Alča 2012
Text: Prachy | Zveřejněno: 21.2.2013 | Zobrazeno: 38 061x
Cestopis vedoucí skrz Alpská údolí i průsmyky až k teplým nížinám Středozemního moře tu není ničím novým. Podobnou cestu vykonalo už nespočet motorkářů a nespočet sem o ní také napsalo. Proto se necítím jako žádný objevitel, dobrodruh nebo snad průkopník. Přesto by měl být tento cestopis něčím jiný. Nepřečtete si o stravovacích návycích lidí ze Severní Ameriky, neshlédnete panoramatikcé fotky z And, ani nezjistíte, jak se žije v orientálním světě. Ale můžete sledovat, jak mladý muž plný iluzí, očekávání a snů vstupuje do světa cestování na motorce. Jak objevuje radosti i strasti tohoto stylu cestování. Klidně si uvařte čaj, vyberte svého oblíbeného hudebního interpreta a pusťte se do čtení.
Kapitoly článku
Prolog
Sedíme u piva a jíme maso. Najednou mě napadá: „Jak pojmenujem tuhle cestu?“ „Co třeba Itálie 2012“ navrhuje Pekys. „Ne, to je moc nudný, navíc to mají takhle všichni.“ Chvilku všichni přemýšlíme, ale nic originálního nás nenapadá. „Alča!“ prohlásím nakonec vítězoslavně. „Alča? Proč proboha Alča?“ ptá se mi Janina. „Protože je to takový milý, hodný jméno.“ „Tak teda na Alču“ připíjíme si. To ale ještě netuším, jak nám (nebo alespoň mě) naše hodná Alča nakope zadek.Kdyby se někomu nechtělo číst celý cestopis, může strávit 12 minut u fotofrafií:
Den 1. - Dlouhá cesta do klína Alp
Vstávám v pět ráno. Venku pomalu svítá a já rozlepuji oči. První paprsky sluníčka prosvicují žaluzie, ale i přesto jsem naštvaný. Na tenhle den jsem čekal celý rok a musím si ho takhle zkazit! Budíček je totiž naplánovaný na sedmou, tak se snažím ještě zabrat. Povede se mi to až po hodinně a půl.
Pekys s Pavlíkem přijeli z Hradce už včera, tak jsme grilovali nějaký maso, padlo pár piv, ale byla neděle. Notáři měli zavřeno. Proto po snídani, sbalení a vytažení našich autobusů z garáže, jedeme do Klatov a já běham od notáře k notáři a snažím se nechat si potvrdit protokol o půjčení vozidla. „Zavřeno z důvodu dovolené“, „Přijdu hned“ hlásají cedule na dveřích a mě to přestává bavit. Naštěstí jedna pracující notářka v Klatovech přece jen existuje, tak můžeme vyrazit.
Mezitím připlouvá odnikud šedé „nic“ , které zakrývá oblohu. Silnice začíná vlhnout, naše nálada lehce klesat, ale jedeme vstříc našemu cíli. Táhne nás totiž něco, co každý z Vás zná. Pocit, který je plný očekávání mísícího se s radostí a špetkou respektu. Jedeme přes kopce Šumavy zahalené do těžké bílé mlhy. Připadá mi jakoby se nebe snášelo na moje ramena. Je asi 11 hodin a dostávám hlad. Zastavujeme tedy v Deggendorfu. Pomalu na mě doléhá únava z probdělého rána, tak si sedám a šetřím oči opřený o motorku.„Jestli chcete jet tímhle směrem, nejezděte na Passov, ale vemte to po 20 z Landau. Je to okreska, není tam taková nuda, je hodně dobře značená a budete tam přibližně tejně rychle.“ radil mi v květnu majitel pneuservisu, kam rád jezdím. Proto jedeme po silnici č. 20 a ukrajujeme další a další kilometry. Silnice je opravdu výborně značená, ale je tu jeden problém. Kamiony. Funguje to tu asi takhle: Předjedete kamion, jedete tak 2 min a dojedete kolonu asi 5 aut a před ní co? Kamion. Když to všechno předjedete, po 2 minutách dojedete další a další.
Zjišťuji, že si s klukama stylem jízdy docela vyhovujeme. Já vedu, oni stíhají a přitom je nebrzdím. Mám z toho radost, podřazuji, otáčím plyn a vjíždím do protisměru. Je to krásná, prázdná, přehledná rovinka lemovaná listnatým
lesem. Ohlídnu se doprava a vidím předjížděné auto. Pak vracím pohled dopředu a vidím další auto! Šedivý, bez světel a letí přímo na mě. Prudký brzdy. Vpravo plno. Je to jako věčnost, než se ten pruh vedle uvolní. Zapluju zpátky a auto naproti mě míjí. Projíždí mnou pocit „Fakt si to podělal“ a rozdejchávám to. Kluci se mě pak na benzíně ptají, co jsem tam blbnul, že jsem začal předjíždět proti autu. Odpovídám ji, že jsem ho vůbec neviděl, protože ta šedá splynula se stínem lesa.Objížďka. Jedeme podle šipek. Najednou šipky nejsou. Asi po 10 km se dostáváme do města. „Zeptám se na cestu, ve městě bude spousta lidí“ myslím si. Město je však prázdné. Nikde ani noha. Pak zahlídnu starší paní na zahrádce, pleje záhonek. „Hello. Can you tell me, where are we? What is the name of this city?“ Z jejích vrásčitých bezzubých úst se ozývá jen němčina. Zkouším to ještě jednou, ale nezbývá mi nic jiného než povolat Janinu. Jako jedinná z nás umí německy. Promluví na ní, paní odpovídá, ale Janina se tváří sklesle. „Promiň Tome, ale týhle paní opravdu nerozumim.“ Zkouším tedy taktiku nazvanou „Já blbec, ty blbec.“ Ukazuji si na hruď a povídám: „my“. Potom ukazuji do mapy a povídám: „kde?“ Její odpověď je ale zase zašifrovaná v hatmatilce. Pak mi bere mapu a začíná po ní kroužit prstem. Snažím se pochopit, co tím myslí, ale nakonec volím poslední taktiku, kterou mám jen pro výjmečné případy. Kývu, střídavě říkám „Yes“, „Ano“, „Ja“ a snažím se jí vzít mapu. Ale paní nepolevuje. Z úst se jí hrnou další a další nepotřebné fráze a mapu drží příliš pevně. Nakonec nás ze zajetí staré paní zachraňuje o málo mladší motorkář, který zastaví a anglicky mi na mapě popisuje cestu. Mockrát mu děkuji, uklízím mapu a odjíždím. Ještě se ohlédnu za starou paní, ale ona už tu není. Dodnes nevím, jestli jsme jí urazili, ona se vykašlala na záhon a šla domů trucovat nebo jestli si šla pro Anglicko – Německý slovníček.
Počasí už je delší dobu nádherně slunečné. Jedeme zrovna někde na jih od Inzellu a děje se tu něco neskutečného. Silnice se už dávno zanořila do hor, ale najednou se do
Projíždíme ulicemi Zell am See a užíváme si pozdní odpoledne. Koukám na Alpské
Máme postavený stan na břehu Zeller See a večeříme pizzu z kempu. Bohužel nám náš zavazadlový prostor nedovoluje vézt si zásoby jídla ani na jeden den. Cestujeme ve dvou
Den 2. - Grossglokner a cesta do Cortiny
Otevírám oči a žádné bubnování kapek deště neslyším. Ulevuje se mi. Z vedlejšího karavanu se ozývají zvuky, které spoustu starších lidí v kempu jistě znechucují, já je však neřeším :-) . Rozepínám zip stanu, venku je zataženo, ale je vcelku teplo a neprší. Všichni se scházíme u snídaně, někteří méně, někteří více rozespalí a kecáme. Panuje veselá nálada, tak balení utíká poměrně rychle. Když si ale pak uvědomíme, kolik jsme strávili času včerejším rozbitím a dnešním sbalením našeho tábora, jsme trošku zklamaní. Představa byla totiž někde jinde. Tři hodiny je opravdu moc a tak pospícháme do Zell am See pro svačinu a pro benzín.
Kluci nakupují, já pozoruji spousty nabalených motorek mířících na Hochalpenstrasse.
Sjíždíme z rychlostní silnice směrem na Grossglocknerské údolí a zaplouváme do nekonečné fronty. Manipulace s naloženou motorkou a se spolujezdkyní není žádý med. Nepomáhá mi k tomu ani fakt, že dosáhnu na zem jen špičkama. Snažím se poctivě spojkovat a docela se mi to vede. Kolona se trošku uvolňuje a my si můžem užít trochu srandy. Než jsem vyjel, bál jsem se, že bude problém s váhou motorky i při vyšších rychlostech. Že bude přední kolo nervózní. To se mi naštěstí nepotvrdilo a kluci nadšeně povídají to samé.
Před námi se objevuje Grossglocknerská mýtná brána. Tak tady to začíná... Vlastně ono už to začalo dole, krásná silnice, překrásné skály a šumějící ledovcové potoky. Přemýšlím nad fórem na m.cz, jak se tam spousta lidí chvástá, že je to tu profláklý, co všechno se jim to tu nelíbí. Nic proti nim, ale je mi absolutně volný, co si kdo myslí, tohle je prostě paráda! Za branami jen na chvilku zastavujem, domlouváme se, že si dáme spicha nahoře a každý si užíváme Hochalpenstrasse po svém. Sem tam předjíždím Pekyse nebo Pavlíka, pak fotím a oni předjíždí zase mě. Stoupáme po horské stěně a údolí pod náma se propadá a propadá. Najednou jsem nahoře. Sakra, to bylo ale rychlý.
Čekáme na Pavlíka a Pekyse a společně vyrážíme zdolat Eddelweispitze. Teda pánové a dámy... Tohle jsem vážně ještě nežral. Co jsem si ráno prožil v koloně byl slabej odvar toho, co jedu teď. Příkrá silnice, úzký zatáčky, strmý srázy a k tomu všemu se jede po kostkách. Děkuju meteorologickýmu bohu, že mi k tomu nepřidal ještě déšť. Je to samá spojka a samý strachem vyvalený oči, z který že tý stráně to pošlu dolu. Nahoře přichází úleva. V klidu si zaparkuju sundavám helmu a v tu ránu se přiřítí Pekys. Nabere jedinou hroudu sněhu co tam je, zapadne v ní a ucpe příjezd na parkoviště. Jdeme toho provokatéra vytáhnout, protože řidič z auta za ním se na něj tváří dost nevrle. Najednou ale Pekys volá: „Ne! Nechci vytáhnout! Nejdřív mě vyfoťte, on počká!“ Takže se vracíme na moto pro foťák, Pavlík Pekyse fotí a konečně ho jdeme vytlačit. Ještě, že ten v autě nebyl Čech, asi bychom dostali vynadáno... :-)
Chvíli se kocháme tou krásnou vysokohorskou přírodou, já lepím trofej na plexi a pak pokračujem dál. Pekys točí vodu na Hochtoru, Janís nám ukazuje kde před pěti měsíci lyžovala. Odbočujeme ještě na Kaiser Franz Josefs Höhe, kde je to zase absolutní paráda, jako všude tady. Pak už ale pomalu opouštíme Hochalpenstrasse a valíme směr Lienz.
V Lienzu chceme nakoupit nějaké jídlo, ale protože je moc velké horko, necháváme to až na Cortinu. A tak pokračujem. Jedeme směrem, o kterém se domnívám, že by měl 
ýt správný a sluníčko z nás pomalu, ale jistě vysává energii. Když spatřím ceduli Cortina d' Ampezzo, jako by mě polila živá voda. Sluníčko už se schovává za horské štíty a my jedeme dál skrz jehličnaté lesy okolo jezera Lago di Misurina. Tohle jsou jiné hory, geolog jsem nikdy nebyl, ale je to na nich vidět. Jsou snad ještě krásnější než na Grossglockneru. Jsou to Dolomity. Před námi se otevírá údolíčko se spoustou domů. Vjíždíme do Cortiny. Už jen najít kemp a spát.
Tak to asi nebude jen tak. Kemp jsme našli a po chvilce proplétání mezi stromy dokonce i kousek trávy pro stany. Když Pekys začal česky nadávat, že tu není dost trávy pro oba stany, od sousedů se ozvalo: „Pánové, pozor na svá slova, všech těch 20 stanů je českých...“ . Tak jsme se pro jistotu s tou starší paní hned seznámili, zjistili jsme, že je to kuchařka z cestovní kanceláře Alpina, a že zrovna čeká, až se vrátí její strávníci z výletu. Poradila nám, kde v Cortině najdeme obchod, protože ten v kempu byl už kompletně vykoupený.
A tím nám vlastně naše večerní starosti začaly. Jen tak v tričku jsem vyrazil s Janinou na nákup do Cortiny. Pár kilometrů uběhlo hned, obchod jsme našli taky dobře. Stihli jsme to dokonce půl hodiny před zavíračkou. Jenže, vešli jsme dovnitř a ani kousek pečiva. Hledali jsme všude, ale ani prd. Všechno už vykoupili hladoví Italové i hladoví turisté.Nakoupili jsme alespoň 4 instantní polévky a se smutnými myšlenkami, že to do zítra nějak budeme muset přežít, jsme vyrazili zpět. V kempu jsme pověděli tu špatnou zprávu klukům. „No nedá se nic dělat, pustíme se do toho.“ povídá Pekys. Jenže tohle slyšela naše sousedka kuchařka: „Koukejte, já denně vařím pro 30 lidí a někdy to pořádně neodhadnu. No, zbylo mi tu něco málo od včera, kdybyste měli zájem...“ Okamžitě se nám všem rozzářily oči a já skoro brečel radostí. Přinesla nám plný hrnec těstovin s omáčkou a k tomu ještě hrnec slepičí polévky. Tohle jsme fakt nečekali. Moc jsme jí poděkovali, já jsem začal ohřívat jídlo a všechno bylo hned veselejší. Darovali jsme jí na oplátku alespoň čokoládu, určitě by si zasloužila mnohem víc, ale moc jsme toho u sebe neměli.
Když jsem ohřával jídlo, upadl mi kus těstovin do písku, ale protože jsem nechtěl dostat po tak dlouhým dni vynadáno od přítelkyně (pánové, znáte to....), tak jsem to rukou oprášil a hodil to tam zpátky.
„To je nějaký divný, něco mi v tich těstovinách křupe.“ povídá Pekys. „To bude nějaký tvrdý koření, stačí to spolknout.“ vypadlo ze mě. „Tohle ale není žádný koření Tome.“ doráží na mě Janina. Tak se tedy přiznávám. „No dobře, spadlo mi to do toho štěrku, tak jsem to tam hodil zpátky a teď je to s kamenama.“ Všichni vybuchli smíchy. Nedokázali pochopit, proč jsem to nevyhodil a proč mají teď s kamenama celý těstoviny. Tady vznikla hláška cesty. Od té doby bylo všechno jídlo „s kamenama“ .