motorkáře v letech a v kůži. Asi to byl čóprista, ale motorku jsem nikde neviděl. Viditelně se ale nikomu nic nestalo, takže dobrý. Nutno podotknout, že už třetí den jezdíme po Dolomitech a až teprve teď vidíme první karambol!!! To u nás … Trošku nás všechny zamrazilo, ale po třetí zatáčce už každý jedem svoji lajnu. Jak si to tak prdolím nahoru jak jinak než s Mírou v patách najednou slyším zezadu nějaké dunění. A v zápětí to kolem nás začíná lítat. Zjišťuju, že jsem se najednou ocitl v germánských kleštích. Rovinky tu právě teď nejsou dlouhý, tak mě ta smečka nějak táhne sebou. A najednou rána jak z děla. Ano prosím to mě bouchly saze a z původně turisticky plánovaného výjezdu se stala snad moje zatím největší životní palba. Fireblade ten byl hned fuč, ale ten zbytek jsem utřel jak prach z parapetu. Jediný, kdo dělal problémy, byl devítkový Triumph, ale ten si zase vyzkoušel jaké to je, když se mu zakousne do zadku nadržený honící pes. Určitě si s tím ještě dlouho lámal hlavu. Jak tak nahoře čekám, kotel pomalu chládne a vrací se mi normální dech přijíždí notně nasranej Míra, protože už měl málo benzínu, tak šetřil a nemohl se zůčastnit dostihů. Následuje nejrozumnější člen našeho týmu Honza a jako poslední věčný trpitel Míla, páč slíbil, že Honzu nikdy neopustí. Honzík se nám totiž občas zatoulá.
Dolů sjíždíme v klídečku a stáčíme to doprava na Passo Valles 2 033 m.n.m. Ještě jsme nezačali ani pořádně stoupat a vidím před sebou další Carabinieri. Kluk co boural, tak právě odtahoval motorku z cesty pryč. Byl v tom asi sám, protože nikoho jiného jsem tam neviděl. Carabinieri nám ukazují, ať zklidníme hormony a pouštějí nás dál. V klídku tedy vyjíždíme nahoru. Provádíme fotodokumentaci, trošku spočnem a mažem dál. Teď je na řadě Passso S.Pelegrino 1 918 m.n.m., z kterého pak sjíždíme dolů do Moeny.

Tady se napojujeme na č. 48 a přes Pozza di Fassa, Canazei a Passo Fedaia se dostaváme k „naší“ pizzerii pod marmoladou. Po jídle je siesta, kterou využívám k testování motorek mých týmových kolegů. Vítězí u mne Mírův Hornet. Na oplátku jediný, kdo vyzkoušel mého Blacka, byl zarytý super bajkař Míla. No, nebylo to prý nejhorší, ale neměnil by. Po siestě trochu měním sestavu a já teď pojedu jako třetí s Mílou v zádech. Původně jsme chtěli jet na Cortinu přes Passo Giau, ale nějak jsme ho netrefili, tak nás to tlačí na Falzarego. Nevadí, taky dobrý – tady je všechno dobrý. Začínáme stoupat a já si nechávám Míru s Honzou záměrně odjet. Už jsou pryč, tak jdem na to. Před náma je dlouhý rovný stoupák, asi je velkej, protože mi to nechce jet víc jak 110 km/h, tak dávám echo Mílovi. Chvilečku nic, ale pak už je slyšet jenom řev totálně nasraného slona v modrobílých trenkách, který okolo mě proletí v neskutečným trapu – v ten moment jsem si připadal jak na koloběžce. Nahoře mi potom říkal, že tam měl vytočenou dvojku – kolik tak asi jede GSXR 600 na vytočenou dvojku??? Naštěstí všechny rovinky vždycky jednou končí, a to zase začíná téct voda na ten můj malý mlýnek. To znamená, že nějaké auto, pár vraceček a už mu dýchám na záda a začínáme si to pěkně rozdávat. Někde skoro až nahoře ho ve vracečce podjíždím, vzápětí mi to na rovince vrací, ale do následující pravé vracečky si musí hóódně najet a jít skoro až do nuly, tak mu to dávám znovu vnitřkem a než tu turbínu roztočí, tak jsem fuč. Miluju V-éčka.
Na Falzaregu nezastavujeme, ale přistáváme. Dávala si to jen co je pravda. Šak máme ty naše ksichtíky natáhnuté od uch k uchu. Z Falzarega dolů do Cortiny jedeme už na pohodu – už toho bylo dnes dost a není třeba dráždit kobru bosou nohou. Nad Cortinou ještě zastavuju na fotečku. Následuje závěrečný průjezd městem a už si to vyprašujem kolem. Viz Nádherná pozdně odpolední Cortina s pozadím Gruppo del Cristallo a průsmykem Tre Croci.

V Silianu dáváme kafčo na benzince a protože je teprve 19 hod, tak sedíme venku a kecáme.Ve 20 hod parkujeme naše holky do garáže a dáváme rozhovor s panem domácím a jeho paní. Jsme zbití jak psi, ale šťastní a spokojení. Dnes jsme ujeli 376 km – já vím, není to normální, ale je to tak.

Pátý den

Snídani máme domluvenu na 5.45 hod, což také my i domácí plní. Ještě probíhá poslední loučení, kontrolujeme naložené motorky, a ve 6.15 hod vyrážíme vstříc domovu. Čeká nás dlouhá cesta, tak jdem na to. Sjíždíme dolů do údolí a na křižovatce, kde jsme po minulé dny dávali levý, tak dáváme pravý a po utření nostalgické slzy nabíráme cestovní kilečko a po skoro prázdné č. 100 si to vyprašujem údolím na Lienz. Tam jsme co by dup a na benzince dáváme doplna. Dále pokračujeme stále po č. 100 až do Spittalu, kde najíždíme na dálnici „A 10“ a upalujem si to po ní. Na 113. km jí dáváme vale a sjíždíme na Rennweg. Jako zpestření si dáváme Katschberg 1 641 m.n.m. ponořený do mlhy a chladu. Teplo nám zrovna není a na tohle nejsme z Itálie zvyklí, ale co se dá dělat.

Naštěstí po sjetí do údolí se to trhá a je taky tepleji. Projíždíme Tamsweg, Predlitz-Turrach, Murau a po č. 96 přijíždíme do Scheiflingu. Odtud už to není daleko na dálnici, která začíná u Judenburgu. Po ní nás čeká cca 60 km zrychleného přesunu. Držíme tempo kolem 140 km/h, což pro mého Blacka je i dost na rozdíl od kluků, kterým se to tak akorát na tu šestku převaluje. Jsem tudíž moc rád, že Kapfenberg už je na dohled, páč tady budeme sjíždět. Odteď bychom se měli potulovat výhradně jen po státovkách. Z Kapfenbergu jedeme po č. 20 a přes Thörl vyháníme pavouky výjezdem na Seebergsattel 1 254 m.n.m. Cesta dál pokračuje krásnou krajinou a netrvá dlouho a zastavujeme na benzince v Mariazell. Já s Honzou to tady známe z minulého roku, kdy jsme tudy spolu jeli na MZtách. Páč to odsud znám vcelku dobře, tak kluky připravuju na pěkný poježděníčko. Po tankování a sváče startujeme a jdem na to. Asi 3 km před Annabergem odbočujeme vlevo na č. 28 a cca 20 km si to pěkně užíváme. Za Puchenstubenem se stáčíme vpravo na č. 39 a pohodovým tempem projíždíme klidným údolím skoro až do St.Pöltenu. Těsně před dálnicí si dáváme pauzu, protože toho začínáme mít plné zuby a hlavně zadky. Nabíráme sílu a po 3km dálniční vložce najíždíme po cca 7 km na č. 1, která nás přivádí až do Tullnu, kde tankujeme. Na hranice už to není daleko a magnet domova je čím dál silnější, takže se nezdržujem a pelášíme dál. Z Tullnu jedeme po č.19 do Göllersdorfu, kde se napícháváme na č.303, která nás po cca 25 km přivádí na hraniční přechod Hatě.Tady si stejně jako minulý rok s Honzou dáváme poslední společné kafčo. Je něco po 16té a od rána máme najeto 554 km. Chvíli ještě rekapitulujeme naši fantastickou dovolenou, ale magnet je čím dál silnější, tak se loučíme a ve Znojmě na první křižovatce se rozstřelujeme. Já jedu na východ a kluci zase na sever. V 19.00 hod zastavuju před domem živý a zdravý. Z Hatí mě to dalo ještě 160 km, takže celkem jsem dnes najel ňákých 712 km a mám toho až po stařečkovo. Kluci to taky doklepli bez ztráty kytičky a po přečtení mejlu se mi zdá, že to pojali jako závod Moto GP: Hatě – Jičín.
Co na závěr? Asi jen tolik, že jsme poznali spoustu krásných míst, nádherně jsme si zajezdili a zažili nespočet zážitku, které ještě dlouho budou naše hlavičky makovičky zpracovávat. Počasí bylo super po všechny dny a všichni jsme se vrátili domů živí a zdraví. A tak je to správně!!!

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.50
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist