Budweisers na Gardasee

14. května 2010 – 199 km 
Snídáme pod palmami a za letních teplot vyjíždíme z Malcesine na tzv. Západní okruh“. Trasa vede kolem pěti jezer a je asi 200 km dlouhá. Stoupáme nad Riva del Garda k jezeru Lago di Ledro a i přesto, že se s tím moc nemazlíme, předjíždí nás skupinka Němců na Géesech. Využíváme jejich „finanční“ odvahy a nasazujeme stejné tempo. Máme vyzkoušeno, že víc jak první dva radarem nenaměří a tak případnou pokutu zaplatí oni. Do městečka Storo je to třicet kilometrů luxusních zatáček a překrásných scenérií. Ve vesničce Anfo, na břehu Lago d´ Idro, odbočujeme na Passo della Spina (1.521 m.n.m). 

Cesta, která vede nahoru, připomíná „kančí stezku“. Je úzká, s nekvalitním povrchem, ale divácky velmi atraktivní a dobrodružná. Letní idyla se v tisíci metrech mění v nefalšovaný podzim. Kolem dokola je hnědá vrstva uschlého listí a místy, díky sesuvům kamene, je průjezd možný pouze 30 cm širokou pěšinkou. Stoupáme, teď už jen šotolinou po skalních terasách. Naprostá pecka! Z jedné strany je skála a z druhé pětisetmetrový sráz.



Po projetí, na hrubo ve skále vysekanými tunely, slalomu mezi tunami kamení a jízdě v rozbředlém sněhu, končíme před vrcholkem díky sněhovým lavinám. První by šla při úpatí proházet, ale druhá je vysoká tři a široká dvacet metrů. „Nelhali“ řekne Zbyněk, když slezeme za strojů. Nechápavě koukáme, co z něj vyleze za moudro. Vypráví, jak se potkal se dvěma Němci, kteří se právě kvůli lavině vraceli dolů. „Myslel jsem, že jsou to slaboši“. Dlužno dodat, že toto vysvětlení, zejména část výpravy na silničních moto, nesla nelibě. 

Dřív než Honza s kamerou vše zadokumentuje, modrá obloha mizí a z nebe začínají padat první vločky. Otáčíme se a „nepromoky“ zavrhujeme s tím, že tomu ujedeme. Nedaří se. Cestou dolu se sníh mění v déšť a déšť v průtrž mračen. Dole u jezera se celí promočení ploužíme do restaurace na oběd. Servírka, vyděšeně sledujíc náš outfit, zmateně pohlíží k jezeru, odkud že jsme to připlavali. Zatím co obkládáme okolní stromy našimi svršky, bleskurychle odnáší polstrování ze židlí. Tom, který sedí v čele, hlásí: “ Ááá paní domáácíí, číča jedna…“. Dychtivě se otočíme, čekajíc minimálně Ornelu Mutti, ale na terase stojí dáma, která by bez větších problémů mohla dělat chůvu Musolinimu. Přináší první jídlo a Tom se ptá Honzíka, jestli ví, proč Bůh stvořil Evu. Dřív než se mu dostane vysoce sofistikované přednášky, odpoví mu sám: „Aby měl Vašek s kým zpívat“. Nálada je dobrá a navíc se z mraků opět klube sluníčko. Zbyněk kárá Davida, který močí u plotu: „Davide, nech toho, masturbuj, ale nemluv s ním“. Z městečka Idro vyjíždíme kolem Lago di Valvestino do Gargnana.



Silnice, která kopíruje úpatí skal, je tak klikatá, že prakticky jedeme ze zatáčky do zatáčky. Dvacet kilometrů nádhernou přírodou a každé dvě vteřiny v jiném náklonu. Neskutečný zážitek! Za letního počasí se vracíme kolem jezera Garda do Malcesine. Večer v restauraci je ve znamení veselých příhod, hlášek a vtipů. Po půlnoci, kdy už jsme ve stavu, že stačí říci „karbanátek“ a všichni budou brečet smíchy, jdeme kolem přístaviště domů. Nedbale uzamčená loď, probouzí v Kájovi mořeplavecké touhy, které mu ochotně pomáháme plnit. Záhy zjišťujeme, že to asi nebyl nejlepší nápad, protože proudy ho odnášejí neznámo kam a on na lodi nemá vesla. Skupina na břehu se na rozdíl od Karla dobře baví a častuje ho opileckými radami typu „Až tě chytnou, dělej, že si blbej, ať není průser“. Z dálky zaslechneme jen :“ Jachtáá, budu přestupovááát“. Modlíme se, aby v ní nenocoval majitel, protože od naplnění skutkové podstaty trestného činu pirátství, ho zachrání jen Bohnická léčebna. 


Klikací mapa našeho malého výletu kolem Garda See je tady.

15. května 2010 – 394 km
Ráno je na snídani i náš „mariňák“ Kája. Milan se ptá číšníka, kde je obložená mísa. „Tu má teď Ivoš“ odpoví Tom a zmiňuje tím jeho rychlý odchod na toaletu. V plánu je projetí východní strany a přesun co nejblíže k Rakousku.

Sluncem prozářená cesta přes Drenu a Vaneze do Trenta není sice tak atraktivní jako včera, ale za to je plná rychlých a táhlých zatáček. Až na bloudění v San Lazzaru, kde centrum projíždíme celkem pětkrát, a tak posloucháme proti veškeré logice navigaci, která nás zavede do dvora pavlačového domu, se nic zvláštního nestane. Směřujeme na Cortinu d´Ampezzo a nastává změna ročního období.



Při průjezdu Passu San Pelegrino (1.918 m.n.m.), se i bez brány času, ocitáme o pět měsíců zpět. Minusové teploty, po kolena nového sněhu, a udivené pohledy lyžařů dokreslují pravou vánoční atmosféru. V Cortině je už tepleji a tak Tomáš čumí po holkách. Míjí odbočku na Lienz a štráduje si to i s Milanem do vnitrozemí. Je zvyklý jezdit poslední a tak mu jeho fatální chyba dochází až po 30 kilometrech. Když se náš „Emil Holub“ vrátí, musíme trochu „zatáhnout“, abychom zmenšili časový deficit. Dojíždíme partičku vyladěných Rakušáků na superbikách. Jak nás zmerčí, začínají zrychlovat. Pobaveně sledujeme, jak jsou nervózní z toho, že mají „enduráře“ stále za prdelí. Když vidíme, že už víc nemůžou, dáváme si je v zatáčce venkem a tím jejich ego srážíme úplně k zemi. Zaklapávají a v zrcátku vidíme, jak se vzdalují.



Ubytováváme se na hotelu Camping Malta u korutanského Gmündu . Z oken pokojů sledujeme jak nad údolím, na horské přehradě Kolbrein Speicher (1920 m.n.m.), zuří sněhová vánice. Usedáme ve stylové restauraci a bilancujeme poslední čtyři dny. Milan se na chvíli zamyslí a prohlásí: „Bude se mi po vás stýskat. Od zítřka se mi život stane pomalým a nudným“. Zbyňek vede diskusi na téma BMW R 1200 GS. „ Zapneš klíček, zkontroluje ti to i jestli máš špinavý slipy, ale v 70.000 km to jde do prdele..“. Z pokoje přichází vymydlenej a navoněnej Marek. Tom na něj koukne a prohlásí: „Ty bejt holka, tak ti roztancuju vaječníky“. Další konverzace je již nepublikovatelná. 

A opět klikací mapa cesty

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE