Gruzie 2014

Cesta do pohoří Kavkazu

Gruzie 2014

Kapitoly článku

Rok se s rokem sešel a já řešil kam na dovolenou. Respektivě jsem věděl, že bych chtěl zažít něco dobrodružnějšího i za cenu mnohem vyšších nákladů, na který jsme zrovna měli prachy. Buď jsme chtěli odjet do Norska, což by asi takový vzrůšo nebylo a počasí je tam taky jak na houpačce nebo dál na východ do Gruzie, která je přece jenom dál a červíček mě hlodal, že rozumnější bude Norsko. Naštěstí to dopadlo tak jak mělo.Rozpočet je napnutej a je potřeba pořešit alespoň základní servis na motorce  + další věci na cestu,    a tak ještě v podstatě před odjezdem,  řeším jestli nebude lepší jet jinam abych si nepřipadal jako až moc chudej příbuznej. Skrz tyhle pocity jsem se vykašlal na koupi nové baterky, protože aktuální má dle všeho lejlepší roky života za sebou, ale uklidnil jsem se, že to ještě 3 týdny vydrží. A jak to tak bývá, že když se má něco podělat, tak se to podělá na dovelené 3000 km daleko od baráku. 

Motorka je nabalená a těžší než obvykle, ale to se poddá a vyjíždíme. Četl jsem, že se dá do Gruzie dojet za 3 dny, a tak jsem si stanovil, že bych to mohl dát za 4. I to bylo hodně naivní. První chyba byla sjet z dálnice na jihu Maďarska, ale už jsem chtěl změnu, než pořád tupě zírat na rovnou cestu před sebe a jen křečovitě držet plyn.  V Szegedu odbočujeme směr Arad v Rumunsku a kousek dále přenocujeme u řeky . Průměrná rychlost rapidně klesá, ale je na co koukat. Konečně vidím, železná vrata na Dunaji. Asi jsem čekal něco typu Hooverovi přehrady, takže trošku zklamání. Šineme si to po okreskách směr Vidim na hraniční most Rumunsko - Bulharko. Kolony kamionů kam se podíváš a až tady si člověk pořádně všimne, že je trošku dál za humnama. Přší, ale to je to nejmenší co mě v danou chvíli trápilo. Oblázková okreska se vlastnostmi blížila hrubšímu ledu a jestli jsem měl někdy hodit držkopád, tak to mělo být teď a tady a mohl jsem jet sebepomaleji.  Možná na tom ABS něco je - třeba ho budu někdy mít. Trencle jsem si sice měnit nemusel, ale i tak opět zdržení a do Sofie pořád kus cesty, natož k tureckým hranicím. Nakonec přenocujeme před Plovdivem u řeky. Za dva dny cesty nic moc, říkám si. Asi jsem to měl vzít po dálnici, ale co už.

Ráno je sluníčko a budíček nám dělá jedno popelářský auto za druhým, jedoucí po rozmlácené silnici na nedalekou skládku. Romantika jak má být. Za Plovdivem už vidím ceduli s nápisem Istanbul a to je vítaná zpráva i když s jednodenním zpožděním. Ať si říká kdo chce co chce, tak po projetí obrovské turecké hranice má člověk přece jen jinej pocit, že je dál od domova, než když vjíždí do libovolné evropské země. Říkám si pohoda - zase jedeme kousek po dálnici, tak ukrojíme někakej kiláček, ale proč je dálnice prakticky prázdná jsem nepochopil, když vedla přímo do Istanbulu. Věděl jsem, že mýtné na dalnicích je řešeno pomocí mýtných bran, ale kde si mám koupit cokoliv, abych mohl jet bez riskování pokuty, jsem netušil. Do Istanbulu to bylo ještě přes 200 km po dálnici, tak jsem měl trošku sevřenej zadek, jestli mě někde neodchytí, jako třeba v Maďarsku, kde takhle běžně probíhá kontrola. Protože zase pršelo, tak jsme čekali na odpočívadle a rovnou si dali baklavu a již předem dělaný čaj. Tohle mají všude asi jako u nás párek v rohlíku. Starty na motorce jsou takový pomalejší, ale Ilču tím nezatěžuju. Zatím startuje a to je hlavní. Istanbul je už asi jen 100 km a najednou průtrž mračen takovýho kalibru, že jsme stáli 2 hodiny na dálnici pod mostem, včetně aut. Pohoda - 3 týdny volna, ale „ocamcať po camcať“.  Hladový okno svítí, tak dotankujeme za příjemných 60 Kč litr. Jinak ceny benzínu v Turecku kolísají dost razantě dle toho, kde jste. Pod 53 kč nebyl asi nikde pokud si dobře pamatuju. Při vjezdu do Istanbulu jsem měl podobný pocity, jako když jsem prvně ve 22 jel do Prahy s naloženou dodávkou v ranní špičce. Akorát, že Praha je velikostí jen jako čtvrť tohoto velkoměsta. Horko, 5 ucpaných pruhů v každým směru a já vzduchem chlazenej motor. Musel jsem to občas frknout do pruhu pro sanitky, protože bych motorku jinak uvařil. Samozřejmě na toto čekali policajti, ale měl jsem štěstí. Před první mýtnou bránou, přímo ve městě, byla pošta nebo co. Hlavně na ní bylo napsáno PTT, což jsem viděl i na mýtnicích. Chlapík pochopil co chci a za 2 - 3 kilča jsem dostal nálepku s čárovým kódem a lejstro o zaplacení. Pohoda jazz, říkám si a teď už jen dojet do starýho města bez navigace, která přestala navigovat, ale aspoň ukazovala kde se nacházím a to mi stačilo. Po další hodině stojíme v koloně v asi 5 metrů široké uličce. Mraky lidí, troubící auta a nic se neděje. Nervozita stoupá a v tom do nás drcne chlápek s SUVéčkem. Asi pak doma našel na kapotě otisk hran mojich hliníkáčů. Na náladě mi to moc nepřidalo a chtěl jsem vypadnout. Stojíme dle navigace u „nejpomenovaného kempu“ , takže parkoviště pro karavanisty, které je u vjezdu do Bosporu. Němec  vedle Němce v autech podobajících se Lopraisově speciálu. Chtěl jsem vidět centrum města, ale bylo už 7 večer, takže to chtělo vyřešit nocleh. Po rozmluvě s hlídačem parkoviště, jsme se ustanovali na kousku trávy s výhledem na Modrou mešitu.

 

 

To je bomba, říkám si. Dokonce tam byla i Toi Toika. V danou chvíli to byl fakt luxus a spadl mi kámen ze srdce. Město má neskutečnou energii, která se na turistu valí všema možnejm směrama a smyslama. Jen to pivko kdyby se dalo sehnat - nepodařilo. Večerní a ranní prohlídka města byla supr. Měšity nádhera a Starej bazar je jedno velký bludiště. Gyros stejnej jako jako u nás, ale baklava na jedničku. Týden bych tady vydržel, ale jede se dál. Je 4. den a k hranicím Gruzie pořád 1250 km.

 

 

Bez navigačky byl poměrně velkej problém najet na most přes úžinu, kterej měl mostovku 100 metrů nad hlavou. Ilča mě už urguje se sprchou, a taky jsem si nevoněl. Mešita, pod ní obchod a sprchy vedle to vyřešily. Po přenocování před Samsunem kousek od dálnice nám chybí poslední  1/3 cesty. Město za městem zpříjemňuje výhled na moře. Krajina se hodně mění ze zelené na vyprahlou. Prvně jsem viděl rýžová pole a čajové plantáže. Večer po cca 700 km zastavím na pumpě, natankuju, ale nenastartuju. Jen to cvakne. Hmm, začínám si v duchu říkat, že s tou baterkou jsem neudělal dobře, ale na oko zachovávám klidnou tvář. V mnoha případech se věci opraví jen tak samy. Ale spíš jsem si nechtěl připustit, že si za to můžu sám. Je asi 10 večer a žádnej plán na obzoru. Po 5 cigárech to jdu zkusit a po líným převalení motor naskočí. V tu chíli jsem řešil jestli má cenu pokračovat dál nebo se vracet domů a nějak to dle situace řešit. Jede se dál. Na hranici Gruzie dojedeme 6. den ve 2 ráno hodně utahaní, ale jinak to asi nešlo. Ještě se „ptám“ poldů jestli nepotřebuju spešl povinou pojistku místo zelené karty. Nechápal co po něm chci, ale vychechtanej asi nakonec pochopil a řekl no problém. Nocleh vyřešíme v zahrádkářské kolonii za městem totálně utahání, ale jsem rád, že už nikam nemusím. Náročných 950 km. Ještě na nás někdo poslal místní patrolu. S hodně vynuceným úsměvem jsem mu na otázku „What do you wan´t?“ odpověděl „Only camping“. Řekl „YES“ a frčel pryč. Tak to by bylo. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.13
Známkováno: 54x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist