Persií v jedné stopě

Do Persie! Skoro tři týdny plné dojmů, nepopsatelných srozumitelnou řečí, nemožných znázornit pouhou fotografií. Je to země kontrastů, země plná milých a ochotných lidí, jimž vládne hrstka ajatolláhů odtržených od skutečnosti, ale jejich vliv je v běžném životě minimální a stále slábne.

Persií v jedné stopě

Proto je největším překvapením při prvním příjezdu do této podivuhodné země to, že i přes značně zkreslené představy a zprávy v našich sdělovacích prostředcích zde normálně žijí lidé, přičemž jejich občanská svoboda je v některých ohledech větší než naše.
Nejsou totiž v područí americko-evropského způsobu života, kdy za jedince přebírá maximální možnou odpovědnost stát a chrání jej i proti jeho vůli. V Íránu panuje v tomto ohledu svoboda a každý se musí sám o sebe postarat, jak je to přirozené. Uvedu příklad. Ve větších městech je zavedena povrchová kanalizace. Pro ty, kteří nad tím ohrnují nos, jednoduchá vysvětlivka. V podzemí by se okamžitě rozmohly krysy a to nemohou lidé potřebovat. Tyto kanály vedou ve většině případů zcela odkrytě, proudí jimi voda se splašky a nesmrdí. Lidé na ulici si ale musejí dávat pozor, aby tam nespadli nebo nevjeli – dokážete si představit něco takového u nás? Ten pokřik hygieniků, ochránců veřejného zdraví, těch žalob lidí zraněných pádem? A takových případů je více.
Ulice Tehrán

Jedním z markantních je veřejná doprava. Íránští řidiči jsou ve velké většině dobří, i když náš kamarád Peršan říkal, že moc ne, protože sesedli z oslů přímo za volanty. Ale není to tak, s vozovým parkem, který mají k dispozici dokážou pravé divy. Co je o život, to je přecházení ulice za plného provozu. Auta jedou v těsném závěsu, nerespektují namalované pruhy, troubí se stále. Bliknutí dálkovými světly neznamená, že vás někdo pouští, ale je to poslední varování, při němž je nutno uskočit či zašlajfovat na fleku. Svícení za šera je považováno za zbytečnost. Přišel jsem na to tak, že jsem za soumraku zapnul tlumená světla a protijedoucí mě upozorňovali, že svítím a neměl bych. Až teprve když je skoro tma, auta se rozsvítí. Provoz je ale i při tom velkém množství aut celkem plynulý, jen v Tehránu ve špičce nastávají totální zácpy.
Na moto je veseloVeselá omladinaProdukt úprav

Na semaforech mají často digitálně udávaný čas do příští změny barvy, velmi mnoho je kruhových objezdů, přičemž přednost mají ti, kteří na objezd vjíždějí. Silniční síť je hustá a kvalitní, je zde i dostatek dálnic. I když ne v našem slova smyslu, nemají většinou odstavný pruh, směr tam bývá vzdálen třeba i 200m od směru zpět, takže vlastně jsou to dvě jednosměrné silnice paralelně vedoucí. Vozový park je značně různorodý – ve valné většině se jedná o automobily Paykan v několika provedeních, auta se vyráběla v Íránu jako kopie britského vozu ze 60.let Hillmann Hunter. Další velkou skupinou jsou Peugeoty všech provedení, nejvíce 206 a 405, která se též vyrábějí v Íránu. Samostatnou skupinou je Samand – to je automobil moderní konstrukce, který je navržen i vyroben celý v Íránské automobilce Iran Khodro. Kromě airbagů na něm najdete téměř vše. Palubní počítač, klimatizaci, motor 1.8, centrál... Sjezdili jsme v něm celou Persii a je to spolehlivé a pohodlné auto. Tato situace je důsledek amerického embarga (nejen amerického, embargují i američtí spojenci včetně nás, z čehož profitují Rusové, Dálný východ a Frantíci). Občas se objeví i stará amerika z dob šáha Rézy Pahlavího, ale jsou to už šunky. Náklaďáky a autobusy jsou zjevně starší kusy dovezené ze širého světa – z Kanady školní busy, z Německa různé MANy, IFA, Mercedes... V Tehránu jezdí nesčetné množství nám známých kloubových Ikarusů, které jsou velmi vhodné k rozdělení na mužskou (vpředu) a ženskou (vzadu) část. Neobyčejnou zručností místních mechaniků jsou udržovány při životě, i když to někdy vypadá nemožně. Viděli jsme i československé trolejbusy, které ale vypadají značně amortizovaně. V autobusech se dá cestovat dobře, ale různorodý vozový park vám může přinést překvapení v podobě moderního klimatizovaného Volva nebo naopak nějaký děsný mikrobus, v němž se zakrátko vaříte ve vlastní šťávě. Toto pojednání jsem ale chtěl věnovat jednostopým vozidlům. V Íránu jsou povolena jednostopá vozidla do objemu 250ccm. Dříve to bylo více, ale nyní již delší dobu platí toto omezení, dokonce se poslední roky prodávají pouze motocykly do 125ccm. Vyšší objemy používají jenom policejní složky, zde slouží Hondy CB750. 125 kubíků není mnoho, ale teprve po příjezdu mi bylo jasné, že někdy je to až moc. Íránští motocyklisté jsou schopni i na těchto strojích nevídaných výkonů, odvezou na nich vše, od televize až po rozebranou postel, na motorku se vejde i pětičlenná rodina.
TV na motoPostel na motorce5 lidí na moto

S motorkou se dostanou všude, jezdí i po chodníku, přičemž od chodců se očekává, že uskočí včas. Motocykly jsou vyráběny v Íránu v licenci Hondy a několika jihokorejských výrobců, ale jsou si všechny podobné. Čtyřtaktní jednoválec s CDI, jednoduchý, maximálně spolehlivý a výkonný. Díky husté síti údržbářských dílen, které jsou schopné opravdu všeho, se daří motorky držet v provozu, i když se pak někdy ani nedá poznat, z jakého typu stroje ten slepenec pochází. Přilby se prakticky nepoužívají, i když prý policie čas od času při razii pokutuje prostovlasé jezdce – pokuty jsou ale v řádu desetikorun.
Pokutový blok za parkovaní

Protože motorky patří mezi relativně dostupnou komoditu, jsou jich všude roje, bez ostychu se řadí na světlech dopředu a když padne zelená, vypadá to jako na startu autokrosu. Protože jsou to většinou čtyřtakty, nesmrdí tolik. Skútrů je kupodivu minimum, i když jsou také vidět. Měli jsme čest vyzkoušet jeden den jízdu na zapůjčeném motocyklu. Došlo k tomu tak, že jsme měli po návratu z cest do našeho domovského útulku v Šahriaru (50km od Tehránu) ještě jeden rezervní den. Naši hostitelé měli dost svých starostí, proto jsme je poprosili, zda by nám nemohli opatřit motorku na jeden den. Příliš jsme tomu nevěřili, ale podařilo se a ráno stála v chodbě domu Honda CG125. Jsou na ní nápisy jako Elegance a Exciter (ten druhý sedí, jak jsme posléze zjistili...). Vyfasovali jsme k tomu ještě jednu přilbu.
Já a hory

Po letmém seznámení jsme nasedli a vyrazili přímo do hustého ranního provozu. A hned první zádrhel – motorka neřadí! Ze svého FZS1000 jsem zvyklý na tradiční řadicí schéma a zde je to přesně naopak. Než na to přijdu, jsme zdrojem obveselení okolostojících i okolojedoucích. Pak už jde všechno lépe. Bětka se vzadu drží jako klíště, vítr příjemně chladí rozpálené čelo, přilba připoutána k nádrži. Tachometr ani otáčkoměr nefungují, z levého řídítka ční holý drát neznámého účelu. Zkouším světla – ani ta nejdou. Zkouším brzdy – brzdí jen náznakově, brzdná dráha velmi dlouhá.


Dáváme se na cestu severně, do pohoří Alborz, směrem ke Kaspickému moři. Silnice se vine podél divoké řeky, která je celá určena do tehránského vodovodu, takže po pár kilometrech mizí. U řeky jsou četné čajovny lákající ke spočinutí, ale my stále stoupáme malebnými serpentinami s kvalitním povrchem.
Do hor

V nádrži stále ještě něco šplouchá, ale uvítal bych pumpu. Pumpa však není. V jakési vesnici motůrek, do té doby dobře táhnoucí, zhasíná a už se to nedá nahodit. Protože v nádrži stále ještě něco šplouchá, snažím se stroj roztlačit, ale jen to párkrát blafne a konec. Když už to trvá nějakou chvíli, přihlížející domorodci se seskupují kolem stroje a radí se, čím by to mohlo být. Názorů je mnoho, demontáž a zpětná montáž všech hadiček nemá efekt. Řidič pickupu vyndává z korby hadičku, vsouká do své nádrže, vcucne a už se hrne do naší nádržky proud životadárné tekutiny.
Došel benzín

Bětka vše fotografuje. Pak už jen prošlápnout a jede se dál. Pro jistotu dotankujeme po pár kilometrech skoro plnou. Míjíme přehradu na pitnou vodu pro Tehrán, pak se objevuje tunel a první z krizových situací na naší cestě. Tunel je do kopce, v něm žádné světlo, nám to nesvítí. V protisměru je porouchané auto, za nímž stojí řada troubících aut, která se najednou jako na povel vydávají do našeho směru a objíždějí stojící vůz. Řítí se proti nám a není kam uhnout. Míjí nás o vlásek, pak vše zase stojí, protože za námi jela auta v našem směru a nyní je tunel totálně ucpán, my však máme volno, a tak jedeme rychle pryč, než se otrávíme těmi oblaky zplodin. Vyjíždíme na druhé straně pohoří, kde se silnice již svažuje ke Kaspiku a jako mávnutím kouzelného proutku je zde chladno, mlha a pak se dává do deště. U Kaspického moře jsme již byli, tak otáčíme zpět, tunel je již uvolněn, vracíme se. Zastávku v jedné serpentině využíváme k focení, hlavně té motorky. Pak už jen zastávka v čajovně a zpět do Šahriaru.
Motorkářské iránské zátiší

Bloudíme ale ve městě Karaj, stmívá se. Protože mám s sebou jen tmavé brýle, musím využít dobrodiní přilby, kterou mi Bětka nasazuje při jízdě a daří se jí to jen za cenu mého dočasného oslepení bradovým obloukem. Jak v šeru nevidím retardéry, kterých je požehnaně, párkrát se nám podaří na něj vlítnout v plné rychlosti (odhadem tak kolem 70 km/h), což má za následek zajímavou věc – motorka sama podřadí o jeden stupeň. Kolem 22.hodiny jsme konečně na místě a je vidět, že i naši hostitelé si nenápadně oddechli, když nás viděli celé. Málem nám neuvěřili, kde až jsme byli, protože naše trasa byla dohromady asi 230 km v horách.
Veselá omladinaYamaha s NOSTurkmenská motorka

Souhrnně řečeno – v Íránu na Evropana čekají silné zážitky. Jak příjemné, tak ty opačné. Jízda na motocyklu patří k těm příjemným. Je zde ale třeba dávat na sebe velký pozor, protože nikdo jiný to za vás neudělá.
Harley made in Iran

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.50
Známkováno: 6x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist