Alpský motočundr 2013

Třetí den

Ráno se budím do zamračeného dne. Sice neprší, ale je chladněji a obloha je celá zatažená. No, snad se nedá do deště. Dávám ranní koupel, pak balím stan i cajky, a když je vše připoutané na Bawi, snídám. Nikam nechvátám, ale už mi to zas táhne dál. Po snídani mačkám startér a potichu opouštím probouzející se kemp. V městečku se ještě krátce stavím v obchodě pro pohledy a vyrážím zasejc dál. Naplánoval jsem si jet pokud možno mimo dálnice a to se až na pár kratších výjimek nakonec také podaří. Cesta ubíhá, já se kochám krajinou a tak není divu, že v lázeňském městě Bad Tölz minu správnou odbočku. Ale i zde si zajíždím jen pár set metrů a nechtěné odbočky využívám k tankování. Na denním počítadle se blíží číslo 300 km, kontrolka rezervy už svítí, tak je stejně čas. Usměvavá pumpařka mi na dotaz potvrzuje cestu, a když nasedám na motorku, culí se na mě a mává mi na rozloučenou. Počasí nic moc, je poměrně chladno a vypadá to, že se co chvíli spustí déšť. Nu, co dělat? Jede se dál. Silnice stoupá a vlní se podhůřím Alp a stále je na co koukat. Krajina je malebná, silnici vroubí krásná selská stavení a velké chalupy s dřevěnými verandami. Silnice samotná stále stoupá. Do itineráře jsem zahrnul Deutsche Alpenstraße, kterou výslovně doporučuje server bestbikingroads. Profrčím se po ní od Füssenu do Lindau a zpětně mohu potvrdit, že je po ní opravdu nádherné svezení. Ale ještě v Lindau nejsem! Za Nesselwangem přijíždím k silniční uzávěře. Kudy dál? Vrátit se a vymýšlet náhradní trasu? Najednou kolem prosviští partička na silničních mašinách, evidentně kašlající na zákaz vjezdu a mizí v dáli. Hmm, že by? Peprné pokutě v eurech bych se rád vyhnul, ale co, kašlu na to. Lupnu za jedna, zatáhnu za plyn a pouštím se uzavřenou silnicí za nimi. Jenže ouha! Po pár kilometrech cesta končí stavbou mostu a dál je neprůjezdná i pro motorku. Saknaryby. Otáčím a vracím se pár desítek metrů, abych vzápětí sjel na okresku za právě projíždějícím párem aut, podle espézetek nejspíš místních. Projedeme vsí Gschwend a za ní vrčíme po uzounké silničce, kterou sjíždíme dolů do údolí ke starodávnému kamennému mostu přes říčku Wertach. Stavím, ani nesundávám přilbu, jen vytáhnu foťák z tankvaku, cvaknu si krásný mostek a jedu dál. Za ním silnička znovu stoupá a po pár minutách se znovu připojuji na silnici 309. Překrásná, zajímavá odbočka a jsem snadno zpět na Alpenstraße. Cha, ještě že jsem nevyměkl! Počasí při projíždění podhůřím hrozí co chvíli deštěm, vrcholy okolních kopců se topí v mracích a hledí přílby se mi místy dost rosí, ale rukavice jsou zatím suché. Po očku sleduji v protisměru na Německo netypicky rozsvícená auta, zda už některá nemají zapnuté stěrače. Ale nemají a pršet nezačne. Naopak. Čím víc se blížím k Bodamskému jezeru, tím je lépe. A když vjíždím do Lindau, již svítí sluníčko a obloha je blankytná jak v Simpsnových. Doprava na silnici vedoucí kolem jezera je o poznání hustší než na Alpenstraße, ale kolony se naštěstí netvoří. Město Meersburg projedu celkem svižně a sjíždím za řádkou aut k trajektu. Přemítám, jaká tam bude fronta a budu-li dlouho čekat. Avšak k mému překvapení má loď otevřený nájezd, a obsluha mi energicky ukazuje, ať rychle vjedu dovnitř. Na palubě mi lodník mávne k poslednímu místo vpravo, kam ladně zajíždím. Jen co vypnu motor, cítím, jak se loď dává do pohybu. Tak to je štígro a stihnul jsem to fakt na poslední chvilku. Rychle shazuji přilbu a beru do ruky foťáček, abych si stačil zvěčnit mizející severní břeh. Překvapí mi, jak je loď veliká a jede jak čert, díky čemu se za námi tvoří mohutná, zpěněná záďová vlna. To si nechám líbit a jsem nadšený, že jsem zvolil trasu s trajektem! Bawi nechávám po krátké úvaze opřenou na policajtovi, hlavní stojan by mi na houpající se lodi přišel míň stabilní. Sotva se stačím proběhnout k přídi a prohlédnout si loď, už se blíží kostnický přístav na druhém břehu. Rychle se tedy vracím k mašině, uklízím foťák a než si navléknu přilbu a bundu, první auta vyjíždí z lodi. Zapínám zapalování, nervózně čekám, než zhasne diagnostika ABS a pak šup, mačkám startér a hup ven z lodi. Stíhám to jen tak tak, aby auta v druhé řadě nemusela čekat. V Kostnici jedu alejí stromů nahoru do města a koukám se po odbočce na kemp. Měl by být poměrně blízko. A taky jo. Odbočuji vlevo a po chvíli přijíždím po prašné cestě do autokempu. Vypínám Bawinu, dávám prkýnko pod policajta a rychle se svlíkám z kůže. Není hic, ale mně je v kožených hadrech pořádné vedro. Rychle do kapsáčů a košile, nazout sandály a stavím stan. Pak znovu sedám na Bawi, protože chci vidět historické centrum města, Husův dům a Koncilhouse. Město není veliké, takže jsem v centru coby dup. Motorku nechávám stát naproti nádraží mezi mopedy, kde se za mašiny neplatí. Zámek na kotouč zůstal ve stanu, tak dávám na přední kolo řetěz, rukavice zamykám do kufru, přilbu k očku pod sedlem a jen s foťáčkem a prázdnýma rukama vyrážím na prohlídku města. Hledám Husenstraße a po pár minutách stojím před domem, kde mistr Jan bydlel v posledních dnech svého života. Jenže mám smůlu. Je půl šesté a muzeum zavírá v pět. Ťukám – nic. Fotím si tedy dům i uličku zakončenou středověkou věží Schnetztor s bránou a pokračuji v prohlídce města. Centrum je krásné. Třeba chrám Münster, česky Dóm naší milé paní. Mimochodem právě v něm byl při koncilu mistr Jan Hus souzen a odsouzen. Courám, čubrním a fotím, až dojdu ke Konzilgebäude, tedy budově Koncilu. V něm je dnes v přízemí luxusní restaurace. Ale mě krom ceny

 odradilo čišící snobství a tak volím otevřenou plovoucí hospůdku v přístavu opodál. Milá servírka mi nabízí pivo Shimmele, místní nefiltrovanou specialitu. Pivko je skvěle osvěžující a já s ním usedám na vyvýšenou boční palubu lodi s výhledem na Koncilní dům na straně jedné a na jezero a sochu Impérii na straně druhé. Cestou zpátky jedu jinou cestou a s jedním přeptáním jsem brzy zpátky v kempu. Mezitím si dvě baby postavily stan přímo vedle mě. Ale jsou v pohodě, tak neva. Beru si plavky a jdu si zaplavat. Voda v jezeře je teplá, ale studenější než byla v Chiemsee. Zato je dno daleko prudší, po pár metrech už nestačím. Osvěžen z jezera se vracím ke stanu a připravuji si véču. Než dojím, blíží se noc a tak vklouznu do spacáku a ještě čtu pár stránek ze Šňupce. Ale oči se brzy klíží, tak pokládám knížku, zhasínám baterku a mizím v Morfeově říši.

Denní nájezd 355 km.

Čtvrtý den

Nad ránem mi budí hlučné opilecké blábolení partičky tří mlaďasů, prochlastavších se nocí až k úsvitu. Zkouším usnout, ale moc se to nedaří, spíš je to převalování v polospánku. No, naštěstí po drahné době zpiti umlkají a já znovu usínám. Ale díky tomu nevstávám před sedmou, jak jsem původně chtěl, nýbrž v osm. Jdu si zaplavat, pak balím stan a v klidu snídám. Akorát místo v plánovaných osm vyrážím na cestu ve tři čtvrtě na deset. Projíždím městem přes Rýn a za řekou na druhé straně vjíždím celnicí do Švýcarska. Celník mi jen mávne, ani nemusím zastavit. Ve Švajcu se chvilku nejistě motám, než najedu na správnou silnici. Všechny cedule totiž ukazují k dálnici, ale já chci jet po silnicích. A hned od počátku je jasné, že byl můj výběr správný. Malebná krajina, kouzelné vesničky a malinká městečka jsou doslova pastvou pro oči. Ostatně když jsem u pastvy, tak pastviny oddělené elektrickými ohradníky vroubí silnici prakticky po celou dobu mé jízdy. Odhadem v polovině trasy k Lichtenštejnsku tankuji u malinké pumpičky Agip. Je plně automatická na kreditku, ale naštěstí mi místní paní vysvětluje, jak na to. Mimochodem, po tankování mi na účtu skoro deset dnů blokovali tři a půl tisíce, aby mi nakonec strhli 502 korun… Ale zpět za řídítka. Zatáčkovitá silnice s krásným povrchem svižně ubíhá, ale k Vaduzu přijíždím místo v plánovaných deset po půl dvanácté. Necourám se, jen je cítit, že jsem si přispal… Lichtenštejnsko mi architekturou připomíná spíš severní Itálii než Švajc a hlavní městečko Vaduz je velké asi tak jako Bechyně. Ani cedule označující město tam nemají. Ničím mi nezaujme, pěknou zahrádku kde bych si dal kafčo nevidět, tak jen koupím pár pohledů, cvaknu několik snímků a praskám to dál. Hranici se Švýcarskem profrčím, aniž bych si jí všiml. Domnívám se tak, že jí tvoří až horská středověká kamenná pevnost St-Luzisteig s malou bránou. Fotím si jí a pak vjíždím dovnitř. Celníci samo nikde, jen na druhé straně stojí jeden voják. Ptám se ho anglicky, zda jedu správně a on mi něco zadrmolí příšernou hatmatilkou. Spíš vytuším, že nejspíš ano, tak pokračuji v načatém směru a sjíždím zas dolů, do údolí. Po pár kilometrech se znovu objeví přehledné švýcarské značení, já se uklidním, že jedu správně a praskám to dál, horskými serpentinami směrem na Davos. Před ním zastavím u jezera, dávám si voraz, baštím připravený studený oběd a napájím se německou jablečnou limčou. Je krásně, cesta senzačně ubíhá, Bawina upaluje a za jízdy si spolehlivě přede jak spokojená kočka, řekněte, co víc si přát? Fakt úplná pohoda! Nu, oběd zblajznutej, půl flašky žbrďoly mi zmizelo v hrdle, beru přilbu a oblíkám rukavice a jedeme dál. Za Zernezem stoupá silnice na nejvyšší průsmyk mé výpravy, na Flüelapass, vysoký 2383 m.

Stavím před ním i na něm a dělám si fotky na památku a pak zas startér a jedu dál. Zatáčky, stoupání, vracečky, klesání, zatáčky, rovinky, zatáčky, zatáčky… Silnice se vine a klikatí snad do nekonečna. Bawina v kopcích krásně táhne, z kopců spolehlivě brzdí, silnice mají většinou perfektní povrch a gumy Michelin Pilot Road perfektně drží. K tomu fantastické výhledy vůkol. Připadám si, že jsem v motorkářském ráji. V dalším sedle Ofenpass 2149 m se ke mně na parkovišti přidává trojice Bavoráků sedlaná třemi kluky z Německa. No, kluky. Přes padesát jim možná nebude, ale cucáci to rozhodně nejsou. Dáváme se anglicky do řeči, brzy vtipkujeme a smějeme se.

Dva mají cesťáky R 1200 RT a jeden dvanáctku géeso. Kluci mi lákají, ať s nimi jedu delší cestou, že je to bezva serpentinka. Bohužel nevím přesně, jakou trasu mají v merku a taky mám před sebou ještě stopadesát kiláků, tři sta za sebou, tak po chvilce váhání odmítám. Ještě si udělámpár fotek, loučíme se a frčím dál.  Nyní cesta už stále klesá dolů, do Itálie. Občas projíždím krásnou středověkou vesnicí s úžasnými domy a křivolakými uličkami. Taky se znatelně oteplilo, když na moment přibrzdím kvůli focení, je mi okamžitě hrozné vedro. A tak moc nestavím, praskám to dál a stavím až na dotankování u Shellu v Bolzanu. Benzín je citelně dražší, ale nepřepočítávám to, stejnak beru plnou. Pumpař mi ještě radí kudy dál, pak stisk startéru, zaklapnout hledí a jedeme. Cesta odsejpá bez trablů, akorát za jezerem Hilm si nejsem jist odbočkou na č. 242, tak stavím na parkovišťátku ve vsi a ptám se nacestu mladší holky, co zrovna vylézá od volantu Mercedesky. Nejdřív kouká ostražitě, ale pak se usměje a ochotně mi ukáže cestu na Val Gardenu. A tak si to zasejc metelím dál. V horách naštěstí není takové vedro a taky už je pozdní odpoledne, takže už je cestování zase velmi příjemné. Do Cortiny d'Ampezzo přijíždím po šesté večer a začínám hledat autokemp. Ptám se postupně dvou týpků, ale ti nevědí nic. Tak kašlu na rady a prostě jedu pomalu po hlavní obcí a civím po cedulích. Na konci Cortiny vidím kýženou značku camp, odbočuji dolů s kopce a po chvilce zastavuji vedle roubenky u brány s nápisem autocamp Cortina. Ochotná holčina se mnou vyřídí formality, předá mapky a vydává chipkartu od brány. Pak ještě ukáže, kde si můžu rozbít stan, což taky jedu neprodleně udělat. Nebýt tolika namačkaných karavanů, byl by lesní kempík vcelku romantický místo. Ale i tak je tady hezky a hned za ním hlasitě šumí horská bystřina. Vybírám si plac s trošku měkčí zemí kvůli kolíkům, pak bleskově stavím stan a následně upaluju do místní Pizzošky na jídlo. Mám hlad jak vlk a žízeň jak pirát. Dávám si výbornou sýrovou pizzu s kapari a studený, točený pivko. Jídlo mi dají hned, slupnu ho a pak sedím, zvolna popíjím a přitrouble se usmívám, protože je mi ouplně blaze. Tak jsem to dal a jsem tady! Byl to nádherný den, celá cesta úžasná. Z těch 450 km denní porce bylo minimálně 300 km serpentinami doslova fenomenálním zážitkem. Po dlabanci dávám sprchu a před spaním si ještě ve spacoši při baterce čtu. Ale klíží se mi oči, zhasínám a za hukotu blízké říčky v mžiku krásně usínám. V noci mi několikrát vzbudí silný déšť, hlasitě bubnující na stan. Ale nikde nezatéká, tak spím dál. Jen stačím zaregistrovat, že prší tak silně, až to úplně přehlušilo šum horské bystřiny.

Denní nájezd 116 do Vaduzu a pak 338 do Cortiny, celkem 454 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE