Z Indie do Čech na motorkách Royal Enfield - 2. díl

IRÁN... SAKRA ... A JSME TADY

Že to v Iránu nebude jednoduché zjišt’ujeme už na hranici. Máme čekat na eskortu, která nás má dopravit do Zahedánu, prvního města za hranicí. Samozřejmě o fízly za zadkem nestojíme, takže bereme dráhu. Dohánějí nás po pár kilometrech a chvíli na sebe křičíme. Cesta do Zahedánu se stává učebnicí občanské neposlušnosti. Dvacetiletá paka v uniformě, patřičně zblblá vlastní mocí, se nás snaží buzerovat, my se naopak snažíme ostentativně neposlouchat. Po každých 20 km si nás na policejním stanovišti předávají a nutí nás čekat než seženou auto a další pitomce s kvérama. Šipi na ně řve, že jestli jsme zadržení, at’ nám řeknou za co a vyhrožuje telefonátem na ambasádu, což mlaďochům evidentně nahání strach. Korunu všemu nasazuje Indi, který přechází k přímé akci a snaží se jim nenápadně ukrást klíč od zapalování. Chvíli to vypadá, že se porveme. Ale naše odpírání poslušnosti postupně slaví úspěchy, druhý den už nás má eskorta plné zuby a do Bamu, města známého svou hliněnou citadelou, přijíždíme už bez ní. Majitel hotýlku, který jako jeden z mála místních umí perfektně anglicky, se tomu podivuje a hlavně se tím dobře baví. Nicméně sám o nás policii informuje. Je nám jasné, že kdyby to neudělal, bude mít problém. 

Nicméně Ferda cítí nutkavou potřebu nějak nahromaděnou frustraci vyventilovat, takže drží desetiminutový monolog na téma „Můj vztah k Iránu“, jehož dobrou polovinu tvoří sousloví „fucking bull shit country“. Majitel hotelu ho s úsměvem vyslechne, načež praví: “Vidíš, ty se rozčiluješ a jseš tu teprve dva dny. Co mám říkat já? Já tu žiju celej život!“ Na to prostě nemáme odpověď. Wellcome to IRAN

MĚSTEČKO BAM

Z hliněné citadely toho moc nezbylo - a když vidíme pracovní tempo místních pracovníků - tak asi ani moc nezbyde. A to celou opravu platí UNESCO.
Peníze se zřejmě ztrácejí v pouštním písku.
Rallye Írán – Praha
Írán, to je především poušt’. Poušt’ si nespletete, písek, vedro, žádná voda. Tak at’ mi někdo vysvětlí, proč v Mahánu, městečku uprostřed pouště Lut, lije jako z konve a je nechutná zima. Vrcholky okolních hor se bělají čerstvým sněhem. Aspoň že se nám podařilo konečně definitivně zbavit policajtů. Ale druhý den se vše v lepší obrací. Přejíždíme pohoří Banán a směřujeme k skalním útvarům Kaluts. V městečku Šahdád doplňujeme zásoby vody. Opuštěná silnice, z horkem zkresleného horizontu se zvolna vynořuje zmenšená kopie Monument Valley. Právě tady někde se museli zrodit pohádkoví Džinové. Několik vzdušných vírů, sytě žlutých pouštním pískem, se chaoticky motá na obzoru. Naprosté ticho a intenzivní pocit samoty V šest už se stíny notně prodloužily a již tak silný zážitek dostává další dimenzi. Přímo u našeho tábora zastavuje auto s piknikáři a není zdaleka poslední. Šipi, který se válí na spacáku jen ve slipech, dostává menší hysterický záchvat poté, co je napomenut jednou starší hlavou rodiny za absenci kalhot. Posílá ctihodného patriarchu i se zbytkem Íránu do háje. Dcery, vnučky, snachy, manželky, nebo co to vlastně je, se pubertálně chichotají a se zájmem si Šipiho prohlížejí. Sílící mezinárodní napětí zmenšuje až náš souhlas s tatíkovým pózováním na jedné z našich motorek. Tatík zaujímá hrdinskou pózu a děvčata a jejich nejmodernější typy mobilních telefonů mají ihned nový objekt zájmu. Do toho se vrací notně rozezlený Indi, který se táhl s fot’ákem kilometr rozpálenou pouští, aby mu nakonec do nadějného záběru vjel autobus naložený dvěma fotbalovými mužstvy a asi třiceti diváky. Večerem se nese hlasité íránské techno, nadlouho jiná než povolená, tzn. náboženská, hudba. Ne že by to byla nějaká výhra. Se soumrakem piknikáři odjíždí a poušt’ opět utichá. Máme ji zase jenom pro sebe. Ráno pro jistotu vyklepávám boty, kdyby se tam snad chtěl utábořit nějaký jedovatý obyvatel pouště, ale je tam jen neméně jedovatý odér mých ponožek, který je tam bohužel doma. Vracíme se do Šahdádu a pak přes Kermán, Sirján a Neyriz k solnému jezeru Bakhtegán, kam dorážíme navečer. Táboříme v křoví na břehu jezera. Popojíždění hustým porostem za účelem najití nejlepšího místa na spaní má za následek, že celý večer vybíráme z nohou trny a z motorek klacky.
Po ranní obhlídce jezera, tedy spíš solné krusty, voda v této části jaksi chybí, vyrážíme dál po břehu. Podle mapy to vypadá dobře, v reálu se plahočíme dvacítkou po šílené polňačce vylepšené několika brody přes závlahové kanály a jedním takřka horolezeckým výjezdem do průsmyku mezi skalami. Po třech hodinách utrpení začíná zase asfalt, který s dojetím líbáme. Po okreskách se dostáváme do Shirazu, prvního velkého íránského města. Doprava je peklo. Ferda se stává členem elitního klubu olizovačů asfaltu poté, co mu nějaké místní pako vlítlo do křižovatky z vedlejší. Projíždíme město dvakrát tam a zpátky, než se nám podaří objevit vytipovaný hotel. Místní jsou jako zdroj informací naprosto k nepotřebě, posílají nás od čerta k ďáblu. Ale nakonec vše dobře dopadá. Parkujeme stroje na hotelovém dvorku  (nutno podotknouti ,že na nejlepším mramoru z dob koloniální éry)  a jdeme se seznamovat s Orientem.
Místní reálie jsou úchvatné. Hned naproti hotelu je armyshop, kde se Indy snaží nejdřív koupit uniformu íránského letectva, ale se všemi potřebnými nášivkami mají jen v dětských (!) velikostech. Kupuje tedy alespoň vojenskou čepici s odznáčkem a už se těší, jak se s ní bude procházet kolem budoucí americké základny na Brdech. Z bilboardů na nás shlížejí laskavým, ale nekompromisním pohledem vousatí ajatolláhové. Také na nás shlížejí z obrázků umístněných mezi lahvemi coca-coly v místních fastfoodech, což jsou evidentně nejoblíbenější podniky. Zřejmě platí nějaké nařízení o dohnání a předehnání Ameriky, nejlépe v konzumaci hamburgerů a pití koly. Ačkoli na každém rohu stojí fízl, atmosféra je zde mnohem uvolněnější než na východě. Holky nosí šátky značně ledabyle a zvědavě po nás pokukují, před pevností se kšeftuje s imperialistickou hudbou, občas někdo dokonce mluví anglicky. Dva dny trávíme prolézáním místních pamětihodností. Pouze z jedné mešity nás coby nemuslimy vyhánějí, a to i přes Indiho tvrzení, že on muslim je a že Alláh je velký. Jako trest za náboženskou intoleranci se pokoušíme způsobit menší ekologickou katastrofu na hotelovém parkovišti při výměně olejů, nicméně personál se svinčíkem nenechá vyvést z klidu.
Zatímco ve městech se domluvit dá, na vesnicích má jazyková vybavenost obyvatelstva ještě rezervy. Přesvědčujeme se o tom, když se Ferda snaží zeptat místní vesničanky, kudy do Persepole, nejznámější íránské kulturní památky, od níž jsme odhadem 5 km.
„Persepolis?“
„Polís, polís!“
„Ale já nechci policajty, já chci PERSEPOLIS!“ 
„Polís, polís!“, dí ta dobrá žena a neustále máchá rukou směrem k policejní služebně.
Persepolis nestojí za bližší popis, stačí, když si otevřete libovolnou učebnici dějepisu. Centrum Perské říše, věčného rivala starověkých Atén. A samozřejmě monumentální. Co nejvíc překvapí, že muslimové projevili tak málo trpělivosti v odstraňování tváří z tisíců reliéfů a soch. Těch pár pokusů, které proběhly, byly opravdu nesmělé. 
Pokračujeme přes skalní hrobky Perských králů Naqsh-e Rostam a antické město Pasargad směr Yazd. V polopouštní krajině táboříme u závlahového kanálu. Ráno přijíždí majitel latifundií. Jsme asi první cizinci, které v životě viděl, takže si nás fotí a pak volá nějakému známému, který údajně mluví anglicky, aby nám přeložil důležité otázky typu: „Jak se máte?“, „Odkud jste?“, „Jak se vám líbí Írán?“. Chvíli se družíme a pak vyrážíme do Yazdu
Yazd je kouzelné město. Dodnes se tu udržela malá komunita Zoroastriánců, vyznavačů tohoto zřejmě nejstaršího monoteistického náboženství, před nástupem islámu nejrozšířenějšího v Persii. Většina následovníků Zarathuštry dnes žije v okolí indické Bombaje, kam utekli před islámskou expanzí. Vzhledem k tomu, že islám zoroastriánce uznává, mají tu i svůj templ s posvátným ohněm, za městem stojí Věže mrtvých. Prolézáme bludiště úzkých hliněných uliček a krytých průchodů, občas se vynoříme u nějaké mešity zářící typickou modrou glazurou. Indi v jedné z nich krade korán, radši se od něj držím dál, kdyby se Alláh ukázal jako mocný a praštil do něj bleskem. Ale Alláh se ukazuje jako slitovný, a tak následně prochází i Šipiho krádež modlitební destičky. Asi 20 km za Yazdem se v horách ukrývá Zoroastriánská vesnice Čak-čak. Samozřejmě se nám daří zabloudit a nakonec volíme jakousi zkratku, ze které se vyklube asi dvacetikilometrová terénní vložka. Vesnice je doslova zavěšená na úbočí hory a opuštěná. Chrám s věčným ohněm je vybudován z části v jeskyni. Pokračujeme přes další ukázku hliněné hradní architektury, městečko Meybod, a pak hurá směr Esfahán Po celou dobu nám tady v Íránu ztrpčuje život silný vítr. Někdy fouká víc, někdy míň, ale pokaždé dost. Pokud fouká zprava, je všechno jakž takž v pořádku, jenom člověk jede trochu nakřivo. Ale pokud fouká zleva, nastává peklo. Každý v protisměru jedoucí kamion nás rozhazuje tak, že lítáme od pangejtu k pangejtu. A pokud přijde nečekaný poryv, je o zábavu postaráno definitivně. Nejhůř to asi nese Indi a po dnešku se mu ani nedivím. Byl svědkem toho, jak dva mladí íránští nadrženci na skůtříku poté, co se rozhodli s Indym závodit, skončili díky nečekanému poryvu mimo silnici. Dlužno podotknout, že Indi měl na tachometru 70 km/h a silnici od okolní pouště odděloval dvoumetrový násep. Ale chlapci prý vstali. K večeru št’astně dorážíme do Esfahánu.
Jako že města moc nemusím, Esfahán je jednou z mála  výjimek. Město plné parků
 nádherné architektury, naprosto uvolněná atmosféra, v podstatě jeden velký piknik. Holky se na nás culí a šátky nosí spíš jako módní doplněk, kluci už se s nějakým západním pozlátkem vůbec nemažou. Ani se nechce věřit, že před pár měsíci v Íránu ukamenovali ženu za cizoložství. A místní ovládají cizí jazyky. Jsme nuceni poněkud omezit náš zvyk oslovovat nesympatické jedince „Čau, ty buzno!“ poté, co na nás jeden klučina, když zjistí, že jsme z Čech, spustí „Ahoj, jak se máš?“. Noční osvětlené Imámovo náměstí s Velkou mešitou a měsícem nad minaretem, nádherné mosty přes řeku Zuyandeh Rud s přívětivými čajovnami, starobylé Arménské kostely. Indi přichází s nápadem sjet jeden z jezů na šlapadle ve tvaru labutě, abychom měli také nějaký vodácký zážitek, ale návrh je zamítnut, hlavně proto, že šlajsna je moc úzká Loučíme se s Esfahánem, posledním Íránským městem, které jsme hodlali navštívit a vyrážíme přes Sáveh směr Zanján. Jsme tam večer, než se nám podaří za pomoci policajtů a místních najít odbočku na Takht-e-Soleymán, je tma. Hledat místo na spaní za tmy jsme ještě nezkoušeli, nakonec se daří nalézt docela slušný plácek u potoka. Samozřejmě si nás všímá nějaká místní omladina a chce se družit, ale Indy jí zahání kamením. Do 15 minut jsou tu policajti. Když zjistí, že most přes potok nikdo neukrad ani nepodminoval, spokojeně odjíždějí. Dnes jsme urazili 670 km. Když si vzpomenu na prognózy kamarádů v Čechách, že na motorce se nedá urazit víc než 300 km denně, musím se smát. Ale je fakt, že zadek bolí pekelně. Ráno je chladné a pošmourné, po pár kilometrech začíná pršet. Vjíždíme do hor a bohužel déšt’ ustává, protože začíná sněžit. Přejíždíme průsmyk s nadmořskou výškou 2500 m a totálně promrzlí dorážíme do městečka Dandi, kde okamžitě okupujeme místní čajovnu. Místní jsou Kurdové, a když proneseme pár slovíček turecky, jsme jejich. Majitel čajovny nás nalejvá čajem a připravuje výtečnou snídani (za což nakonec nechce ani zaplatit), místní nás zvou na vodní dýmku, na které je vyveden portrét někoho povědomého ve vojenské uniformě. Místní se po dotazu na portrétek smějí, samozřejmě že to je Šáh Réza Páhlaví svržený Chomejním v roce 1979. Vousáči ve výzdobě čajovny chybí, takže je jasné, že tady zrovna moc velkou podporu nemají. Venku přestalo pršet a my vesele vyrážíme přes další sedlo na Takhte-Soleymán, Šalamounův trůn, o kterém Indy básní již od začátku cesty. V údolí mezi vysokými horami se nachází ruiny starověkého města postaveného na travertinovém kráteru, jehož střed tvoří nádherné jezírko napájené minerálním pramenem V dobách Zoroastrismu, coby Perského státního náboženství, zde hořel nejdůležitější, tzv. Královský oheň. Muslimové chrámový komplex nevyvrátili, místní jim nakukali, že to bylo město krále Šalamouna, kterého korán uznává a je v muslimském světě oblíben. Odtud tedy název Šalamounův trůn. O dva kilometry dál je hora nazývaná Šalamounovo vězení. Když na ní vylezeme, zjišt’ujeme proč. Je to snad 200 metrů vysoká travertinová kupa a nahoře díra velikosti Macochy po vyschlém jezírku.
Pokračujeme v cestě řídce osídlenou krajinou rozvrásněnou kaňony řek a horskými hřbety až k slanému jezeru Orumiyeh, dalšímu lákadlu naší cesty. Za stejnojmenným městem odbočujeme na jeden z poloostrovů. Silnice končí ve vesničce Qálqachi, my se pokoušíme sjet po polních cestách až k pobřeží, což je, hlavně kvůli hluboké prašné hlíně, poměrně humorná záležitost zakončená definitivním zakopáním motorek na pláži. Týráním motorů při následných pokusech o vyproštění až po ráfky zapadlých motorek otravujeme místního pasáčka natolik, že raději se svým stádem ovcí mizí za kopec. Zůstali jsme tu sami. Pobřeží je neuvěřitelné. Na kamenech solné povlaky připomínající korály, na skalách solné krápníky, na plážích solné nánosy strukturou připomínající ledovec. Indi se samozřejmě jde vykoupat, takže si též pořizuje vkusnou solnou krustičku. V noci je úplněk, solné krystalky se třpytí ve svitu měsíce 
Naše cesta po Íránu se pomalu chýlí k závěru. Ještě působíme pár srocení lidu v kurdských vesnicích, uklepáváme pár nepotřebných dílů na místních šotolinkách, navštěvujeme arménský kostel sv. Tomáše z 5. století a pak je najednou vidět Ararat. Sjíždíme do Bazargánu. Turečtí celníci asi dvě hodiny marně hledají Českou Republiku v počítači a najednou jsme skoro doma. 

PÁR POSTŘEHŮ ZE ŽIVOTA BROUKA

- Svištím si to neuvěřitelnou rychlostí 80 km z kopce a najednou přede mnou valící se koule . Co to TOTO :
Ty brdo - Hovnivál (vruboun posvátný )  TO bude fotka ! 
Brzdím . Podřazuju postupně až na jedničku a vztekle tam cpu neutrál .Stavím sto metrů u krajnice a mašinu rvu na stojan. Sundavám helmu , rukavice a šátek , z batohu vyndavám foták a stativ.  Sprintuju zpátky . A vtom projel Kamion . A tak jen smutně koukám na na hovnivála v prostorovém zobrazení 2 D - jinak též zvaném mastnej flek .
- Vyjížděli sme z vesnice do mírného kopce a vtom - se proti nám řítí koule hnoje . Jako pěst  a za ní po všech šesti to metelí hlava nehlava brouk a nožičky mu kmitají jak vo život . Jak by taky ne, když v dáli mu miží jeho jedinnej majetek - jeho celoměsíční práce. Dopadlo to dobře. Koule zamířila do příkopu a brouk za ní .
- Poté co jsem na jedinného brouka vyplácel přes dvěstě fotek - (to by jeden nevěřil ,jak rychle valí tu svou kouli hnoje přes silnici ) - takmě napadlo mu trochu pomoct . 
A tak chudák brouček smutně hleděl na svůj výtvor, jenž se mu náhle změnil v krychli .
Alespon mu neuteče z kopce . 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -  TURECKO ...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE