JedemKolem: S celebritami v Íránu

Na vlastních motorkách do Íránu. Byl to pro nás jeden z mezníků cesty. To jsme ale ještě netušili, že zde budou naše motorky za celebrity.

JedemKolem: S celebritami v Íránu

Stálo to pár starostí navíc, abychom se sem dostali. Vyřízení karnetu pro motorky a samozřejmě víz pro nás. Zprvu jsme o téhle destinaci neměli moc informací. Mluvili jsme s pár baťůžkáři a ti nás sem neuvěřitelně nalákali. Moc jsme se těšili. Zvlášť po Turecku.
Předně jet na motorce do téhle země je úplně jiný než s baťůžkem. V čem? Na základě vládních nařízení je maximální povolený objem místních motorek 200 ccm. Takže na velký motorce jste úkaz skoro mimozemský. Zvlášť mimo největší města. Není nic neobvyklého, že se kolem vás shlukne i 50 lidí a snaží se s vámi bavit. Málo kdo umí anglicky. Většinou jen pár slov. Konverzace je vždy stejná: Ahoj, odkud si, to je tvoje žena/manžel, co je to za značku motorky, kolik to jede, vítej v mé zemi/městě, mohu se s tebou vyfotit?

Veškerá show pak tedy vrcholí focením. S vámi, motorkou, s motorkou a s vámi, se všemi členy rodiny… A ty naše holky německý jsou rázem za celebrity. Možná díky té pozornosti nám tak dobře slouží. Vsuvka od Mirky: tím pravým mimozemšťanem sem byla rozhodně já. Ženská na motorce? Nevěděli jsme, jak na mě budou místní reagovat. Musím říct, že žádných negativních reakcí se mi nedostalo. Muži se divili, ženy fandily. Taková klasická scénka, kdy mě předjíždí auto. Najednou vidí, že sem holka, takže brzdí, jede vedle mě, probíhá focení z okýnka, mávání a případně i palec nahoru. Vy řídíte, do toho máváte na všechny strany a všichni jsou spokojení.

No, ale pěkně popořadě. Jak proběhlo překročení hranic, už víte z minulého článku. Takže plni dojmů vjíždíme do země, o které téměř nic nevíme. Jediná jistota je, že bude brzo tma a tak hledáme kam složit naše hlavy. Projíždíme pár vesnic za hranicemi a zvykáme si na místní provoz. Za jednou z vesnic je něco jako park, pánové vevnitř na nás mávají, ať jedeme dál. Dostáváme čaj a nějaké jídlo. Po minulých zkušenostech jsme vcelku dost nedůvěřiví, ale to je nám teď spíše ke škodě. Ocitnuli jsme se totiž v policejním parku a povídáme si se šéfem místní policie. Uf, tak to potom jo. Spíme jako malé děti a ráno můžeme pelášit do Tabrízu.

Mysleli jsme si, že místní dopravu jsme už zmákli, ale Tabríz nás ujistil, že to tak není. On nás o tom ujistí později i Teherán. Musím říct, že ačkoliv jsem zastánce cestování dle mapy, tady se GPS fakt hodí. Při luštění směrovek ve Farsí by se asi zapotili i zkušenější borci než jsme my. No dobře, hodně jich bylo i anglicky, ale i tak. Probíhá nákup SIM karty s internetem a další nocleh v parku. Začínáme se přesvědčovat o tom, jaký Írán ve skutečnosti je. Myslím tím lidé. Všichni jsou opravdu srdeční a milí. Přijeli jsme ovšem s vysokým očekáváním, načteným ze všech možných cestopisů. Opravdu to není tak, že se o Vás budou lidé prát, kdo si Vás vezme na noc domů. To ovšem neubírá velikosti našeho kulturního šoku. Pro průměrného Evropana, je to někdy až téměř nepochopitelné. Škoda, že takhle hezky a vstřícně se k sobě nechováme i my doma.
Už je ale čas vyrazit dál, víza nám sice končí až za 25 dní, ale Írán je fakt obrovská země. Máme zde naplánované takové kolečko po všech významnějších městech a rádi bychom se mrkli i na jih do Perského zálivu. Jo a málem bych zapomněl, Mirka dnes slaví narozeniny, takže jsme si udělali takovou malou oslavičku v parku. Jóóó, i dárek dostala! Svůj první Švýcaráček. Po rybičce slušný postup, ne? :-)

Na dálnici na jih se ještě pro jistotu díváme do mapy, kterou jsme dostali v informační kanceláři v Tabrízu, kde že je vlastně ta vesnice Kandovan. No a odbočka je přímo před námi, takže si uděláme menší zajížďku. Kandovan je taková malá Kappadocie a lidé tam pořád bydlí. Projdeme se a navečer zaplujeme do krásné restaurace v parku. Zde potkáváme první turisty, za celou dobu, co jsme z domu. Dva páry z Lotyšska. Děláme oheň na odlehlém místě, no prostě pohodička. Večer už je docela zima a holky Lotyšky na to nejsou vybavené. Mysleli si, že v Íránu bude jen vedro. Vytahujeme každý svoji teplou bundu od Tilaku a dáváme ji holkám. Ráno nám děkují a ihned si berou kontakt, že si je musí koupit. U nich se to prý neprodává. Ráno u kafe zjišťujeme, že máme pár společných bodů na trase, akorát my na to máme o dost více času. Možná se někde potkáme. Lotyši zmizeli a my se pořád balíme, jsme holt trošku pomalejší.

Tankování už dávno není na příděl nebo na kupóny jak jsme všude četli a benzinu je dost. Jen kartou se ještě platit nedá. Ostatně jako v celém Íránu. Karty sice mají, ale jedou na svém vlastním systému, který se světem propojený není.

Írán je plný památek ze seznamu UNESCO. Jednou z nich, na kterou míříme, je i Takht-e-Suleyman. Při vstupu ale zjišťujeme, že požadovanou částku 400.000 Rijálů prostě nemáme. Trošku jsme to podcenili…ale je fakt, že místní platí za vstup jen asi desetinu a to po celé zemi. Borec na pokladně ale neomylně rozpoznal zemi našeho původu s přesností na 2000km a velice rozhodně určil cenu pro cizince. Přemluvit se nenechal. Tuhle památku tedy neuvidíme. Pěkná podívaná se nám ale naskytla při pohledu na naše davem obležené stroje. Fotka s každým aspoň dvakrát je společenská povinnost. Když Vy, tak já taky a fotím si domorodce. Ti si poslušně stoupají do formace.

Projíždíme relativně kopcovitou krajinou a na GPS si všímáme, že jsme víc jak 2000 m.n.m vysoko. Přitom je okolo ale vše zelené. Možná kecala, možná ne. Za městem Bijar si všímáme z terénu vystupující hory. Vede na ní silnice, tak proč to nezkusit. Vyklubalo se z toho nakonec moc krásné setkání. Jedna rodinka tu cosi slaví a jsme pozváni do rodinného kruhu. Dostáváme najíst a dokonce i dort. Pár z nich mluví i Anglicky a tak není konverzace jen o rukách a nohách a dost se nasmějeme. Na hoře je prý dům a tam bydlí svatý muž, ale nám se ho nechce rušit a tak raději sedáme na motorky a jedeme dolů. Spíme na dohled od hory mezi poli. Romantika.

V Hamedánu si chceme vzít nějaký hotel a konečně se osprchovat a projít si nějaké památky pěšky, bez motorky. Jsme totiž docela nápadní a kdekoliv zastavíme, je okolo nás opět dav. Zprvu je to milé, ale po chvíli odpovídání na pořád stejné dotazy a focení se s každým členem rodiny zvlášť je to už docela náročné. A že mají sakra velké rodiny! Je kolem nás zase dav lidí, Vojta jde řešit nefungující SIMku a Mirka zůstává hlídat. Z kolotoče otázek a focení nás zachraňuje mladý kluk asi v našem věku a zve nás k sobě do restaurace na oběd. Krásné setkání a klidný oběd, to jsme potřebovali.

Najít ubytování, které by bylo volné a za alespoň trochu rozumnou cenu se nám nedaří. Všechny hotely, které mají ceduli „Hotel“ jsou zřejmě za příplatek. Ty levnější s cedulí ve Farsí se nám z jasných důvodů najít nedaří a jsme tak odkázáni na stan. Hamedán si tedy projdeme příště. Kousek za městem rozložíme tábor na skvělém místě, které bude naším domovem na příští 2 dny. Je tu ohniště, nějaké dřevo a stín pod mandloněmi. Za těch 80 dolarů, co chtěli v hotelu, budeme raději 4 dny někde kempovat. Mirce se horší rýma a bolí ji v krku. Zmokli jsme na hranici a od té doby se to s ní vleče. Druhý den jen spí a spí. Zde také padá zásadní rozhodnutí. Nebudeme se honit za vším, co je zde možné vidět, ale raději si užijeme pohostinnost místních lidí a plně si vychutnáme krásy Íránu. Je nám totiž jasné, že ani za měsíc nemůžeme vidět všechno.

Malayer. Zde chceme jen vyměnit peníze, ale i to se neobejde bez davu lidí kolem motorek. Mirka je klasicky venku a hlídá. Já zatím v bance měním peníze a o tom, co je venku nemám ani ponětí. Srotil se asi docela velký dav a Mirku přijela zachránit policie. Nestalo se nic, jen měli prostě strach. Okamžitě nasednout a zmizet. Rozkaz zněl jasně a my následujeme policejní motorku ven z města. Hmm, tak tohle jsme nečekali. Spíš ojedinělá akce, říkáme si, ale naposledy to nebylo…
Po asi sto kilometrech nás zastavují policajti, poprvé tady. Mrknou jen na Vojtův pas a zase můžeme pokračovat. Spíme na krásné louce u silnice vedle potůčku. Užíváme si, že jsme sami. Že spolu můžeme mlčet nebo jen prohodit pár slov. Několikrát během dne si říkáme, že bychom chtěli být na chvilku ostatním neviditelní.
Ráno přijdou pasáčci i se stádem a jsme pozváni na čaj. Na oplátku jim dáváme pistácie a sušenky. Krásný začátek dne. Při odjezdu potkáváme cyklistu, který nám dává kontakt na pěkné ubytování v centru Esfahánu. Už je to jen kousek a silnice je super. Při obědě píšeme zprávu majiteli a jeden pokoj si rezervujeme. Zatím ještě netušíme, kam nás tohle setkání zavede.

Místo je to parádní, to se musí nechat. Taková malá oáza uprostřed velkoměsta. Motorky za bránou a my se můžeme vydat na průzkum a dodělat resty. Píšeme článek a upravujeme video. Nakonec se nám tu líbí a zůstáváme několik dnů. Procházíme město a je toho tu hodně k vidění. Hlavní náměstí s mešitami máme kousek. V parném dni se procházíme kolem řeky, ve které ale bohužel není voda. Byla odkloněna na pár dní jinam, jak se dozvídáme. To nám ale naštěstí vynahrazují dva krásné starobylé mosty Siosepol a Khaju. Mirce není dobře a je nachlazená. Několik dnů už nespí. Furt přemýšlí jak to a pak jí konečně dojde, že na to nachlazení pořád pije černý čaj…no joooo! Takže teď už jen ráno Miri :-)

Pan majitel tu má kamarády z Teheránu. Super mladá dvojice, která nám vykládá o situaci v Íránu. Vaříme spolu oběd a dokonce se nabídnou pomoct s nákupem suvenýrů. Toho jsme využili až až. Skoro jsme to na motorky nemohli ani naskládat. Naštěstí nás také vytáhnou na večeři a my máme možnost ochutnat taky něco jiného než kebab. Ještě že tak, protože zrovna začíná Rammadán a příštích 14 dnů si nedáme ani ten. Dostáváme i pozvání do Teheránu, které využijeme a bude to hodně dobré. To teď ale ještě netušíme. Po pár skvělých dnech je čas jet směr Šíraz. Je to dálka a tak spíme zase venku. V Esfahánu jsme postahovali hodně podcastů od Kolama Dolů, tak celý večer posloucháme.

Kdo jede do Šírazu, nesmí vynechat starobylou Persepoli. My k ní přijíždíme odpoledne kolem čtvrté a je pořád šílené horko. Hned u vstupu, jako asi u každé památky se nám nabízí průvodce a je dost neodbytný. Z města toho zbylo docela dost a chodíme tu poměrně dlouho. V tom vedru to ale není žádný med a tak u parkoviště nepohrdneme ledovou tříští. Místní taxikář nám radí, že můžeme rozložit stan hned naproti v hlídaném parku. Dá se s námi do řeči sympatický chlapík s manželkou a dětmi a zve nás na čaj. Za chvíli padne tma a my vidíme jak nám téměř každý, kdo jde okolo, leze po motorkách. Yousefovi se to vůbec nelíbí a navrhuje, ať jedem k němu domů. To se neodmítá. Prožili jsme s Yousefem a jeho rodinou krásný večer u nich doma. S dětmi byla legrace a opět jsme se dozvěděli něco dalšího o této zemi.

V příštím článku se s našimi celebritami podíváme do pouštního Yazdu, koloběh náhodných setkání vyvrcholí v Teheránu a nakonec kolem moře a skrz hory na severu opustíme Irán. Snad ne nadlouho. Na závěr nebude chybět ani cenová statistika.

Bonus od Mirky ohledně oblékání:
Tady se v létě pečete. Celý den. Pokud ale chcete přespat v přírodě, nepodceňte teplé oblečení. Se západem slunce si rádi uděláte oheň a hodně se k němu namáčknete. Do spacáku sem si brala i teplé ponožky. Samozřejmě pokud plánujete celou dovolenou strávit v hotelu, tohle řešit nemusíte ;)
Jedna z pro mě nejdůležitějších otázek před samotným vstupem byla: Co na sebe? Protože toho s sebou vezu fakt minimum, nebylo z čeho vybírat. V doporučení zaznělo: oděv, zahalující rysy postavy s dlouhými rukávy a zahalené celé nohy až po kotníky. Plus šátek samozřejmě. No, super. Ale jako, co si mám vzít na sebe, že? Mám s sebou trička, ale ty mi mé tvary jaksi neschovají. Hlavně proto, že jsou všechny funkční a obepínají mě. Naštěstí moje jediné kalhoty jsou dlouhé. Koupila jsem si tedy ještě v Turecku košili do půli stehen a šátek. Na překročení hranic to musí stačit a pak uvidím.
Tohle řešení se záhy ukázalo jako velmi praktické. Tričko a kalhoty, přes to hodit košili s dlouhým rukávem, na hlavu šátek a jde se. Díky rozhalené košili se vedro dalo snést a pardon za mírně nechutnou vsuvku – ale nemusela jsem košili tak často prát, stačilo mít čisté tričko. Vystačila jsem si s ní celý měsíc. Když jsme byli ubytovaní v homestay, majitel mi dovolil odložit šátek a mohla jsem si chodit v čemkoli. Bohužel tohle neplatilo v hotelech. I v těch případech, kdy byl hotel jen pro turisty (Silkroad hotel v Yazdu) byl vyžadovaný dresscode v islámském stylu. Nechápu, na co si hráli. Jediné co jsem časem obměnila, byl šátek. Místní ženy používají dlouhé šátky, tvar obdélníku. Je to pohodlnější, protože ho přes hlavu jen tak přehodíte. Můj malý šáteček z Turecka jsem musela vždy nějak uvázat a připadala sem si jak babka z vesnice.

Své dva šátky jsem ale hojně využila. Velký modrý na procházky po městě a malý krémový pod helmu. Je to zvláštní. Ale všude, kam sem dojela na motorce, na mě zírali a čekali, co se stane, až sundám přilbu. Tím, že sem pod ní měla šátek, jsem většinou všechny naprosto rozhodila.
Několikrát jsem musela vysvětlovat, že mám řidičák. Pro ženy je motorka zapovězená. Nikomu jsem ho ale neukazovala. Odbyla jsem to většinou úsměvem a odpovědí, že samozřejmě ano.
Co se dost hodí, jsou prstýnky. Měli jsme štěstí a nikdy s ubytováním neměli problém. Ale některé hotely vás jako nesezdané neubytují. Prstýnky pomohly spíš v běžné konverzaci. Je to asi takové, jako když se doma bavíte o počasí, ale tady se normálně ptají, jestli jsme manželé. Co platí všude jinde, neplatí v Teheránu. Ale všude na vesnicích se nám hodily. Neumíme farsí a tak bylo nejjednodušší ukázat na prstýnek a nebylo třeba slov. Všichni věděli, že je vše v pořádku. Není zde normální, aby žena cestovala sama. Obecně. Když už ale cestuje, tak musí s manželem, nebo otcem.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.03
Známkováno: 35x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist