Island v závojích dvoutaktní mlhy

Přípravy

Na přelomu května a června 2015 jsme ještě s několika kamarády ze skupinky HD příznivců podnikli výlet do Anglie, na Superrally do městečka Lincoln. Co dělat ve volných večerních chvílích? Samozřejmě plánovat další cestu na motocyklech. Podobné výpravy podnikáme jednou za dva roky, takže první, co jsme měli, byl termín: 2017. Dalším krokem bylo stanovení cíle cesty. Fanda navrhnul Island. Vždycky mě to táhlo spíš na sever, takže i cíl jsme měli celkem snadno. To ostatní mělo teprve přijít.

V průběhu příprav se k nám různě přidávali další cestovatelé, aby následně zase odpadli pro nedostatek času, financí, motocyklů,… To zná asi spousta moto cestovatelů.

Dalším krokem bylo zvolení motocyklů. Ani jeden z nás není příznivcem dnešních cestovních endur. Jsou na nás příliš velká, těžká a neohrabaná. Nechceme samozřejmě jakkoliv urazit majitele těchto strojů, ale náš šálek čaje to prostě není. Chtěli jsme něco lehkého, co sami případně zvedneme ze země a něco, co budeme schopní i sami opravit. Dohodli jsme se tedy, že to budou menší stroje. Moje Guzzi a Fandův Harley tedy zůstanou doma.

Fanda jako správný příznivce italských skútrů si zvolil Vespu, konkrétně model Cosa. V původním stavu Fandovi sloužilo toto 125 ccm přibližovadlo na cesty po Praze. Pro naši výpravu dostala Vespa dobové sportovní pružící a tlumící jednotky Bitubo a aby to lépe jelo, tak ještě 200 ccm kit od Polliniho s laděným výfukem. Samozřejmě proběhla i celková kontrola zbytku stroje. Cestovatelská výbava sestávala z předního nosiče, větrného štítku a masky upravené z Jawy 638, kožené brašničky na drobnosti u předního kola, držáku na kanystr na podlaze a zadního nosiče s velkým 80 l překližkovým kufrem z OBI. Fanda je lakýrník, takže ještě celou Vespu oblékl do zlatavého hávu a vše korunoval airbrushem s cestovatelskými motivy. Trochu více jste se o ní mohli dočíst v ČMN.

Já věděl jedinou věc, bude to Jawa. Po prohlídce domácích zásob jsem zjistil, že každá má již své budoucí místo ve sbírce a nic na podobnou výpravu tedy nemám. Asi ¾ roku jsem se pokoušel zakoupit 350 kývačku nebo panelku, ale všechno, na co jsem narazil, bylo buď na kompletní renovaci, nebo za nesmyslnou cenu. A to jsem rozhodně nehledal nic do 10 tis., nebo do 20 tis., jako si ještě dnes leckdo představuje koupi Jawy. Nakonec jsem tedy na začátku r. 2017 koupil Jawu 350/634 Oilmaster, reimport z Holandska. Doma jsem ji celou rozebral, vyčistil a zase složil. Nahrazoval jsem pouze důležité funkční části jako ložiska, lanka, brzdy, GO kliky, elektriku. Zalakoval jsem pár škrábanců, vše rozleštil a moto bylo na světě. Aby se na tom dalo i něco převézt, upravil jsem trochu originální vojenský nosič na 634 a na boky namontoval držáky, které kdysi táta vozil na panelce. Na ně jsem uchytil dva nepromokavé vaky na velkou polní z výzbroje ČSLA, 60,-Kč/ks J.

Mezi přípravami motocyklů Fanda postupně dával dohromady trasu a cíle cesty, já jsem zajišťoval lístky na trajekty a informace o možnostech dopravy, kvalitě cest, atp. Lístky na trajekt doporučuji objednat min. ½ roku předem. V plné sezóně by se vám mohlo stát, že na trajektu již nebude místo. Termín pro výlet jsme zvolili na přelom srpna a září, kdy je na Islandu již méně turistů, počasí je stále ještě poměrně stabilní a přívětivé, ceny trajektu a služeb na ostrově jsou nižší a někdy je již možné spatřit i polární záři. Lodní dopravu zajišťuje jediná společnost, Smyril Line, mezi přístavy Hirtshals v Dánsku a Seyðisfjörður na Islandu. Objednání lístků na jejich webových stránkách nečiní větší potíže. Termín odjezdu z Dánska padnul na 22. srpna ještě za ceny turistické sezóny, odjezd z Islandu pak na 30. srpna za posezónní ceny. Cena zpátečního lístku pro jednoho s kajutou, se snídaní, s večeří a s přepravou motorky byla 22.500,-Kč.

18. srpna, pátek

Na 14. hodinu jsme si s Fandou domluvili sraz v Praze u Mc Donalda na výpadovce na Ústí nad Labem. Cílem bylo dojet co nejdál a nějak přečkat noc. Zná to asi spousta z vás. Ráno ještě na chvilku do práce, první zpoždění, rychle domů a poslední kontroly před odjezdem. Když jsem viděl, jak je Jawa obložená, tak jsem ještě narychlo vyměňoval sekundární kolečko za o zub menší, tedy 17z. Takže další zpoždění. Ve smluvených 14 hod jsem tedy místo sesedání v Praze teprve nasedal doma a čekaly mě první 2 hodiny cesty. Sešli jsme se tedy až v 16 hodin. Z Vespy jsme na Jawu přeložili stan a pár dalších věcí, aby bylo na Vespě vidět přední světlo. Ještě, že jsem tam ten menší pastorek dal. Po 20 minutách jsme vyrazili vstříc dalším zážitkům. Radost z cesty trvala jen těsně za ceduli Praha. Jawě najednou přestal pálit jeden válec. Takže zastavit, sundat pedál brzdy, povolit víko,… A nemáme velký šroubovák, leží doma v dílně, malým to nejde. Naštěstí opodál stál maďarský kamion. Jeho řidiči jsem trochou angličtiny a trochou pantomimy vysvětlil, co sháním. Se správným šroubovákem jsem sundal víko. Z hodně namazaného filcu skáplo trochu oleje na kontakty kladívka. S hadříkem práce na 10 sekund. Potom vše zase složit a jedeme dál.

Tady bych měl asi říci, že jako veteránista mám samozřejmě nejradši, když jsou motocykly co nejpůvodnější. Proto mám všude jenom normální šrouby na plochý šroubovák místo imbusů, jezdím na klasické kladívkové zapalování místo Vape a používám i Oilmaster, protože k čemu by tam jinak byl. Tak jako každý starší stroj potřebuje i Jawa občas trochu péče a údržby. Pokud jí ji poskytnete, nebudete mít problém na jakékoliv cestě.

Kvůli mému zpoždění jsme jeli po dálnici. Zastavili jsme v Ústí nad Labem, kde jsem koupil větší šroubovák a ještě jsem se pokusil koupit náhradní plynové lanko, které jsem zapomněl doma. To se bohužel nepovedlo, ale nakonec naštěstí nebylo potřeba. Pokračovali jsme dále na Drážďany, kam jsme dojeli k osmé hodině. Protože se z dálky blížily blesky, začali jsme hledat ubytování. Bohužel jsme našli pouze ubytovnu pro „uprchlíky“, v dalším penzionu nikdo nebyl, v dalším měli plno a v posledním nás odmítli ubytovat. Dva chlapi v helmách jsou asi podezřelý živel. Již za deště jsme se vrátili na benzinku, kterou jsme viděli kousek od penzionu, kde nám nikdo neotevřel. I když už jsme byli rozhodnutí přespat u strojů na benzince, tak jsem ještě zkusil zajít do toho penzionu. Radši jsem běžel, protože hrozně lilo. Tentokrát už byla majitelka doma a naštěstí měla i volný jeden pokoj. Takže nakonec jsme spali v suchu.

19. srpna, sobota

Ráno bylo již po dešti, takže jsme sbalili věci, trochu osušili motorky a vyrazili jsme dál. Dnes už jsme se vyhýbali dálnici. Ještě v Drážďanech jsme se stavili v Lidlu pro snídani. V jejím průběhu jsem trochu pošteloval spojku na Vespě. Lanko, které ji ovládá, se asi trochu vytáhlo a spojka tak zabírala na posledních 2 milimetrech chodu páčky. Rozjezdy tedy vypadaly hodně zajímavě, skokansky.

Prvním cílem naší cesty bylo město Torgau na Labi. Těm, kteří trochu znají historii 2. světové války asi nemusím nic vysvětlovat. Pro ty ostatní proběhlo na mostě přes Labe v Torgau setkání armád USA a tehdejší Rudé armády. Z původního mostu už bohužel zbylo pouze předmostí na levém břehu. Na pravém břehu je potom malý památník této historické události s informačními tabulemi v angličtině, ruštině a němčině.

Dále jsme pokračovali směrem na Magdeburg a na Hamburk. Cílem bylo dojet tento den do Hamburku a tam přespat. Nevím, kdo šíří zvěsti o německé pečlivosti, ale ve značení objížděk ta pečlivost určitě není. Na první problém jsme narazili u Magdeburgu. Jedete po objížďce, stále jedete a najednou skončí šipky v polích a poraď si, jak umíš. Několikrát jsme se vraceli, jestli jsme náhodou nějakou šipku nepřehlédli, ale nepřehlédli. Prostě zmizely. Tohle nás zdrželo asi hodinu. Po nabrání správného směru jsme jeli na Uelzen. Tam nás na kruhovém objezdu otočili zpět a vraceli jsme se téměř 40 km po naší původní trase, abychom odbočili na objížďku. Opět jsme si místo prohlédli, jestli jsme třeba něco cestou nepřehlédli, ale jakékoliv upozornění chybělo. Těch 80 km, které jsme najeli navíc, na našich strojích znamenalo skoro další 2 hodiny zdržení, začínalo se stmívat a na obzoru byly opět blesky. Dojeli jsme až do lázeňského městečka Bad Bevensen. Kluk na benzince, který za chvilku zavíral, byl moc fajn a nejenom že nám pomohl ubytování najít, ale se svým autem nás dokonce dovedl až k penzionu. Vzhledem k průtrži, která se mezitím spustila, jsme ani neřešili cenu. I se snídaní byla skoro 50 € na jednoho, ale byli jsme rádi, že jsme v suchu.

Stroje jely celý den bez problémů, jenom jsme museli často stavět a dolévat benzín do Vespy. Její malá nádrž je přece jen vhodná do města a ne na dlouhé cesty.

20. srpna, neděle

Ráno jsme se opět probudili do slunečného dne. Na Jawě jsem dotáhl hlavy. Před cestou jsem na ní najel jen 200 km, takže si všechno postupně sedalo. Protože jsme minulý den nabrali zpoždění a další cíl jsme měli až v Dánsku, tak jsme pro dnešní den vzali za vděk dálnicí. Cesta docela hezky ubíhala, dle předpovědi nás ale měly ten den dohnat mraky dříve. Kolem poledne jsme ještě v Německu zastavili na benzince na občerstvení, doplnění provozních kapalin pro stroje i pro sebe, dopnul jsem řetěz a jelo se dál. Po chvilce nás bohužel dohnal mrak a spustil se liják jako hrom. Pod mostem jsme naskákali do nepromoků a vydali se na mokrou cestu. Dnes, poučeni z minulých dnů, jsme již měli ubytování zajištěné předem. Na dánských hranicích stáli vojáci, ale jenom nás odmávli a mohli jsme pokračovat dál. Střídavě pršelo a foukal vítr.

Po cestě nás potkaly tři nemilé věci. Když jsme zastavili na obvyklé dotankování Vespy z kanystru, nemohli jsme odemknout a odklopit sedačku. Zaseknul se zámek. Po asi půl hodině různého lomcování, páčení, šťárání drátem a tak podobně sedačka povolila, ale povedlo se ji odemknout tak, že už nešla zamknout J. V tuto chvíli se Dánové projevili jako milý národ, protože po chvilce u nás stavěl kluk s nabídkou pomoci a poskytnutí dílny. Naštěstí jsme si poradili sami.

Další defekt potkal za chvilku mě. Jawa přestala dobíjet. Na odpočívadle jsem zjistil, že se uvolnil drátek z uhlíku dynama. Provizorně jsem ho do uhlíku vrátil a zajistil proti vytažení lepidlem, aby to vydrželo aspoň do večera.

Poslední nemilou věcí byli Dánové na silnicích. Jejich představy o bezpečném odstupu vypadají asi tak, že vás předjíždějí s bočním odstupem tak 20 cm a skoro vás sejmou, když se zařazují zpět do pruhu. Mimo silnici ale moc fajn lidé.

Po večeři u Mc Donalds v Randers jsme zamířili na ubytování ve vesnici Tindbæk. Cestou začalo zase lejt a opět se rozsvítila kontrolka dobíjení na Jawě. V dešti jsem to opravdu opravovat nechtěl, takže jsem zhasnul světla a na baterku to asi 10 km dojel.

Ubytování bylo opravdu stylové, na staré farmě s rákosovou střechou. Majitel byl asi dost free, protože uprostřed dvora měl pláž s barem a uvítal nás bos. Motorky jsme zaparkovali do průjezdu pod střechu a zapadli jsme do postelí.

21. srpna, pondělí

Na dnešní den už nám nezbývalo moc kilometrů, takže jsme měli i nějaké kochací cíle. Rozdělal jsem dobíjení, ze dna tašek jsem vyhrabal náhradní uhlík a jelo se dál. V plánu bylo dojet na ubytování do městečka Tornby, odložit zavazadla a jenom nalehko navštívit nejsevernější výběžek Dánska u městečka Skagen. Majitelka ubytování nebyla doma, takže jsme na Skagen jeli v plné polní.

Písečná kosa za městem Skagen je hojně navštěvovaným turistickým cílem a tomu odpovídala i hustota návštěvníků. Davy oba moc nemusíme, takže místo turistického vláčku taženého traktorem jsme vyrazili pěšky a trochu stranou hlavního proudu. Návštěvníci zde mohou obdivovat písečné pláže, zkoumat pobřežní opevnění z 2. světové války, sledovat nákladní lodě nebo pozorovat tuleně, kteří se na plážích líně rozvalují. Jeden z nich doslova pózoval do objektivu. Bylo sice trochu větrno, ale slunečno a příjemně teplo.

Dále jsme vyrazili na obhlídku přístavu v Hirtshals, odkud jsme měli druhý dopoledne odplout. Městečko je malé a tak nalezení správného vjezdu netrvalo dlouho. Chtěli jsme zde vyměnit Eura za nějaké dánské koruny, ale nemohli jsme nikde objevit bankomat. Nakonec nám peníze vyměnili v jedné hospodě, za oficiální kurz a ještě se na nás barmanka hezky usmívala. Pokud nejsou na silnici, jsou Dánové opravdu v pohodě. Po prohlídce městečka jsme na nábřeží zavítali do místní restaurace. Pro mě ráj, pro Fandu, který nemá rád ryby, utrpení. Fishburger vypadal jako celkem dobrá volba, ale dopadlo to tak, že Fanda měl suchou housku s hranolkami a salátem a já si dopřál dvojitou porci ryb a podobných potvor.

Na ubytování už byla majitelka doma. Ubytovala se s námi i skupinka Nizozemců, kteří také mířili na Island. Paní domácí byla Vespistka, Nizozemci zase doma měli starou 250 panelku, takže bylo o čem povídat.

22. srpna, úterý

Ráno jsme si hezky přispali, naložili motorky a s menší zastávkou v samoobsluze jsme se přesunuli do přístavu. Informační tabule nás bez problémů navedly, kontrola pasů byla také v pohodě a už nás řadili k nájezdu. Naše stroje opět působily jako magnet. Netrvalo to ani 5 minut a už u nás byl asi 70-ti letý Němec, který doma míval kývačku…

Během čekání na trajekt jsme zažili setkání skoro třetího druhu. Přihasila si to docela nová Honda 125 skútr s variátorem. Na něm byla přidělaná na chlup stejné překližková bedna z OBI, jako měl na Vespě Fanda. Před ní seděl Korejec. Úsměv od ucha k uchu, znalosti angličtiny na úrovni prvního stupně základní školy a na cestě kolem světa. Cestovatel tělem i duší. Sice to nebylo jednoduché, ale nakonec jsme se od něho dozvěděli, že doma skončil v práci, úplně všechno prodal, koupil skútr a na jaře vyrazil na 2 roky kolem dokola. V tuhle chvíli měl za sebou přejezd Ruska, sever Evropy a s námi jel na Island.

Nalodění také proběhlo bez zádrhelů, jenom je nutné s sebou mít vlastní kurty. Těm, kteří je nemají, sice obsluha nabídne erární, ty ale nebudí velkou důvěru. Motorku si každý přivazuje sám. S nejnutnější výbavou na spaní jsme se vydali hledat naši kajutu. Samozřejmě nejsme milionáři, takže jsme měli nejlevnější verzi plavby. Ta zahrnovala snídaně, večeře a spaní v kajutě o rozměrech asi 4x3m pro 9 lidí. V uličce se dva nevyhnuli, ale to nevadí, protože v kajutě se jenom spalo. Nakonec nás bylo v kajutě jenom 6, takže vrchní palandy posloužily jako poličky.

Zbytek dne jsme strávili na palubě koukáním z okna, čtením a jiným zabíjením času.

23. srpna, středa

Plavba, plavba, hodinová zastávka na Faerských ostrovech, plavba, nuda, plavba, …

24. srpna, čtvrtek

Dnes konečně dorazíme do našeho vysněného cíle. Po probuzení jsme sbalili věci, poštelovali hodinky na islandský čas a už nás volali ke strojům. Odkurtovali jsme, nabalili jsme motorky a čekali, až nás pustí. To proběhlo celkem rychle. Hned za lodí nás seřadili do několika proudů, které postupně kontrolovali a pouštěli. Celé to trvalo asi hodinu a naše motorky jsme jenom tlačili, abychom hned na začátku nevytvořili ekologickou katastrofu. Paní na konci fronty se nás jenom zeptala, na jak dlouho jsme přijeli, podle toho proštípla nálepku, kterou nám nalepila na předek motorky, a už jsme valili na ostrovní dobrodružství.

Z přístavu Seyðisfjörður  jsme vyjeli po silnici č. 93 do městečka Egilsstaðir. Silnice se hned za přístavem příkře zvedá do serpentin, kterými překonáte pobřežní hory. Okamžitě jsme také vjeli do mlhy, která hřeben halila. Teplota šla výrazně dolů, ale naštěstí jsme byli oba dost nabalení. V Egilsstaðiru jsme zastavili u banky a vyměnili jsme si Eura za místní islandské koruny. Od bankovní úřednice jsme dostali opravdu balík bankovek, ale radost nás přešla hned, když jsme si prohlédnuli ceny běžně prodávaných věcí. Ne že by to po přepočtu bylo o hodně dražší než třeba v Dánsku, ale ty tisíce místních korun rychle ubývají.

Najeli jsme na silnici č. 1 a pokračovali jsme dále na sever. Studená mlha zůstala u moře a my jsme jeli krásně prosluněným dnem s teplotami kolem 10 °C. Cestu ze začátku lemovaly potůčky, vodopády menší i větší a neohrazené pastviny se spoustami ovcí, které ale nemají snahu vám vběhnout pod kola, jen vás líně sledují. Silnice byla pěkná a s minimálním provozem, protože většina pasažérů trajektu vyjela na jih. Je třeba počítat s většími rozestupy benzinových stanic. Jsou od sebe asi 150 km. Benzinky jsou většinou bez obsluhy a lze na nich platit kartou. Pokud ale nejde proud a vy nemáte nějakou zásobu, nezbývá Vám než čekat. Pak to u čerpadla vypadá jako kemp. Fanda měl kanystr již v základní výbavě, já jsem naplnil láhve od dvoutaktního oleje, který už mezi tím stačila Jawa propálit. Zásoby oleje, které jsem s sebou vezl, byly nakonec docela zbytečné, protože ve všech obchodech, včetně potravin, olej do dvoutaktů seženete. Používají ho tam do sněžných skútrů.

Poprvé jsme zažili změnu krajiny. Ta probíhá na Islandu opravdu rychle. Jako lusknutím prstu jsme místo zelených pastvin projížděli kamenitou měsíční krajinou. Ne nadarmo si NASA vybrala tenhle kousek Islandu pro nácvik pobytu na Měsíci. Dnes jsme chtěli navštívit vodopád Dettifoss, největší vodopád v Evropě. Bohužel jsme špatně odbočili, příliš brzy, a silnice č. 864 z nás málem vytřásla duši. Jawa ještě celkem jela, ale malá kolečka Vespy zapadávala do každého výmolu. I když na Vespě jezdili těžké enduro závody jako 6tidenní v roce 1951 a 1980 Paříž - Dakar..., tak tato cesta byla likvidační i pro naložené velké enduro. Jelo se na dvojku a cesta byla čím dál horší. Nakonec jsme se rozhodli otočit a vrátit se zpět. Cestou jsme potkali „našeho“ Korejce, který nedbal našeho varování, nebo mu nerozuměl, a hnal skútr dál po pekelné roletě. My jsme se vrátili na silnici č. 1 a pokračovali po ní na severovýchod.

Cestou jsme minuli tu správnou odbočku na Dettifoss, silnici č. 862, ale pro nedostatek benzínu jsme jeho prohlídku odsunuli. Dojeli jsme až do městečka Reykjahlíð u jezera Mývatn, kde byla benzinka. Zde se odehrálo první setkání s krajanem, který cestoval s batohem na zádech sám a povzdechl si, že má doma starou Čízu, ale nemá s kým jezdit. Po doplnění zásob jsme se vrátili pár kilometrů zpět do místa zvaného Námafjall Hverir. Zde jsme si prohlédli všechny možné formy geotermální činnosti od sirných jezírek, přes pod tlakem tryskající páru až po bublající bahno. Země hrála všemi odstíny žluté, červené a hnědé. Především tryskající pára ukázala, jakou má tato energie sílu. Prohlídka celé oblasti není nic pro jedince se slabším žaludkem, protože vzduch byl silně cítit po zkažených vejcích.

Vrátili jsme se zpět na silnici č. 1 a přes Reykjahlíð jsme pokračovali na severozápad. Opět jsme překonávali horský hřeben, ze kterého jsou krásné výhledy na jezero Mývatn. Bohužel pro nás a naše slabší stroje nemají Islanďané v oblibě serpentýny, takže do téměř všech kopců jedete prostě přímo nahoru. Pro nás to znamenalo rozjet se na 4 co to jde a potom postupně 3, 2 a někdy i 1.

Opustili jsme hlavní silnici a po „okresce“ č. 87, která byla štěrková, ale v dobrém stavu, a asfaltové č. 85 jsme kolem 8 hodiny večer dorazili do dnešního cíle, Húsavíku.

Ubytování jsme nalezli v penzionu Árból. Ubytování bylo krásné, obsluha milá a ochotná, ceny přiměřené. Paní recepční nám ještě poradila, ať platby kartou provádíme v místní měně a ne v Eurech, protože bychom platili poplatky za převod. Při prohlídce města jsme si objednali výlet za velrybami na příští den a kolem 10. večer se vrátili na ubytování. Před penzionem jsme si všimli skupinky stojící kolem našich strojů. Zaslechli jsme češtinu, takže jsme si trochu popovídali a šli jsme na kutě. I přes takhle pokročilou hodinu bylo stále docela světlo, ještě dozníval polární den.

25. srpna, pátek

Po výborné snídani jsme se teple oblékli a vydali se na loď. Tam jsme se opět svlékli, protože teplé oblečení, které zároveň slouží jako záchranné, vám půjčí. Cesty za velrybami nabízí několik společností v různých provedeních. Cestovat tak můžete na rychlém motorovém člunu, na rybářské bárce, nebo jako my na staré motorizované plachetnici. Vítr se sice tento den ani nehnul, takže celou dobu jsme pluli na motor, ale atmosféra, kterou všechny ty lana a stěžně vyvolají, je úžasná. Nad vodou se líně převalovala mlha. Dvoučlenná posádka, kapitán a průvodkyně, nás nejprve seznámila s bezpečností po dobu plavby. Následně jsme vyrazili a výklad se týkal již jenom velryb. Po asi hodině plavby jsme na ně skutečně narazili. Nebyli to sice ti největší plejtváci, to bychom zde museli být v jinou roční dobu, ale i tak to byl velmi silný zážitek. Tuto atrakci všem doporučuji. Cena je poměrně vysoká, asi 4.500,-Kč na osobu, ale zážitek je na celý život. Celá plavba trvala asi 5 hodin.

Po návratu na pevninu jsme učinili druhý pokus o dobytí vodopádu Dettifoss. Jezero Mývatn jsme tentokrát objeli z druhé strany po silnici č. 848. Výhledy z této strany jsou ještě hezčí a charakter této jižní části jezera je úplně jiný, než na severu. Mnohem zelenější. Dále již po známé trase a po správné odbočce č. 862, která je asfaltová. Ranní mlhy se již rozpustily a sluníčko příjemně hřálo. Tedy na islandské poměry. Vodopády mají několik stupňů, a pokud máte pláštěnku, tak se dostanete opravdu blízko. Můžete to zkusit i bez ní, ale pouze pod podmínkou, že nahoře máte náhradní suché oblečení. Prohlédli jsme si 2 stupně vodopádu, Dettifoss a Sellfoss a vrátili se ke strojům. Tam už na nás čekala česká rodina, kterou zaujaly české SPZ. Prohodili jsme pár slov a obrátili se zpět k Húsavíku, kde jsme měli ubytování i na další noc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE