Na mopedu na pohodu... do Říma a zpět.

Den první - sobota

Se dnem odjezdu mám vždy potíže. Nejsem schopen to nikdy udělat tak, abych ráno vstal a vyrazil. Ne snad že bych byl pomalý, ale spíše mám na přípravu velmi málo času a z toho důvodu to většinou nestihnu do noci vše nachystat. Nejinak tomu bylo i nyní. Ovšem tady to byl přímo extrémní případ. Od brzkého rána jsem se snažil dokončit přívěsný vozík, který nebyl ještě zcela svařený. Jediné, co jsem měl nachystané, byl moped samotný.

Celé dopoledne tedy ještě svařuju, brousím, lakuju. Kolem oběda se zdá, že už bych mohl začít balit. Ovšem pořád vyskakovaly nějaké drobnosti, které bylo potřeba udělat. K balení se dostávám o půl třetí. Nato, že jsem chtěl původně vyjíždět v 9 h, je to velká prohra. Někteří mne přesvědčují, ať posunu odjezd na nedělní ráno. NE. Snažím se udělat vše pro to, abych dnes odjel. Kolem čtvrté mě už uhání kamarádi na velkých motorkách, kteří mě chtějí vyprovodit. Balím tedy velmi rychle a při tom jsem i zapomněl na několik důležitých věcí, které jsem následně na cestě nutně potřeboval. Odjíždím před místní hospodu Zubr, kde probíhá focení a odjezd před obecní úřad, kde probíhá rozloučení s paní starostkou Janou Bačíkovou a ostatními přáteli.

Při loučení se mi draly slzy do očí. Raději jsem rychle skočil na moped a vydal se směr Hodonín, kde budu překračovat hranici na Slovensko. Kluci mě doprovází rychlostí 35-40 km/h. V Ratíškovicích po pár kilometrech jim děkuji a loučím se. Posílám je, ať se jedou ještě projet. Musel jsem ještě změnit směr jízdy. Otočil jsem se a jel jsem přes Milotice do Skoronic. Tam byla moje rodina na oslavě narozenin. Probíhá rychlé loučení a nyní již nabírám směr Hodonín. Měním si peníze a už upaluju na Slovensko.

Jedu po silnici číslo 2, takzvaně po staré, na Bratislavu. U Lozorna sjíždím na vedlejší silnice a jedu směr Děvín. Tam však již nedojedu a sjíždím k řece Moravě, kde stanuji. Noc je krásně teplá. V daný den bylo vše perfektní, až na mé bolavé levé oko. Vlétla mi do oka nějaká nečistota, oko mi celý den slzelo a dost bolelo. Na cestu jsem si koupil kapky, tak snad to bude v pořádku.

Den druhý - neděle

Opravdu super den a konečně byl bohatý i na zážitky. Například jsem dosáhl rychlostní top s károu a to 57,6 km, musel jsem ušlapat do kopce celkem tak 10 km, rakouský důchodce mne pohostil a podaroval, poprvé jsem tankoval.

Ale postupně. První zážitek byl přejezd cyklo mostu u Děvína. Slušně vychován jsem moped zdechl a most-lávku přešlapal. Rázem jsem se ocitl v zemi císař pána Josefa. Rychlost stroje není závratná, ale je příjemná. Je spousta času hledět po okolí, či jen tak přemýšlet o čemkoli. I když jsem si řekl, že nebudu stroj přepínat, tak mi to prostě nedalo. Jedu a motor přede jak za mlada, jako by mě pobízel, abych za to vzal. Tak jsem za to vzal a po rovince 57! To je super výkon. Ovšem kopce, to je jiná kategorie. Stoupavost mopedu je limitována v této sestavě a zátěži někde kolem 10-12% stoupání. Pokud je to úsek několik desítek metrů - tak to dám, v opačném případě musím šlapat spolu s motorem nebo tlačit. A to se v neděli několikrát stalo.

Cedule 5 km zatáčky a stoupání 14%. A do ři.., jsem si řekl. Mohl jsem se vrátit a zkusit štěstí jinudy. Kdo mě zná, potvrdí, že se nerad vracím (viz Šumava a strom přes cestu). Tak jsem přidal a šel do toho! První tři kilometry jsem poctivě pomáhal motoru šlapáním. I já i stroj máme své limity, které přišly po oněch 3 km. Odpadl jsem u nájezdu k domu u silnice. Popadal jsem dech a rozhodl se dát si něco na posilněnou. Vytahuji vařič a fazole s klobásou. Najednou se z protějšího domu ke mně blíží Wolfgang, místní důchodce. Neuměl česky, já německy a přesto jsme si dobře pokecali. Požádal jsem ho o nabití telefonu v jeho domě. Při návratu ke mně, když už jsem do sebe hrnul fazole, vidím, že něco nese. Donesl mi 0,5 l vody, energy drink. Energy okamžitě posílám do těla, aby pomohl s tím šlapáním. Po jídle mi Wolfgang umyl ešus, odnesl odpadky a při cestě zpět opět cosi nese. Dalších 1,5 l vody a luxusní mapu Rakouska v super měřítku. Ukazuje kudy jet, abych nemusel moc šlapat. Moc mu za vše děkuju, fotíme se a vyrážím.

Netrvá dlouho a dávám vrchol cesty. Je tam motorkář na Harley a jen nevěřícně s úsměvem kroutí hlavou :). Dolů to jde samo. Náročné kopcovité úseky si vybírají daň v podobě vysoké spotřeby paliva cca 2,6 l/100. Musím tankovat a tím utrácím prvních 6 euro. Závěrem dne opět utrácím v Grazu, kde v Mekáči kupuju burgr, kafe a hledám sezení s 220 V. Následně jedu hledat spaní. V poslední chvílí se podařilo pár metrů od hlavní silnice. Rozbalím vše potřebné a rozcházím mobilní internet v tabletu, co mi na cestu podarovali kolegové z Bartechu. Je 23:30 a jdu spát. Vypadá to v noci na déšť.

Den třetí - pondělí

Den opět plný všeho, co k takovému dobrodružství patří. Například jízda v deští, policejní kontrola a následný doprovod, abnormálně vysoký denní výdej peněz a další.

Ráno začalo vcelku obyčejně. Hned jak jsem otevřel oči, vytahuju špunt z matrace, na které ve stanu spím. Jak mě začne následně tlačit podloží, tak vylézám ze stanu a začínám snídat. Z předchozího dne mi od Wolfganga přišel vhod domácí jablečný koláč. Pojedl jsem, pobalil a vyjel nemaje ponětí o času. Typoval jsem minimálně 9 h.

V noci zapršelo tak, že se na silnici od projíždějících aut pěkně prášilo. Po několika ujetých kilometrech začalo i pršet a zcela přestalo až v Itálii. Jelikož jsem trouba a nevzal si moto kalhoty, byl jsem brzy promáčený.

Sypu si to svých 40-50,  když se najednou cesta rozšiřuje na rozměr naší dálnice. Úsek je dlouhý pouze 5 km, ale 300 metrů před koncem mi dochází benzín. Beru z káry kanystr a leju plnou. Kde se vzali, už tam byli. Četníci. Vylezli a přeptali se co je, zda porucha. Odpovídám, že mi pouze došel benzín, ale už je to ok. "My vás doprovodíme a za 300 m sjeďte vpravo." Tak jsem udělal, i mi zapnuli majáky. No a teď jsem čekal to nejhorší, co mi mnozí věštili doma před odjezdem. Policista začal nenápadně: "Odkud jste, z jaké země?" To je jasné, že jsem mu neřekl Japonsko. "Máte velký problém," pokračoval. Dělám blbého, ale opravdu mi to docvaklo, až mi to řekl. "Jel jste po silnici, kde je minimální rychlostní limit motorových vozidel." A jéje, už jsem v duchu přemýšlel kolik to tak bude stát. Druhý četník zatím chtěl dokumenty. Dal jsem mu řidičák a pojistku od mopeda. Nemluvil anglicky, ale upozorňoval druhého kolegu, že nemám spz. Načeš jsem začal vysvětlovat, že je to vlastně v pořádku. Pak padla z jejich strany otázka kam jedu. Říkám na Villach a pak do Říma. Jen tak se koutkem pousmál. Četníci však na předchozí prohřešek nezapomněli. "Kolik máte peněz?"

Co teď mám mu říct, že mám 300 euro? Vždyť mi je vezme. Zkusím to cestou chudoby a odříkání. V ten okamžik mi lítaly v hlavě takové pochody, když z ničeho nic moje ústa řekla: "Mám opravdu hodně málo," a ukázal jsem na moped s károu. Tvářil jsem se u toho asi tak bolestně, že mi vrátili veškeré doklady, popřáli mi pěkný výlet do Říma.

Mezitím se však pěkně rozpršelo. Zastavil jsem tedy na OMV, kde jsem dotankoval již druhý kanystr, ve kterém míchám koktejl s olejem od Luboše Skládala. Zalezl jsem do čerpačky, kde jsem si dal velký kelímek kafé. U toho jsem byl opět připojen s telefonem na 220 V. Byla to skvělá příležitost napsat zážitky z neděle a zavolat rodině a kamarádům.

Když ani po hodině nepřestávalo pršet, optal jsem se pumpařky, kde bych mohl splašit nepromoky. Poslala mne do blízkého Intersportu, kde mi kočka ochotně vybrala, co jsem potřeboval. A jsem se tvářil sebevíc zoufale, slevu mi nedala. Nepromok stál 90 euro. Za tak moc jsem vyžadoval alespoň fotku, jak v tom jsem pěknej u svého oře :).

Po dalších dvou hodinách v chladném dešti jsem výdaje už nelitoval. Od rána jsem měl poprvé pocit, že to dnes do té Itálie dám. Bylo to hlavně tím, že už mi nebyla taková zima. Peugeot jel jak šlak, asi ten dobrej olej Repsol od Luboše. Chci mrknout kolik valím a ejhle, Sigma tachometr odešel. Dostala se do něho voda. Ani nová ultra drahá baterka za 5 € nepomohla. Měním i baterky ve světlech na káře. Za dva dny to už skoro nesvítilo. A opět za to beru.

Po pár km vidím první ceduli s "I" v oválu. Super, hranice je kousek. Trvalo to další hodinu, ale v 17:00 jsem dorazil do Itálie. Z přechodu to bylo desítky km pořád z kopce. S mopedem jedu na čtvrt plynu a určitě jsem jel 45-50 km/h. Po cestě dolů si všimnu pěkného vodopádu kousek od silnice. Točím se přes plnou čáru a jedu tam. Hledím na vodu, jak se dole tříští. Udělám fotku a valím ven z hor. Zanedlouho potom hory opravdu končí a přede mnou je úplná placka, jak u nás u Kolína.

Čas běží a smráká se. Chtěl jsem do kempu, ale nic nebylo. Opět tedy venku, kdesi na pěkné uzavřené louce kousek od silnice. K večeři jsem si dal chilli con carne, k tomu vacenovský chleba, který je od soboty pořád ok. Došlo i na kořalku od Jirky Sabáčka, jelikož jsem tím chtěl podpořit prokrvení mých studených nohou.

Další den bych chtěl dobýt Benátky. Né ty nad Jizerou!

Den čtvrtý - úterý

Tento den začal obyčejně, aby se postupně stal hororem, který byl nakonec přemožen rájem.

Vstávám, budí mě chlad od nohou. Konec spacáku je promočen durch. V noci sprchlo. Rozepínám opatrně stan a očekávám to, co tam nevidím. Je zataženo a to fest, ale zatím neprší. Oblékám se, že půjdu uvařit snídaní a v tom se spustí déšť. Měním plány a snídani vynechávám. Snažím se zachránit suché, co se dá. Stan motám s kalužemi vody.

Vyjíždím a nevypadá to dobře. Oblačno a déšť, kam jen oko dohlédne. Levé oko mě již nebolí, ale vidím přes něho na dálku rozmazaně. Jedu několik hodin v dešti. Podmínky se zhoršují natolik, že zastavuju cca 4 km od Benátek. Stojím na polo uzavřené čerpací stanici. Čas využívám vařením, nabíjením telefonu z osamělé zásuvky , kde bylo 220 V. Trochu je mi z toho na nic, že jsem celý promoklý a nemám se kde usušit. Volám rodině, aby mi dodali energii. Nezbývá než vydržet.

Po dvou hodinách čekání už jen kape, tak jedu teda na ty Benátky, když už jsem tu. Porušuju dopravní značení a po mostě Svobody, který jediný Benátky spojuje s pevninou, jedu po stezce pro chodce a cyklisty. Na mostě byl silný provoz a koleje. Měl jsem strach z pádu, tak raději riskuji pokutu. Okolí Benátek je hodně škaredé. Průmysl, dráty VN, letiště, bordel. Parkuji moped přímo v Benátkách na VIP parkovišti, co nejblíže to jen jde. Beru parkovací lístek a zavírám ho do krytu mobilu. Vyrážím na památky. První kanál s mostkem dělám foto. První gondola dělám foto a pak je to všude stejné. Chtěl jsem dojít na náměstí svatého Marka, ale znechucen ze špíny, smradu a tun lidí se otáčím na velikém mostu a prchám ke stroji.

Při odjezdu z Benátek je již polojasno a při přejíždění mostu na pevninu jsou v dáli vidět Alpy se zasněženými vrcholky. Od teď už to je jen lepší. Po půl hodince vysvlékám nepromoky, aby uschlo oblečení pod nimi. Udělalo se opravdu nádherně. Jedu, když tu náhle...

Moped se zavlnil jak had. Jdu na brzdy a už tuším, co mne čeká. První defekt. Moped tlačím pár desítek metrů na nájezd k domu místních hospodářů. Kolo je venku za pár minut a jsem v šoku! Pneu mi propíchla kancelářská sponka. Bohužel než jsem si ji stačil vyfotit, tak letěla do kopřiv. Mezitím, co spravuju stroj, se mi na slunku suší stan. Drze na mne při opravě doráží pes o velikosti zakrslého králíka. Zanedlouho mám vše v kupě a vyrážím dál.

Poslední úkol dne je najít dobré místo na noc. Kemp ani jeden, tak opět beru zavděk kousek travnaté plochy za domem k prodeji. Stavím stan ještě před západem. Ani jsem si v první moment nevšiml, že u stanu rostou fíky. Následně trhám a koštuju. Některé plody již byly dobře jedlé. Vařím dvojitou večeři. Nejprve hovězí guláš, který následně zajištuji fazolemi s klobásou. Jako aperitiv posloužila kořalka od Jirky Sabáčka.

Den, který zkraje vypadal jako utrpení, byl opravdu v druhé půlce úplným rájem. Proto trpělivost na vašich cestách!

Den pátý - středa

Ráno jsem se vzbudil při úsvitu. Beru telefon a fotím. Je nádherně jasno, čeká mne slunečný den. Díky tomu nikam nespěchám. Lelkuju, píši článek z předchozího dne. Vařím, suším, telefonuju. Když jsem zabalený k odjezdu, je po deváté hodině. Na cestu si trhám několik fíků :). Po cestě ještě neodolám a z přilehlého sadu si beru jedno jablko a jednu hrušku.

Nabírám směr hory, národní park Foreste Casentinesi. V oblasti je zakresleno mnoho kempů, tak snad už... Vyrážím od městečka Codigoro s úsměvem na tváři, jelikož neprší a svítí slunko.

Přijíždím po několika hodinách k úpatí hor. To je to, kvůli čemu jedu do Říma. Tato část Itálie je nádherná. Do hor se pouštím kousek od Imoly. Je to nádhera taková, že ji nedokážu na vás přenést. Kopečky tak akorát, pinie, sady, vinice a ta vůně. Pořád tu něco voní. Buď jehličnany, nebo něco jiného. Poprvé v životě vidím sad s kiwi. Nefotím však skoro nic, mám posledních pár procent baterie.

Jedu první passo. Je to prostě ono, za čím jsem jel. I přes to, že musím šlapat, je to super. To samé druhý passo. To třetí, to byla kapitola sama o sobě.

Třetí passo - nádhera nesmírná, jak pro oko, tak pro motorkáře svezení perfektní. Nový asfalt a buď levá pravá při svahu, nebo úplné vracečky na terasách. To je teprve cesta nahoru. Opět musím šlapat několik úseků. Dojíždím na vrchol, kde je několik motorkářů. Někdo se směje, jiní hledí. Kochám se výhledem do krajiny. Než stroj vychladne, sedám na něho a jedu dolu. To byla taková senzace. Ani s velkou motorkou bych si to tak neužil. Rychlost 50+ a vracečky až od vozíku létaly jiskry. Opravdu svezení nejlepší doposud. Hlasitě a upřímně jsem se v helmě chechtal. Tak se mi to líbilo.

Jak jsem sjel dolu, bylo na čase zamířit do kempu. Beru směr a jedu. Opět stoupání do passa. Do kempu je to 15 km. Odpočítávám každý metr. Je to opravdu strk a skoro pořád šlapu. Na sedmém kilometru mi bez varování zhasl motor!!! "A jé," bál jsem se nejhoršího. Poškozené kladívko zapalování. Loni jsem kvůli tomu zůstal nepojízdný u Dukovanské elektrárny. Sundávám kryt zapalování a zjišťuji, že kladívko je ok. Nepátrám po dalších věcech a měním svíčku Brisk za NGK od Luboše Skládala. Nahazuji motor a jedu. Chvilku se mi zdálo, že to i lépe jede do kopců. Cedule kemp. Jedu tam. Je zavřený. Sakra moped vařenej, já k smrti ušlapanej. Nic, jedem dál. Se zavřenými kempy se to opakovalo ještě 2x. Nevím, proč alespoň neoddělají ty směrovky u cest, když to není v provozu.

Jedu do posledního kempu. Pokud i ten bude zavřený, jedu na louku. Ztrácím svou mapu, asi mi za jízdy vypadla. Orientuju se podle názvů, které jsem si zapamatoval. Z ničeho nic začal vynechávat motor. Byl jsem z toho nervózní, protože to doprovázely prapodivné zvuky. S tímto hendikepem jedu dalších 30 km do kempu, který byl otevřený. Dojíždím za šera, unavený a to fest. Odměnou mi však byla teplá koupel, studené pivo a elektřina pro nabití všeho, co vezu. Vařím večeři a piju ono studené pivo.

Zítra budu více fotit, když budu mít telefon na 100 %.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE