Alpský motočundr 2013

Pátý den

Brzy ráno se budím s malými obavami ohledně počasí. Rozepínám zip a vyklouznu ven, abych si odskočil, a přitom vidím, že jsou úplně zbytečné. Obloha je skorem vymetená a ranní paprsky vycházejícího slunce ohlašují další překrásný den. Bezva! Cvaknu si pár ranních snímků, vyklepu vodu z tropika stanu, pak sprcha, snídaně a už se chystám na plánovanou výpravu na Mt. Piana, nevyřčený cíl cesty. Je to vlastně dvojhora, na které je památník bojů z první války. Místo kožených gatí si beru vzdušnější džíny, přes tričko v ranním chladu mikinu, sedlám Bawinu a vyrážím směr Misurina. Odtud má jezdit kyvadlově teréňáček dopravující historie chtivé turisty k nejvyšší horské chatě Bosi Refuge. První by měl vyjíždět o deváté ráno. Serpentiny k Misurině jsou chutným závdavkem a mně se skutečně daří na patřičném parkovišti postavit Bawi na stojan pět minut před devátou. Hned vedle stojí béžový Land Rover a naproti kiosek s nápisem First World War Museum.  Nu, jsem tu tedy správně. Kupuji si v kiosku u slečny zpáteční lupen, nechám si říct, kolik mi túra asi zabere času a hned nato usedám na místo spolujezdce vedle staršího sympatického italského řidiče. Dozadu se nasoukají dvě taliánské rodinky a jedem. Cestička se vine, kroutí a stoupá prudce nahoru, místy zařízlá do bílé skály jak dámské kalhotky. A pod námi, hned vedle vnějších kol auta, zeje do propasti skalní hlubina. Teď chápu, proč je silnička zcela uzavřená pro veřejnost, to by k těm z první války přibylo mrtvých… Ono i se zkušeným řidičem je jízda adrenalinový zážitek! Nahoře, po vystoupení z vozu, se u chaty nijak nezdržuji a rovnou začínám rázovat do kopce. No, povím vám, že ta výška je hnedle znát. Chata je vysoko 2205 metrů nad mořem a přede mnou je přes dvě stě výškových metrů stoupání. Funím jak sentinel a musím zvolnit tempo, abych brzy nepadl. Ale šlapu a stoupám stále výš a po slabé půl hodince se přede mnou otevírá první náhorní plošina s chatkou a památníkem, jsem na 2325 m vysokém vrcholu Monte Piana. Prohlížím si to tam, fotím, svlékám si mikinu, bundu beru do ruky a vyrážím dál na druhý vrchol, na 2305 m vysoké Monte Piano. Všude jsou zákopy, místy vykopané jeskyně, zbytky ostnatého drátu a výdřev. Projdu drobným sedlem mezi vrcholy a vystoupám na severnější a nižší horu. Tady si sedám a přemítám o tom, kolik mrtvých muselo padnout při hájení téhle nehostinné skály vhodné maximálně jako vyhnanství pro kamzíky. Jeden vrchol hájili Taliáni, druhý byl rakouský a mezi lety 1915 – 17 se tu řezali hlava nehlava. Pro nic za nic tady na vrcholu dvojhory padlo víc než 14 tisíc vojáků. Mimochodem za Rakousko tu tehdy zařvalo i moc českých kluků. Kdybych nemusel do druhé hodiny opustit kemp a neměl před sebou ještě cestu přes Rakousy do Němec, taky bych se nahoře rád zdržel déle. Cesta nazpět do kempu je hezká, ale nepřihodí se nic, co by stálo za zmínku. Než jsem se vrátil, stan úplně uschnul a tak si můžu v klídku sbalit fidlátka. Pak sedě na schůdcích vedlejšího přívěsu baštím oběd, následně platím a vracím čipovku. Zbývá jen zamávat, lupnout tam za jedna, přidat plyn a sbohem Cortino. Cesta k Brenneru je bez příhod a prakticky bez provozu. Dokonce si všimnu, že na dálnici vedoucí nad starou silnicí je pořádná fronta, ale já si frčím většinou sám jak na vyhlídkové dráze. I v Rakousích to jede pěkně, ale všímám si, že jsou občas u cesty policajti s radarem, tak se snažím pečlivě dodržovat rychlosti. Popraskávám si to tak co chvíli jen padesátkou s pootevřeným hledím a napůl rozepnutou bundou. Před Innsbruckem dojíždím v serpentinách policajty, a protože jsem v úseku se čtyřicítkou a zákazem předjíždění, neradostně se plazím za nimi. Uff… Ale po pár stech metrech se smilují, zajíždějí ke kraji a ukazují mi, ať je předjedu. Díky! A tak do Innsbrucku dojíždím v příjemnějším tempu. Před městem tankuji plnou, u pumpy i svačím a doplňuji tekutiny. Mám totiž žízeň jako velbloud. Průjezd městem je trošku nejistý, nemám mapu města a tak vybírám směr jízdy spíš citem. Ale trefuji to dobře, při optání mi pumpařka potvrdí směr a já brzy opouštím hranice města míře k nedalekým německým hranicím. Na silnici je mírný, až střední provoz a zanedlouho vjíždím do Německa. Široká silnice má perfektní povrch a na sobotní podvečer mi překvapí hustý, naštěstí však vcelku svižný provoz. Jsem už poměrně utahaný, tak ani moc nepředjíždím a většinou drandím v koloně. Cíl cesty by měl být nedaleko, ale i vlivem únavy míjím správnou odbočku a tak se najednou ocitám pod skokanskými můstky v Garmisch-Partenkirchenu. Ha, chyba! Tak otočit a zpátky. Tentokrát odbočku neminu a s malou zastávkou u sámošky Rewe ve Walgau brzy dorážím do cíle, tedy kempu Walchensee u stejnojmenného jezera. Ale ouha, závora zavřená a na ní cedule obsazeno, zavřeno. No, když už jsem dojel až sem, přeci to rovnou nevzdám. Stavím Bawi na policajta, sundavám přilbu a jdu na recepci. Chvíli vedeme řeči, já s úsměvem škemrám, že jsem sám jen s bikem a jedním pidistanem a jen na jednu noc. Obě ženský v recepci na sebe mrknou, usmějí se a říkají, že tedy jo a že se tam ubytovat můžu. Zapíšeme formality, zaplatím a jen co vjedu do areálu, pochopím, co zde znamená říci, že je plno. Uvnitř jsou stany na sebe doslova nalepené, je tu prostě hlava na hlavě. Nu co. Parkuji Bawinu, shazuji kůži a následně promptně vmáčknu mezi dvě áčka svoje malé iglů. Pak si jdu umýt hledí přilby a hlavně, zaplavat si. Voda je hluboká, čistá, pastelově modro šedá a… ledová! Halt horské oko. Když vylezu z rybníka, je upocená malátnost ta tam, místo ní nastupuje veliká žízeň i hlad. Takže převléct a hurá na gáblík. Místní kempová hospa je překvapivě útulná, personál vstřícný a než se naděju, přistane přede mnou sklenice místního pivka, následovaná talířem s pečeným masem a výtečným bramborovým salátem.

Denní nájezd: dopoledne na Mt. Piana a zpět 36 km, odpo přejezd do Walchensee 253 km, celkem 289 km

Šestý den

Ráno se vzbouzím do krásného jitra. Beru plavky, ručník, a zatímco většina kempu ještě pochrupává, nořím se za přidušeného klení do studených vlnek Walchensee. Zaplavu si zase až k bójce a zpátky, ale voda mi přijde trošku teplejší, než včerejšího dne. Pak si dávám snídani, kupuji ještě pár dárků z cesty a kontroluji, zda je na Bawi vše dobře přiheftnuté. Pak startér a dávám horskému jezírku sbohem. Cesta zpět ubíhá příjemně, nic se nikde neděje, jen před Pasovem volím nevyzkoušenou jízdu po dálničním obchvatu. Ta bude na kilometry delší, ale nejspíš kratší časově a naštěstí má i dobré značení trasy, včetně nápisu CZ. Po druhé přejíždím hranici, na Agipu tankuji plnou a před třetí stavím ve Vimperku na oběd. Donesou mi vepřo-knedlo-zelo, mluví tu na mě česky, tak si nelze nevšimnout, že už jsem zasejc doma. Trošku utahaný, trošku vedrem uondaný, ale mimořádně šťastný. Nadlábnu se, spláchnu to nealko pivkem a jedu za bráchancem kousek za Vimperk. Poslední večer mé motorkářské výpravy tak trávím díky milému pozvání na Včelné, kde vedeme řeči a přitom si dáváme řádně do křídlovky.

Denní nájezd i s dálniční zajížďkou kolem Passau je 394km.

Sedmý den

V pondělí odpoledne návrat do Prahy, pro zjednodušení po Strakonické. Nájezd 155 km. Na tachometru během alpské výpravy přibylo 2044 km a mně několik zkušeností a především moc krásných zážitků. Během příprav mi občas napadlo, zda jet na celý týden a tak daleko, když pojedu jen sám.  Ale nyní můžu s klidným svědomím napsat, stálo to za to! Páč todlenc byl úplně fantastický čundr! Proto doufám, že na další výpravu pojedeme už aspoň ve dvou. Tak příště ahoj;)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE