Sólo jízda jihozápadní Evropou

Cesta přes technické muzeum v Sinsheimu v Německu, kaňon řeky Tarn a most v Millau ve Francii, přes Pyreneje Andorrou, po španělském pobřeží Středozemního moře na jih do Sierra Nevady, prohlídka Gibraltaru, na skok k atlantickému pobřeží Španělska - Trafalgar, Cadiz a na konec na skok do jižního Portugalska - útesy u Sagres, cesta zpět přes vnitrozemí Španělska a atlantického pobřeží Francie.

Sólo jízda jihozápadní Evropou

Kapitoly článku

Při dlouhých podzimních dnech roku 2010 jsem dostal nápad udělat si pěkně dlouhý výlet na mašině. Již dva roky jsem nevytáhl paty z ČR, tak přemýšlel jsem kam se kouknout.
Napadl Gibraltar. Naplánoval jsem si tedy cestu přes Millau, Andorru, Sierra Nevadu na Gibraltar. Při pohledu na mapu jsem dostal nápad kouknout se ještě na jižní španělské pobřeží Atlantiku a do jižního Portugalska. Přece jenom, kdy se zase dostanu tak daleko. Celá cesta dle hrubé trasy vypočítané vyhledávačem cest na Googlu měla být cca 7800 km. Vytvořil jsem si tedy denní plán cesty, který čítal 16 dní, s denní jízdou průměrně okolo 500km.
V plánu jsem si také vypočítat předběžné náklady na cestu. Ty vyšly cca na 37000 Kč bez poplatků za dálnice. Začal jsem tedy, ve svém okolí, hledat „magora“, který by na takový výlet jel se mnou. Po dvou měsících jsem jednoho našel a přestal jsem bohužel hledat dál. Jeho výhodou bylo také vysoká znalost angličtiny. Já si se svými znalosti, pár sloves a podstatných jmen, moc nepokecám. Naplánoval jsem si tedy cestu na 28.5. až 12.6.2011. Pro možnost navštívení technického muzea v německém Sinsheimu jsem nakonec posunul odjezd na 27.5., v pátek po práci.

Den 1 - pátek 27.5.2011 

Do práce jsem vyrazil s nabalenou mašinou a s plánem večer přespat v nějakém penzionu na Přimdě. Bohužel se už celý týden kupily problém s odjezdem mého kolegy, V 16:00 jsem tedy si v práci odpíchnul odchod a vyrazil z Jablonce do Liberce, kde jsem se ještě jednou telefonicky spojil s kolegou a ten mi bohužel potvrdil, že nemůže vyjet. Domluvili jsme se tedy, že vyrazí v úterý za mnou. Sám jsem tedy nabral směr Praha (R10) – Plzeň Přimda (D5). Nutnou jízdu po dálnici mi mezi Prahou a Plzní zpestřil první déšť mé cesty. Za Prahou jsem na pumpě volal na jeden penzion, co jsem si našel na netu, bohužel měli plno. Při dojezdu na Přimdu jsem tedy musel hledat nějaké jiné ubytování. Našel jsem jeden hotýlek u silnice se zahradou pro motorku. Za noc chtěli 750Kč. Hodně to není, ale málo také ne. Bohužel nebraly karty, tak jsem si závěr prvního dne zpestřil výletem do 10 km vzdáleného Boru, do bankomatu. Po večeři jsem brzo ulehnul, aby druhý den mohl ráno vyrazit dále.
Tento den (odpoledne) jsem najel prvních 311 km.

Den 2 - sobota 28.5.1011

Ráno jsem vstal již v 7:00 a po snídani hned zabalil věci na mašinu a vyrazil k hranicím, kde jsem na Rozvadově nabral naposled benzín na našem území. Tento den jsem v plánu přejet celé Německo až do Francie. Takže celodenní jízda po dálnicích se zastávkou v Technickém muzeu v Sinsheimu. Od hranic jsem se tedy vydal po dálnici A6 ve směru Norimberk, Heilbronn. Kousek za Heilbronnem jsem si dopřál polední cca 2h pauzu v technickém muzeu.
Každému, kdo se jen trochu zajímá o techniku, toto muzeum doporučuji. Hned za vchodem je několik starých motocyklů značky Indian a Harley. V první hale je mnoho amerických „klasik“, vojenské techniky 1. i 2. sv. války (např. tank Tiger po zásahu) a další zajímavé techniky. Druhá hala má i rozsáhlou expozici na střeše muzea. A to největší lákadla muzea, která jsou vidět i z dálnice. Letadla Concord a TU-144. Nejen do těchto, ale do dalších letadel na střeše, je samozřejmě umožněn přístup. V hale je pak spousta zajímavé techniky, jako třeba předchůdce motocyklů, ale i auto, které od roku 1974 drželo světový rychlostní rekord, nebo rozsáhlá sbírka Ferrari vozů. Tuto halu jsem již víceméně proběhl. Tlačil mě čas a potřeboval jsem vyrazit dál. Na návštěvu tohoto muzea to chce mít vyčleněn minimálně půlden.
Najel jsem tedy zpět na dálnici A6, kterou jsem po chvíli změnil za dálnici A5 směrem na Karlsruhe a Freiburg. Po několika dalších hodinách jízdy jsem jižně od Freiburgu odbočil směrem na Mulhouse a po mostě přes Rýn jsem se dostal do Francie na dálnici A36. Na sjezdu č.15 jsem opustil dálnici. Zde byl na mapě vyznačen poblíž dálnice kemp. Ten jsem po projetí dvou křižovatek opravdu našel.  Příjemně mě překvapila cena. Za motorku, stan a mě jsem za jednu noc zaplatil jen 8,50 Euro. Prostředí kempu bylo výborné, nechyběla ani restaurace. Kemp je jen cca 10 min od dálnice, je ho tedy vhodné použít při dálkové cestě někam do vnitrozemí Francie. Jeho pozici jsem zadal do bodů zájmů:
http://www.motorkari.cz/waypoints/kempy/kemp-1453.html
Tento den jsem najel 582 km hlavně po dálnicích.

Den 3 - nedělě 29.5.2011

Ráno jsem zase vstal již po 7:00 a rychle vyrazil na cestu. Vrátil jsem se tedy zpět na dálnici A36 a vyrazil po ní směrem na Lyon. Po nájezdu mě čekala první mýtní brána. Tento den byl také zatím s nejhezčím počasím. Jasno, teplo okolo 25 stupňů. Co víc si přát. U města Belfort je u dálnice pomník prototypové jednotky TGV, kterou zde vyrobili. Po několika hodinách jízdy po dálnici A36 mě značky na Lyon převedly na dálnici A39. Tato dálnice se u města Bourg-en-Bresse plynule změní na dálnici A40 směřující do Ženevy. Proto již po 20 km jsem zase změnil dálnici a pokračoval jsem po A42 do Lyonu. Před Lyonem jsem najel na jeho dálniční obchvat, který částečně tvoří dálnice A432. Z této dálnice byly vidět bílé vrcholky Alp. Zřejmě byl vidět i Mont-Blanc. Na obchvatu jsem držel směru na Saint-Etienne. Za Lyonem jsem pokračoval v tomto směru po A47. Dálnice zde velice kopíruje krajinu, což bylo po celém dnu po rovných dálnicích zpestření. Za městem Saint-Etienn jsem pokraoval již po normální silnici N88 ve směru cíle 3. dne a to do Le Puy-en-Velay. Silnice zde vstupuje do kopcovité krajiny. Na této silnici jsem také na cestě poprvé vyzkoušel pumpu bez obsluhy, kde je nutné nejprve zaplatit benzín kartou v automatu a pak tankovat. I s mými chabými znalostmi cizích jazyků jsem to zvládnul. Pumpa se nacházela v nejvyšším sedle cesty do Le Puy-en-Velay, a to přes 900 m.n.m. Z tohoto sedla silnici prudce klesá do cíle 3. dne cesty.
Město Le Puy-en-Velay je historické město s výraznou dominantou, kterým je kostel na sopečné skále.  Pod touto skálou v centru města jsem našel i kemp. K mému překvapení byl levnější než předešlý. Stál na noc jen 7,90 euro. Recepční mi připlacení ihned sám nabídl mapu města. Vydal jsem se tedy na skálu s kostelem za účelem pořízení fotek okolí. Výstup nebyl naštěstí tak hrozný, jak by se na první pohled zdálo. Po nafocení panoramatického výhledu jsem se vydal do centra města, kde jsem našel krámek s místními specialitami. Koupil jsem tedy jedno místní pivo a placatici místní zelené. Obojí jsem dovezl až domů. Ta zelená se od naší velice liší. Výrazná chuť máty a 50% alkoholu, škoda, že jsem nekoupil celou flašku…. Po večeři v pizzerii jsem se vydal zpět do kempu, kde jsem napsal pohledy a naplánoval trasu na další den. I tento kemp najdete v bodech zájmů: http://www.motorkari.cz/waypoints/kempy/kemp-historicke-mesto-1454.html
Tento den jsem najel 548 km a celkem jsem najel již 1441 km.


Den 4 - pondělí 30.5.2011

Ráno jsem vyrazil z Le Puy-en-Velay na jih po silnici č. 88 ve směru Langogne. I když se jedná o silnici první třídy, provoz byl minimální. Krajina zde připomíná podhůří Alp v Bavorsku. Ve městě Langogne jsem odbočil na již poměrně vedlejší silnici směrem do Villefort. Silnice se poměrně brzo dostala do hor plných hlubokých údolí. Provoz zde již nebyl žádný. Po několika dnech strávených na dálnicích, jsem se konečně dostal do velice zajímavé krajiny, kde zatáčka střídala zatáčku, a o zajímavé výhledy nebylo nouze. Městečko Villefort leží na dně jednoho z mnoha hlubokých údolí. Při sjezdu se projíždí i po hrázi místní přehrady.
Za tím to městečkem jsem pokračoval  ještě 12 km na jih, než jsem odbočil směrem na Vialas silnici č.998. Silnička přes Vialas má šířku jen 2 m. Přehoupnul jsem se přes hřeben a začal klesat do údolí řeky Tarn. V údolí, které přechází u města Sainte-Enimie v 500 metrů hluboký kaňon jsem ujel přes 90km. Na celé cestě se jednalo o jedno z nejzajímavějších míst cesty.
Při jízdě pod několik 100 metrů vysokými skálami, dostala helma na hlavě druhý bezpečnostní význam. Poměrně jsem ztrácel čas, častým stavěným a focením velice zajímavých scenérií.

Na konci kaňonu jsem ve městě Aguessac odbočil na silnici č.29 k dálnici A75. Na dálnici A75 jsem vyrazil jižním směrem k Millau. Po pár kilometrech se objevil jeden z cílů mé cesty viadukt u města Millau. Pro tento účel jsem si přivázal foťák na řidítka, abych mohl pořídit video a fotky z řidítek.
Na severní straně mostu je parkoviště s infocentrem o mostě a cca 200 m od parkoviště je vyhlídka na nejvyšší most na světě. Po prohlídce mostu z vyhlídky jsem se vydal na cestu přes most. Na prvním sjezdu jsem sjel na starou silnici do Millau. Při klesání této silnice (č.809) je další vyhlídka, z které je vidět celý most i s velkým údolím, který překračuje. Na kraji města Millau jsem vydal na silnici číslo 992 směrem Saint-Affrique. Silnice vede přímo pod mostem, kde je další informační centrum.  V tomto centru jsem konečně sehnal samolepku na mašinu. V centru je také obraz mostu, kde je porovnáván s dalšími velkými stavbami. První dvě mostní pole by například, s velkým přehledem, přemostily nejvyšší pyramidu v Gize, nebo že v nejvyšším místě pozice vozovky nad údolím, je vyhlídková plošina Eiffelovky jen o 20 metrů výše. Za přejezd mostu se platí jen 4,50 eura.
Videa z okolí mostu:


Časté zastávky v údolí řeky Tarn a u mostu v Millau mě stálo hodně času, s kterým jsem nepočítal. Do cíle, který tento den mělo být město Carcassonne, bylo ještě přes 140 km po vedlejších silnicích. Ale od mostu jsem odjížděl téměř v 18 hodin. Rozhodl jsem tedy pro jízdu po silnicích prvních tříd, delší trasa, ale mohla být rychlejší. Vydal jsem se tedy přes město Saint-Affrique po silnici č.99 do města Albi. Silnice vede pěknou pahorkatinou a provoz byl velice slabí a dalo se tedy rychle uhánět k cíly. Na okraji města Albi jsem si rychle koupil něco k večeři. Přes den jsem neměl ani čas si dát něco k obědu. Z města jsem se vydal na jih po silnici č. 112 do města Castres. Dle mapy zde měl být kemp. Bohužel po 15minutovém kroužení po městě jsem ho nenašel. Přece jenom značka kempu na mapě 1:800000 není nic přesného. Našel jsem si tedy město Revel cca 30km na jihozápad od města Castres. V tomto městě jsem kemp našel, ale ten ještě neměl otevřeno. Byl teprve květen. Tak jsem se vydal hledat další kemp. Začalo se stmívat, a jsem přemýšlet o přespání někde na poli, ale od Pyrenejí se blížily nepěkné mraky, tak jsem se přece jenom snažil najít nějaký kemp. Nakonec, již za tmy, jsem dorazil do Carcassonne. Po 20minutovém hledání jsem našel kemp. Na recepci nikdo nebyl, závora zavřená a zvonek nikde. Začal jsem si tedy vyměřovat, zda mašinu protáhnu okolo závory. To jsem nakonec nepotřeboval, objevili se dva motorkáři s čipem a otevřeli závoru. Jel jsem kempem za nimi a postavil jsem stan vedle nich. Krom těchto dvou motorkářů z Anglie byla v kempu ještě jedna parta z Polska. Nakonec jsem tedy v 23:00 konečně postavil stan a mohl jít spát. Hledáním kempu jsem najel přes 100 km.
Tento den jsem tedy najel celkem 569 km a celkem jsem již měl za sebou 2010 km.

Den 5 - úterý 31.5.2011

V noci začalo poměrně dost pršet, ráno jsem využil chvilky a mezi deštěm a sbalil jsem mokrý stan. Vyrazil jsem tedy směrem k Pyrenejím po silnici č.118 směrem na Limoux a Quillan. Před Limoux a přímo i vněm jsou podél silnic velké aleje platanů. Za Quillan se již vjíždí do podhůří Pyrenejí. Projíždí se hlubokými, úzkými skalnatými roklinami. Za městem Axat, než silnice začala stoupat do hor, projíždí hlubokou strží. Silnici vede pod skalnatým převisem okolo řeky. Všude se válí dost kamenů.
Značka upozorňující na padající kamení nebyla zbytečná. S helmou na hlavě se člověk cítí dobře. Problém byl, že jsem v těchto místech dojel kamiony s ovcemi. A ty musely jet na levé straně silnice a to ještě tak 30 km/h. Chvíli trvalo, než mi udělali alespoň metr místa a já mohl uhánět dále do hor. Silnice byla stále vlhká, ale konečně přestalo pršet. Za městečkem Formiguéres jsem dorazil na náhorní plošinu v Pyrenejích, která je ve výšce asi 1600 metrů nad mořem. Zde bylo poměrně chladno. Bohužel mraky zakrývaly výhled na vrcholky. Pokračoval jsem dál okolo vojenské pevnosti ze 17. století ve městě Mont-Louis, kde jsem se dal po hlavní silnici č.116 ve směru ke španělským hranicím, těsně před hranicemi jsem se dal doprava po silnici č.20 směrem do Andorry. Silnice se po pár kilometrech noří do tunelu směrem na Toulouse. Pro cestu do Andorry jsem musel začat stoupat po silnici č.320 a pak č.22. Přijel jsem do pohraničního nákupního a lyžařského městečka Pas de la Casa. Díky nadmořské výšce přes 2100 metrů zde moc teplo nebylo. Nejdříve jsem natankoval. Cena cca 24,50 Kč za litr benzínu byla příjemná. Jedna z výhod daňového ráje. Pak jsem jel do centra městečka, využil jsem parkovací místa pro motorky, byl jsem zde jediný, a vydal se průzkum cen. Nejdříve jsem zavítal do pizzerie a dal si oběd za 8 euro. Pak jsem zavítal do jednoho z mnoha krámků s alkoholem, cigaretami a jinými věcmi, které se nedají, a nesmějí v okolních státech nosit. Vše se prodává v balení, které se rovná maximálnímu množství, které lze převést přes hranice bez cla. Tedy jen kartony cigaret, cca 3litrové láhve s alkoholem, doutníky po 50 ks či 25 ks – dle velikosti a tabák snad po 2 kg kbelíkách. Koupil si balení doutníků a vyrazil dále. Z města jsem se vydal přes průsmyk ve výšce 2408 metrů. Z tohoto průsmyku klesá silnice až do hlavního města Andorry, na což upozorňuje zajímavá značka s výstrahou 9% klesání a s dodatkovou tabulkou 22 km. Sjíždění bez brzdění motorem by brzo skončilo problémem. Na brzdění motorem je introš vybaven dobře, na celém klesání jsem na brzdu ani nešáhl. Sjezd na dno Pyrenejí do Andorry je nekonečný.
Na hraničním přechodu mezi Andorrou a Španělskem jsem zavzpomínal na hraniční kontroly v dobách totality. Španělé si velice pečlivě hlídají dovoz zboží, které v Andoře má nízkou daň. Celnici lezou do všech částí osobních i nákladních aut. Čekal jsem, že se mi budou chtít hrabat v pracně zabalených věcech. Nakonec asi usoudili, že na balené mašině moc věcí nepropašuji a já se bez zdržování mohl vydat vstříc Španělsku.
Vydal jsem se na jih po silnici č. C-14, směrem na města Tárrega, Reus s cílem dorazit k moři jižně od města Tarragona. Prvních cca 20 km vede hlubokým skalnatým údolím. Silnice je zde nová, dalo se tedy rychle frčet. Nejhezčí úsek byl okolo přehrady Pantano de Oliana. Na focení jsem nestavil. Měl jsem před sebou ještě přes 100km, chtěl jsem dojet do cíle za světla a vyhnout se nekonečnému hledání kempu z předchozího dne. Navíc také začalo drobně pršet. U města Ponts jsem vjel do rovin. Na horizontu velké nížiny bohužel zase velká oblačnost, která svou barvou nevěstila nic dobrého. U města Montblanc začalo zase pršet. Přestalo asi až cca 2km od pobřeží u města Salou. Ve městě Cambrils jsem poměrně rychle našel kemp. Kemp byl jen cca 200m od moře. Nevýhodou kempu, která ale byla pak ve všech kempech ve Španělsku, je kamenné podloží pro stanování. Na kolíky zapomeňte. Leda že byste si vzaly ocelový a kladivo. Obyčejná karimatka taky neřeší komfortní spaní. Já jsem ale na tvrdé spaní jsem zvyklý. Ve Španělsku byly všechny kempy výrazně dražší než předešlé ve Francii. Pokud v kempu spíte jen jednu noc, tak je cena až o 50% (za noc) vyšší, než kdybyste byly ubytováni celý týden. Cena na noc se tak pohybovala 15-17 euro (motorka, stan, člověk).
Po ubytování jsem si chtěl dát sprchu. Bohužel jsem zjistil, že mýdlo jsem zapomněl v předešlém kempu, tak jsem se jen opláchnul. Vydal jsem se konečně kouknout na moře, u kterého jsem delší dobu nebyl. Byl večer a počasí také nebylo 100%, tak jsem koupání vzdal. Zašel jsem na večeři a hurá spát.
Tento den jsem ujel 435 km, celkem tedy 2445 km.

Den 6 - středa 1.6.2011

Konečně počasí, které jsem si u moře představoval. Na koupání ale žádný čas nemám. Plánoval jsem ho až v cíli 6. dne. Vyrazil jsem na jih po pobřežní silnici č. N340. Vzhledem k souběžné dálnici, ale placené, bylo na silnici hodně kamiónů. Krajina je rovinatá, kromě občasného výhledu na moře, nic zajímavého. Okolo silnice se začaly objevovat palmy a citrusy. Před městem Castellón de la Plana se u silnice začaly objevovat i šlapky. Vzhledem k počasí měly na sobě jen spodní prádlo. U nás je člověk vídá u hranic, ale v celé Evropě jsem je potkal jen v tomto úseku. Před Valencií u města Sagunto jsem najel na dálniční obchvat Valencie. Tento úsek dálnice A-7 je bezplatný. Obchvat byl nekonečný, nakonec jsem z něj i špatně sjel. Navíc ještě na další silnici dálničního typu, tak jsem pro otočení musel sjel do místní čtvrti a začal hledat na mapě, kde to vlastně jsem a jak se dostat na pobřežní silnici č. N332 ve směru města Sueca. Během chvilky se objevil místí motorkář na 125 chopperu z Činy a hned mi nabídl pomoc. Tu jsem využil a za 15 min. jsem byl na silnici N332.
U města Sueca jsou rozlehlé pole rýže. Ani jsem nevěděl, že se tak ve velkém v Evropě pěstuje. Bohužel se zase zkazilo počasí. Slunce pryč a déšť na obzoru. U města Gandia jsou pro změnu velké sady citrusů. Ty byly již 1. června zralé a na mnoha místech se prodávaly u silnice. V těchto místech se také na pobřeží dostává horský masív. Jízda se tedy stala zajímavější. Ve městě Capl jsem se chtěl dostat na pobřeží ke známé skále a udělat několik fotek. Bylo po dešti a já se motal mezi apartmánovými domy o výšce minimálně 10 pater. Nakonec jsem se zamotal v rozkopaných jednosměrkách a na pobřeží jsem se nedostal. Vrátil jsem se na hlavní silnici a udělat pár fotek z ní. Pokračoval jsem ve směru města Altea a Benidorm. Oblast města Calp a Altea je známá rozsáhlými vilovými oblastmi. Okolní stráně hor jsou jimi posety snad v tisících. Město Benidorm je zase „panelákový“ blázinec hotelů. Nejvyšší mají i 30 pater. Při příjezdu si člověk připadá jako někde v Californii. V Benidormu dle mapy měl být na pobřeží kemp. Tak jsem bloudil tou šíleností z betonu. Každý blok stejný – obchod s plážovými blbostmi, butik, a několik barů. Jeden kemp v Benidormu jsem nakonec našel, ale byl hodně daleko od moře. To jsem zavrhl a vydal se zpět 10km do města Altea. Tam jsem nakonec našel kemp u moře.
Místo kempu zde: http://www.motorkari.cz/waypoints/kempy/kemp-u-more-1458.html
Bohužel zase drobně pršelo a teplota 16 stupňů, z koupání v moři zase nic. Vydal jsem se tedy koupit večeři a snídani do samky. V ní jsem objevil litrový lahváč piva (ve skle) s 10% obsahu navíc zdarma. Ideální k večeři.
Tento den byl jeden z nejkratších, ujel jsem jen 427 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 27x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist