Alpské jezírkování, aneb dva pankáči tankují super!

Den 2., středa 12. 8. 2015

Kolem sedmé ranní nás probouzí partičky cyklistů (že si nedaj pokoj takhle po ránu) a nás čeká další dobrodružství. To ale přeskakuju. Moje ranní dobrodružství (aneb kam Migel položí kabel, když spíme na parkovišti a všude mraky lidí) jsem musel vyřešit jako první. Mise splněna, detaily si nechám radši pro sebe.

 Dáváme číňana a kafe, pobalíme svejch pět švestek a po osmý ranní vyrážíme vokouknout starý město. Civíme na maják a Bavorskýho lva, který střeží vjezd do přístavu. Milovníci památek dají určitě palec nahoru věži Mangturm, bývalému majáku. Fotíme a mizíme pryč, než se vylodí to hejno japončíků z obrjachty, která právě zakotvila.

Nějak jsme zapomněli na ranní hygenu, tak ještě oplachujem šulíny na druhém břehu přístaviště. Lidi na nás koukají jak na blázny, ale to my jsme. Voda super, jen toho vývodu splašek, co vytejkal hned vedle nás, jsme si všimli, až po výlezu z vody. Ráfky čistý, jedeme dál.

Jsem zkušenej borec si řikám, tak jedu první, no a ejhle, omylem jsme najeli na dálnici. Ptáme se „četníka“, zda se dá sjet zpět a nelze. Neplánovaně kupujem Rakouskou dálniční známku a frčíme po E60 směr Lichtenštejnsko. Sjíždíme na prvním sjezdu na Feldkirch, tankujeme levnej rakouskej benzín a jsme ve Vaduz. Můžu si odškrtnout další zem, kde jsem byl, ale to je asi vše. Jinak mě tato zemička ničím nezaujmula. Všude mraky turistů, provoz a ceny taky někde jinde. Dáváme sváču v Mekáči a rychle pryč. Do Švajcu. 

Před hranicemi jsem zahlédl nějakou pevnost. Natěšen do hor jsem se zmohl jen na dvě fotky. Později jsem si vygůglil, že se jedná o hrad Gutenberg v obci Balzers. Tak ho vočíhnem příště... 

Pokračujeme po mírně stoupající silnici č. 28 téměř do Davosu, okolo jezera Davosersee pak odbočujeme vlevo, do hor. První passo, které určitě stojí za zmínku, je Flüelapass(2383m). Tady nahoře už je příjemně chladno. Motorkářů taky dost. Jára má takovou tu jiskru v oku, co jsem měl já před pár lety v Dolomitech. Zkouším prstíkem vodu v jezírku Schottensee, brr, tam bych nevlezl. Fotíme, rychlý cígo a jedem dál. V plánu máme výjezd na Stelvio a přes Caterinu na jih, na Gardu.

Přijíždíme k tunelu vedoucího do Livigna. Nevim proč, ale z nějakýho důvodu jsem nevěřil navigaci a byl pevně přesvedčen, že musíme právě tímto tunelem. Čekačka asi 20 minut a temnou ďourou ve skále vyrážíme do Itálie. Četl jsem, že se za tento tunel platí, ale po výjezdu ven nic, tak se připitomněle směju do plexi. Po pár kilácích mě u budky se závorou a víc než nemilou paní uvnitř, smích přechází. Platíme 11 E za moto. Otvírá se závora, Jára projíždí a zároveň s nim to profičel skopčák, kterej se nenápadně krčil za náma. Já než nasadil rukavice, tak mi baba zavřela závoru těsně před nosem. Tak jsem jí tam vyfoukal pavouky z Vincků, zašprechtil na ní porco dios, až tu pruhovanou kládu s nasranym ksichtem zase zvedla.

Jedeme dál podél Lago di Livigno, podél kterého je zaparkováno spousty karavanů, do Livigna. Pohled na tu čistou vodu se nedá popsat, ani se nedivím, že je tu tolik kempařů. Podle počtu lidí na pláži lze soudit, že sezóna je v plném proudu. Srpen no. 

Tankujem bezcelní superlevnej benzín za 1,05 E! Pokračujem přes passo Eira (2208 m) do Bormia, kde se na levé stráni právě rozhořívá požár. Kouř vidim ještě dlouho v zrcátku, hasičský auta byly slyšet ze širokýho okolí, tak snad to dobře dopadlo. Trochu mě překvapilo, že v každém hasičáku seděl pouze jeden hasič. Asi měli siestu.

Projíždíme lyžařským střediskem Santa Caterina a začíná další dávka zatáček. Jára se nějak rozvášnil a já mu skoro nestíhám. V duchu si řikám, jestli ho to tak chytlo, nebo se jen předvádí se zapnutou kamerou na hlavě. Vyjíždíme nahoru na passo di Gavia (2652 m), dáváme pauzu a já si v hlavě srovnávám, kde že je to Stelvio. 

Hledám v mapě a ejhle, nevěřil jsem navigaci a tak jsme ho minuli. Vhledem k pokročilému času rozvažujeme co dál. Vracet se na Stelvio nemá cenu a časově to prostě nezvládáme, takže pojedeme dál, dolů. V tomto místě jakoby se zastavil čas. Oproti Livignu plnému lidí, je tady klídek a pohoda. Možná že takhle večer už tudy jezdí jen joudové jako my. Krom parádních výhledů, vrhám zrak na jezera Lago Nero a Lago Bianco, ale už ani prstík nezkusím. Po projetí Gavia přehodnocuji své zkušenosti a posunuju jej na 1. místo v náročnosti. Několik zavřených zatáček, špatný výhled za zatáčku, ale taky úzká silnice s nekvalitním povrchem dodávají adrenalin do krve. Určitě doporučuju!

Stavíme na kafe a rozmyslet co dál u parkoviště karavanů Area Sosta Camper. Váháme, zda tu nezůstat a ráno se nevrátit na zmiňované Stelvio a jet jinou cestou. Kousek před námi je také passo Tonale, které také stojí za zhlédnutí, takže možností je spousty. Je to tu jako v ráji. Nakonec vyhrává původní plán dojet k dalšímu jezeru. Je 19:15, na Gardu to časově fakt nedáváme (3 hodiny do cíle), ale v mapě se nám zalíbilo jezero Lago d´Iseo, ke kterému to je po silnici SS42 kousek. Na místo dorážíme téměř za tmy. V městečku Lovere rychle nakupujeme u stánku s klobásama plecháče a hledáme místo na spaní. Tady už to nejde tak snadno a rychle, jako v Lindau. Všechny cesty končí cedulí „Privat“ a bordel to rozhodně není. Jezdíme sem a tam, až nacházíme dvě parádní místa hned u silnice na břehu jezera. Chvilku se jak dvě paničky v přechodu rozhodujeme, které je lepší, ale nakonec jsme to úspěšně zapíchli kousek od minivesničky Zú.

Dáváme píváky, rumíky a zbytky zásob z domova, koukáme na hvězdy, a znaveni usínáme za řevu cikád a svitu měsíce.

Najeto: 421,9 km. Ubytko 0,-

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE