Belle Dolomiti 2016

Sedmi denní výlet za Italskými passy

Belle Dolomiti 2016

Kapitoly článku

Už od zimy bylo jasný,  že se naše trio;  Já, Dominik a Kamil letos rozdělí.  Kamil vyměnil Silver winga za Báwo a  kluci se rozhodli,  že pojedou na Faro. Já jsem usoudil, že to by bylo na skútru fakt hodně, letět s dvěmi motorkami  3000 km na Faro. Takže letos padla volba, že pojedu sám do Alp.  Poprvé a naposledy jsem tam byl na velké dovolené před třemi roky, ještě na staré dobré X9 180. Krajina krásná, ale zatáčky jsem si na té 180ce moc neužil, takže byla otázka času, kdy tam vyrazím na T-maxu, který jsem si koupil právě tři dny po tom, co jsem se vrátil z Alp na X9. Asi všichni chápeme proč :-D, ono to vůbec nejelo do těch kopců.

Plán byl jasný, drtit jedno passo za druhým, prostě se jet projet, přidal se ke mně Sedli na GSX 650F. Termín padl na 22.6- 29.6. Koupil jsem stan a poprvé jsem byl stanonosič.

 

komentář Sedli :  Já si za účelem cesty do Alp pořídil „chytrý“ telefon, který byl ale chytřejší  než a já a při jeho aktualizaci se mi jej povedlo zablokovat. Takže místo nákupu jídla jsem řešil telefon, autorizovaný servis značky si nevěděl  rady a navrhoval poslat telefon do Číny.Kolega z práce, který se tím baví, jej měl za hodinu odblokovaný, nic nebránilo trošku hektičtějšímu  výjezdu ! J

 

Den 1

Vyrážíme 15:30, plán je jednoduchý -  transportem,  mimo dálnici co nejrychleji přes Rakousko do Itálie. Cca 550 km,  jedeme na Mikulov, kolem Dunaje na WildAlpen. V ten moment začínalo být trochu jasné, že na hranice s IItálií  nedojedeme, před námi se vyklubala pěkně velká bouřka. Oblíkám nepromok, Sedli žádný nemá,  takže má smůlu.  

Někde kolem města Lienz zastavujeme na pumpě a zhodnocujeme situaci. Sedli je jak houba,  já jen trochu,  Lidl nepromok promokl jen na prdeli. Tankujeme  a přitom se snažíme lidem kolem vysvětlit, ať v těch svým Iphonech otevřou nějaký meteoradar a podívají se nám na počasí před námi, jeden to pochopil a ukazuje,  že před námi je bezdešťová díra. Vyrážíme vstříc ní a hledáme místo na spaní. Chvíli hledání v Sygicu  a našel jsem nějaké parkoviště v horách. Na trávě u parkoviště stavíme stan, dojídáme šnycle od maminky (které jsem samozřejmě nechtěl) a spát.

 

komentář sedli :  Moje 1.motodovolená. Už v Rakousku na samém začátku Alp se kochám a stavím na focení. Na jedné zastávce mi Tomáš říká : Na to se vy***, to ještě nic není, šetři místem na pořádný Alpy ! J

 

Den2

Ráno vstáváme relatvně brzo, venku je kosa jak na Sibiři, mlha a počasí nevypadají  o moc líp jak včera večer. Studená šnycl snídaně (ty od maminky), balíme totálně mokrý stan, beru teplou bundu a po půl hodině trádá, vstříc novým zážitkům. Sjíždíme do údolí, tam je počasí veselejší, vidíme slunce na konci tunelu. Míříme na Obertauern 1620m.n.m, tam je už modro, ale o to větší  kosa. Dál na Oberdrauburd, kde vnikáme do Itálie. Před námi je první ze série Passu, Plockenpass 1357m.n.n.  Cesta hezká, ale dost lidí a karavanů.

Hned za hranicemi vybíráme éčka z bankomatu. Hned potom zatáčíme doprava, na Monte Zoncolan 1750m.n.m. Jedno - autová silnice, které vede skrz lyžařské středisko, chvíli jsem měl pocit, že cesta skončí. Nikde žádný auto, ani motorkář, jen cyklisti co funěli stejně jako Tmax, do toho krpálu. Dolů proběhl mini závod s cyklisty, kteří jedou po prostředku a odmítají  kohokoliv pustit. Další  výstup na Sella di Razzo 1760m.n.m, super cesta, provoz  nulový. Počasí akorát na cestu, cca 23°, oblačno. Začínalo mi být divně že tu nikde nikdo není. Po sjezdu do údolí se kazí počasí  a začíná pro změnu pršet. To už jsme na dostřel Cortině dAmpezzo  a po silnici SR48 a za deště sedáme do Pizzerie, na první italskou pizzu.

 

Asi po hodině přestalo pršet, tak vyrážíme vstříc Passu Giau, naše první z mnoha dvoutisícovek 2236m.n.m. Samozřejmě hned potom co jsme vyjeli, začalo chcát. Takže tempo pomalé, dost mě to mrzelo, na toto jsem se těšil. Na vodě jedeme dolů a nahorů na Passo Falzarego 2105 m.n.m. Tady už je relativně sucho. Mraky byly,  mokro nebylo. Ale to krajině dodalo neskutečný ráz. Když jsme viděli jak se údolím  a kolem vrcholků prohání mraky. Usoudil jsem, že to počasí  má něco do sebe. Další zastávka Passo Gardena 2135 m.n.m, svítí slunko, nálada a tempo se zvětšuje. Levá,  pravá, pravá, levá a už zase stoupáme na Passo Sella 2224 m.n.m.

 

Jelikož objíždíme velké kolečko, tak se vracíme do deště ze  kterého jsme před chvíli vyjeli, naštěstí ale jen kape. Ale silnice je mokrá. Po pár prošlápnutí v zatáčce si vyměňují spoďáry  a už pomalejším tempem stoupáme na Passo Pordoi 2239m.n.m. Tady se zastavujeme u prvoválečněho památníku, jdeme si ho prohlídnout a dát si pauzu. Slunce už je nízko, oba slintáme u dechberoucího panoramatu, který nám to vykouzlilo. Další plán je jednoduchý, najít místo kde složíme hlavu.

S bídou nastartuji skůtra, jedeme přes Arrabu na jih, u města Conecighe Agordino objevuji slepou silnici u řeky. Tam už za šera stavíme tábor. Tady už opravdu začíná být s mým skútrem něco v nepořádku. S velkým přemlouvaním to sotva nastartovalo, bylo jasný že ráno nenastartují. Voltmetrem proměřují, a zjišťuji že mi odumírá dobíjení. Se světli to dává 11,5, bez jsem někde na 12,2. Kontaktuji přítele na telefonu, abych zjistil jaké jsou moje možnosti. Nedozvěděl jsem se nic pozitivního. Jelikož dost pršelo, zkusím rozpojit konektory od zapalování  a nechám je vyschnout jestli se to zlepší. Ráno moudřejší večera, proto dávám přednost Jumi- jim polívce a to jestli pojedem dál nebo ne, nechám až na ráno.

 

komentář sedli :  Po probuzení ne moc pozitivní  vyhlídky  co se týče počasí, ae během chvíle jsem měl suché rukavice a během další  jsem měl sucho i v botech. Moje první passo – klikaté stoupání s krásnm asfaltem jako z TopGearu, 180°zatáčky, až se mi z toho pomalu motala hlava, úžasný. A ty výhledy….a když to člověk jede na motorce, má ty kopce jako na dlani, měl jsem úsměv  pod helmou.

Den 3

Z brlohu vylézám jako první, plný energie do rozebírání. Po chvíli se prohrabu ke konetrorům od zapalování. Rozpojuji je a mezitím co snídám, je nechávám vyschnout. Po chvíli skládám a děj se vůle boží.  Bez světel to nabíjí na 12,6 V, to je přijatelná norma, proto pokračujeme dál bez světel, stejně tady nikdo nesvíti.  Otázka byla jak to nastartovat…. Startovací  kabely široko daleko nikde. Beru nářadí, na baterku postavím dva prodloužené křížové nástavce, ná ně Sedli přiloží jeho baterku, chvíli se počká a na brnk tmax naskočí. Po hodině čekání, než začne v tom nejnižším místě údolí svítit slunko, balíme mokrý stan vstříc Stelviu. Pokračujeme na dnešní první pass, Passo Rolle 1989 m.n.m. Naprostá fantazie, dlouhé, krátké, pomalé, rychlé zatáčky. Chrochtáme si blahem. Opět nechápeme, kde jsou všichni něměčtí důchodci se svýma německýma leštěnkama. Provoz minimální a motorky nikde.

Dál nás vítr zahnal na Passo Costalunga 1745 m.n.m. Provoz  opět nulový, nádherný asfalt, po cestě dolů nás zaujalo jezírko Lago di Carezza. Už jen ta nezvykle velká koncentrace lidí v prázdných Aplách, byla neobvyklá, zastavujeme hned u vchodu. Zvedám hlavu a vidíme neuvěřitelně barevné jezírko, jako by jste měli HDR brýle, naprosto nepravé barvy, na které jsme zvyklí z čech. Fantazie, pra jezírko, s tou nejčištší vodou co jsem kdy viděl. Ujíždíme davu, opět kolínková jízda po bezchybném asfalu, konečně neprší a je slunečno, teplo naštěstí  není. Míjíme Bolzano a před námi se otevírá nudné údolí. Cvakám do navigace silnici,  kterou jsem zahlídl vpravo nahoře, v kolmé stěně. Šplháme nahoru na město Meltina, úplně nová silnice, opět fantazie, provoz jak jinak než  žádný. Neskutečné panoramata, v dáli zasněžené hory kolem Stelvia, hluboko pod našima nohama rovina a chaos, a my tady nahoře sami na hraně srázu. Jeden z nejlepších výhledů zatím. Klesáme opět dolů do reality  a co nejrychleji po přeplněné hlavní cestě ke Stelviu.

 

Začíná se zatahovat. Osamoceně bez motorkářů aut a cyklistů šplháme na Stelvio. Trochu mě znervózňovali motorkáři v nepromocích, co jeli proti nám. Cesta nahoru jde pomalu, Tmax nepřekypuje výkonem, abych to tak hrnul. Nahoře tak málo lidí, že si můžeme bez problému zastavit kde chceme. Vyjíždíme až nahoru za restauraci, na malou betonovou plošinu, kde probíhá povinnostní  focení. V tom začíná pršet, focení u cedule Stevio 2758 m.n.m a honem dolů do Bormia. Kde čekám na Sedliho, 5, 10, 15 min…. volám mu co se stalo, telefon nebere. Vtom se vyřítí, „mi to upadlo :-D“, fotograf zastavil, a motorka mu spadla z kopce, a silák ji nemohl do protisvahu zvednout. V Bormiu svítí slunko, počasí je jak na houpačce.

Stoupáme nahorů na passo Gavio 2652 m. n. m, tam je opět zima, fouká vítr a vypadá to že bude zase chcát. Dáváme malou pauzu, svačíme. Nahoře je asi 15 lidí, takže nikdo, na zdejší poměry. Je pozdě odpoledne, sjíždíme do města Tirano ,na švýcarských hranicích. Problém je, kde na tak hustě zabydleném místě najít místo pro stan, koukám do mapy a volím klikatou cestu, někam nahorů do hor. Asi 40 minut stoupáme cestou, která vypadá že musí každou chvíly skončit. Nevypadá to moc nadějně, vystoupali jsme do 1700m.n.m a v tom se před námi otevírá planina, s pár chatkami. To je ono, na okraji stráně stavíme stan, toto je to nejhezčí místo co jsme mohli najít, celé údolí  jako na dlani. Po chvílí přichází místní pást zvěř. Kolem stanu pobíhají kozy a koně. Ptáme se místních, jestli můžeme spát tady. Přej neví, takže můžeme…

 

 

komentář sedli :  Ponaučení  dneška – nejprve si zabrzdit, nebo tam kopnout kvalt,  než budete ze sedla motorky fotit, bohužel  i v Itálii  v pořádném kopečku platí gravitace, ta siestu nemá, oproti italským pumpařům J

 

Den 4

Ráno vymeteno. Celkem kosa v této výšce. Nic nevaříme, balíme stan a hurá na 14km klesání dólů do civilizace. Hned za hranicemi stoupáme na Bernina pass, 2 328 m.n.m. Na tento výstup jsem se těšil nejvíc, dlouhé táhlé zatáčky. Na Tmaxu už dosáhnu rychlosti, při které si to užiju. Kolem silnice je přes celý pass železnice. Švýcaři tohle umí, když tam nevyjede auto tak vlak ano. Projíždíme přes náhorní planinu, a zase stoupáme na Albula pass 2315 m.n.m.

 

Tahle oblast mě uchvátila 3 roky z5, teď tomu nebylo jinak. Pánoprstenovská krajina, žádný strom, jen tráva a kamení. Nahoře chytáme první wifi. Kontrola financí,  kontakt s přáteli a rodinou a pak dolů po cestě,  která se totálně zasukuje s železnicí. Jet  tudy vlakem může byt velký zážitek. Dál jedeme po silnici 13 na jih, cestou se zastavujeme u mostu Solisbrucke, těch 94 m výšky docela bere dech, kamínek letí dolu cca 5s :-D. Kousek před Italskými hranicemi, pod městem Thusis, si po pravé straně všímám v lese nenápadného vysutého mostu. Chvíli hledíme, jak se tam dostat. Pak sjíždíme ze silnice  a jedeme  téměř až pod most. Vysutý most co je na nějaké naučné stezce. Na fotce to nevypadá, ale je dost prudký, z vrchu koukáme na lidi co nedostali odvahu, na něj vlést, docela se kymácel.

Hranice překračujeme na Splugenpassu. 2113m.n.m. Švýcarská strana není nijak motorkářsky úchvatná. Cesta dolů je už ale zajímavější, z ničeho nic se před námi otevírá planina jak ze Skotska, s obrovskou vodní nádrží. Dechberoucí panoramata vystřídá dechberoucí silnice, ne tak svezením jako tím že si pokládáme otázku, jak sakra tohle mohl někdo postavit. Silnice se klikatí, po kolmé stěně a klesá dolů, cesty jsou téměř pod sebou, v každé zatáčce je tunel. Připomíná mi to San Boldo, ale tohle je 1000x lepší. Palec nahoru talošům…

 

Dole v údolí  je italský pařák, poprvé za dovolenou co mi není zima. Hledíme Pizzu, jelikož přes poledne nikdo nedělá, byl to docela oříšek. Jedeme nudným údolím, až pod passo San Marco 1985m.n.m. Po cestě nahoru zastavujeme na oběd, po paní chceme pizzu, tu ale nemá, nabízí nám nějaké pannini. ? nevíme oč jde, ale nemáme na výběr, nic jiného zde nemají, po chvíli nám paní donesla rozpečenou housku se sýrem :-D, takže jestli se chcete najíst, Panini si nedávejte. Pokračujeme vzhůru na San Marco, cestou potkáváme hrozně moc aut, asi JEDNO, motorku už vůbec, asfalt jak v čechách.

 

Nahoře slintáme nad výhledem, opět nechápeme proč  tu nikdo není, cesta dolů je neskutečná paráda. Takovou cestu jedeme až do města Ambria, kde se dáváme do leva na silnici SP27, cesta se klikatí vesnicemi, máme pocit že tady jsme o 100 let z5, přijde nám to tu totálně odříznuté od okolního světa. Dojíždíme až na Passo Zambla 1263m.n.m. Trochu se musíme pousmát nadmořské výšce, která je opravu „nízká“. Nechce se mi hledat místo na stan , proto míříme do zdejšího kempu, poprvé v kempu, konečně spácháme hygienu. Pak vyrážíme na zaslouženou pizzu, a na hnusné italské pívo…

komentář sedli :  Ty cesty ! Tlumiče a vidlice si předou blahem, můžete se kochat a ne jako u nás, mít jedno oko nalepené na silnici, aby jste si mohli rozmyslet, zda to radši projedete tamtou dírou, nebo touto. Jo a taky jsme měli toust, chcete li toast, Italové tomu říkají  Panini. A i já dělám lepší. Čím víc sýru,tím  lepší.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 30x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist