Blackem světem Íránem

Naším cílem pro rok 2016 se měl stát orientální Omán, do kterého jsme plánovali jet na naší devatenáctileté sportovně-cestovní motorce přes Turecko, Írán, Spojené Arabské Emiráty a vracet se zpátky domů přes Írán, Arménii, Gruzii a Rusko. Určitě s námi budou mnozí souhlasit, že plánování je jedna věc a skutečnost bývá mnohdy značně odlišná. Náhoda dala vzniknout situacím, díky kterým to byla nejkrásnější, ale zároveň nejnáročnější cesta, jakou jsme kdy zažili. Pokud vás zajímá, proč jsme změnili plány a jak to celé dopadlo, čtěte dále.

Blackem světem Íránem

Kapitoly článku

*Text, foto a video: Jaroslava Pisjová, Tomáš Vlasák

Video trailer:

Přípravy:

Od podzimu 2015 jsme s Jájou začali trochu intenzivněji sledovat různé dokumenty, přednášky, cestopisy a průvodce. Termín odjezdu máme pevně daný kvůli dovolené na 30.7.2016. Jelikož budu mít těsně po promoci a před podpisem pracovní smlouvy, ideálnější doba na vycestování se už v budoucnu možná nenaskytne. Jája žádá o 7týdenní dovolenou půl roku dopředu, a protože pracuje ve skvělém kolektivu s chápavými nadřízenými, nemá se schválením žádný problém.

  • 20 týdnů do odjezdu: jako první si zařizuju mezinárodní řidičák. Úřednici jmenuju všechny státy, kterými chceme projet a ta mi trochu vyděšeně (hlavně kvůli Íránu) říká, že by mě teda rozhodně nikam nepustila! Platím celých 50 Kč a během 10 minut si ho odnáším.
  • 12 týdnů do odjezdu: vyřizujeme si oba druhý pas (já 600 Kč, Jája 1100 Kč).
  • 10 týdnů do odjezdu: vyhráváme soutěž na motorkari.cz a stáváme se testovacími jezdci pneumatik Dunlop Roadsmart III.
  • 9 týdnů do odjezdu: kupujeme kamerku na helmu.
  • 8 týdnů do odjezdu: úspěšně skládám státnice, mohu se plně věnovat přípravám. Sjednáváme si cestovní pojištění i pro rizikové sporty (kvůli nadmořské výšce). Já se mohu pojistit ještě na ISIC od Uniqa za 688 Kč, Jája u Axa 2800 Kč.
  • 7 týdnů do odjezdu: U firmy Zirhamia zařizujeme pozvání do Ruska (nutné pro žádost o vízum) a referenční íránská čísla (nutné pro vydání víz). Platíme 2x600 Kč za pozvání a 2x1000 Kč za referenční čísla. Objednáváme se na vízové centrum Ruské feredace.
  • 5 týdnů do odjezdu: po dlouhém rozhodování měníme boční plastové kufry za hliníkové od Alu Milánka. Kamarád Michal nám předává bednu s proteinem v pytlíkách. Povezeme si zdroj bílkovin, který se nepokazí. Díky Míšo!
  • 3 týdny do odjezdu: oblékáme se do prodyšných bund a kevlarových jeansů od MBW. Odešla nám baterie, kupuju novou. Motorku si bere náš servisák Ctibor. Seřizuje ventily a karburátory, mění řetězovku, rozšiřuje boční držáky (víka drhnou o horní kufr), mění desky a zapojuje fixní voltmetr (máme Hondu, bojím se o regulátor napětí). Pro získání ruských víz si připravujeme pozvání, vyplněnou žádost a fotky. Žádám o víza na ruském vízovém centru (je nutné se objednat na vízovém centru nebo konzulátu). Doporučuju se objednat místo vízového centra RF na konzulát RF, kde se neplatí ke standardním 1000 Kč za vystavení ještě "servisní poplatek vízového centra" 700 Kč na osobu. Na vízovém se lze objednat na každou čtvrthodinu od 8:00 do 16:00, kdežto na konzulátu berou jednoho člověka denně (na dva měsíce dopředu plno).
  • 2 týdny do odjezdu: vyřizujeme karnet u Autoturist (celní doklad pro vývoz dopravního prostředku, který je třeba např. do Íránu, SAE nebo Ománu). Po zaplacení 1890 Kč, složení vratné kauce 32500 Kč (vozidlo do ceny 0,5 miliónu), předložení velkého TP a vyplněné žádanky, je nám karnet vystaven za několik dní. V Turecku nastává převrat, sleduji zprávy celou noc. Zjišťujeme možnost, že se do Turecka nedostaneme a hledáme loď z Ukrajiny do Gruzie. Nakonec je puč velmi rychle „vyřešen“. Zirhamia nám posílá íránská referenční čísla. O víza budeme žádat po cestě v Istanbulu (to bude stát 2x 75 Euro). Týden po zažádání o ruská víza je vyzvedávám. Platím tu 2x1700 Kč (celková cena za ruské vízum 2300 Kč/os, v případě žádosti na konzulátu by to bylo 1600 Kč/os).
  • 1 týden do odjezdu: při skenování dokumentů si všímám chyby v karnetu, kdy nám špatně vyplnili VIN kód, což je zásadní věc, kterou na hranicích kontrolují jako první. Jedu znovu do Autoturistu a tam mi na počkání vystavují karnet nový. Kdybych si toho nevšiml, zůstali jsme stát na turecko-íránské hranici! O víkendu připravujeme věci na motorku a předběžně balíme. Garáž máme 100 km od aktuálního bydliště a až do pátku budeme chodit do práce. Přece jen objednávám regulátor napětí, abychom ho měli s sebou pro jistotu.
  • 1 den do odjezdu: je pátek večer a zítra ráno chceme vyjet. Na skoronabalené motorce se jedu na chvilku podívat na zapíjení Marečka, syna kamarádů Roberta a Terky, zatímco Jája dělá tradičně řízky. I přes přípravy minulý víkend balíme do 1 hodiny do noci.

Zaplatili jsme za papírování 13678 Kč a ještě jsme nic neviděli!

Den 1  (30.7.2016):

I přes předběžné balení víkend před objezdem, protože motorku parkujeme 100 km od aktuálního bydliště, balíme v pátek - den před odjezdem po práci pozdě do noci, což narušilo plánovaný sobotní brzký odjezd. Ráno, po posilňující snídani a dojemné rozlučce s rodinou, dobře naladěni vyrážíme.

Úsměvy z tváře mizí nájezdem na „kvalitní“ D1. Jestli motorka vydrží tohle, vydrží snad všechno. Slovenskem projíždíme rychle, až v Maďarsku chytáme několik kolon, ve kterých nejdříve trpělivě předpisově čekáme, později se drze proplétáme a cpeme kupředu.  95 % aut v kolonách s německými, rakouskými nebo francouzskými SPZ veze Turky z těchto zemí zpět do své domoviny. Asi 30 km před maďarsko-srbskou hranicí si všímáme dredaře na skateboardu, který stopuje auta s cedulí svého cíle - Bělehrad.

Čím jsme blíže hranici, hustota kolon se zvětšuje, není možnost mezi auty prokličkovat, ale přesto se celkem rychle dostáváme k celnici. Všude okolo jsou vybudovány ploty a nedaleko i uprchlický tábor. Dredař nasazuje bleskové tempo, jelikož za hranicí stavíme a on pomalinku projíždí na svém skateboardu okolo nás, hledajíc další auto. Na další zastávce, po cca 150 km, opět potkáváme dredaře! Už by nás nepřekvapilo, kdyby s námi jel až do Íránu. Tankujeme, dáváme prvního nanuka a pumpaři nám účtují skoro dvojnásobek natankovaného benzínu. Všímáme si toho až po zaplacení u motorky. Vyrážím se hádat zpět dovnitř a je očividné, že překvapený výraz pumpaře je jedno velké divadlo. Nakonec dostáváme peníze zpět a pokračujeme v jízdě až do tmy, než přijedeme k Bovanskému jezeru, kde totálně unavení doslova padáme do stanu na pláži.

Počasí: ráno 18°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Křesetice-Brno-Bratislava-Budapešť-Bělehrad-Bovanské jezero

Najeto: 1083/1083/14818

Den 2  (31.7.2016):

Ráno před odjezdem ještě stíhám koupání v jezeře. Kdybychom věděli, že dnešní den bude jako přes kopírák toho včerejšího, posilnili bychom se ráno víc. Každá mýtnice v Srbsku znamená šílené kolony, které se snažíme co nejrychleji projet, což není s kufry vždycky snadné. Srbsko-bulharská hranice je na tom podobně, ale úplně největší nával nastává na té bulharsko-turecké. Bulhaři svědomitě kontrolují každý doklad a kontrola se vleče jako týden před výplatou. Jednomu celníkovi se líbí Jáji jméno a několikrát ho opakuje. Turci až tak důslední nejsou a jde jim to jako po másle. První okénko kontrola pasů, ve druhém doklady od motorky a nakonec kontrola zavazadel. Můj promyšlený tah sušit trenky z ranního koupání na horním kufru nese ovoce. Když celník kontrolující zavazadla dorazí a vidí moje bombarďáky, raději nás pouští dál bez kontroly.

Plánovaný rychlý přímý přesun do blízkosti Istanbulu se nekoná. Asi 60 km před cílem se opět dostáváme do kolony, kterou se snažíme již za tmy projet v odstavném pruhu, protože až do Istanbulu auta stojí! K naší smůle nás chytá policajt. Zachovám duchapřítomnost, když si všímám značky odpočívadla a vymluvím se na plánovaný sjezd z dálnice. Policajt má toho zjevně za celý den dost a proto nás s malou upomínkou propouští. Po asi kilometru vzorného popojíždění v koloně to riskneme a znova si to šineme odstavným pruhem. Těsně před Istanbulem sjíždíme z dálnice na dopředu vytipované místo k jezeru s výhledem na zářící noční město. Rychle rozbalujeme stan a vaříme kuskus s konzervou masa. Toulaví psi jsou slyšet ze všech stran a nepříjemným štěkotem nám dělají společnost až do rána. Spánek máme proto trhaný a o odpočinku nemůže být ani řeč.

Počasí: ráno 13°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Bovanské jezero-Sofie-Istanbul

Najeto: 766/1849/14818

Den 3  (1.8.2016):

Ráno při balení nás čeká nepříjemné překvapení v podobě viklajícího se držáku levého kufru. Pravděpodobně jsme cestou ztratili jeden šroub. Vytahuju svou kouzelnou krabičku se součástkami, stahovacími páskami a izolepou, která na této cestě opraví dočasně snad všechno, a za moment frčíme směr centrum s plánem vyzvednout si íránská víza. Před dvěma roky jsme parkovali na parkovišti nedaleko centra, jenže dnes už slouží jen pro autobusy.

Hlídači se slitují, a tak tam zaplachtovanou motorku necháváme a na lehko se vydáváme k íránské ambasádě. Veškerou elekroniku necháváme u vstupu před kontrolním rámem. Úředník za přepážkou požaduje referenční čísla, protože se mu nechce hledat dle jmen, a jelikož máme čísla v mobilu v úschovně u bezpečnostního rámu, vracíme se na začátek až za kontrolu, nacházíme čísla a zase se přes bezpečnostní rám a kontrolu vracíme k úředníkovi za přepážkou, kde dostáváme formuláře a šek na zaplacení poplatku za víza. Volíme expres variantu (2x 75 €), kdy dostaneme víza ještě ten den. Odcházím zaplatit poplatek do banky přes ulici, zatímco Jája zůstává vyplňovat formuláře, které pak společně s dalšími dokumenty a pasy odevzdáváme úředníkovi. Víza si máme vyzvednout odpoledne, a tak si krátíme čas prohlídkou Modré mešity a procházkou okolí.

V 16 hodin se vracíme na ambasádu pro pasy s vízy. Jelikož nám zbývá do večera ještě spoustu času, procházíme si další mešity a slavný istanbulský bazar. K motorce přicházíme asi kolem desáté večer, kde s hlídačem smlouvám na ceně za hlídání motorky a smutným pohledem, který nejde odmítnout, si vynutíme povolení tam rovnou i přespat. To ještě netušíme, že parkoviště pro autobusy se v noci mění na místo srazu istanbulské mládeže překřikující se přes hlasitou hudbu řinoucí se z otevřených oken zaparkovaných aut.

 

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 30°C jasno

Trasa: Istanbul

Najeto: 52/1901/14818

Den 4  (2.8.2016):

O spánku se moc mluvit nedá, protože Turci vyhrávají až do rána. Skoro přesně v době, kdy jsme vstávali (4:30) vše utichlo. Platíme za včerejší hlídání s přespání 20 TL (160 Kč) a během chvilky se loučíme s Evropou přejetím Bosporu do Asie. Chytáme menší kolonu a v protisměru sledujeme nepříjemnou nehodu, kde zrovna oživují řidiče. Jedeme na Pamukkale stejnou trasou jako před dvěma lety a máme stejný problém koupit něco k jídlu jako tenkrát. Zastavujeme u obchoďáku u mekáče, kde jsme jedli úplně hladoví. Nakonec stavíme u jiného supermarketu, kde si konečně kupujeme pořádné jídlo. Cesta ubíhá dobře, jen začíná být pekelné vedro. To ještě nevíme, že těch dnešních 41°C bude další dny standard. Naší první plánovanou zastávkou bude známá traventinová sněhově bílá skála zvaná Pamukkale. Pár kilometrů před cílem, když jedeme cca 100 km/h po pěkné dvouproudovce, zahlídnu v dálce postavu, jak přebíhá silnici v protisměru, zastaví se a čeká, kdy bude moci přeběhnout i náš směr k dodávce čekající u krajnice. Sleduju ho a mírně zpomaluju. Chlapíkovo zkratovité rozhodnutí přeběhnout dvouproudovku na poslední chvíli ho určitě stojí posrané trenky a nás skoro život. Abychom se vyhnuli srážce, prudce brzdím, přední kolo se dostává do smyku, naštěstí se po pár metrech chytá a my zastavujeme u krajnice asi 30 m za místem možného střetu. Seskočím z motorky, zkontroluju zamlklou a třesoucí se Jáju a půlkou těla se nacpu přes otevřené okénko u spolujezdce Turkovi do dodávky. Řvu na něj asi 2 minuty a mám chuť mu rozbít hubu.

Balzámem na tímto zážitkem pocuchané nervy, je procházka městečkem Pamukkale, dobré jídlo, odpočinek a vydatný spánek (bereme kemp s výhledem na skálu za 30 TL/os/noc).

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 41°C jasno

Trasa: Istanbul-Kutahya-Pamukkale

Najeto: 688/2589/14818

Den 5  (3.8.2016):

Dneska si chceme projít hlavní trhák v Pamukkale, což je sněhově bílá traventinová skála a nad ní ruiny Hierapolis. Balíme věci na motorku, abychom pak mohli co nejrychleji vyjet. Čekáme před vstupní bránou ještě před otevřením v 8 h jako první. Platíme 35 TL/os a společně se skupinkou Japonců jdeme nahoru.

Z důvodu poškozování povrchu je zakázáno chodit po skále v botech. Spodní jezírka jsou vyschnutá, ale alespoň ty v horních partiích jsou plná. Měli jsme za to, že součástí vstupného bude i koupání v antickém bazénu, jenže za vstup do vody by to bylo dalších 32 TL/os. Necháváme to být a jdeme se podívat na ruiny Hierapolis. Vyplatilo se vstát brzo, protože jsme všude sami. Později už přivážejí stovky turistů autobusy.

Po příchodu do kempu využijeme ještě koupání v bazénu, a pak už vyrážíme na Antalyi k pobřeží. Při tankování sháníme vodu ke koupi, ale nemají tu žádnou. Pumpař nám nese chlazenou z vlastních zásob. Další zastávkou je fastfood, kde prodávají spoustu cetek (což je pro Turecko typické – všude samé cetky a žádné potraviny). Prodavač nám hrdě oznamuje, že právě dneska nám dá slevu 50% na všechny cetky. Máme to ale štěstí! Pokračuju do části s jídlem, kde objednávám 2 sendviče po 7,5 TL. Ještě kupuju flašku vody, na které mě chtějí natáhnout.. Po tom, co mi obsluha řekne cenu 5 TL, na ni chvíli koukám s výrazem, který rychle chápe a s úšklebkem hned snižuje na 2 TL.

Projíždíme Antályí a pokračujeme podél pobřeží na východ, kde po pár desítkách kilometrů stavíme u malé pekárničky. Kupuju tam pečivo a u stánku naproti hroznové víno s 5 l barelem vody. Část přeléváme do lahví a zbytek hned zasyčí v nás. K moři vede několik stovek metrů polňačky, kterou Jája musí pěšky. Zůstáváme hned na kraji cesty, i když asi o kilometr dále se koupe spoustu lidí. Jedu na obhlídku, ale stejně nakonec zůstáváme na původním místě. Zajíždím s motorkou přes písek blíže k vodě. Koupeme se, vaříme a celí poštípaní od komárů zalézáme do stanu. Večer máme návštěvu v podobě toulavého psa.

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: Pamukkale-Antalya-Serik

Najeto: 311/2900/14818

Den 6  (4.8.2016):

Vstáváme těsně před východem slunce, snídáme u moře a vychutnáváme si ten klid. Jája sbírá nějaké mušle na památku a já se mezitím pouštím do odstrojení kufrů, protože je mi jasné, že z písku motorku jen tak nevyhrabeme. I bez kufrů okamžitě zahrabávám zadní kolo až po kyvku. Jája drží řidítka a já rvu motorku z písku. Z větviček stavíme koridor pro vyjetí a hned napoprvé se daří. Trochu nás deprimuje vlhkost, díky které jsme hned komplet mokří. Před půl osmou již sedíme na motorce a jedeme směr Konya. Zase stavíme u pekárničky a kupujeme chleba. Při přestávce na jídlo nás oslovuje Turek – řidič. Ptá se, kam jedeme a radí nám směr, který víme dle GPS, ale nekazíme mu radost a necháme si poradit. Stoupáme do 1800 m n. m., kde si užíváme příjemných 24°C. Koukáme po nějakém obchodu s jídlem a dle obrovského parkoviště u silnice si už představujeme plná břicha. Jdu dovnitř, a co jiného by tu měli, než hromadu cetek! Abychom jim nekřivdili, všude mají ještě nanuky, brambůrky a sladkosti. Jenže to se fakt nedá jíst pořád. Dáme ořechy z vlastních zásob a koukáme po něčem jiném.

Obratně projíždíme třičtvrtěmilionovou Konyu a za městem stavíme u areálu, kde to vypadá, že by mohlo něco být. Je tu několik obchůdků, ale všude zase cetky. Už mi to nedá a ptám se prodavače, kde tu je market s jídlem. Chvíli na mě kouká a pak z něj vypadne, že přece tu! Hned k tomu dodává, co sháním. Pyšně řeknu turecky „peynir“ (sýr)… On jen zavrtí hlavou, že nemá, ale jde k sekci sladkostí a podává mi sušenky se sýrovou příchutí. :-D No nic, vyhrabeme plechovku z našich zásob a odlehčujeme motorce. Přes policejní hlídku neproklouzáváme, ale vše jde velmi rychle a během pár minut opět hltáme kilometry po tureckých silnicích. Jsme kousek od Obruk Hani, což je pěkné zemské propadliště, ale silnice k němu je pokrytá rozteklým asfaltem s hrubým štěrkem (dělají nový povrch). Je to od hlavní asi 7 km a to se nám nechce jet. Přece jen zkoušíme kousek projet, ale asfalt se lepí na kola a vlastně všude. V samotném srdci Turecka, v údolí řeky Ihlary, začínají ze země vyrůstající skalní útvary tvořit hranici asi 80 km dlouhé oblasti Kapadokie. Přijíždíme k samotnému údolí, kde se vybírá vstup 20 TL/os do areálu. Platíme jen parkovné 2 TL. Dovnitř nejdeme, bylo by to na půl dne, než bychom prošli několikakilometrový okruh, a tak jenom fotíme z terasy. Skalní rokle měří přes 10 km a její kolmé stěny jsou vysoké až 150 m. V těchto stěnách jsou vytesány kostelíky z 8. století.

Nyní nám zbývá pouze 60 km do středu Kapadokie – městečka Göreme, které nám bere dech. Skalní různobarevné útvary jsou vidět, kam oko dohlédne. Zastavujeme u kempu se slovem „panorama“ v názvu, což by mohlo zaručovat nějaký ten výhled na celou oblast. Majitel mě provází po areálu a ukazuje neskutečnou vyhlídku hned vedle míst na stany (31 €/2 os/2 noci). Zbytek dne si stavíme bydlení, zajíždíme si do městečka na obhlídku a nákup, koupeme se v bazénu a prostě si to tu užíváme. Ze včerejšího pobytu u moře jsme si odvezli hlavně štípance od komárů. Já jsem na tom ještě dobře, ale Jája jich má desítky.

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 33°C polojasno

Trasa: Serik-Konya-Goreme

Najeto: 581/3481/14818

Den 7  (5.8.2016):

Budí nás silný přerušovaný zvuk. Uvědomujeme si, že to budou balóny s turisty, kteří chtějí spatřit východ slunce nad Kapadokií ze vzduchu. Vybíháme hned na vyhlídku a fotíme je. Ještě dopoledne sedáme na motorku a jedeme na lehko na obhlídku přilehlých vesniček. Projíždíme postupně Urgup, Mustafapasa a Uchisar. Nakonec odbočujeme na „panorama view point“ nad Göreme (vjezd 2 TL). Motorku necháváme na parkovišti, převlékáme se do kraťasů a jdeme vstříc skalním útvarům. Procházíme si okolí a neustále fotíme tu krásu. Jája se chce jít podívat dolů pod skály, tak jdeme asi 500 m zpět po silnici, a pak po polní cestě mezi skalní útvary. Musím přiznat, že se mi sem v tom vedru nechtělo, ale nakonec rozhodně nelituju, spíše naopak. Člověk by tu mohl strávit několik dní.

Vysazuju Jáju v kempu a jedu ještě nakoupit nějaké potraviny na dnešek. Děláme si hody u bazénu a ochutnáváme i Ayran (typický nápoj z jogurtu, vody a soli), který nám příliš nejede a ani ho nedopíjíme. V kempu je k dispozici i lednice ve společenské místnosti, kam zatím dávám salám. Pan domácí nám oznamuje, že internet nepůjde ani dnes (včera nám říkal, že v ceně je i wifi, ale podle něj od včera nejde) a stěžuje si, že mu kvůli tomu utíkají kšefty. Taky naříká, že letošní sezona je celkově strašně slabá, že turistů rapidně ubylo kvůli situaci v Turecku. Odpoledne Jája kopíruje fotky do tabletu a já dělám údržbu motorky. Večer vyrážíme z kempu pěšky na procházku po městečku, kupujeme suvenýry a potraviny na zítřejší cestu. Po příchodu do kempu balíme věci, abychom byli ráno rychlejší při odjezdu. Lítám okolo motorky a v tom přichází dva turečtí motorkáři. Obhlíží Blackbirda a chtějí slyšet jeho zvuk. Dělám jim radost a startuju ho. Kecáme a vypadává z nich, že míří do Gruzie. Po chvíli odcházejí do města na pivo, ze kterého se vracejí řádně upraveni.

Počasí: ráno 17°C jasno, přes den 32°C jasno

Trasa: Goreme-Urgup-Mustafapasa-Uchisar-Goreme

Najeto: 31/3512/14818

Den 8  (6.8.2016):

Původně jsme chtěli jet fotit balóny na místo jejich startu, ale bohužel jsme to nestihli (vstávali jsme v 5:00), tak fotíme opět z naší kempové vyhlídky. Při balení se vypotácí ze stanu zmačkaný Turek a říká, že je opilý (to bychom fakt nepoznali). Těsně před naším odjezdem jdu vyzvednout z lednice salám a sýr, ale byl tam jen prázdný obal. Asi tušíme, kdo nám to sežral! Kolem 8. hodiny odjíždíme z kempu dál na východ přes Avanos. Dáváme si asi 5 km po štěrkové cestě, jelikož tudy vede objížďka. Odpočíváme na pumpě a sledujeme, jak kluci (pumpu mají většinou celé rodiny, které posedávají před) sbírají mrtvého čápa a nesou ho z areálu pumpy a házejí ho do pole. Odpadků v okolí pumpy si nikdo nevšímá a dál všichni lenoší ve stínu. Při odjezdu vidíme chlápka, jak dopíjí vodu a flašku hází přes rameno (člověk by mu dal nejraději facku, ale dělá to asi většina Turků dle toho bordelu všude). Na semaforech vedle nás zastavil Turek a ptal se anglicky, odkud jsme (zřejmě jediná fráze, kterou znal). Odpovídáme, ale očividně už nerozumí. Jak padne zelená, troubí, mává a mizí před námi. Co se týče tureckého provozu, města jsou džungle (ještě jsme nebyli v Íránu, jinak bychom věděli, že to tu je ještě pohoda), přednost má silnější, i když vyjíždí z vedlejší. Je pravda, že sice na hlavní vjedou bez rozpaků, ale většinou se snaží alespoň půlkou auta jet po krajnici. Silnice mají výborné, okresky skoro všude dvouproudové. Hodně se bavíme při sledování Turků na semaforech. Když se blíží padnutí zelené, což může být i 30 s, začnou túrovat motory a popojíždět k autu před sebou. Jeden náklaďák takto skoro odtlačil auto stojící před ním. Velmi často na nás lidi troubí a mávají z aut. Myslíme, že značný podíl na tom má náš Blackbird, jelikož nabalených endur je všude mraky… Stavíme u silnice v obchodě, kde na turecké poměry dobře nakupujeme chleba, sýr a ovoce. Začínáme být atrakce pro místní. Na západě Turecka si nás nikdo moc nevšímal, ale čím jsme východněji, zájem exponenciálně roste. Vedro začíná být pekelné, teploměr ukazuje přes 41°C ve stínu. Zastavujeme u benzinky a hledáme stín i pro motorku. Doprostřed prázdné plochy ho vrhá billboard, který je přesně na motorku. Jdu koupit nějaké nanuky, ale moc jsem nepochodil. Ptám se tedy obsluhy na „ice-cream“, načež mi je přinesen jejich typický čaj. S díky jdu k Jáje s čaji a představuju si, co mi asi řekne na to, že jí v tomhle pařáku nesu místo nanuku teplý čaj. Špatně se tomu věří, že ten čaj má něco do sebe i za takového počasí. Moc nás osvěžuje! Jedeme směr Gaziantep, před kterým odbočujeme na Pazarcik.

V tuto chvíli jsme nějakých 90 km od syrských hranic, kde právě zuří boje. V dalším větším městě čekáme na semaforech a vedle nás zastavuje „gang“ mladých kluků na stopětadvacítkách, kteří se zajímají, kam máme namířeno. Mávají a mizí mezi auty. Dneska děláme spoustu přestávek kvůli teplu a na jedné z nich si dáváme konečně nanuka. Jako bonus ještě dostáváme od obsluhy pumpy studenou colu do kelímku. Asi s námi soucítí, když sami jsou zalezlí v klimatizované budce čerpačky. Odbočujeme z hlavní silnice k hoře Nemrut Dagi. K vrcholku hory šplhá 15 km dlouhá silnice ze zámkové dlažby, která kontrastuje s obyvatelstvem přilehlé vesnice jezdícím po této zámkovce na oslech. Skoro tu přejíždíme želvu, kterou Jája zachraňuje a přenáší přes cestu do trávy. Vyjíždíme do cca 2100 m n. m., odkud po svých zdoláváme zbylých 100 výškových metrů pod uměle navršený vrchol – pohřební mohylu z roku 62 př. n. l., která je ze západní a východní strany osazena sochami o výšce až 9 m. Dílo je to impozantní a vrchol z drobných kamínků vysoký 50 m s průměrem 150 m je opravdu fascinující, když si člověk uvědomí, v jakých podmínkách to sem museli vynášet.

Rychle se stmívá, tak se rozhodujeme přespat pod vrcholem s rovinou na postavení stanu. Samotné stavění komplikuje silný vichr, nad kterým nakonec vyhráváme. Motorku parkuju tak, aby chránila stan před větrem a pro jistotu ji i stan kurtuju k velkým kamenům. Jája rozbaluje ve stanu karimatky a spacáky, pak si všímá záblesků v dálce. Snažím se ji uklidnit, že bouřka nepřijde a vše zvládneme. Teď už prostě nemůžeme odjet. Zalézáme do stanu a já pochybuju o spánku. Bouřka naštěstí nepřichází, ale vichr mohutně mává se stanem ze strany na stranu, třepe s plachtou a neutichá ani s příchodem rána.

 

 Počasí: ráno 21°C jasno, přes den 41°C jasno

Trasa: Göreme-Kayseri-Pazarcik-Adiyaman-Nemrut Dagi

Najeto: 584/4096/14818

Den 9  (7.8.2016):

Kolem 6. hodiny ráno registrujeme auta mířící k vršku kvůli pozorování východu slunce a než pobalíme věci, jsou zpět u aut, kde rozjíždí ranní venkovní diskotéku. Po sjetí z hor zpět do údolí máme pocit, jakoby na nás někdo foukal fénem. Poslední dni jsme se naučili používat pítka, které mají Turci umístěné na frekventovaných místech, například benzinkách. Samozřejmě jsme se zpočátku báli střevních potíží, které se ovšem nedostavily, a tak si na tento zdroj chlazené vody velmi rychle zvykáme. Sucho na jazyku nás nahání do náruče pohostinných pumpařů (otce a syna) u města Siverek, kteří nás hostí tradičním osvěžujícím tureckým čajem a vodou balenou v 1,5dl plastových lahvičkách. Ač si moc nerozumíme, jelikož umí jen jedno slovo anglicky (beautiful = krásný, pěkný), dobře se bavíme. Synek se pořád ujišťuje, jestli se nám v Turecku líbí a stále opakuje, že všechny turecké památky jsou „beautiful“. Loučíme se a pokračujeme dál k našemu dalšímu cíli – jezeru Van.

Van je slané bezodtoké jezero, které má rozměry 120 km na 80 km a dosahuje hloubky necelých 500 m. Nejzajímavější je údaj o nadmořské výšce, jelikož leží výše než Sněžka (1646 m n. m.). Hlad nás opět nutí zastavit u silnice v obchůdku, kde mají kromě obvyklých nanuků, sladkostí a brambůrků i sýr a chleba, čehož hned využíváme. Naproti kupuju i banány a broskve. Mezitím Jáje čekající u motorky místní nabízí kousek chleba k zakousnutí. Projíždíme městem Silvan, kde se po dvouproudové silnici prohání krávy, husy, osli a všude je neskutečný nepořádek. Na další přestávce dostáváme další pozvání na čaj. Nejvíc každého Turka zajímá, kolik motorka stojí a příliš nechtějí věřit tomu, že jedeme na motorce v ceně pouhých cca 2000 €. Za jízdy začínám cítit, že s motorkou není něco v pořádku, jako kdyby se začal lehce vlnit zadek. Hned na to mi Jája říká do interkomu, že se nějak houpe horní kufr. Hned zastavujeme u silnice a už je mi jasné, že praskl nosič. V tomhle stavu nemůžeme pokračovat, protože hrozí, že se utrhne i druhá strana. V tom přichází chlapec z blízkého domu a kouká, co se nám stalo. Za chvilku nám přináší izolepu, takovou tu tenoučkou školní, což je od něj milé, ale tou to držet nebude.

Hrabu v kufru a vyndávám stahovací pásky, kterými nosič přitáhnu k madlu spolujezdce tak, aby na sebe plošky prasklé trubky tlačily. Pak vyndávám kurtu a ještě to pořádně přitáhnu kurtou. Místo zlomu nakonec omotáváme masivní lepicí páskou. Ať se na nosič věším jakoukoliv váhou, drží a ani se nehne! Vsadil bych se, že by to v tomto stavu vydrželo až domů.

Stejně nám to nedá a plánujeme, jak u jezera Van najdeme kemp, kde nechám Jáju s bagáží a pojedu hledat někoho se svářečkou. Jenže kemp u Vanu prostě nikde není! Sledujeme každou značku a ptáme se i pumpařů, kteří vtipkují, že jeden z nich je Kurd, jeden Turek a jeden Armén. Když ani po 130 km jízdy po severním břehu Vanu na nic nenarážíme, stavíme si stan na pláži kousek od hlavní silnice. Rychle sušíme věci, které jsme včera neměli šanci v tom vichru vysušit. Jája se tu necítí nejlépe, protože v rodinách, které sem jezdí na koupání, je žena zahalená a kouká na své děti a muže, jak řádí ve vodě (viděli jsme jen jednu, která se koupala celá zahalená). Nechce tu nějak vybočovat a dráždit, tak čeká na vykoupání v moři do setmění. Já s ní soucítím a klidně bych počkal s ní, ale posílá mě do moře hned. Tu naplno poznáváme, že už jsme v úplně „jiném“ Turecku, kde ženy jsou najednou tak trochu na druhé koleji.  

Počasí: ráno 18°C jasno, přes den 39°C (jezero Van 30°C) jasno

Trasa: Nemrut Dagi-Siverek-Diyarbakir-Silvan-Tatvan- Çelebibağı

Najeto: 501/4597/14818

Den 10  (8.8.2016):

Ráno vstávám o něco dříve a jdu fotit východ slunce nad jezerem. Opouštíme jezero Van a pokračujeme směrem na Doğubayazıt, který je pouhých 35 km od íránských hranic. Zastavujeme ve městě Ercis u potravin s výhledem na skupinu vojáků, kteří v protisměru mají stanoviště a vypadají celkem ostražitě. Člověk nikdy neví, co se tu zrovna děje, jelikož celá oblast jihovýchodního Turecka je posetá vojenskými stanovišti, okolo kterých je doprava svedena do jednoho pruhu s retardéry. Strana kurdských pracujících (PKK) tu totiž podniká útoky na turecké policajty nebo vojáky. Člověk se necítí úplně nejlépe, když přes tyto stanoviště projíždí a míří na něj zbraní.

Jája mě fotí s místním klučinou, který je naprosto fascinován motorkou. Do Doğubayazıtu přijíždíme přes průsmyk šplhající do 2600 m n. m., kde si užíváme jednak nízkou teplotu, totální klid jako na konci světa a pomyslnou třešničkou na dortu je pohled na bájnou horu Ararat (5137 m n. m.), na které dle bible přistála Noemova Archa.

Pumpaři nám potvrzují, že „Murat camping“ nalezený naší stařičkou GPS je otevřen. Ta nás k němu táhne přes celé (totálně rozkopané) město, ve kterém bojujeme s blátem, lidmi skákajícími pod motorku a také s vojáky se zátarasy. Za městem vede krásná asfaltka, až ke kempu, kde platíme pouhých 15 TL za oba za noc. Vypadá to tu opuštěně, kromě části s kolotoči, od kterých vyhrává hudba na plné pecky. Majitel nám ukazuje, že si stan můžeme postavit kdekoliv a sprchy můžeme použít v neobsazených pokojích nad restaurací. Záchody jsou venku, ale na ně už musí být člověk hodně otrlý. Bleskurychle rozkládáme stan pod stromy ve stínu, zabíráme stůl a židle, já na nic nečekám a rychle odstrojuji motorku kvůli demontáži prasklého držáku. Vím, že Jája tu bude v bezpečí, tak se nebojím vyrazit.

Beru si jen tankvak, kam dávám sundaný držák horního kufru a ptám se ještě majitele kempu, jestli neví, kde by mi svařili držák, ale jen pokrčí rameny a řekne „asi někde ve městě“. Jedu do města (75 tisíc obyvatel) a netuším kam. Hned z kraje zahlédnu dva kluky na motorkách, jak zastavují u krajnice. Shodou okolností zastavují u obchodu/servisu motorek. Ukazuju jim, co bych potřeboval svařit a oni mě posílají dovnitř. Tam sedí za notebookem asi 11letý klučina. Kouká na nosič, někam volá a naznačuje, ať počkám. Koukají, na čem jsem to přijel, protože tu jezdí jen malé motorky do 125 ccm. Samozřejmě je zajímá cena motorky a další technické údaje. Po 15 minutách přijíždí asi 25letý kluk, okoukává nosič a hned říká, že on tu na to nemá techniku (žádný z kluků neumí ani slovo anglicky). Nejdříve se mi snaží vysvětlit, kde najdu dílnu. Jak později zjistím, je to přes celé město a v životě bych to nenašel. Dávám mu do ruky GPS, aby ťuknul do mapy lokaci dílny. Kouká do mapy města, jak kdyby ani netušil, kde má obchod/servis. Pak tu GPSku začne otáčet vzhůru nohama, takže tuším, že tohle nepůjde. Nabízí se, že mě bude navigovat. Nejdříve na mě zkouší, že bude řídit Blackbirda on, ale z mého pohledu rychle pochopí, že to neklapne. Rád bych mu chtěl rukama nohama říct, že jsme 3500 km od domova a tu motorku budeme ještě potřebovat… Ukážu mu na sedačku spolujezdce a vyrážíme. Opět jedeme tím bahnem přes celé město a potkáváme obrněné transportéry (v centru města se asi něco děje, protože je uzavřené vojáky).

Přijíždíme k dílnám, kde zrovna obědvají 4 chlapi. Ukazuju jim nosič, chvíli diskutují a ptají se na cenu motorky. Motorku necháváme tu a jdeme pěšky do nedaleké dílny. Kouká na nosič, nahazuje autogen a taví na prasklinu drát. Pak to ještě vyztužuje pásovinou (ukazuju mu, jak to má udělat, aby se to neopíralo o kapoty a zároveň se mohla nasadit plotna). Za chvilku má hotovo a říká si o 10 TL (80 Kč). S radostí mu platím. Jdeme zpět k motorce, kde dostávám od kluků colu v kelímku a nabízejí mi něco jako kebab. Nedá jim spát cena motorky, protože o tom zase spekulují, tak jim to píšu (kolik stála v roce 1997 nová, a kolik když jsem ji koupil v roce 2010). Asi čekali víc, jako všichni ostatní zvědavci. Ještě si je fotím mobilem, protože já blbec si nevzal foťák (myslel jsem hlavně na to, abych sehnal svářeče, tak jsem nechal kamerku i foťák v kempu).

Sedáme na motorku a jedeme zpět do obchodu/servisu přes tu šílenou cestu ve městě. Po příjezdu se mě servisák ptá, jestli to chci i nastříkat. Teda, spíš mi to oznamuje a hned posílá svého jedenáctiletého bráchu někam pro sprej. Než stihnu říct ne, už je pryč. Mezitím přijíždějí lidi na motorkách kvůli různým poruchám. Servisák vše řeší na ulici za pomoci šroubováku nebo kladiva. Je to celkem cvrkot, jak odbavuje zákazníky. Za chvilku přichází mladší brácha se sprejem, stříkají mi nosič a usazují mě v krámku na židli. Před obchod postupně přijíždí další a další motorkáři. Jeden popisuje problém s řetězem. Servisák to obhlíží, posílá bráchu pro nádobu s olejem, naklápí motorku na bočním stojanu na sebe, túruje ji a bráška nanáší štětcem olej na řetěz.

Za chvilku mají namazáno a další spokojený zákazník odjíždí. Zvou mě ještě na čaj. Někam volají a za 5 minut nějaký kluk přináší čaje. Zapomněl jsem dodat, že všichni zákazníci i kolemjdoucí mi podávají ruku a obhlíží mi motorku. Servisák každému popisuje, kolik motorka jede, kolik stojí atd. Během pití čaje stihnou opravit několik motorek. Ač oni neumí anglicky a já neumím turecky, skvěle se bavíme! Loučím se s nimi, fotíme se a já jim tam nechávám nějaké peníze (ač nechtějí), protože mám fakt radost, že mi pomohli a celkem rychle se to vyřešilo. Jedu ještě zpátky do města na nákup. Kupuji ovoce včetně celého melouna, pečivo, sýry, sušenky, zeleninu, klukům beru ještě colu a brambůrky. Mám s sebou jen tankvak, takže jsem ověšený taškami a dvě tašky mám zavěšené na zrcátkách. Klukům po cestě vykládám výslužku a pokračuji do kempu za Jájou. Je šťastná, že jsem zpět a ukazuje mi fotky sviště, který běhal nedaleko stanu. Montuji zpět nosič a zjišťuji, že jsem někde ztratil podložku. Tak velkou tu náhradní nemám, tak používám zátku od piva válející se u motorky.

Děláme si výšlap nad kemp ke kláštěru (pevnosti), od kterého máme město jako na dlani. Přijíždí svatba a všichni svatebčané okamžitě tancují v rytmu hudby linoucí se z aut. Po příchodu do kempu ještě sedáme na motorku a jedeme nad kemp dále po silnici. V GPS to vypadá na pěkný průsmyk, ale moc daleko nedojedeme, jelikož pěkný asfalt po chvíli končí a začíná offroad. Sjedeme ještě kousek níž, abychom si vyfotili Ararat.

Večer jdeme do kempové restaurace, kde nás slušně natahují, jelikož jsem se nezeptal na cenu předem. Patří mi to… Za dvě jídla (maso na špejli) a dvě pití si říkají 50 TL. Uklidňuju nás tím, že zas máme za pár korun svařený nosič. Ve stanu ještě píšeme deníky, zkoukneme fotky a usínáme za křiku návštěvníků atrakcí a také prapodivného skřípání kolotoče. Už jen čekáme, kdy se něco utrhne.

Počasí: ráno 21°C jasno, přes den 30°C jasno

Trasa: Çelebibağı- Doğubayazıt

Najeto: 203/4800/14818

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.10
Známkováno: 40x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist