Alpy - zážitky zaručeny

Někomu možná Alpy přijdou jako běžná záležitost a raději volí vzdálenější cíle. Faktem ale je, že nikdy nezklamou a pokaždé objevíte něco nového, co jste ještě nikdy neviděli. A přitom to vidět, a především zažít, rozhodně stojí za to.

Alpy - zážitky zaručeny

Kapitoly článku

Přípravy

Mám v plánu, že na moji první dovolenou s Shiverem pojedu až koncem srpna. Jenže to by se nesměla na fóru motorkari.cz objevit Tomášova nabídka, která vypadá tak, jako bych ji psal sám. Sice termín je o měsíc dříve, za necelý týden, ale takové nabídky se zkrátka neodmítají.

Domlouváme se tedy na podrobnostech cesty, kterých zrovna moc není. Rádi bychom jako začínající cestovatelé se zkušenostmi pouze s rakouskými Alpami podnikli okruh přes Itálii se skokem do Švýcarska. V tom se k nám přidává Tomův kamarád z cest minulých Martin s manželkou Petrou a o den později ještě Pavel, který také našel nabídku na fóru.

Bohužel brzkým termínem odjezdu mi nastává velký problém se zavazadly, protože mám pouze tankvak, kam se vejde sotva nepromok a pití. Začínám tedy rychle pátrat po e-shopech a vybírám brašny a jejich podpěry od Givi, které jako jediné na Shivera podpěry vyrábí. S brašnami není problém, ale nosiče i přes označení, že jsou skladem, žádný český obchod prostě nemá.

Pouštím se tedy do shánění svářeče, ochotného je na rychlo vyrobit. S hledáním mi pomáhá i táta, a když už skoro ztrácíme naději, tak ho přeci jen najdeme. Pouhé dva kilometry od domu je malá kovovýroba, o které jsem dosud neměl ani tušení a v ní pracuje sympatický, a jak se ukázalo i zručný, chlapík. Den před odjezdem mám vše, co potřebuji a zbývá se již jenom připravit. Vlastně úplně všechno ne, pár dní před cestou se mi uklepala pacička od pravého zadního blinkru, a protože mi zatím nedorazil, tak ho jako správný domácí kutil spravuji kouskem plechu a o něco větším kouskem izolační pásky. Nutno dodat, že úspěšně.

1. den

Sraz je kvůli pracovním povinnostem naplánován až na čtvrtou hodinu u benzinky v Suchdolu nad Lužnicí. Vyrážím tedy z Plzně kolem jedné, první kilometry se ujišťuji o správném připevnění všech svých zavazadel, a protože se ani nehnou i v již dost necestovních rychlostech, tak mohu s větším klidem pokračovat dále. Na benzinku přijíždím krátce před smluveným časem, sotva stíhám natankovat, odklidím Shivera od stojanu a přesně ve čtyři hodiny přijíždí i Tomáš s Pavlem. Krátce se seznamujeme, prohlédneme si navzájem motorky a potom, co doplní nádrže až po hrdlo i oni, nabíráme směr Mariazell.

Cesta nám ubíhá docela svižně, držíme příjemné tempo a nikde nás nic nebrzdí. Znepříjemňují nám ji pouze bolavé hýždě, s tím bohužel moc nenaděláme, pouze krátká zastávka a musíme jet. Za zmínku stojí pouze poslední část našeho rychlého přesunu, a to úsek mezi obcemi Winterbach a Josefsberg. Za nedlouho přijíždíme do dnešního cíle, k pěknému jezeru Erlaufsee, asi dva kilometry od Mariazellu. Tam se potkáváme i se zbylými členy naší výpravy, Martinem a Petrou. Společně se jedeme ubytovat do blízkého kempu, kde pro nás zbyla poslední slušná místa.

Večer si děláme ještě krátkou procházku k jezeru, ti odvážnější zkouší chladnou vodu, a protože se k nám stahují mračna a cítíme na sobě první kapky, schováváme se do stanů.

2. den

Po brzkém probuzení zjišťuji bídné kvality mého stanu, takže součástí jeho balení se stává i vylévání vody. Hlavně, že byl v akci, jak jsem se před odjezdem při balení tohoto nikdy nepoužitého stanu dozvěděl. Pouštíme se do plánování dnešní trasy. Cílem pro dnešek je slovinský Mangart, a když nám zbude čas, mohli bychom se podívat k moři. Nechceme ale zase většinu dne strávit pouhým přesunem, a tak nabíráme směr Wildalpen a pokračujeme do Hieflau, ať si hned z rána procvičíme pár zatáček. Jede se pěkně, bohužel je nad námi ještě ranní mlha, takže z výhledů moc nemáme, pouze občas na nás vykouknou vrcholky hor. Postupně se vyjasní a my už se podle příkazů navigace přibližujeme ke Slovinsku.

Na dohled od hranic nás překvapuje přeháňka a já se jako jediný pod mostem odhodlaně soukám do nepromoku a nandávám pláštěnky na všechny svoje brašny. Samozřejmě pršet během okamžiku přestalo, ale já tak dojíždím až na slovinskou benzínku.

A je to tady. Jsme u dnešního cíle. Platíme poplatek za vjezd a míříme ke třetí nejvyšší hoře Slovinska. Silnice je docela úzká, těsně vedle ní sráz dolů, a tak se auta v protisměru stávají dost nepříjemnými. Naštěstí je tu minimální provoz, takže nás to zase tolik netrápí. Naopak mi vadí na displeji přibývající čárky značící teplotu motoru. Sice není nijak extrémní horko, asi jen 23°C, ale poměrně pomalá jízda v nepřehledných zatáčkách na jedničku, maximálně dvojku, do prudkého kopce se brzy projevuje rozsvícenou varovnou kontrolkou s blikajícím teploměrem na displeji. Zastavuji, stejně tak za mnou jedoucí Tomáš, a fotíme si okolní scenérie. Po částečném vychladnutí, dojíždíme zbytek a fotíme znovu. Petra zatáčky nesnášela zrovna nejlépe a závěrečný okruh u vrcholu této úchvatné silnice absolvujeme bez ní.

Po cestě dolů ji nabíráme, a protože už se blíží večer a dojet dnes k moři je nemyslitelné, nacházíme kemp Polovnik u nedalekého městečka Bovec. Při pohledu na ceník nám dochází, že „cena za otroka“ znamená denní taxu za dítě a ne nějakého „sluhu.“ Ještě že už mi bylo osmnáct, jinak bych dnes byl otrok…

3. den

Noc proběhla v naprostém pořádku a my plánujeme, kam jet dál. Dnešní den má být tranzitní, chceme si ho tedy zpestřit zastávkou u moře, kterou jsme včera nestihli, a pak se dostat někam k proslulému Lago di Garda.

Brzy míjíme slovinsko-italské hranice a pospícháme k moři. Tedy snažíme se pospíchat, ale tahle část Itálie je snad jedno velké město, takže pořád padesátka. Samozřejmě nás nemíjí ani navigační problémy, a tak někde ve městě za Udine jezdíme pořád dokola. Nakonec po krátké plánovací zastávce u kruhového objezdu volíme správný výjezd. Musíme poprvé tankovat v Itálii, hlavně tedy já, protože mi už problikává kontrolka rezervy, zatímco ostatní mají pořád půl nádrže. Je zrovna neděle, a to znamená benzínky bez obsluhy a platbu v automatu předem. První se odhodlává Pavel, a to rovnou s kartou. Prý mu to strhne sto euro jako zálohu a za pár dní vrátí zbytek. Je úspěšný, tak bereme tankovací pistole do rukou všichni. Nejdříve házím do automatu pět euro, ale při zdejších cenách bych stavěl hned v další vesnici. Z peněženky vytáhnu poslední bankovku nižší hodnoty, co mám - deset euro. Snad to nebude moc. Nebude. Pořád v mé malé nádrži nevidím za takové peníze ani hladinu.

Už vidíme moře, je tu ale jen malý špinavý přístav, spousta zaparkovaných aut a nikdo nikde. Raději se trochu posuneme. A zase špatně - oplocená zahrada. To by stačilo, Tom byl před rokem v Lignanu, hned vedle Bibione, jedeme tam. Lidí je tu nepočítaně, přecpaná pláž, lehátka se slunečníky jsou v řadách těsně vedle sebe. To musí být „úžasná“ dovolená, ani to moře tu nestojí za moc. Dost mě udivuje, že na tak velké pláži nevidím jedinou sprchu. Vodu zkusí jen Tom s Martinem, ostatní s vidinou, že strávíme zbytek dne od soli i po tak náročném hledání pláže, koupání raději vynecháváme. Je už dávno po poledni, tak sebou musíme hodit. Po včerejší krátké rozpravě v kempu s naším krajanem, co právě přijel na motorce z Itálie a prohlásil, že motorky tady nikdo neřeší, se osmělujeme a jedeme jako rodilí Italové. Tolik aut jsem za den ještě nikdy nepředjel, ale jak se říká: „Čára není zeď.“

Bez větších komplikací nacházíme kemp Zoo v Arcu. Zkoumáme ceník, trochu zvláštní, ale po rozpočítání jsou ceny přijatelné. Platí se za vymezené místo a počet osob, ne za stan, osobu a motorku zvlášť jako jinde. Při vypisování lístku si berou naše občanské průkazy, ale nechtějí nám je vrátit, že si je nechají do odjezdu. Vymodlíme si tedy aspoň ten Petry, protože žádný jiný doklad s sebou nemá. Usadíme se na jednom z očíslovaných míst. Jasně, že si vybíráme právě to, které je na plánku zakresleno tak a v reálu je to zase jinak. Hrajeme šachovou partii se stany a motorkami proti Holanďance v karavanu na vedlejším místě. Prý tam ještě někdo přijede. Dává nám mat, a tak se skládáme až ke kraji vyznačeného ostrůvku. Pořád je to slušné místo. Naprosto luxusní je zdejší bazén, kam se hned skočíme osvěžit a odpočinout si. Trochu nám to kazí neustále skákající děti do vody, bazén je však dost velký pro všechny.

4. den

V kempu zůstáváme dvě noci, to znamená, že se sem dnes vrátíme a především, že konečně pojedeme na lehko. Petra si chce od motorek a možná i nás trochu odpočinout, raději zůstává v kempu a vyrazí na prohlídku okolí. My máme v plánu napodobit okruh z jednoho z průvodců od Petra Fryče. Z Arca míříme přes město Folgaria na Passo Vezzena a cestou si maximálně užíváme každou z mnoha zatáček. Při zastávce koukáme na sjetí pneumatik. Nemám žádné poserproužky, zatímco ostatním kousek do kraje ještě zbývá a Martin sportovně prohlašuje, že jezdím dobře. Za to děkuji Sršňovi, který si mě vzal v motoškole na starost. Dost mi to pomohlo. Pak chvilku nevíme kudy kam, protože dalším bodem má být vyhlídka Belvedere a navigace nás žene do zákazu vjezdu. Kousek se vrátíme, všímáme si nenápadné odbočky a už jsme tam. Jestli budete mít cestu kolem, rozhodně stojí za to se sem podívat, výhled na jezera Caldonazzo a Levico, na zelená pole, na hory a města je naprosto neskutečný.

Dál se držíme plánu a na řadě je Passo Manghen. Tohle passo je krásná silnička s kvalitním povrchem a potkáte tu jenom pasoucí se krávy, které vám rády zkříží cestu. My narážíme zrovna na tu nejtvrdohlavější, a i když se ji snažíme vyplašit troubením a vytáčením motorů, ani se nehne a dívá se na nás jako na voly. Nezbývá než uznat porážku a pomalu a tiše ji objet. Není zde žádný provoz, pouze nahoře potkáváme skupinku německých motorkářů v nepromocích. Jak se brzy ukazuje, nemají je na sobě pro nic za nic a my začínáme hrát hru na kočku a myš, kde kočku hraje velký tmavý hrozivě vypadající mrak, který nás neúprosně dohání, a myš jsme bohužel my. V prvním městě hra končí, a tak po kravském fiasku prohráváme znovu. Tentokrát se do nepromoků soukáme všichni. V dešti se proplétáme dále, potom projíždíme asi kilometrový tunel a nad námi se najednou objeví skoro jasná obloha.

Na první benzínce se svlékáme do motorkářského civilu a jako další na řadu přichází Monte Bondone. Tahle hora je směrem od Trenta nahoru nabitá neskutečným počtem vraceček a každý z nás si je užívá nevídaným způsobem. Střídám jedničku, dvojku pořád dokola a mého škrceného Shivera držím řádně pod plynem. Tohle je paráda. Cestou dolů dostihneme pomalu jedoucí policejní Pandu, která nás předjela při kochací zastávce na vrcholu hory. Pohled do zpětného zrcátka mi vykouzlí úsměv na tváři, když vidím Toma, jak se je snaží předjet se svými vykuchanými výfuky. Přidává v uctivé vzdálenosti za nimi a okolo nich už „prolétne“ pouze na volnoběh. Zastavujeme o několik vesnic dále, kde si vyslýcháme historku o mistrovském předjížděcím manévru a koukáme přitom na pěkný hrad Drena. Při pohledu na palmu rostoucí vedle mé motorky a displej ukazující 32°C se trochu zarazím, když si vzpomenu na teplotu o celých 20°C nižší a studený vítr, který nás před pár okamžiky vítal na Passu Manghen.

Zpět do Arca nám již moc kilometrů nezbývá, a tak jsme během chvilky v kempu. Skočíme se opláchnout do bazénu a jdeme si dát pizzu do nedaleké pizzerie. Po cestě začínají padat kapky a při večeři už pořádně prší. Přemýšlím, jak to teď asi vypadá v mém stanu, naštěstí než dojíme, pršet přestane a stan nacházím v přijatelném stavu.

5. den

Čeká nás přesun do Livigna, a tak jako včera volíme cestu podle průvodce od Petra Fryče. Nabíráme směr jih a kopírujeme břeh Lago di Garda. Asi před poslední čtvrtinou otáčíme na sever a brzy se před námi začínají kroutit zatáčky, které jsou sice dost nepřehledné, výhled na vesnici Eno s nádhernými horami v pozadí za to ale rozhodně stojí. A co teprve ten o několik kilometrů dále za Treviso Bresciano, neméně úchvatná vyhlídka na Lago di Idro v nás zanechává obrovský dojem. Sjedeme k jezeru a chvíli ho jenom tak pozorujeme.

Je na čase pokračovat, a tak ve městě Anfo zahýbáme na Passo Maniva. Silnice se dlouho vine nahoru a motorky musíme na jedničku přemlouvat do hodně utažených vraceček. Pomalé stoupání se ovšem nelíbí mému Shiverovi, který zase dostal horečku, a tak jen kousek před vrcholem stavím.  Když se mě chystá předjet paní na kole, nakopnu ho, dojedu ostatní a následuje pauza na italskou kávu v místní restauraci. Po občerstvení pokračujeme po silnici, která se zanedlouho změní na šotolinovou cestu s velkými kameny, a aby to opravdu stálo za to, začíná pršet. Na naložených naháčích se silničními pneumatikami to není žádná velká sranda. Já alespoň zkouším režim Rain, který zjemňuje odezvu na plyn a hned se mi jede o něco příjemněji. Přece jenom není úplně zbytečný. Za chvíli sice pršet přestává, ale mokro je pořád. Chvíli ještě zkoušíme své offroadové schopnosti, cestou vyfotíme pár fotek a napojujeme se na Passo Crocedomini. Místy se začínají objevovat úseky normální silnice, až nakonec za křižovatkou asfalt zůstává nadobro. Není divu, že při zastávce se naše debata stáčí ke všem možným endurům, co známe.

Přijíždíme k Passu Tonale, silnice vypadá nádherně, ale bohužel zase prší, navíc o kousek dále vše mizí v mlze. Padá rozhodnutí, že tohle bychom si moc neužili a obracíme motorky směrem na Passo Gavia. Ještě před výjezdem vyndáváme nepromoky, protože už prší opravdu hodně a vyrážíme ho zdolat. Musí to tu být neskutečně nádherné, krásná jezera a zasněžené vrcholky hor bych si rád pořádně prohlédl. Já si ovšem pamatuji hlavně mraky, déšť a vzhledem k teplotě 8°C zkřehlé prsty v promočených rukavicích. Jednou se sem vrátím a doufám, že si to dostatečně vynahradím. Blížíme se k Livignu, stavíme ještě doplnit nádrže, ale jelikož Livigno je v bezcelní zóně, tankujeme pouze symbolicky. Vlastně až na Martina, ten na to jednoduše zapomněl a vzal plnou. Jsme tu. Znovu u pumpy. Benzín (i nafta nebo třeba alkohol) tu vyjde opravdu lacino a při ceně necelých 92 centů za litr benzínu se mi poprvé za dovolenou, a snad i v životě, objevuje menší hodnota v kolonce ceny namísto počtu natankovaných litrů. Tak tohle je rozhodně vítaná změna.

Bez potíží najdeme kemp, hlásíme se ve vrátnici, že tu budeme dvě noci, a když konečně ustane déšť, pouštíme se do stavení stanů. Pak ještě lehce sprchne, já toho mám dnes už dost a brzy usínám.

6. den

Ještě nikdo z nás nebyl na Stelviu, takže dnešní cíl je naprosto jasný. Projet si ho. Jenže už od rána nás obtěžuje zatažená obloha a zima a předpověď hlásí, že tady jen tak lepší počasí nebude. Chceme se tedy po průjezdu Stelvia vrátit do kempu pro věci a popojet někam jinam, třeba k Bolzanu. Před výjezdem nahoru opět přichází čas nepromoků, hlavně kvůli zimě. Jízdu nahoru si užíváme, silnice je převážně suchá a provoz minimální. Po příjezdu na vrchol děláme několik fotek od parkoviště, a pak ještě vyjíždíme na vyhlídku o kousek výš, kde se nachází úchvatný pohled na silnici. Když odtrhnu oči od toho asfaltového hada, vidím Martina, jak sáňkuje na sněhu po zadku. Kalhotám od nepromoku to snad vadit nebude, tak to jdu zkusit taky. Jezdit na sněhu ke konci července je zvláštní pocit, ale rozhodně lepší než se takhle klouzat po asfaltu. Sjíždíme ke stánkům se suvenýry a v tom začíná pořádný liják. Rychle si koupíme pár drobností a dospíváme k závěru, že dnes nemá smysl sjet dolů druhou stranu, protože se musíme stejnou cestou vrátit a vzhledem k počasí a mokré silnici bychom si to ani neužili.

Vracíme se do kempu u Livigna, přičemž nám stále příjemně prší. Když konečně na chvíli přestane, naložíme na motorky ráno sbalené věci, které jsme nechali u Toma ve stanu. Ten už si stan jenom dobalí, zaplatíme na recepci a mizíme odtud pryč. Při průjezdu Livignem dotankujeme levný benzín a zastavujeme se ve Sparu na rychlý oběd. Beru si nějakou sušenou šunku a překvapí mě, že když si řeknu o tři housky, pán za pultem je dává na váhu. Po obědě nás navigace vede podél břehu Lago di Livigno k přehradě, jejíž středem prochází italsko-švýcarské hranice a taky tam stojí mýtnice. Chtějí po nás 12€ a v tu chvíli vlastně ani nevíme za co. Za přejezd přehrady? Ne, asi tři sta metrů za přehradou vjíždíme do jednosměrného tunelu vytesaného ve skále, asi tři a půl kilometru dlouhého. Uzavírám kolonu, a tak párkrát nechám ostatní trochu poodjet a otočím pořádně plynem. V tak úzkém tunelu je to luxusní zábava, jen se mi nad hlavou míhají světla a nic jiného skoro nevnímám.

Tunel končí u Ofenpass (Fuornpass), po kterém se znovu přibližujeme k Itálii. Zastavujeme u obchůdku se suvenýry, nic zajímavého ale nemají, tak opět vylézáme do sedel. Bum bác! Asi takový zvuk slyším, ohlédnu se a Pavel se dívá na motorku spadlou na trávě. Měl velké štěstí, že mu nespadla z menšího srázu hned vedle a škoda se projevila jen mírným odřením padáku a pootočením páčky přední brzdy. Dál postupujeme vstříc Itálii, dojíždíme autobus s dětmi, před kterým je křižovatka s odbočkou na silnici doleva a odbočkou doprava na malé lesní parkoviště. Autobusu začne blikat levý blinkr a najíždí si tak nešikovně, že už ho Tom v domnění, že zatočí doleva, objíždí zprava. V tom se ale rozbliká pravý blinkr a autobus se řítí přímo na Toma. Všichni za ním jsme strnuli. Řidič sice na poslední chvíli šlápl na brzdu, ale ke srážce chybělo jen zhruba půl metru. Tom okamžitě za křižovatkou zastavuje a ten hrozný moment rozdýchává. Při pozdější zastávce se pak všichni shodujeme, že bychom tam vjeli taky. Takových situací nastává poměrně dost a řešení v podání řidiče autobusu bylo dost nestandardní. S blinkrem doprava bychom s jeho nadjetím počítali a bezpečně zpomalili. Jestli se snažil přemýšlet i za nás, tak tenhle případ ukázal, že ani to nemusí být vždy nejlepší. Teď je to pro nás další věc, na kterou si budeme dávat dvojnásobný pozor.

Konečně se dostáváme pryč z této nebezpečné země a od hranic s konečně jasnou oblohou nad helmami míříme do Merana. Tady si nakoupíme něco málo k jídlu, koukáme na mraky, které nás pomalu dohání, a znovu kontrolujeme předpověď počasí. Ještě ráno hlásili v Bolzanu na zítřek slušné počasí a teď jim věštecká koule ukazuje déšť. Změna plánu, přesuneme se více na sever a snad už zbytek cesty zvládneme v suchu. Před námi se objeví Passo Giovo, a tak si ho chceme také projet. Blíží se večer a mraky, proto pospícháme. Je to neskutečné svezení, během chvilky jsme nahoře a během chvilky zase dole. Náhodu stavíme přímo před kempem, a tím je o dnešní noci rozhodnuto. Registrace proběhla úspěšně, jezdíme po kempu tam a zpět při hledání nejlepšího místa a samozřejmě vybíráme hned to první, na kterém jsme byli.

Než se začneme vybalovat, padají na nás znovu kapky. Navrhuji, ať se nejdřív najíme v pizzerii, která je přímo v kempu a s Pavlem a Tomem tam taky jdeme. Martin s Petrou mezitím stíhají postavit stan a dnes už je nevidíme. V pizzerii nás obsluhuje Slovenka a s objednávkou tedy není problém. Škoda, že neví, jak fotí italské radary. Za těch pár dní jsme jich potkali hodně a třeba i nějaký přehlédli. Do noci se bavíme převážně o autech, až nás nakonec zmůže únava a jdeme si lehnout.

7.den

Ráno se nemůžeme rozhodnout, jak pokračovat dál. Zítra máme přijet domů, proto už se nechceme vzdalovat a po cestě nic pořádného není. Napadá nás třeba Grossglockner, ale všichni jsme tam byli a já na něj mám jet za měsíc znovu. Shodujeme se, že domů se vrátíme o den dříve, než jsme plánovali. Martin s Petrou bydlí pod Brnem a mají rakouskou dálniční známku, takže se s nimi loučíme už v kempu. My bychom si rádi dnešek ještě trochu zpestřili, a tak znovu vyrážíme na Passo Giovo. Trháme se a každý jede, jak umí, já držím Shivera neustále mezi sedmi a osmi tisíci otáčkami. Tak to není vůbec špatné svezení. Nahoře pořizujeme samolepky a pár fotek, a pak směřujeme na Timmelsjoch.

Timmelsjoch mi trochu připomíná Grossglockner, ať už jde o silnici, výhledy nebo bohužel i cenu - 14€. Na vrcholu samozřejmě probíhá nezbytná fotodokumentace, a i když bychom se tu rádi zdrželi a pořádně se tu porozhlédli, čas neúprosně běží, musíme jet dál. Dostáváme se na klasickou okresku a míříme do dnes prvního rakouského města. Najednou však můj Shiver přestává reagovat na plyn a zhasíná motor, tak zastavuji vedle silnice. Sakra! Ne, není rozbitý, jen prostě nejezdí na vzduch. Před dovolenou proběhla zkouška dojezdu na rezervu, a s 55 rezervními kilometry jsem dojel k benzínce. Proto se dost divím, když jich teď mám sotva pětatřicet. Vybavuje se mi však styl jízdy, který jsem před chvílí aplikoval v horských zatáčkách a už se zase tak moc nedivím. Naštěstí mám pumpičku na nafukování matrace, beru z ní tedy hadičku a jdu si vypůjčit půl litru benzínu z Tomovo motorky. První pokus je neúspěšný, protože odporná chuť benzínu v puse mě vykolejí tak, že nedokončím celou proceduru. Na druhý se proto navíc vybavuji oranžádou. Moc nepomáhá, ale konečně se plní lahev a můžu dojet natankovat sám.

Pozdní oběd dáváme až v Německu před obchodem. Rozmýšlíme se, jak budeme pokračovat. Pavel nechce využít dálnici a dává přednost okreskám s tím, že domů se dostane pozdě v noci. Já s Tomem se nechceme zdržovat tak jako tak nudným přesunem a volíme dálnici. Loučíme se a vyrážíme. S Tomem ještě dojedu na dálnici, tam ale zvolí rychlost, kterou po chvilce vzdávám, a mizí mi v dáli. V Mnichově se hodně zdržuji v kolonách a ani proplétání mezi auty moc nepomáhá. Snad už jsem konečně z nejhoršího, hustě nalepená auta na sebe se rozhýbali, a i když ne rychle, tak jedou. Koukám se do zrcátka, to mi je nějak povědomé a Tom už je vedle mě a zdraví. Než se vzpamatuji, je zase pryč.

Za Mnichovem se dálnice na sedmnáct kilometrů zužuje kvůli stavebním pracím a samozřejmě výjezd, který potřebuji, je zavřen. Navigace ukazuje, ať se otočím, já raději volím další sjezd z dálnice. Kam teď mám ale jet. Navigace mě táhne znovu na dálnici, abych pak zvolil zavřený výjezd. Jako průjezdní bod zadávám obec o kus dál směrem, kterým potřebuji a za chvíli jsem na dálnici domů. Jaké je to překvapení, když vjíždím do toho samého zúžení v opačném směru. Silně rozladěn utrousím do helmy několik nepublikovatelných výrazů na adresu německých silničářů a hned, jak to jde, sjíždím z dálnice. Tentokrát nastavím průjezdní body tak, abych zcela jistě najel na tu správnou dálnici, a pro jistotu si užívám krás německého venkova déle, než by asi bylo nutné. Já už se ale opravdu nikam vracet nechci. Trasu pořádně zkontroluji a bez zbytečného zdržování mířím k domovu.

Přece ještě jednou musím dálnici opustit, kvůli tankování, protože hustota čerpacích stanic tu není velká a po zkušenosti z dopoledne mám trochu strach z toho, že bych k další nedojel, ale prostě jen dojel. Za hodinu už míjím tunel Valík a v Plzni moje cesta končí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 18x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist