Alpen Dolomiti Tour 2016

Cesta s cílem Passo dello Stelvio aneb Výprava za traktory – zdravice kovozemědělcům.

Alpen Dolomiti Tour 2016

Kapitoly článku

Účastníci:

Petr - Zimič (BMW) – navigátor (šlo mu to i z místa spolujezdce)

Pavel - Chorche (Yamaha) – opravář, který nemá co opravit (BMW nejde opravit)

Pepča - Joska (Yamaha) – kameraman s kamerou, která nefunguje

Tomáš - Tommino (Yamaha) – sběrač padlých duší

Tak na tuhle cestu se zapomenout nedá. Tedy ne, že by se na nějakou cestu s motokámošema dalo zapomenout, ale na tomhle tripu nás potkalo hodně nečekaného, veselého, ale i nepříjemného a možná i slza vzteky ukápla – o tom ví své hlavně Zimič a jeho Bohumil (rozuměj BMW R 1150R).

Ale popořádku…………

Bylo to někdy v dubnu tohoto roku, kdy se v mailu objevila zpráva od Zimiče, že připravuje akci s názvem DOLOMITI TOUR 2016. S radostí jsem uvítal (nejen já, ale všichni motokámoši) skvělý nápad a ihned se rozproudila živá diskuse na dané téma. To jsme ještě nevěděli, jak to celé dopadne. Termín výpravy byl určen na konec měsíce června.

Jak jsme se domluvili, tak se také stalo. Odjezdu však předcházela smutná zpráva, že výpravy nebude účasten Víťa Čeřovský - The Doctor, protože při skotačení na crosce si doskotačil až ke zlomenině ruky což mu připomnělo, že mládí se kamsi vytratilo a doba rekonvalescence je úměrná věku a stavu tělesné schránky – což mu, myslím, můžeme všichni ze své zkušenosti jen potvrdit. Ostatní pravidelní členové výprav se z různých důvodů na start nedostavili a tak jsme vyrazili ve čtyřech.

První co mě napadlo při zkoumání počasí bylo to, že děda Komárek se svým nezapomenutelným ,,chčije a chčije“ nás bude pronásledovat i letos – s deštěm to opět vypadalo celkem reálně a proto byly nepromoky zabaleny hezky pěkně nahoře na kufru, aby to nedalo moc práce, až se spustí lijavec.

23.6.

23. 6. 2016 ve čtvrtek jsem se svou ELVÍROU (Yamaha FJR 1300) čekal u garáže na kámoše, abychom vyrazili a to se také přesně v 13.15 hodin stalo. Vyrazili jsme směrem na Český Šternberk a hned za Kutnou Horou jsme pod vedením Zimiče malinko zakufrovali, ale byla to jen tréninková vsuvka. Zbytek cesty Zimič zvládl naprosto bravurně. Propletli jsme se kolem hradu založeném v roce 1241 Zdeslavem z Divišova a napálili jsme to na Tábor, České Budějovice, Linz a Salzburg rovnou do Kaprunu. Cestu nemá cenu moc popisovat, protože je notoricky známá. To se nedá ovšem říci o penzionu Baranek v Kaprunu, kde jsme měli zamluvené ubytování. V tomto směru to byla premiéra a nutno podotknout, že celkem vydařená. Po ujetí 482 kilometrů z Hlízova jsme ve 21.05 hod. zaparkovali u vchodu do penzionu. Ihned po vynesení kufrů začalo vybalování všeho, co by se vypít dalo a nálada stoupala úměrně s nadmořskou výškou. Ovšem úsměv na tváři poklesl Joskovi. Joska zjistil, že jeho kamera se nedá zapnout, tudíž z posezení u televize za dlouhých zimních večerů moc nebude a navíc se mu v kufru propíchla jedna plechovka piva a obsah nasákl do jeho výletních hadříků. To samozřejmě vyvolalo několik poťouchlých poznámek na odér oblečení a společně s prázdnou plechovkou letěla do koše málem i kamera s Joskovým jadrným komentářem k osobě, která mu kameru doporučila. No a tak se rozproudil večer plný zábavy a sdělování různých zážitků – reálných i trochu přibarvených a ani jsme si nevšimli, že doba pokročila a okna zůstala otevřena. To by nebyl až tak velký problém, ale s množstvím alkoholu v našich makovicích rostla i naše pivní tykadla a i zábava se stala hlučnější, což se nelíbilo nějakému soudruhovi rakouskému od vedle a trošku si postěžoval majiteli penzionu, který nám domluvil. Byli jsme překvapeni, že by i POLIZEI zavolali, kdyby se to opakovalo. A tak jsme okenice zavřeli, rolety zatáhli, v družné zábavě pokračovali a několik vtipných poznámek na adresu souseda rakušáka utrousili. Ráno jsme dělali jako že nic, poplkali jsme u snídaně a s poděkováním jsme se poroučeli.

24.6.

24. 6. 2016 v 9.30 hod. v pátek jsme konečně vyrazili ,,nalehko“ do skutečných hor. Trasa vedla z Kaprunu kolem Insbrucku do Livigna a do Trepalle, kde na nás čekalo ubytování. Celé to bylo koncipováno jako zahřívací kolo před tím známým „Passo dello Stelvio“. Nejdříve jsme museli překonat trošku nudnou dálnici, ale i to patří k cestě a potom jsme se za Innsbruckem u Imstu pomalu začali nořit mezi alpské velikány. Trasa nás vedla kolem Landecku, Pfundsu a u Martiny jsme vklouzli do Švýcarska.

 

Na území Helvétského kříže jsme všichni tak trochu podlehli blbé náladě, protože nebylo kde vybalit náš obvyklý gril na jednorázové použití. Měli jsme v úmyslu, tak jako na každé naší cestě, něco ugrilovat a posedět u teplého žvance. To se lehce řekne, ale ve Švajcu hůře provede, neboť jsme nechtěli býti popotahováni švýcarskými policajty za žranici mimo místa k tomu určená – a takové jsme na cestě nikde nenašli. A proto jsme v tu chvíli byli vděční za výběr produktů ke grilování, které se dají stlačit do krku i ve studeném stavu. Za tuto volbu si zaslouží dík Pavel Chorche Jedlinský – on to jistě předpokládal, jak nám to později u piva vysvětloval. Svůj gril jsem tedy nechal odpočívat (už se na tomto tripu nepoužil a tak s námi pojede někam příště).

Ovšem náš motokámoš Zimič začal tušit jakousi nemoc, či nějaký muribundus u svého Bohumila. Zadnice Zimičova zaznamenala jakési podivné chvění ze zadní části jeho stroje s modrou vrtulí a dle jeho vyjádření i sluchový orgán jeho zaregistroval jakýsi šustot v určité poloze při jízdě. I dali se na jedné zastávce všechny hlavy dohromady a začaly rozumovat co s tím.

 

V danou chvíli se samozřejmě nic nevykoumalo, páč stroje BMW mají silnou vůli dojet do cíle a v klidovém stavu nedával Bohumil o své případné nemoci ani zvukem a ani slzou olejovou vědět.

A tak jsme se protáhli alpskými cestami až do italského Trepalle, kde byl v ten den náš cíl. Dorazili jsme po ujetí 429 kilometrů v 19.00 hod. Zaparkovali jsme naše stroje v chladné garáži klidného taliánského pana domácího. Ubytovali jsme se v celkem útulném apartmánu. Byli jsme ubytováni u silnice, kterou velmi dobře znám, protože po ní jezdíme s rodinkou každým rokem do Santa Cateriny na lyžovačku. Byl jsem rád za pohled na tuhle cestu letní optikou.

 

Ihned po ubytování jsme se začali shánět po něčem tradičním, italském, dobrém, co bychom do vyhládlých krků poslali a játra svoje dobrým mokem počastovali. Hned naproti byla restauračka a tak jsme neprodleně vyrazili. Po usednutí ke stolu nás začala obsluhovat trochu starší seňora, ale nám to ani nevadilo a dali jsme se do konzumace místní kořky, točeného piva a i na večeři došlo. Potom už měl často slovo Joska, který s patosem zavzpomínal na dobu, kdy jezdil do ,,Itošky“ pro auťáky a jak pomáhal budovat jakési sídlo u Říma. Docela jsme se pobavili. A když přijeli soudruzi z Germánie na Hondách, tak prozměnu velmi poutavě povyprávěl  o strojích Pavel Chorche.

25.6.

25. 6. 2016 jsme po velmi chudé snídani (nikdo si moc proviantu z Kaprunu do kufru nedal) vyrazili v 9.00 hod. z Trepalle k vysněnému cíli celé výpravy. Vyrazili jsme směrem na Passo dello Stelvio, aniž bychom měli tuchy o tom, co nám ten den přinese. Zimičův Bohumil při ranním startu opět zvedl pomyslný, varovný prst a jeho písty se nechtěly nějak moc roztočit. Zimič však poklekl, poprosil, slzu nechal vsáknout do rukávu a Bohumil ho pro tuto chvíli vyslyšel, dostal rozum a roztočil svoje ležatý srdce.

Joska opět spílal dodavateli jeho nefunkční kamery. Tentokrát se ovšem mělo ukázat, že absence kamerového záznamu bude Josku ještě dlouho mrzet. A tak jsme vyrazili. To co nám přejezd průsmyku Passo dello Stelvio přinesl, to by nikdo z nás nečekal. Už když jsme se začali blížit k té vysněné metě, tak jsme potkali cestou tu a tam traktor. Nejdříve jsme si mysleli, že to je nějaký ojedinělý fanda, ale po příjezdu na vrchol průsmyku se úkazalo, že je to masová akce kovozemědělců z Rakouska, Švýcarska, Itálie a dalších zemí. Díky obrovské náhodě se nám podařilo vidět a zažít akci, která je ojedinělá. Viděli jsme stroje možná i 100 let staré a hlavně jsme zažili neskutečnou náladu, kolem celého blázince na Passo dello Stelvio. Pro názornost přikládám několik obrázků z přejezdu průsmyku.

 

Průsmyk jsme si důkladně projeli a vyrazili jsme na zpáteční cestu do našeho základního tábora v Kaprunu. Cestou jsme se zastavili v italském Meranu, kde došlo k tomu, že jsem koukal po foglech či co a nechal si odjet ze zastávky u pumpy všechny tři motokámoše (díky provozu v místě nešlo vypálit hned za nimi). Sledovat provoz, nenabořit to někam do něčeho a ještě hlídat kam kolegáčci zahnuli, tak to se mi úplně nepodařilo. Navíc se mezi nás nacpali nějací Germáni a já v provozu viděl nad autama jen helmy jezdců před sebou. A tak jsem ztratil všechny tři z dohledu a na dálnici minul odbočku na TIROLL, kam se kámoši nasunuli. No co budu komu vyprávět – to zase byla zkušenost. Mohu na základě tohoto zážitku doporučit všem, aby si všichni pro podobné případy vzali do náprsní kapsy alespoň základní mapu cesty a ráno dohlédli na to, aby baterka v mobilu byla v kondici. Určitě se vyplatí se zklidnit, zastavit se a vytočit skupinového navigátora s žádostí o nevedení ke skupině. No ono se to lehce řekne, ale hůř provede. Značení silnic ve městě malinko jiné, než je našinec zvyklý (skoro žádné), provoz jak kdyby všichni makaróni zrovna táhli na dovolenou a z toho vyplývající nemožnost zastavit na křižovatce a porovnat si směry atd. Zkrátka jsem byl v danou chvíli v prdeli. Začal jsem se potit víc a víc a do toho mi sladkým hlasem v telefonu Zimič oznámil, že si dají v bufáči za městem pivo a párek a ať je dojedu na cestu číslo SS441……….. Tak jsem se musel dát do klidu, zastavit, nabrat správný směr a v klidu je dojet, nebo to napálit na dálnici rovnou cestou do Kaprunu, což se mi jednu chvilku zdálo jako nej řešení. Jenže to bych se ošidil o průjezd vysokohorskou krajinou. Při jedné zastávce (abych pohovořil s navigátorem) mi ke všemu ještě upadla ELVÍRA – tedy málem, protože jsem ji chytil na poslední chvilku a vydrbnul ji zpátky do svislé polohy. Leč zase jsem si při tom nějak pohnul mojí svíčkovou a jednu chvíli stál nad mašinou zkroucenej do pozice připomínající harfu a s mžitkama před očima. Naštěstí se člověk domluví rukama a prstem po mapě mi nějaký talián (přifrčel si to ke mně na Vespě s cigárem v hubě a se skořápkou šlohnutou snad Calimérovi) ukázal cestu (mimochodem tu, po které jsem několikrát už jel). Chlápka jsem pozdravil, pochválil jsem mu Vespáka – to aby řeč nestála a vypálil jsem na ten TIROLL. Našel jsem bufáč a v něm tři nažraný a nachlastaný motokámoše – jeden s párátkem mezi zubama, druhý s plechovkou nealko piva a ubryndanou bradou a ten třetí?? No nebudu to celé popisovat. Radost nad shledáním přebila všechny chmury a hnedle byl důvod vysrknout večer nějaké to pivko navíc s tím, že zase bude o čem povyprávět.

No jo, ale ukázalo se, že není ten den všem trablům konec. Posunuli jsme se do Soldenu a tam se ukázalo, že Zimičovo přání dojet domů na Bohumilovi zůstane nevyslyšeno. Strojek s modrou vrtulí se zadrhnul a ložisko zadního uložení odmítlo pokračovat a milý Bohumil si i olejíčka ukáknul (viz foto).

 

Opravář Chorche vyřknul nemilosrdný ortel a začal hledat po kapsách dávku EXTÁZE, aby Zimičovi náladu trochu vylepšil. Tohle opravit nešlo. Naštěstí se to stalo ve městě u čerpací stanice, takže nezbylo než domluvit se s obsluhou na uskladnění motorky s tím, že si Zimič pro svého miláčka dojede příští víkend. Tím mohla začít zatěžkávací zkouška mojí Elvíry a v pelotonu tak zůstaly pouze spolehlivé stroje značky Yamaha – ladičky jsou zkrátka vyladěný. Zimič nastoupil na tandem a vyrazili jsme. Do penzionu v Kaprunu jsme to měli nějakých cca 200 kilometrů. Ten den jsme urazili celkem 457 kilometrů a na základnu dorazili v 19.50 hod. A tak se stalo, že z bujaré pitky, kterou jsme si slibovali po našem shledání v Meranu, nic moc nebylo. Důležité ovšem bylo, že si nikdo nerozbil hubu a všichni jsme byli OK.

26.6.

26. 6. 2016 -  poslední den motovýletu se dá shrnout do několika málo vět. Po snídani jsme se zabalili a Zimič, který byl nechtěnou hlavní postavou tohohle motovýletu, si domluvil s majitelem penzionu uskladnění svých zavazadel do doby, než si je vyzvedne, až si pojede pro svůj nepojízdný stroj. Nasedli jsme a vyjeli, tentokrát v opačném pořadí, kdy jsem jako maximálně zatížený jel první.

 

Několikrát nás vystrašil temný mrak a i na nepromoky došlo, ale nějak jsme tomu ujeli a po několika zastávkách a 512 kilometrech jsme dorazili do Hlízova. Předtím jsme se v Malíně rozloučili s Joskou (nešťastným to kameramanem, který svému dodavateli kamerové techniky po příjezdu domů zcela určitě zvedne ptáka z vajec) a Chorchem, kteří to rozjeli rovnou k domovu. Po příjezdu ke garáži se Zimič s jistým problémem vysoukal z místa spolujezdce (přece jen pětistovka kilometrů se na jeho, již letitém, podvozku malinko podepsala) a těžce usedl do židle – tentokrát s nohama u sebe a peprnou hláškou o přirovnání k dámskému přirození. Později se přiznal, že v teple své kanceláře s potěšením seděl s nohama nataženýma v rovnoběžné poloze a bezmyšlenkovitě civěl na palce u nohou………….

Co dodat?? Motovýlet to byl vydařený a i tentokrát jsme zůstali věrni zásadě o PRAVIDLU ŠŤASTNÉHO NÁVRATU. Hlavně, že se nikomu nic nestalo.

Něco málo statistiky: celkem jsme ujeli 1.880 kilometrů na trase Hlízov-Kaprun-Trepalle-Passo dello Stelvio-Kaprun-Hlízov. (kolegové ujeli víc o kilometry na místo srazu, které bylo v Hlízově). Tankovali jsme za průměrnou cenu benzínu BA 95 29,19 Kč/litr (v detailech cestopisu je uveden pouze přehled nejdražších tankování v jednotlivých zemích - proto se zde uvedená cena malinko liší od průměru z cen uvedených v detailech). Moje Yamaha FJR 1300 si vzala 5,85 litrů/100 km, což je víc, než slušný výsledek, vzhledem k režimu v jakém cestu absolvovala. V souvislosti s tankováním se udála ještě jedna nepříjemnost. Tankovali jsme ve Švýcarsku u samoobslužné benzinky SHELL a soudruzi švýcarští si zablokovali na našich účtech jakousi jistinu ve výši 3.785,85 Kč, přičemž si částku za natankovaný benzín strhli okamžitě z účtu. Muselo se to reklamovat v bance a jistinu banka odblokovala po cca pěti dnech. Podotýkám, že to celé se stalo naprosto bez jakéhokoliv upozornění při placení kartou. Je to velmi nemilá zkušenost – pozor na to a je lepší platit u samoobslužných benzinek radši hotově.

Celý motovýlet vyšel na cca 10.000,- Kč (benzín, ubytování, jídlo, útrata, trička).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.36
Známkováno: 14x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist