Ledový ostrov 2015

V Evropě je poměrně málo míst kde se dá jezdit legální offroad. Právě proto jsme se rozhodli pro Island, je to jedno velké offroadové králoství.

Ledový ostrov 2015

Kapitoly článku

Sedím na okraji kráteru a tiše zírám. Musím se už po několikáté sklonit a tiše žasnout nad silou a jedinečností matky přírody, která mě zde na každém kroku znovu a znovu udivuje svou majestátností a fascinující krásou. 

Rozhodnutí o cestě na Island padlo na opačné straně Evropy kdesi ve sluncem sežehnuté Albánii kde jsme chcípajíce vedrem při teplotách přes +40° snili o tom jak a kde by se daly offroadové trasy jezdit za trochu příjemnějších teplot. Není tajemstvím, že legálních off cest a tras v té naší pravidly a nařízeními svázané evropě moc není a tak rozhodnutí vydat se na ledový ostrov padlo poměrně brzy. V rámci času a možností jsme začali pročítat všechny možné články o Islandu, o jeho geologii, podnebí, a přírodních krásách a zhruba po roce a půl jsme zjistili,že je toho tolik,že se to nedá za 14dnů na ostrově skoro vůbec stihnout. Ano  právě tolik dnů jsme si mohli dovolit být pouze tam, zbytek dělal trajekt  a cesta do přístavu do Dánska a pak to samé zpátky domů celkem tedy 21dnů což byl strop, více dovolené jsme já ani brácha nedostali. Poměrně důležité bylo zjištění, že trajekt je potřeba zabukovat hned zkraje roku což jsme také učinili. Dá se prý sehnat i těsně před odjezdem,ale nedá se na to  100% spolehnout a tak jsme raději vsadili na jistotu a objednali jej již koncem ledna …........

Každý kdo měl někdy v ruce nějakou lepší mapu islandu ulpí pohledem na Ring road č.1. Tato profláknutá okružní silnice táhnoucí se kolem celého ostrova je z 99% pokrytá asfaltem a v ničem si nezadá s většinou evropských silnic. Ponejvíce turistů také po této silnici ostrov objede kolem dokola a tím to pro ně končí. Plni nadšení,že byli na Islandu!Ano i tam je celá plejáda vodopádů a lávových polí, dokonce i gejzír a nějaké ty kouřící čmoudíky, ale není nic skličujícího než autobus Japonských turistů, kteří se vyřítí  k vodopádu s tablety a smartfouny a loví jednu selfie za druhou.

Docela jiná kapitola je Islandské vnitrozemí. Drtivá většina silnic je šotolinová gruntovka, ale mnoho cest je pouze trasa vyjetá po pemzových pláních a lávových polích prošpikovaná brody různé obtížnosti. Pokud chce člověk vidět tu drsnou nádheru, tu opravdovou majestátnost  a různorodost Islandské krajiny, musí po těchto cestách vyrazit do nitra ostova. Teprve tam pochopí jak mocné procesy tvoří onu úchvatnou krajinu. Na jedné straně ledovce a ledovcové řeky na druhé pak sopky se svými krátery a lávovými poli, které se táhnou kilometry daleko, pláněmi vyplněnými pemzou a sopečným popelem a to vše obklopeno panoramaty hor, no prostě úchvatná podívaná. Toto vše je možné si na Islandu vychutnat a zažít na vlastní kůži.

Další kapitolou je Islandské počasí. Je fakt nevyzpytatelné. Samozřejmě, že jsme se snažili zjistit kdy je nejvýhodnější doba na expedici. Kdy je nejméně dešťů, kdy je nejméně sněhu, kdy vanou nejslabší větry a jakým směrem nejčastěji,kdy panují naopak nejvyšší teploty a jsouce vybaveni těmito zjištěními jsme naplánovali den D na 8. srpen a to proto,že tento měsíc má mít poměrně stálé počasí s teplotami kolem +20° , minimem srážek a slabšími větry. Bohužel jsme pak na vlastní kůži zažili, že realita je úplně jiná, nebál bych se použít slova naprosto příšerná. Ale o tom až později.

Dále bych napsal něco krátce jak jme se vybavili na cestu. Nejprve něco o našich strojích. Proběhla o něco důkladnější údržba,promazání ložisek, výměna řetězové sady včetně gum v unašeči rozety a přezutí pneu. Po předchozích zkušenostech jsme se rozhodli opět  pro pneu E09 DAKAR a byla to fakt dobrá volba. Tyto pneu zvládli i 1300km dálničního přesunu do Dánska za teplot přes +30° s plně naloženou motorkou aniž by špuntů nějak výrazně ubylo. Dále bych chtěl vyzdvihnout montáž vyhřívaných heftů což se později ukázalo jako velmi dobrá investice. Na dno kufrů jsme přibalili náhradní duše,lepení,kompresůrek,základní klíče, kombinačky, nasa pásku a plastové stahovačky. Co se týče oblečení dost špatně se odhaduje co na sebe, když se balíte při teplotách kolem +38° které tou dobou u nás panovaly a tudíž jsem zapoměl kulicha a zimní rukavice. Naštěstí motorkářské hadry suplují poměrně širokou škálu oblečení. Dále jsme vezli stan, karimatku, spacák a plynový vařič. Co se týče jídla jsme se, po zjištění cen na Islandu, rozhodli vzít s sebou na každý den jedno teplé jídlo od Adventuremenu, které se nám již dříve velmi osvědčilo. Samoohřevné kapsle jsou fakt úžasná věc. Takže suma sumárum to dělalo na každou moto skoro 45 kg bagáže.

No motorky máme nabalené, info v hlavě v mapě i v navigaci, odhodláním jsme přímo nabušení a tak můžeme klidně vyrazit na cestu.
    Cestu do severodánského přístavu Hirtshals popíši pouze zevrubně, jelikož není problém si ji vygooglovat. Zvolili jsme co nejrychlejší trasu a tudíž jsme jeli po dálnicích. Na sever čech, v Teplicích poslední tankování za české. Jako bonus koupen Energy drink Monster. Poté Drážďany a kousek za nimi přespání na hulváta u pumpy na parkovišti vedle motorek. Tento den celkem zhruba 300km. Dále pokračujeme Berlín, Hamburk, Flensburg tam přejíždíme do Dánska, pokračujeme dále směr Padborg, Aalborg, Hirtshals. Celkem asi 1100km. Jelikož na trajekt se najíždí poměrně brzo ráno, zvolili jsme variantu dorazit do přístavu už večer, tam se vyspat v kempu cca 2os., 2 motorky 38,- € a poslední čas trávíme okukováním všech možných offroadů, karavanů a trošku se zarážíme nad tím, že nikde nevidíme žádné motorky.

 

Po přespání ve stanu odjíždíme poměrně brzy ráno kolem 6. hodiny na seřadiště a tam to přichází. Tam začíná naše cestovní horečka opět stoupat, protože všude kolem nás se houfují ryze offroadová expediční vozidla opásaná hliníkovými nášlapy proti zapadnutí a na plácku o velikosti půlky fotbalového hřiště je naštosováno kolem stovky endurových motorek a jak už to tak na takových akcích bývá převažuje jednoznačně BMW GS a tudíž se na napakovaných Tenerkách stáváme středem zájmu. Skoro všichni si krátí poslední desítky minut před naloděním okukováním motorek a debatou o tom co má kdo projeté, kam se na Islandu chystá, jen škoda že nikde nejsou žádní naši krajané. Samotný nájezd do trajektu je takový malý chaos. My máme největší obavy z mokrých ocelových nájezdů, aby nám to tam neustřelilo. V lodi vyjíždíme do prvního patra a pánové, kteří řídí samotné parkování nás staví podél zdi na náš vkus až velmi natěsno, že se skoro kolem motorek nedá ani projít, natož je pak zakurtovat, ale nakonec i toto zvládáme a s takzvanou příruční bagáží odcházíme hledat naší kajutu. Kajuty jsou z důvodu úspory financí zvoleny pro devět lidí. Trošku jsme z toho měli strach, ale ve finále slouží pouze k přespání a tak to ani moc neřešíme. 

Samotná plavba trvá dva dny a dvě noci a krátíme si jí dolaďováním itineráře, procházkami po palubě, koupáním v bazénu, relaxací v sauně a pozorováním toho, jak se rapidně mění a zhoršuje počasí. V polovině cesty je zastávka na Fayerských ostrovech, což je po celém dni nudy docela vítaná změna a my z paluby pozorujeme ruch v přístavu.

 

Druhý den ráno netrpělivě vyhlížíme islandské pobřeží. Bohužel je mlha, loď ze všech stran bičuje studený déšť, ale my jsme stále odhodláni, že si tuto naši expedici užijeme za každého počasí. Po odkurtování motorek a menších zmatcích při vyjíždění z lodi naše suché Mitas E09 Dakar poprvé smáčíme na islandské půdě a bohužel ještě netušíme že lesknoucí se mokrý povrch našich pneumatik nás bude provázet doslova a do písmene každý den. Je zima, 9 stupňů a na naše helmy tiše bubnují dešťové kapky.
    Z přístavu jsme zamířili proti směru hodinových ručiček na sever ostrova. Prozatimní cíl byla řeka Jökulsá na které je spousta přírodních krás, kaňony, vodopády, ze kterých nejznámější je Dettifoss. V blízkosti tohoto vodopádu jsme našli levný kemp, ve kterém ale defacto nic nebylo,jen kadibudky a tekoucí voda (studená) a ten se nám stal na čtyři dny domovem.

 

Posléze se ukázalo, že to byla dobrá volba neboť z tohoto kempu všemi směry vedly zajímavé trasy na kterých toho bylo hodně k vidění. Na sever od kempu velkolepá přírodní atrakce kaňon Ásbyrgi, již zmíněné vodopády a na jih hlavní cíl naší cesty strato vulkán Askja a místo kde trénovali američtí astronauti při programu Apollo přistání a pobyt na měsíci.

Žádné jiné místo na naší planetě nepřipomíná povrch našeho nebeského souputníka tolik jako okolí tohoto strato vulkánu.

 

Přímo k sopce vede offroadová trasa přístupná pouze vozidlům 4x4 na které je i několik brodů. Již samotná cesta do těchto míst je jedna velká podívaná. Poprvé vidíme lávová pole, pemzové pláně a pisty na kterých se nám Tenerky krásně vrtí pod prdelí. Poprvé si také zkoušíme jaké to je letět po těchto písčitých a pemzových pistách vosum pětek.

 

 

Cesta k samotnému kráteru je asi pěti kilometrový pochod po sněhových pláních. Záleží ovšem na počasí. Po roztátí sněhu se tyto pláně stanou plnými popela škváry a pemzy. Samotný kráter je tak obrovský, že jej skoro nelze přehlédnout na druhou stranu, protože se nám ztrácí v mlze. Na okraji velkého kráteru se nalézá jeho mladší a menší bratříček Viti, který vznikl při poslední erupci v roce 1875. Pro zajímavost v tomto kráteru je voda teplá skoro 40°C a samotný velký kráter vyplněný jezerem je zamrzlý. Tato offroadová trasa je dlouhá tam a zpět 200km a proto jsme byli rádi, že jsme vystačili s benzínem. Opět chválíme velké nádrže na Tenerkách. Takovýchto tras do vnitrozemí ostrova jsme měli v plánu hned několik a terénní kilometrový nájezd měl převažovat nad asfaltovým, ale jelikož nám zde již týden v jednomu kuse prší a cesty vnitrozemím jsou prošpikovány spoustou brodů, ve kterých poměrně často máčíme naše již tak mokré boty a oblečení, začíná nám být neustálé vlhko nepříjemné a tudíž od těchto tras pomalu začínáme upouštět. Již několik dní si nemáme kde usušit naše věci a pomalu a jistě začínáme spílat nevyzpytatelnému Islandskému počasí. Raději volíme poměrně rychlý přejezd ostrova na jeho západní část, kde podle přepovědi panuje slunečné počasí. Vjíždíme na severoamerickou tektonickou desku, cestou nás trápí déšť, nízké teploty (min+3°,max+12°) a stále sílící vítr. Cestu si zpestřujeme zastávkou u web kamer do kterých máváme a naši blízcí doma nás vidí na notebooku u bazénu při teplotách atakující +40°. Po pár stovkách km dojíždíme na samý západ ostrova,ano tam kdesi za oceánem je Amerika. Samotné pobřeží s černými plážemi působí dosti pochmurným dojmem a spolu s bičujícím větrem  a občasným deštěm je to dokonalá ukázka zákona schválnosti neboť zde bylo ještě před pár dny slunečno a skoro bezvětří. Sami domorodci nám říkají,že nepamatují takhle studené a deštivé léto.

 

Navečer rozbíjíme tábor v malém kempu a když trochu zmírní déšť jdeme se i projít po oněch černých plážích. Běháme po černém písku jak malí kluci a smějeme se jak příboj zahlazuje naše stopy. Na plážích je spousty naplavených kmenů a jelikož na Islandu skoro žádné stromy nerostou usuzujeme,že dopluly z Ameriky nebo z Kanady. Hodiny ubíhají, večery na ostrově jsou díky vysokým zeměpisným šířkám dlouhé a my se vydáváme do stanu, sundaváme nepromoky které bereme už jako samozřemost každého dne, a zálézáme do navlhlých spacáků pevně věříce,že zítra bude počasí lepší. Realita je ale zcela jiná. Islandské počasí opět ukazuje svoji krutou tvář a kolem 3h ranní nás budí hukot oceánu a kvílení vichřice. Náš stan stěží odolává náporům vichru a po několika desítkách minut se začínají ohýbat a praskat laminátové tyče, už to nemá tvar kupole jen jakýsi patvar a my máme docela vážné obavy, aby nás to neodneslo do oceánu který je od nás pár desítek metrů. V leže se oblékáme a pokoušíme se vylézt ven aniž by se stan nafoukl a uletěl. Po vyplazení se ven svými těly zatěžkáváme to plápolající beztvaré monstrum. Není slyšet vlastního slova a tak se posunky a gesty domlouváme, vytahujeme kolíky a děláne ze stanu velký balík který odpoutáváme a společnými silami přenášíme do drnové chajdy která slouží jako kuchyňka a pro nás se stává po zbytek noci útočištěm. Asi po čtyřech hodinách vichřice slábne a ráno utichá a tak napakujeme motorky a prcháme z tohoto bohem zapomenutého místa které bylo zatím tím nejdrsnějším co nás na naší expedici potkalo.

Pokračujeme dále podél pobřeží směrem k městu Borgarnes a  za poměrně silného větru který s námi chvílemi pěkně cvičí se rozhodujeme pro zkratku vnitrozemím doufajíce,že tam vítr zmírní. Asi po 50km přijíždíme do nádherného údolí. Šotolinová cesta začíná osichat a dokonce i prášit, zároveň vylézá slunce a nám začíná jeden z nehezčích dnů na ostrově.  Údolí je po obou stranách lemováno vulkány různé velikosti, od úplně malých soptíků  přes kuželovité pahorky až do vulkánů velikosti vrchoviny. Od některých se táhnou lávová pole porostlá mechem, jinde jsou nakupeny lávové krusty a nejzajímavěji se jeví láva která vytuhne do všech možných tvarů či spíše patvarů. Sajeme do sebe tuto dechberoucí krásu, odbočujeme k nejbližšímu sopečnému pahorku, odstavujeme mašiny na škvárovém plácku a v tu chvíli se z nás stávají vulkanologové. Vylézáme po úbočí sopky a v zápětí již stojíme na samé hraně kráteru. Stojíme  a s respektem sledujeme co příroda potažmo tekoucí láva dokáže vytvořit za tvary, barvy a je to fakt podívaná. Od fialovo nachové přes ocelově modrou, s vysráženými nažloutlými sirnými knoty a to vše jako by chtěla matka příroda schovat a přikrýt mechem a lišejníkem a zmírnit tím  to co zde před tím napáchala. Pak slézáme do samotného kráteru a představujeme si jaké to asi bylo v onu dobu kdy tato láva zářila a žhnula. Na místě odebíráme kousky lávy jako suvenýry pro naše doma a jdeme zpět k motorkám kde rozbíjíme provizorní tábor a uléháme do sluncem vyhřátého mechu, kterým je vše okolo porostlé a vytváří dokonalou peřinu. Je tu tak krásně že se rozhodujeme i pro oběd s touto krásnou kulisou.


 

 

Poté ale opět zjišťujeme, že se k nám žene déšť a tak balíme a pokračujem v naší cestě. Po pár desítkách km nás déšť dohání, nebo možná my jej? Už ani nevíme. Pozdě odpoledne dorážíme k onomu městu, nalézáme kemp a stavíme tábor. Město Borgarnes se nachází na pobřeží lemováno vysokými horami, fakt nádhera, až na to počasí. Hned další den se rozhodujem toto pohoří prozkoumat. Asi po 20km asfaltu odbočujeme na šotolinu a začínáme stoupat do hor. Čím výš jedeme tím ubývá deště zato přibývá větru. Po několika desítkách km offu je vítr tak silný, že máme co dělat udržet se v sedlech našich tenerek. Jedeme stylem, že musíme sedět mimo sedlo a vyvažovat proti větru, po chvíli to již nestačí, musíme do stupaček a jednou nohou a půlkou těla vyvažovat. Máme již takový náklon, že se bojíme podklouznutí předního kola a tak se rozhodujeme zastavit a dát domluvu co a jak dál. Je to ale špatná volba a jakmile zastavujeme první poryv větru nás poráží a už se válíme v mokrém kamení. Zvednout motorky v tomto větru, neskutečný problém. Zvednem jednu a než dojdem ke druhé tak ta první už zas leží a tak ještě několikrát. No fakt drsnost nad drsnost.  Jediné co pomáhá po usednutí do sedel je jet a nezastavovat a rychle snížit nadmořskou výšku co má za následek i snížení rychlosti větru.
Pak už je vše v pohodě a cesta do kempu je již jen šotolinová projížďka s asfaltovým závěrem.

 

Dalším místem které jsme se rozhodli navštívit je  Silfra. Tato atraktivní ale také zprofanovaná destinace která mimochodem byla prvním místem kde pod širým nebem v minulosti zasedal Islandský parlament, je proslulá tektonickým zlomem kde je vidět jak se od sebe vzdalují americký a euroasijský kontinent. Okolí tohoto zlomu je vyplněno spoustou menších prasklin a rýh které jsou vyplněny naprosto čistou vodou, která se může i pít, je nádherně tyrkysová a dohlednost pod hladinou je přes 200m a tudíž je známým místem mezi potápěči. Této skutečnosti ined využívají místní podnikavci a za nemalý peníz půjčují neoprény a brýle a za doprovodu zkušeného intruktora umožňují vyzkoušet si ponor do laguny na vlastní kůži. No ponor, vlastně to ani ponor není. Ony neoprény jsou takové ,že se do nich nasoukáte normálně oblečeni, po zapnutí se dovnitř přifoukne trocha vzduchu, tudíž se stávají nepotopitelnými a instruktorovi odpadá starost,že se mu utopí japonský turista přímo před očima. Jak jinak i na tomto místě nás chvílemi zkrápí déšť.

 

Jedním z velkých lákadel Islandu jsou Duhové hory a okolí majestátního vulkánu Hekla. Samozřejmě i my jsme měli v plánu navštívit tato místa. Cestou do kempu který je vhodnou polohou k cestám do Duhových hor od západu a jihu přímo předurčen, se zastavujeme u přírodní atrakce Gejzír. Stejně tak jako my ho všichni znají z fotek a videí, kterých je na netu  minimálně milion. No a tak když už to máme cestou co by jsme se nekoukli, říkáme si. Odstavujeme moto na přilehlém parkovišti plném autobusů a karavanů a tak nějak tušíme, že ono místo bude silně přelidněné. U samotného gejzíru je kruh asi tak 200 japonských turistů kteří mají všichni v rukou kamery a smartfouny a čekají na výtrysk. Každésebemenší vzdutí hladiny odmění velkým křikem, cvakáním fotoaparátů a zároveň zklamáním, že onen  výtrysk nenastal. To se opakuje asi tak 7-8minut a pak gejzír opravdu vytryskne čímž Japonci se změní v mokré Japonce a dav hurónským řevem a potleskem toto přírodní divadlo ukončí. Já se v tu chvíli zmohl pouze na jedinou větu: no to je ale píčovina. Hned další den se vydáváme do Duhových hor. Máme v plánu dvě trasy. Obě jsou pouze pro terénní vozidla 4x4 s čímž nemáme problém a tak se naším limitem stává pouze hloubka brodů. Pojedeme tak abychom neriskovali utopení motorek a nasátí vody tak zní naše domluva. Po 50km asfaltu a asi 30km offroadu nás zastavuje široká a hlavně hluboká řeka která je nad naše síly. Být to někde doma za humny člověk by to asi i zkusil přejet, ale vdálenost od domova a strach o motorky nás nabádá neriskovat a raději se vrátit a zítra zkusit druhou trasu. Ta je o poznání jednodušší a s menším počtem brodů a tak asi po 40km offu přijíždíme de basse campu v Duhových horách. Když vidíme tu krásu okolní krajiny, přestože s sebou nemáme trekové vybavení rozhodujeme se zlézt nejbližší horu a z jejího vrcholu pořídit pár fotografií. Vyrážíme plni odhodlání a jen tak bez ničeho v endurových přeskáčích zdoláváme asi 1000 výškových metrů. Po výstupu na vrchol a rozhlednutí kolem se mi derou slzy do očí a jen těžko potlačuji dojetí. Ta neskutečná krása a nádhera všude kolem, ta pestrá paleta barev a dechberoucí podívaná mě fakt dostala. Ano, právě kvůli těmto pohledům je člověk ochotný překonávat překážky a vynakládat nemalé sumy. Prostě to za to stojí a ve vzpomínkách si to uchová na celý život.

 

Jelikož se naše dovolená začala chýlit ke konci další dny byly pouze přejezdové jen s jednodenní zastávkou u největších Islandských ledovců. I toto byl zážitek na který se nezapomíná. Asi po půlhodinovém treku přicházíme až k samé patě ledovce. Je tak obrovský, že jej ani nejde vyfotit. Počasí jako by nám chtělo vynahradit předchozí propršené dny nám ukazuje nádherně azurovou oblohu, majestátně ozdobenou bílými mraky, které kontrastují s modrým ledem pod nimi. Pak ještě stíháme pár vodopádů, poslední noc na trase a pak již jen hltáme kilometry směrem k přístavu odkud jsme před čtrnácti dny vyjížděli. Jakým počasím se s námi Island přivítal,Takovým se i loučí. Je zima, 9 stupňů a na náš stan tiše bubnují dešťové kapky.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 34x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist