Alča 2012

cedule „Piazza San Marco“. Tak tohle bude asi ono. Loďobus přiráží a my nastupujeme. „Nezdá se vám, že

 jedeme na druhou stranu?“ povídá Pekys. „Určitě se jede jen otočit“ odpovídám. „Hele 

a proč 

tady na tom skladišti nabírá další lidi?“ „No asi jsme to trochu podělali...“ Loďobus na náměstí Sv. Marka dojel, ale ne přes kanál Grande, nýbrž druhou stranou. Co vám budu povídat rozhodně jsme toho viděli dost a dost. Jako pár příkladů můžu uvést zvláštní skladiště, průmyslovou zónu, přístaviště obřích trajektů a další kus průmyslové zóny. Skvělá prohlídka Benátek. Ale co, jsme na náměstí sv. Marca a to je hlavní.
  

Hledám nějaký dárek pro ségru k narozeninám, všude plno kýčů zaručeně „Made in Venice“. Je jí 8, takže beru náramek a neřeším. Prodavač ale řeší. Povídá mi, že mi bude určitě slušet. Do toho se vkládá Pekys: „Yes of course, he's gay!“ Prodavač nasazuje tón opilého úchyla a rozjíždí svoje. Okamžitě stojí vedle, objímá mě okolo ramen, a posílá mi sposuty lichotek, jak mi to sluší, jak jsem překrásný, a že je volný. Na náramek mi dává speciální růžovou taštičku se srdíčkama. Nakonec se omlouvá Janině, že mi prostě nemohl odolat, protože by se ke mně hodil stejně víc on :-).
Následuje svačina v parku a výstup na Campanilu. Vystojíme frontu, odevzdáme 8€ a můžeme se nahoru svézt výtahem. Schody nejsou. Nahoře fouká silný Benátský vítr, ale rozhled je výborný. Okamžitě máme přehled o Benátkách. Vidíme dokonce i jak místní suší prádlo. Korunu tomu dává obrovská rána, která se ozývá nad našimi hlavami. Je pravé poledne a zvony začaly bít.  Campanilu určitě doporučuju, za tich 8€ to rozhodně stojí. Zbytek dne trávíme procházením Benátek. Je zde spoustu obchodů, přeplněných hlavních tříd i krásných zapadlých uliček.

Den 7. - Neshody

Podruhé se rozdělujem, kluci měli v plánu výlet do Modeny do muzea Ferrari a my 

Za tátou dorážíme v klidu a celý zbytek dne si užíváme.

Den 8. Válečka u bazénu

Koukám na sms: „Prave jsme se probudili na nejakym poli v kukurici, malem nas prejel 

traktor. Jeli jsme do noci. Napiste kde jste, my vas najdem. Pekys“
Zbytek dne proválíme u bazénu. Na pláži nikdo není, protože vítr zvedá písek do očí. Večer jedeme na čumendu do centra Caorle, Janís zkouší Pavlíkovo MT-03 a zjišťuje, že tohle je přesně ta motorka pro ní.

Den 9. Anabáze

Naloděni na motorky máváme nahoru na balkon tátovi a všem, u kterých jsme byli

 ubytovaní. Na pozdrav pořádně protočím plyn. Pak jednička a rána jako kdyby mi 20 kladiv prašitlo do převodovky. Ta jednička tam šla moc brzo :-) .  S ostudou odjíždím směr Udine. Krásné rychlé rovinky, ale Janina mi vzadu začíná usínat. Jsem nervózní. Menší výměna názorů a jedeme dál. V Udine svačíme na 

parkovišti u Lidlu. 

Hranice na Slovinsko překračujeme společně, pak se trošku trháme, a nacházíme se asi až po 80 km. 
„Slovinsko je krásné, připadá mi jako Česká republika. Lidé vypadají chudší než v Itálii, přibližně na stejné úrovni jako doma, a proto mi to přijde o trochu osobnější.  Příroda je nádherná.“ To mi běží v hlavě když míjím Kobarid. Když ale spatřím řeku Soču, nevěřím

 svým očím. Něco tak nádherného se každý den nevidí. Ledová voda zahalená do syté modré skáče přes kameny ve vymletém údolí. Přes ní vedou polorozpadlé mosty a všemu tomu nádhernu vévodí okolní hory.  Připadám si jak v ráji. Nezastavit na chvíli u řeky by byl hřích, tak děláme pauzu na svačinu. Pekys napouští vodu dole u řeky a Janís na mě volá: „ Kdepa máš klíče od motorky?“ „No někde... tady... Ty vole!“ Naštěstí je drží v ruce. „Příště dávej pozor Tome.“ usmívá se.
Výjezd na průsmyk Vršič je skvělá zábava, zatáčka za zatáčkou. Je to takové passo Pordoi, akorát na rozbité silnici a mezi vzrostlými jehličnany. Nahoře si jdu koupit nálepku na plexi k budce se suvenýry. Paní povídá něco Slovinsky s místním chlapíkem. Chvilku mi to šrotuje v hlavě a nakonec ze mě vypadne: „Vy mi rozumíte?“ A ona Slovinsky odpoví, že ano, co si přeji. Tak jsem spokojený a povídám s ní česky. Prý tady její ovčí kamarádka je březí a je škoda, že tu nebudeme zítra, protože zítra už budou ovčátka. :-)

 Je 5 hodin odpoledne a my stojíme na benzínce ve Villachu. „Tady ten tunel se dá objet, říkal to ten motorkář, pak se napojíme, zaplatíme Tauren tunel a můžeme mastit až domů.“ „A dáme to?“ „No sice prší, ale myslím. že jo.“ to ze mě mluví ten hřejivý pocit „už jsem skoro doma“ . Kluci jedou koupit dálniční známku, já oblékám motorku do nepromoků a valíme po dálnici domů. První placený tunel skutečně objíždíme přes průsmyk Katschberg. Druhý platíme. Pak už se blížíme k Salzburgu...Dálniční tmu prořezávají světla protijedoucích aut, napravo se točí město Salzburg a mě se přivírají víčka. Jedu dál, snažím se bojovat. Janina to ale vzdala a padá. Šíleně se leknu nahrbím se a uleví se mi, když jí cítím na svých zádech. Zdálo se mi to nebo sebou škubla, protože se jí zavřely oči? To je teď jedno, klepu se a bojím, aby se to nestalo znova. Jedu 80 km/h v pravým pruhu, modlím se, ať je někde výjezd. V hlavě mi běží: „Vydrž, prostě vydrž!“  Chce se mi křičet. Hrozně se o ní bojím. Výjezd, blinkr, odbočka, stojíme. Janís slézá a já za ní. Bere mě vztek a chci jí vynadat, pak se mi ale udělá špatně a sedím na silnici opřenej o motorku. Všechno se to otočilo. Myslel jsem, že Janina nezvládne další cestu, ale jsem to já, kdo to nedává. Snažím se to rozdýchat, v tomhle stavu bych neuzvedl ani krabičku zápalek. Za celý den jsem snědl jen bagetu z benzinky a pár rohlíků se salámem v Udine. „Kluci asi nás tu budete muset nechat, za zatáčkou je kemp, když sem plánoval jinej výlet, tak sem si ho tu našel a myslím, že jsme právě tady.“ Po krátkém rozhodování se loučíme: „Dobře, tak se hlavně vklidu ubytujte a dejte se do kupy, my pojedeme a zkusíme, kam až to půjde.“ „Mějte se a dobře dojeďte!“

Beru posedních pár sil a jedeme hledat kemp. Kemp, jsme našli, jdu na recepci, Janina čeká u motorky. Na recepci přichází studená sprcha. Bohužel, májí plno... Vracím se směrem k motorce a když vidím Janinu, jak na mě kouká a čeká, co řeknu, začínají mi téct slzy... Je mi v tu chvíli moc líto, že sem nebyl schopnej postarat se o ní. Janina je ale silnější, a tak se mě snaží dát do pořádku. Trochu mi to pomáhá, jedeme 100 m zpět k pensionu a ptám se na cenu. 80€ pro dva. To nedáváme. Chvilku paní z pensionu volá do kempů, ale já už nemám na to hledat jinej kemp. A pak se jí na rtech rozzáří úsměv, koukne na mě a povídá. „Ještě je tu jedna možnost, jestli chcete. Postavte si stan u nás na zahradě, ráno skočte zaplatit do kempu, můžete se tam i umýt, s vedoucím kempu jsme přátelé.“ Mockrát jí děkuju, opravdu nás zachránila.Stavíme stan na zahrádce před restaurací a na stolku vedle nás přistávají dvě piva. „That's for you.“ povídá nějaký Němec sedící s manželkou kousek vedle. Piva v nás zmizí jako nic a já jdu poděkovat tomu chlapíkovi. „Hey, You look like that was fucking day!“ povídá. Odpovídám, že jo a chvíli probíráme cestování, motorky a všechno možný. Usínáme rychle.

Den 10. Přesun domů

Ráno vstáváme nabití energií a po ranní hygieně vyrážíme k domovu. Česká Republika nás vítá deštěm. Okolo druhé odpolední jsme doma a užíváme si horkou koupel.
Zpětně jsme se dozvěděli, že kluci do Hradce dojeli také až druhý den, a to kvůli ztrátě mobilu. Chvíli ho v noci hledali a pak se na další cestu už vykašlali a přespali někde při silnici.

Epilog:

Když se teď ohlédnu, po minulé dovolené jsem si představoval tento styl cestování asi jako Hurvínek válku. S frází „To nějak dáme“ jsem plánoval denně 300 km přesuny v horských průsmycích. Jasně, spousta z vás si dává i delší kilometrové porce, ale každý se přece někdy učil. A pro mě byla tahle cesta jednou obrovskou zkušeností. Snažím se z chyb poučit, ne je ignorovat.
Napsal jsem i o pár stinných stránkách cestování na motorce a nejspíš ne jen na ní. Myslím ale, že tohle k cestování prostě patří a nemělo by se to opomínat. Možná právě kvůli tomu si o mě budete myslet, jaká jsem rozmazlená slečinka, jenže já chtěl ukázat lidem, že to není jen o krásných výhledech a nekonečném zážitku z řízení motorky. Ale právě ty těžší chvíle dělají cestování to, čím je.
Zajímá mě Váš názor, proto pište do komentářů. Pište všechno. Zajímaly by mě i názory ohledně fyzické přípravy na cestování a správného (hodnotného!, ne přehnaně zdravého) stravování. Díky, že jste to dočetli až jsem a ještě tu mam vzkaz pro ty, kteří teď plánují svojí první delší cestu: „Jen směle do toho!“