Alpy v sedle motocyklu

Na malé motorce do velkých kopců.

Alpy v sedle motocyklu

Kapitoly článku

Na cestu do Alp jsem se vydal v 2. polovině srpna - v době, kdy podle zkušeností ostatních cestovatelů už téměř všechen starý sníh roztál a nový ještě nenapadl. Po měsíčních přípravách jsem naplnil dodávku nashromážděným vybavením (nafukovací lehátko, lednička, hliníkové pivo, kempinkové křesílko, plynový vařič, sada konzerv, malinký notebook, brzdová páčka, spojková páčka, kanystry s benzínem, ... a motocykl). Do navigace jsem naťukal Itálie Pragelato a ta na mě vybafla údaj 1040 km. No co se dá dělat. Když jsem v Itálii platil asi 15. poplatek za dálnici tak jsem si říkal že cena nafty je úplně fuk a cenu dopravy nedělá. Z poslední dálnice jsem sjel asi po 9. hodině večer a téměř až do cílové oblasti jsem se nechal vést policejním autem s rozsvícenými majáky. V klikatých serpentinách a v husté tmě to byl docela příjemný průvodce. Do kempu jsem se dostal v půl jedenácté večer a zbylo na mě poslední místo v oblasti karavanů.

V neděli ráno mě vzbudila pěkná kosa. Kanystry s benzínem, které měly při koupi tvar kvádru s uchem, během cesty slunnou Itálií tvar koule s uchem, teď měli tvar sešlápnuté petky. Na teploměr dodávky jsem se raději nedíval, aby mi nebyla ještě větší zima. Vyrazil jsem na ranní hygienu. Došel jsem ke dvojím dveřím a tam byly nápisy - „donne“ a „signori“. Italsky neumím, ale hrál jsem hru „Mafie“ a tam se všichni bossové jmenovali „Don něco“. Takže jsem šel na donne. Až večer jsem zjistil, že jsem byl na dámských. Nu ale nikde nikdo, takže dobrý. Po jednoduché snídani - sušenky a čaj (každý den) jsem nastartoval letitou navigaci Garmin Etrex Legend, abych navolil trasu. Navigace ukazovala výšku 1502m n.m. No, proto asi ta zima po ránu.

Pro první den jsem vybral trasu v blízkém okolí kempu. Byla to cesta „Del Colle dell' Assietta” - hřebenová trasa průjezdná pro terénní auta. Cesta byla nenáročná, vyhlídková, na dvojku jsem vybublal až na hřeben. Nahoře se začalo horšit počasí. Po chvíli jízdy jsem se ocitl v mraku a začalo pršet. Při poslední fotozastávce mě minula skupina čtyřkolek. Ty už zmizeli někde v mracích. Mám jet dál nebo se vrátit? Nevím jak je cesta ještě dlouhá. Začaly padat kroupy. Vrátit! Při cestě v krupobití jsem ocenil nové vnější kolenní chrániče. Jsou dobré i proti kroupám - ty neštípou, i proti vodě a zimě.

Na pondělí jsem si naplánoval trasu na Fort du Mont Chaberton. To je hora 3108m na které je opuštěná vojenská pevnost. Trasu jsem měl staženou z internetu. V Itálii nejsou nijak značené horské vojenské cesty a bez trasy připravené v navigaci je nemožné najít začátek cesty - kde odbočit ze silnice. Cesta moc vyježděná nebyla. Několik hodin jsem nepotkal žádné auto ani motorku. Konečně alespoň cyklista, tak to někam vede. Předjel jsem cyklistu a šplhal dál do kopce, na dvojku a po půl hodině už na jedničku. Musím dávat delší fotopauzy, abych vzduchem chlazený motor nezadřel. Krpál byl čím dál prudší a cesta čím dál horší. Za chvíli byl sklon cesty jako na naší střeše na baráku a kameny jako bochníky chleba. Tak tady končí schopnosti dvanáctikoňového motoru i moje jezdecké dovednosti. Dál musím pěšky. Sundal jsem bundu, kolem pasu přivázal nepromok bundu, přes rameno brašnu s foťákem, do ruky petku s vodou a vyrazil jsem vzhůru. Po hodině namáhavého výšlapu jsem si uvědomil, že jsem v bundě nechal peníze a kreditku. No, jestli to někdo ukradne, tak jedině ten cyklista, co jsem ho předjížděl. Po další půlhodině šlapání slyším zvuk motoru. Když zvuk zesílil, bylo poznat, že se jedná o skupinu. Netrpělivě jsem vyhlížel, co se objeví za poslední serpentinou. Konečně, ale je to nějaké malé, co to je? Pitbajky? Asi ne. Vypadají jako děti. Rozpoznávám cyklistické přilby. Už se blíží, tři trialové motorky a na nich šedivý staříci nejmíň šedesát let. Zírám jako na přízrak. Pevný rozestup 6m, konstantní rychlost a stále vzhůru. Zdraví mě kývnutím hlavy, na úsměv nemají čas. Nedivým se. Jdu dál. Fotopauzy jsou častější, neboť vzduch je „nějakej řidší“. Za chvíli mě dojíždí cyklista. Pořád šlape. Obdivuji ho. Jede jen o málo rychleji než já jdu. Heká jako při sexu. Přicházím k místu, kde se cesta zřítila dolů. Přes propadlé místo je položená dřevěná fošna a na skále po pravé ruce je zavěšené lano, aby se měl člověk čeho držet. Vrtalo mi hlavou, jak přes to dostali ty tři motorky. Fošna byla blízko u skály a nevešla by se tam řídítka. Občas kouknu na navigaci pověšenou na krku (zaznamenávám trasu) a koukám, že se blížím k francouzské hranici. Hranice je skalní výčnělek po levé ruce u cesty. Jsou tu vidět zbytky pantů ve skále. Asi tu bývala kdysi vrata. Jsem čtvrt hodiny za hranicí a vidím trialisty, že už se vracejí z kopce. Zastavili u mě a dali se do řeči. Ta motorka dole je tvoje? Z Česka jo? Popřáli jsme si „Good luck“ a vyrazili po svým. S jazykem na vestě jsem se vydrápal na sedlo pod vrcholem Chabertonu. Krásný výhled na nekonečné Alpy. Po dlouhém odpočinku jsem musel začít řešit dilema - vydat se na vrchol na pevnost nebo se vrátit dolů. Je pokročilá odpolední hodina a do tmy se musím dostat na asfalt. Výpočet ukázal, že při cestě na vrchol se k motorce vrátím za tmy. Musím dolů. Sice už zbývalo asi „jen“ 200 výškových metrů ale i tak nelituji.

V úterý jsem vybral ze zásoby připravených tras horu Jafferau na které je další opuštěná pevnost. Pevnost je cestami propojená s dalšími pevnostmi Foens a Pramand. Asfalt jsem opustil za samotou Moncellier s úmyslem dobýt pevnost Pramand. Věděl jsem z internetu, že na cestě je tunel, který je částečně zaplavený a uzavřený. V roce 2007 byl ještě přístupný, když ho pan Provazník projel autem. Narazil jsem však na uzavřený úsek ještě daleko před tunelem. Pevnost Pramand měla být poblíž mých aktuálních souřadnic. Neviděl jsem ji a ani jinou cestu, kterou bych se vydal. Otočil jsem to a jel dobývat Jafferau z druhé strany.

Podle navigace se mělo sjíždět ze silnice v městečku Bardonecchia. Bloumal jsem na souřadnicích prvního bodu trasy a nemohl jsem najít žádnou cestu do hor. Našel jsem nějaký začátek cesty. Vydal jsem se po ní ale vypadalo to spíše na lesní cestu. Vrátil jsem se do Bardonecchia, viděl jsem tam nějakou cedulku „i“, třeba budou vědět. Než jsem dojel k „i“ zahlédl jsem u pumpy auto s károu na které byly dvě enduro mašiny. Ten to bude vědět. Podle SPZ švícar. „Hallo, Do you speak english?“ „A little“, Tak se na to ptám, „To musíte sjet do vesničky Millaures a tam pořád nahoru. Ale je to vysoko přes 3000m a je tam hodně špatná cesta.“ „Já vím.“ „Tak hodně štěstí.“ Cesta vypadala opuštěně. Dvakrát jsem musel zastavit, otevřít, projet a zase zavřít vrata pro dobytek. Minul jsem několik kravských hoven a za chvíli jsem byl u pevnosti Foens. Partička důchodců si tam dělala picknik. Prozkoumal jsem pevnost zvenku i zevnitř. Uvnitř se dá najít směs bordelu s kousky starými sto let až po flašku od Pepsi. Některé místnosti byly uklizené, některé nesly stopy nedávného táboření. Nasedám na stroj a pokračuji dál na Jafferau. Dojel jsem na rozcestí. Od spodu proti mně přijížděli dvě motorky. Zastavily u mě. Byl to asi otec a syn, 650 a 125. Otec mi říká: „Dolů nejezděte, tam je to zavřený, chtěli jsme jet na Pramand, ale nejde to.“ Tak na Pramand se snad nedá dostat. No, já stejně jedu nahoru. Po cestě nahoru na Jafferau už jsem nepotkal ani nohu. Krásná cesta po hřebenu. Mraky proplouvají kolem mě a městečka v údolí jsou v modrém nádechu, jako když je pozoruješ z letadla. Z pevnosti na Jafferau už toho moc nezbylo. Uvnitř je ještě několik místností se štukovou omítkou se spoustou vyškrábaných nápisů a s krápníčky na stropě. Obvodové zdi pevnosti a opevnění vyvolávají představy obrazů ze života v těchto místech před sto lety. Kolik tady bylo asi lidí, jak tady topily, jak dopravovali zásoby proviantu, munice a topiva? Po půlhodině rozjímání vyrážím na cestu dolů. Je příjemné dorazit do kempu, dokud tam ještě dopadají paprsky slunce a povečeřet „za tepla“. Kemp je mezi horskými hřebeny a jak zajde slunce za hřeben, hned spadne teplota o deset stupňů.

Máme středu a další připravená trasa je k jezeru Sommellier ve výšce 3009m. Jezero je na vrcholu hory a vzniklo roztáním ledovce. Dnes už je to takový malý rybníček. Za pár let tam asi bude sucho. Tahle trasa není vojenská ale civilní a je turisty vyhledávaná. Takže je na ní celkem rušno. Prvních několik kilometrů je dokonce po asfaltu a vydávají se sem i osobní auta. Tedy jen do určité výšky, pak končej s podvozkem. Jeepů tady potkávám dost. Víš, jak poznáš anglický Jeep od německého? Všichni členové posádky anglického Jeepu ti mávají dlaní doleva - doprava a volají „helou“, u německého Jeepu jeden člen posádky líně zvedne ruku a mírně pokývne hlavou. Míjím samotu Rochemolles, kam některé anglické Jeepy odbočili za občerstvením a jedu dál. U samoty jsou překrásné vodopády, které jsem fotil cestou tam i cestou zpět, protože se mraky rozestoupily a bylo na vodopádech lepší světlo.

Kus za samotou stojí dřevěná chatka se závorou přes cestu. Pan Provazník popisoval ve svém cestopisu, jak v roce 2007 hlídal v budce studentík a otevíral cestu až v 17 hodin. Teď už v budce nikdo nebyl. Cesta nahoru se klikatila krásnou přírodní scenérií. Vrchol hory byl zahalen v mracích. Když jsem dojel na konec cesty, byla tam velká plocha na parkování. Stálo tam tak 10 Jeepů a 3 motorky. Zaparkoval jsem u motorek. Už z dálky jsem rozeznal, že jedna z nich je Suzuki Vanvan. SPZka německá. Jak jsem zastavil, němec od Vanvana běžel ke mně a začal se kamarádit. Prej jestli jsem na tom přijel až z Čech. Ne, přivezl jsem jí transporterem a kempuju tady. A on že taky transporterem a taky kempuje. Tak jsme promíchali angličtinu s němčinou, poplácali jsme si rukama a šli zkoumat horu. Hora má tvar sopečného kráteru s ostrou korunou, na kterou se nedá vyjít. Uprostřed je kopeček se třemi stožáry. Na nich prý bývaly vlajky Francie, Itálie a EU. Dnes jsou to zohýbané rezavé trubky s několika třásničkami. Po cestě dolů jsem musel zastavovat skoro za každou zatáčkou a vyndat foťák, paráda. No, další pěknej den.

Ve čtvrtek jsem se chystal do Francie. Zatím mi na každý den nádrž vystačila. Ale už včera jsem si pro jistotu přibalil petku s benzínem do brašničky. Dnešní poježdění se bude odehrávat v okolí jezera Lac du Mont Cenis. To je od kempu 73km po silnici. Už před devátou hodinou jsem zavěsil Garmina na řídítka se setřel rosu ze sedačky. Hraniční přechod do Francie je asi 2000m n.m. Takže jsem si řadicí páku docela užil. Když jsem se vydrápal k jezeru, byla hned ze silnice vidět pevnost Variselle. Napřed jsem udělal krátký průzkum na motorce kolem pevnosti, abych zjistil, kam se smí a nesmí jezdit. Ve Francii se nesmí skoro nikam na rozdíl od Itálie. Zase mají vše hezky značené žlutými cedulkami ale hned u nich je zákaz vjezdu. „Nač potom cedulky?“ K pevnosti se tedy nesmí. A co jsem viděl fotek aut u pevnosti i v pevnosti. Na motorce by se do pevnosti zajet dalo, autu brání metrové díry v padacím mostu. Pevnost je velká, částečně pobořená a částečně opravená.

Po prohlídce pevnosti jsem se rozhlížel po okolí. Zaujala mě hromada kamení navršená na cestě k horám. Hromada vypadala, že je určená k roztřídění aut na terénní a silniční. Kdo překoná hromadu, zdolá i následující cestu. Taky jsem to hned s Vanvanem zkusil. Zdolal bych i následující cestu, ale zase ty zákazy. Zbyly tu ještě dvě cesty bez zákazu. Jedna směřovala zpět do Itálie a druhá kolem jezera. Takže kolem jezera. Dojel jsem na křižovatku s úzkou asfaltkou, která vedla do hor. Jel jsem po ní. Vyjel jsem na krásnou náhorní plošinu. Turistů tady bylo jak na Václaváku. Ale bylo na co koukat. Jel jsem jak nejdál to šlo. Asfalt skončil. Dál byla kamenitá cesta s několika zacyklenými odbočkami. Ofroadisti tady blbli jako malé děti na hřišti. Dál už byla cesta jako pěšina, následovala vrátka pro dobytek a za ní už jen stezka pro zvlášť odvážné.

Vracel jsem se zpět k jezeru. V připravených trasách jsem měl pevnost La Turra. Má být někde na této straně jezera. Podle navigace začíná cesta u hlavní silnice, po které jsem přijel do Francie. Jedu po té silnici, v navigaci vidím první bod trasy. Tady bych měl odbočit vlevo, ale žádnou odbočku nevidím. V dálce na kopci je vidět polňačka, ale kde má začátek. Otáčím stroj a vracím se k jezeru. Zase se blížím k prvnímu bodu. Á, tady je přerušený ohradník a prudký sjezd ze silnice dolů. Z protisměru ten sjezd vidět nebyl. Tak se vydávám po cestě. Bláto, louže, kameny. Bláto, louže, kameny. A rozcestí, jedna cesta nahoru, jedna dolů, zarostlá trávou. Takže nahoru. Bodíky v navigace nějak nesedí. Krpál jako blázen. Naproti jde skupinka turistů. Zdravým je jen pokynem hlavy, protože potřebuji obě ruce. Ze skupinky se vykloní desetiletá holčička do cesty a tleská rukama, když kolem ní projíždím. Nedokážu to vyhodnotit. Byla to ironie, bude za další zatáčkou žebřík nebo schody?, nebo to nebyla ironie a neviděla na téhle trase žádnou motorku? Terén je těžší a těžší. Stále vyhodnocuju holčičku a najednou ležím. Ty chrániče jsou fakt dobrý. Zvednu to a rvu to dál. Dojel jsem na rozcestí. Odbočuji nahoru. „No, tady už je cesta lepší“. (Při cestě zpátky jsem zjistil, že jsem jel nahoru zkratkou, kterou jeepy jezdí jen dolů.) Už musí být brzy vrchol hory. Některé úseky jsou náročné pro motor. Dochází mu kyslík. Nechce to brát ani jednička. „Přece nepůjdu vocať pěšky?“ Spojkuju jedničku. Dál už to jde zase bez spojky. Vypadá to nadějně, asi to vyjedu, a jo, poslední zatáčka a za ní brána pevnosti. „Hm, ta radost.“ Když zaparkuju, koukám jak po svahu jde turista-sportovec kolmo na vrstevnice, bez holí. Jde jako po schodech. Počkal jsem před branou, dokud nevylezl nahoru. „Helou!“ on také, jak posledním dechem „Helou!“ Do pevnosti vede nedávno opravený padací most. Pevnost čítá několik více či méně zřícených budov, obvodovou zeď, jež je v jednom místě sesutá a systém tunelů ve skále. Vrchol hory je provrtaný tunely jak ementál. Vstupuji do jednoho z nich zbytkem dřevěných vrat. Tunely jsou do hvězdy a jednotlivé chodby končí ve skalní stěně. V konci tunelu jsou vybudované místnosti se základy pro děla. Děla tady ale nejsou. V tunelech je tma. Svítím si focením s bleskem a malou baterkou. Míjím dva páry turistů, kteří svítí mobilem. Závidí mi baterku. Zdraví a dodávají anglicky „Á, pán je vybavenej.“ Zajímavá stavba. Jó, bylo to pěkný. Po cestě zpátky ještě několikrát zastavuji na focení. Za chvilku jsem na asfaltu, z kopce to jde rychle. A valím 70km zpátky do kempu rychlostí až 90km/h.

V pátek po ránu, po sušenkách jsem to pobalil a vydal se k domovu. Po pár kilometrech jsem si vzpomněl, že jsem nezavřel kohoutek u nádrže. A to by se mohl Vanvan pochcat. A taky že jo, už to cítim. Musel jsem nouzově zastavit v serpentinách a běžet zavřít kohoutek. První desítky kilometrů jsem absolovoval se silnou opojnou vůní benzínu. S klesající nadmořskou výškou a přibývajícím časem stoupalo vedro venku, takže benzínové opojení se brzy vypařilo. Ale opojení z hor, to se nevypaří nikdy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.07
Známkováno: 28x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist