Khardung La - vysoko převysoko

Parkuju motorku na levé straně, proti té známé žluté ceduli informující o sedle, kterou jsem viděl na tolika fotkách, že jsem ji pomalu považoval za mýtus. A teď tu stojím, jsem v 5359 m.n.m (17,582 ft) a jsem šťastnej. Jak malej kluk. Sedím naproti tý ceduli a čumím na ní. Jak na zjevení. A hlavou se mi honí neuvěřitelný myšlenky. Jsem v Indii, v Himalájích a vyjel jsem na Royal Enfieldovi na údajně nejvyšší motorovým vozidlem dosažitelný sedlo. Jsem na Khardung La. A je mi blaženě...

Khardung La - vysoko převysoko

Kapitoly článku

     Na začátku srpna jsem potřeboval vypadnout z práce. Potřeboval jsem vypnout. Potřeboval jsem se zchladit. A tak jediné místo kam vyrazit byl Kašmír a himálajské velikány a nadmořská výška přes 3000 m.n.m. Vyrazil jsem na prodloužený víkend do města Leh…
     Objednal jsem letenku, zabukoval ubytování, zabouchl dveře v kanceláři, oznámil to šéfovi a hurá pryč. Čekají mě úžasní velikáni, chladnější a čistší vysokohorský vzduch.

    Léh (Leh) je město v Himalájích, bývalé centrum království Ladákh, nyní okresu Leh, ve svazovém státě Džammú a Kašmír v Indii. Nachází se v údolí řeky Indus mezi Ladackým a Zanskarským hřbetem (obě pohoří mají nejvyšší vrcholy přes 6000 m vysoké) v nadmořské výšce okolo 3600 m.
    Do Lehu jsem přiletěl v sobotu dopoledne. Ubytoval se, dal si dvě hoďky na aklimatizaci a vyrazil do města. Porozhlédnout se, podívat na památky, dát si něco dobrého k jídlu… Jednoduše naprostá pohoda…

    Jak tak prolézám okolí a památky, hlavně královský palác podobný Potále ve Lhase, Namgyal Tsemo Gompa hned nad palácem, kochám se výhledy a usrkávám mangovou šťávu, nemohu si nevšimnout velkého množství motorek kolem. Na každém kroku Royal Enfield. Thurderbird 350, Bullet 500, Classic. Už jen čekám, kdy se objeví Continental GT… A jak tak přemítám a chodím po dalších památkách, centrum města, mešita Jama Masjid, po jednom z pohledů na ty kopce kolem si říkám: Momentík, jsem v Lehu a kousek odsud by přece mělo být jedno úžasný místo, místo, které by mělo být nejvyšším dosažitelným místem motorovým vozidlem na světě - Khardung La… Haleluja… Můj pobyt v Lehu nabral další a mnohem zajímavější plán. Zdolat Khardung La a to stylově - na Royal Enfieldu…

    A tak jsem při večeři, mimochodem vynikající polévka Manchow chicken následovaná nudlemi s kuřecím masem Chicken Chowmein, ukuchtil vlastní plán na dny následující.
    V neděli ráno, po neuvěřitelně osvěžující noci, venku bylo úžasných 12 stupňů, oproti tomu v Dillí v těch dnech panovaly teploty v noci kolem 33-35 stupňů, jsem si dal bohatou snídani a jal se přeměňovat plán ve skutečnost. Takže, dopoledne ještě nějaké památky a odpoledne se porozhlédnu po možnostech půjčení motorky. Pro jistotu jsem ještě zavolal naší známé do cestovní agentury v Dillí, jestli nemá v okolí Lehu někoho známého, kdo by mi s mým plánem pomohl. Odpověď byla, že se ozve. No vida…

    Když jsem tak bloudil ulicemi Lehu, míjel jsem půjčovnu motorek. Na co čekat, buď teď, nebo nikdy. A už jsem stál na dvoře půjčovny a okukoval, co bych si půjčil. Samé RE v různém stavu. Zrak mi ulpěl na malém RE 350 Thurderbird. Říkám si, že jsem na motorce neseděl celkem dlouho a tak, že bych na rozježdění vzal malého Birda a odpoledne se projel po okolí Lehu? No jasně… 5 minut a už sedím na tom pekelném stroji. Chtěli po mě jen kopii řidičáku, pasu a kde mám hotel. Zaplatil jsem 800 Rupijí (asi 270 Kč) a byl na cestě na benzínku.

    Zvykám si na stroj. Motor má volnoběžné otáčky zemědělského traktoru, asi tak deset za minutu. Ale bere od volnoběžných otáček, spojka jde krásně volně a zabírá plynule, posed je pro mě novinkou. Nejsem zvyklý jezdit v záchodovém posedu, když doma mám cestovní enduro… Oboustranná řadička (ala cruisery, na špičku i patu) je pro mě další novinka. Prostě špičku pod ní nedám a musím se naučit šlapat patou. No mazec… A brzdy? Kdyby neměl ten motor tak traktoroidní chod, to znamená, že při ubrání plynu začne tak brutálně zpomalovat, asi bych musel začít brzdit už tři zatáčky předem, abych čtvrtou projel na pohodu. Prostě nebrzdil. Po otočení klíčku do polohy OFF se motor ještě asi šestkrát otočí a pak utichne. Nastartování naproti tomu vyžaduje držet tlačítko mnohem déle, než jsem zvyklý. Takzvaně na „drc“ ta motorka prostě nestartuje, motor se spíše pomalu rozbíhá k těm volnoběžným 10 otáčkám za minutu…
    Tak jsem natankoval a už se pomalu rozjíždím a v hlavě plánuju okolí. Projedu se po okolí Lehu. Nejprve k Shanti Stupa, buddhistickému chrámu. Celkem mladá památka, v roce 1991 postavená japonským buddhistickým mnichem Gyomyo Nakamurou. Úžasný pohled na Leh a údolí.

    Pak mířím kolem vojenských základen a letiště do údolí Indusu. Pás čerstvé zeleně v okolní šedi vysokohorské pouště. Další památkou je buddhistický chrám Spituk Gompa z 11. století. Tyčí se nad údolím Indusu, je z něj výhled na letiště. A tam zrovna startuje letadlo. Normálně se nestačím divit. To letadlo je při startu níže než stojím já a prolétá mezi tímto klášterem a protějším kopcem. A pak bere ostrou doprava do rozlehlého údolí, kde nabírá další výšku…

    Pak se vydávám proti proudu Indusu. Jedu údolím do Choglamsaru, tam otáčím zpět do Lehu. Projedu se ještě kolem města a kousek nad město, abych se na něj podíval z více míst.

    Než se naděju, začíná se pomalu smrákat. V horách nic výjimečného. A tak se vracím městem do půjčovny, vracím motorku a jdu si dát něco dobrého k večeři. Sice mám v hotelu polopenzi, ale tak nějak se mi nechce chvátat, abych to stihl… Usedám do zahradní restaurace a cítím se tak nějak dobře. Ne e, perfektně… Dám si zase vynikající jídlo, pití, koukám na fotky, co jsem vyfotil a je mi fakt dobře.
    A navíc přišla zpráva od Naveeny, agentky z Dillí, že na mě ráno bude v recepci čekat chlapík a mám mu říci, co bych rád… No výtečně…Na hotel jsem dorazil k půlnoci a spal jak nemluvně…
   

Pondělí ráno, den D…

    Sedím u snídaně, čerstvě vyspáno, celkem dobrý kafe. A zvoní mobil. Aaaa agent je tu. Setkáváme se v recepci. Malý usměvavý chlapík jménem Punchok mě vítá slovy, že mu Naveena nařídila udělat vše, co mi na očích uvidí. A tak mu říkám svůj plán. Royal Enfield, nejlépe Continental GT, Classic nejlépe Desert Storm nebo alespoň Bullet 500. A pak že si to zamířím přímo na Khardung La…
    Chlapík poslouchá, přikyvuje. Když domluvím, zamyslí se a povídá, že Continentála určitě ne, Classica možná a Bulleta 500 sežene asi určitě. Nakonec teda padne dohoda na Bullet 500, ale nějakého pěkného. Plně funkčního. Pak se mě ptá na povolení, jestli mám v pasu. Říkám, že ne, že mě tento plán napadl až tady. Zase se usměje, že to není problém, že to vyřídíme v jeho kanceláři. A že mu mám donést pas. Tak jdu pro pas a dávám mu ho. Když ho uvidí, tak je to poprvé, co se nesměje. Strašně se mi omlouvá a říká, že mi povolení dát nemůže. Ptám se proč. Vysvětluje mi, že do normálního cestovního pasu by nebyl problém. Ale do mého pasu mi povolení smí vystavit jen indické MZV v Dillí. Ptám se, jestli si nedělá srandu. Nedělal…
    Abych to upřesnil, Khardung La Road, sedlo samotné a cesta dál do údolí Nubry je kontrolovaná a udržovaná armádou. Navíc se člověk dostává na území sporné hranice s Čínou a tak je pohyb osob tímto způsobem kontrolován. Prostě je na tuto cestu potřeba povolení. A povolení není problém sehnat v Lehu v kdejaké cestovní agentuře. Myslím, že stojí 600 Rupijí (asi 200 Kč).
    Ach jo, říkám si. Bez povolení tam nemůžu. No nic. Vysílám ho teda sehnat Bulleta 500 a projedu se po širším okolí Lehu. Plány už měnit nebudu.
    Za hodinu mi volá, že je zpět. Tak jdu před hotel a tam stojí úžasný Bullet 500 v zelené metalíze. Vypadá nově. No jo, na tachu má něco přes 7 tis. km. Dokonce mi k němu dovezl helmu s grafikou Che Guevary. No budiž…

Obcházím ho a srdíčko plesá i přes mírné zklamání, že na Khardung La se nepodívám. Po chvilce ale chuť si na tom stroji zajezdit převládá. Trošku se bavíme, ptá se, jestli umím jezdit a tak. Mám v mobilu foto svojí motorky a tak mu ji ukazuju. Uznale pokyvuje hlavou a ptá se na podrobnosti. Vysvětluju tak aby pochopil. A pak se ptá na cenu. Když mu řeknu, že nová stála v přepočtu asi 9,5 lakhu (950 tis. Rupijí) a i po 12 letech a 130 tis. kilometrech je její cena asi 2,5 lakhu (250 tis. Rupijí), je na něm vidět, že je to na místní poměry opravdu hodně. Pro porovnání, cena nového Continentalu GT v Dillí je asi 1,9 lakhu (190 tis. Rupijí).
    Taktně jsem ukončil debatu s tím, že bych rád vyrazil. Čas běží. Ptal se, jestli bych ho nehodil do města do kanceláře. Souhlasil jsem. Vzali jsme to přes benzínku a při tankování se ho ptám na spotřebu. Odpovídá 20-25 kilometrů na litr. A já na něj, že teda vlastně asi 4-5 litrů na 100 kilometrů. A on, že neee, že je to 20-25 kilometrů na litr… :o) Indové jsou někdy zábavní lidé :o) Nevadí, prostě 17 litrovou nádrž mám přibližně na 300 kilometrů. No, i když v tomhle vysokohorském prostředí. Uvidíme.
    Nabral jsem plnou a pozastavuji se nad cenou. Platím 1100 Rupijí (asi 400 Kč) za 14 litrů benzinu. Cena je oproti Dillí dvojnásobná. Holt vysoké hory, vysoké ceny.
    Vezu ho ke kanceláři. Uprostřed města, kousek od místa, kde jsem si v neděli odpoledne půjčovat toho Birda 350. Ptám se, jestli potřebuje nějaké podpisy, zálohu za motorku nebo alespoň řidičák, tak říká, že ne, že jsem zákazník od Naveeny z Dillí a to je pro něj dostatečná záruka, že je to OK. Ptám se, v kolik mám vrátit motorku, na to odpovídá, že šestá bude v pohodě. Na to zase říkám já OK. A pak se ke mně nahne a povídá: Chceš jet na Khardung La? Jasně odpovídám. Tak jeď a na vojenském kontrolním stanovišti řekni, že jsi zapomněl pas s povolením na hotelu. Třeba tě pustí. Prostě to zkus. Pro jistotu se ho ptám, jestli to myslí vážně. S vážnou tváří odpovídá: No jasně… Tak díky, uvidíme se večer.
    Sakra, chlap jeden malej, indickej… Takhle mě nutit lhát… Pas mám v baťohu… Koukám v telefonu na mapu. To první kontrolní stanoviště je 24 kilometrů daleko. A tak si říkám, že to dám. Kam pustí, tam pustí. Pojedu směr Khardung La a buď tam, s malou lží dojedu, nebo mě otočí, ale budu si moci říci, že jsem to alespoň zkusil.

 A tak vyrážím.

    Motorka. Ta motorka je boží. Chováním podobná jako ten Bird 350, ale motor o objemu 500 kubíků je přeci jen na místní poměry jiná liga. Tady se snad ani nemusím při rozjezdu přidávat plyn. Prostě klapne jedna, pomalu se pouští spojka a motorka se rozjede. Volnoběh opět na hranici 10 otáček za minutu, oboustranná řadička, záchodový posed… Spojka jde zase příjemně hladce a lehce. Ale přece jen jeden velký rozdíl. Tenhle Bullet 500 přední brzdou brzdí fakt ostře, až si musím na zaprášené cestě dávat velký pozor. Bude to zábava :o).

    Vyrážím. Najíždím na Khardung La Road. Ta se vine kolem města a vede až nahoru na stejnojmenné sedlo. Provoz je v pohodě. Minu Gate of Leh, za ním prudce doprava a to už je ta cesta. Projíždím částí města, která vůbec nevypadá na výpadovku kamsi do nebes. Několik vraceček, mírné stoupání a už se pomalu šinu výš a výš. Ještě si trochu musím zvyknout na chování motorky, brzdu a řazení. Po cestě se kochám novými pohledy na město. Provoz klesnul téměř na nulu. Jen občas někdo v protisměru.

    Jen opustím město, silnice se změní. Je vlastně perfektní, hladký černý asfalt. Jedu, rychlost někde mezi 40-80 km/h a čumím. Vyloženě čumím po okolí. Je tu nádherně. Spodní část cesty je relativně jednoduchá, jen dvě vracečky a pak zase jen mírné zatáčky, ale pořád to stoupá. Po jedné takové vracečce následuje prudší stoupání a tak beru pořádně za plyn a vyzkouším, jak motorka zrychluje. Ten motor je jak na klíček. Zrychluje a táhne v daném spektru otáček pořád stejně, ale s takou zvláštní grácií. Potrápím ho do 100 km/h. A říkám si, fajn.
    Střídám zatáčku za zatáčkou, řadím za tři až pět a motor to dokonale pobírá. Prostě traktor. Občas musím zastavit a pokochat se. Je tam úžasně. Před jednou zatáčkou vidím ceduli „Use horn“ (trubte), a tak mačkám tlačítko klaksonu… Ozve se zvuk přijíždějící lokomotivy. Co to sakra bylo? V jednom momentě mi hlavou proletěla myšlenka, kde se tady v horách bere lokomotiva a zároveň, že je za mnou nějaký náklaďák, který jsem musel přehlídnout… Co to sakra… Tak zastavuju na vhodném místě a jdu se podívat, co to na tom Enfieldovi je. Nacházím klakson jak prase. Jako bych nevěřil, musím to tlačítko použít ještě jednou a přesvědčit se, že je to skutečně z toho mého Bulleta. Je a troubí famózně :o) Od teď, kdykoliv vidím ceduli s výzvou troubení, si s radostí zatroubím. Ježiš, jak mě ta motorka baví :o).

    Aniž bych se jakkoliv nadál, přijíždím k místu, které rozhodne, co bude dál. V dálce totiž už vidím vojenské kontrolní stanoviště South Pullu. Blížím se a vidím, že je brána otevřená a nikde nikdo. A tak, sice pomalu, ale přece jen se rozhoduji, že projedu. V tom momentě se ozve píšťalka. A je to, jsem chycen, přichycen, budu uvězněn a mučen. Zastavuju Enfielda těsně za branou vlevo a rozhlížím se ze které strany se na mě vrhnou. Ale nikde nikdo… A zase ta píšťalka. A pak jsem ho zmerčil.
    Seděl na vyvýšené předzahrádce, v uniformě u stolečku zahradního nábytku a kyne rukou mým směrem. Sundal jsem helmu a pomalým krokem jdu za ním. Cestou vymýšlím, co řeknu… Když dojdu, nabídne mi místo k sezení. Tak se usadím. Ptám se, jak se má. Že prej OK. A pak na mě, kam jedu a kde mám povolení… Tak a teď se čiň, chceš nahoru, tak se čiň.
    Jakoby z dálky slyším, jak říkám, že chci na Khardung La a o jakém povolení že to mluví? Vysvětluje mi, že nahoru potřebuju povolení. A zase se slyším, jak říkám: Aha, já to netušil. Jsem dole v Lehu a slyšel jsem o této cestě, a že jezdím na motorce a tak jsem se rozhodl sem jet, ale že jsem netušil, že potřebuju povolení. Voják kroutí hlavou. Znova se ptá, kam až chci jet. Odpovídám, že jen na Khardung La a pak zpět do Lehu, že na víc čas nemám, večer vracím motorku a zítra už zase letím do Dillí.
    OK. Na Khardung La je to ještě 15 kilometrů. Jeď… Ale když tě někdo zastaví nebo se něco stane, já o tobě nevím a přes tohle stanoviště si nejel. Jasné? Odpovídá… Nevěřím vlastním uším. Myslíš to vážně? Ptám se. Jeď, ale jak říkám… A zkontroluji si, že jedeš dnes zpátky.

    Dám to! Já tam nakonec dojedu! Jsem v sedmém nebi. Děkuju mu a ptám se, jestli za tenhle ústupek bude něco chtít. Jen pokejval hlavou, že ne a že si to mám užít… Si piš, že užiju.
    Rychlostí blesku startuju Enfielda a mizím, než si to třeba rozmyslí. Projíždím celým kontrolním stanovištěm South Pullu, které je vlastně taková malá vojenská základna. A za základnou končí asfalt a začíná prašná cesta. Místy rozbitá. 15 kilometrů prašné cesty. Místy jsou čety pracovníků a opravují cestu po zimních sesuvech půdy.

    Tahle cesta je vlastně jediná do údolí Nubry. Pro místní region je poměrně strategická, protože v létě slouží jako hlavní zásobovací cesta a zároveň jako jediná přístupová. Vybudovaná v roce 1976. Pro civilní provoz pak otevřená v roce 1988. Od té doby ji udržuje sjízdnou Border Roads Organisation.
    Stoupám po prašné a docela široké cestě vzhůru. Tady s Bulletem jedu za dva. A ten motor je zase skvěle gumovej. Prostě mám za dva a na hranici volnoběžných otáček se hrnu dál. Cestou předjíždím několik dalších motorkářů a několik aut. Zkušenosti z jízdy v terénu se mi tu evidentně vyplácí. Jedu totiž celkem sebejistě, i když v pozici sedícího na záchodě, ale jedu. Jednou jsem zkusil jít do stupaček. V ten moment jsem se dostal do jediné slabé chvilky na celé cestě. Páč v ten moment jsem měl úzká řidítka pod úrovní kolen a opora kolen o nádrž, jako jsem zvyklej naprosto žádnej… A řítil jsem se hlavou napřed… Málem jsem hodil držku. Od té chvilky jsem se jen drobně zvedal ze sedla.     A zase úžasné pohledy, zastavoval jsem na nějaké focení a rozhlížení se. Jenže tady je to za každou zatáčkou úžasné. To by člověk víc stál a kochal se, než někam dojel. A tak jsem trochu zatáhl za plyn a řekl si, že stejně tudy pojedu dolů a tak to uvidím na cestě zpět.

A po 15 kilometrech se to stalo skutečností – Khardung La.

    Parkuju motorku na levé straně, proti té známé žluté ceduli informující o sedle, kterou jsem viděl na tolika fotkách, že jsem ji pomalu považoval za mýtus. A teď tu stojím, jsem v 5359 m.n.m (17,582 ft) a jsem šťastnej. Jak malej kluk. Sedím naproti tý ceduli a čumím na ní. Jak na zjevení. A hlavou se mi honí neuvěřitelný myšlenky. Jsem v Indii, v Himalájích a vyjel jsem na Royal Enfieldovi na údajně nejvyšší motorovým vozidlem dosažitelný sedlo… Je mi blaženě.

    K tomu „údajně“. Cedule sice hlásá 18380 feet (5602 m.n.m) a HIGHEST MOTORABLE ROAD IN THE WORLD. Ale podle posledních přesnějších měření je to „jen“ 17582 stop (5359 m.n.m). Například Mana Pass na indicko-tibecké hranici, kde je velmi dobrá vojenská cesta dosahující výšky 5610 m.n.m (18406 ft). Dále Semo La v Tibetu 5565 m.n.m (18258 ft) nebo Marsimik La v indickém Karakoramu, severovýchodně od Khardung La má 5582 m.n.m (18314 ft). Tím pádem už Khardung La není nejvyšší. Ale vedou se spory o to, jak klasifikovat MOTORABLE.
    Nicméně, nic to nemění na faktu, že jsem sakra vysoko. Pro příklad: Sněžka 1603 m.n.m, Gerlachovský štít v Tatrách 2655 m.n.m, motorkářům známá místa jako Edelweißspitze 2571 m.n.m a třeba Stelvio 2758 m.n.m. Prostě je to vysoko. A taky mi dochází, že bych měl udělat nějakou fotku. Jak to pak asi vysvětlím, že jsem tu byl a neudělal fotku. Několik lidí mě žádá o foto u cedule a tak na oplátku i já využívám jednoho, aby mě taky vyfotil.

    Procházím se po okolí a fotím. Je to tu fakt úžasný. A pomalu na mě dopadá i ta nadmořská výška. Dýchání je těžší, pocit jako bych se nedokázal pořádně nadechnout, jako bych dýchal jen napůl. Hodně piju, ale stejně se tělo, asi po půl hodině, čím dál tím více hlásí o přísun kyslíku. Začíná mě ukrutně bolet hlava a to je signál k sestupu.
    Ještě se rozhlédnu a slíbím si, že příště to dám znova. Ale tentokráte i na druhou stranu, až do údolí Nubry a zpět. Nasedám na Enfielda a vyrážím zpět do Lehu.
    A zase ta prašná cesta, krásné pohledy, úžasné mocné hory. S každým sestoupeným metrem ustupuje bolest hlavy a po pár kilometrech je pryč úplně. Míjím zase ty skupiny dělníků opravujících cestu a za chvilku jsem na kontrolním stanovišti South Pullu. Mávám na vojáka, že jedu zpět a v duchu mu děkuju za ochotu mě pustit i bez povolení.

    Pak se změní prašná cesta v dokonalý asfalt, a pak už jen klesám, v zatáčkách troubím, koukám, rozhlížím se a jsem tak nějak trochu mimo. Je mi blaženě a mám za sebou opravdu báječný zážitek. A cesta neuvěřitelně rychle utíká.

    Jsem zase zpět v Lehu. Jedu před agenturu vrátit motorku. Hned jak mě Punchok vidí, se ptá, jak jsem dopadl. Nadšeně mu sděluji, že jsem tam dojel a bylo to úžasné. Zve mě na čaj, který s radostí přijímám. Dávám si čaj, debatujeme. Po čaji prohodíme ještě pár slov a já se loučím s tím, že bych rád zaplatil za pronájem motorky. Odpověď je jednoduchá. On nechce nic, zaplatím to Naveeně v Dillí. Ona to domlouvala. Aha, říkám. A jsi si jistý? Odpovídá, že jo. Tak jsem ještě třikrát poděkoval za skvělý den a šel na další velmi chutnou večeři.

    Listoval jsem zase fotkami a nemohl uvěřit. Dal jsem to!

P.S. Pronájem toho Enfielda mě přišel na 1200 Rupijí (asi 400 Kč).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.06
Známkováno: 52x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist