Punkový pohled na Korsiku z Triumpha

Punk je o nepřipravenosti, nahodilosti, pokus-omyl, takova cesta, která vlastně ani nebyla v plánu... Nakonec se místo Francozských Alp a Monaka dostaneme na ostrov ve středozemním moři. Částečně ho projedeme a překvapíme lehkou exkurzí do mentality obyvatel ostrova jménem Korsika. Přesun přes tyrolské Alpy s průjezdem několika pass a dominantní Grossglockner bude již jen malou třešničkou a zpestřením popisu výletu jednoho severočeského motoklubu.

Punkový pohled na Korsiku z Triumpha

Kapitoly článku

Prolog

 

Před více než týdnem jsem se na poslední chvíli rozhodl přidat k partě z ústeckého motoklubu (www.mku.estranky.cz), kteří se chtěli přes Alpy projet podívat do Monaka.

7.6.2012 pátek

Velmi narychlo jsem sbalil pár nezbytných věcí do půjčeného nepromokavého válce, připevnil na krátké sedlo mého Speed Tripla 1050 z roku 2005 a po práci mazal domů, abych co nejrychleji odjel na šumavu, kde byl náš sraz. Trochu mě zdržel pendl, kterým jsem se ze západního nádraží v Ústí nad Labem musel přemístit na náš Střekov, kde mám motorku, byl jedinou možnou spojnicí při letošních povodních. Také začátek cesty nebyl snadný, bylo nutné přejet po silnicích třetích tříd přes české středohoří do velice zacpaných Litoměřic, ve kterých zůstal otevřený alespoň jeden, nový most přes Labe.
Nájezdem na dálnici D8 směr na Prahu, jsem nechal vodní starosti letošního června daleko za sebou a přejel na krásnou, zelenou šumavu.

8.6.2013 sobota

První nocování na šumavské chatě jsme s klukama přežili v cestovní horečce. Skoro jsme natěšením nespali a vstávali jsme velmi brzy. Ráno kolem páté již byl uvnitř stavení pěkný hukot a před šestou dunící rachot, od našich strojů, rozčísnul panické ticho hlubokých lesů okolí mlhavého Javorníku. Poslední tankování v Čechách, na hraničním přechodu Strážný, Tomášův na nějakou dobu poslední český záchod.

První den cesty jsme si na sebe zvykali, kdo pojede ve které pozici se rozdělilo podle vlastnictví navigace, mapy nebo počtu zrcátek na mašině. Takže jsem pouze s levým zrcátkem a bez znalosti trasy, mapy a buzoly obsadil předposlední místo vpravo, před moudrým a zkušeným Jardou od Rokycan alias motorkář „Schimanski“ s Hondou XL 1000 Varadero, který mě hlídal a dával mi cenné rady v průběhu cesty. Postupně jsme se obloukem vyhnuli Dunajem a Innem zaplavenému Pasovu, přes Brannau am Inn, Laufen, Bad Reichenhall a Innsbruk dorazili do Tyrolských Alp. Cestou po několikerém přejetí německo-rakouské hranice jsem přestal stíhat, ve kterém státě vlastně vůbec jsme. Z domova dopředu zajištěné ubytování v Gries im Sellrain v LandHaus Tyrol (www.landhaustyrol.com) bylo připravené i včetně garáže pro naše motorky a Tomášův první tyrolský záchod.


V malebném údolí jsme našli hospůdku s točeným pivem a při té pohodičce nás Čert seznámil se svým novým plánem, Monako a původně zamýšlené Francouzské Alpy, kvůli sněhu na plánovaných horských přejezdech asi určitě nebudou, ale že místo tohoto až přehnaně, kýčovitě drahého státečku utratíme svá, těžce vydřená Eura na francouzském ostrově jménem Korsika. Prý už se svou drahou polovičkou po skajpu, našel a vyřešil odkud vyplouvá trajekt. Jen ta přesná cena pro osobu a motocykl byla trochu záhada. Na noc jsme pojedli něco málo Lexaurinu a to se nám to potom ve výšce 1220m n. mořem krásně spalo.

9.6.2013 neděle


Následující den bylo v plánu provětrat stroje cestou k moři v několika passech, vysokohorských přejezdech, která jsou hlavním lákadlem a také povinností všech motorkářů směřujících do nebo přes Alpy. Na řadě byl jako první Brenerský průsmyk. Pro mě a mého Tripla na nových Dunlopech to byla první taková zkušenost a musím říct, že velmi pěkná. Rytmus zatáček začal ladit k puštěné punkové muzice uvnitř helmy, vibrace vytočeného tříválce a jeho zvuk od továrnou upravených výfuků, rozléhající se jakoby zdáli odrazem od skal, se stal opojením a také všichni přestali myslet na spotřebu, kterou skromné nádrže některých z nás zasluhovaly. Následovalo Passo Giovo, ve kterém bylo nutné předjet početnou skupinu starších německých motorkářů, kteří jeli dost na pohodu. Můj Triumph vyrazil ze svého předposledního místa ve skupině a utrhl se z opratí. Po chvilce mě zbýval na předjetí už jen „Živočich“ Tomáš na svém Varanovi a pár zatáček do vrcholu ve výšce 2094m n. mořem. Stejný objem našich strojů se od nejnižších otáček při výjezdu z každé vlásenky plnil palivem až po svíčky, ale předjet mistra se mi nepodařilo, bylo to na hraně. Navíc v můj neprospěch mluvila moje nezkušenost. Drobné chyby při řazení, klopení a brždění, způsobovaly ztrátu, kterou tříhrnek na delších rovinkách nedokázal výkonem kompenzovat. Výhodnější pro mě začalo být snažit se, držet s ním krok a učit se, číst stopu, hlídat náklon a bod brždění. Byla to dobrá lekce. Na vrcholu tak mohl Tom už jen prsty vytvořit velké „L“ jako Looser na čelo a zatancovat si vítězný tanec. Já byl však šťastný za super výjezd. V úctě a pokoře bych se nechal veřejně znemožnit třeba dvakrát.
Po takovémto odreagování jsme začali sjíždět z hor přes Merano a Trento do údolí k italskému jezeru Lago di Garda. Po kratičké zastávce, s hrozbou deště, padlo několik rozhodnutí. První, že se rozloučíme Jirkou alias „Kachnou“a jeho Kawasaki ER6F, který si to namířil za synem na dovolenou na Chorvatskou Istrii, druhé, že zbytek z nás to dnes dotáhnem "chca-nechca" do italské Savony ke trajektu na Korsiku, kde se nakonec dle financí rozhodneme co dál.
Podhůří italských Alp nás přibližně od města Brescia přes Piacenzu do Janova přivítalo hustým a dlouhým deštěm. Byl prudký, rychle začal, takže jsem si nestihl vyndat ani celý „nepromok“ a už jsem byl dostatečně mokrý. Navíc jsem ho měl špatně zabalený ve spod, ve svém válci a ten se mi celý, v tom nečase, rozbalovat nechtělo. Vyplynulo z toho ponaučení, kterým mě Tomáš okamžitě počastoval: „Máš mít takovou důležitou věc někde po ruce!“ a po Top Gearovsku ve svém nepromoku s kačenkou na svém Varaderu s úsměvem ujel jako Jeremy Clarkson. Inu, hodil jsem na sebe větrovku, co po ruce byla a s marnou nadějí, že bude za chvíli po dešti, jsem začal stíhací jízdu. Po pár desítkách kilometrech jsem zjistil, ze klopím bajk úplně stejně, jako by nebylo mokro. Jen místy v zatáčkách květy akátů na silnici způsobily mojí vyšší opatrnost. To, že jsem měl rukavice, boty a kalhoty hned po padesáti kilometrech a po několika dírách schovaných v obřích kalužích, úplně naskrz mokré, jsem za dalších padesát přestal vnímat. Čekalo nás ještě sto kiláků v mokru…
Dešťové utrpení jsme si zkrátili po dvou úsecích Italských placených dálnic, na kterých bylo chvílemi tempo vražedné jako v kobře 11. Co bylo horší, že mě došli, po celodenním namáhání, baterie v hudebním přehrávači a musel jsem si začít v helmě zpívat. Po všech písničkách z českých pohádek, zejména z šíleně smutné princezny a z princů co jsou na draka, jsme dorazili k vytouženému trajektu.
Byl večer, sychravo a turisté, kteří chtěli také na ostrov, byli připraveni k najetí na kotvící loď. Dorazili jsme v půl deváté a ve 21:00 trajekt vyplouval. Slabá půl hodinka na rozhodnutí, nalezení pokladny a nalodění. Paní u okénka, v prodeji lodních lístků, jsem po přeladění její italštiny na mojí špatnou angličtinu zasypal otázkami hlavně na cenu. Termín zpátečního trajektu, který při nákupu přímo, vychází mnohem levněji (což se pani zrovna nehodilo) jsme v daném okamžiku příliš neřešili. Cena 118€ nás přesvědčila abychom opravdu pluli na Korsiku, přispěla k tomu také šílená představa hledání nějakého rychlého noclehu v deštivé Itálii. Neměli jsme již sílu, jen se nalodit! Takže rychlé punkové rozhodnutí společným zborem JEDÉÉÉM!!! A už jsme najížděli do kordónu motorek, které na Corsica Ferries najížděli jako první.

 

Moje představa o náročném kurtování stroje, který má letmo uložené zadní kolo a jen malý „policejní“ stojánek, vzala za své, když mi francouzsky hovořící námořník podal slabou černou šňůrku, přivázanou k očku na stěně podpalubních garáží. Od Vás motorkářů na serveru jsem viděl fotky těžce přivázaných strojů na lodích. Přední kolo, zadní kolo, a i brzdy byly stáhnuté tejpou, aby se motorka skutečně ani nepohnula, ale tohle jsem na středozemním moři nečekal. Zařadil jsem alespoň první rychlost a na šňůrku aplikoval horolezeckou osmičku.
Po rozčarovaném odchodu z podpalubí jsem se pikolíka dotázal, kam máme vlastně jít? Wherever you want on the boat! Takže kamkoli chceme, ale to nám třem mušketýrům a promočenému d´Artagnanovi s Triumphem moc nesedělo. Kolik stojí kajuta? 55 vočí bez okna? OK, bereme! Úzká kóje s číslem 7105 byla plná, takže rychlá změna na 7113 se sprchou a s Tomášovo prvním záchodem na lodi byla naše. Už jen dostat čtyři pořádný Čechy s helmami a moto vybavením dovnitř. Na rozsvícené lampičce se sušily ponožky, svršky a gatě kde se dalo. Loď už dávno vyjela, než jsme se všichni osprchovali. Začalo to houpat. Otevřel jsem Skotskou a nalačno po celodenním přejezdu málem celá padla. Byli jsme naprosto šťastní, spokojení jak dobře ten zvláštní den dopadl. Šlo se na pivo.

Za sedm éček půllitr v láhvi nebo za 3,90 třetinka. Potulní cestující, hledajíc zázemí kdekoli na lodi, nevypadali tak dobře jako my. My jsme byli totiž vlastníci noclehu v kajutě za 13,75! Co se dělo pak v noci na zadní palubě s bazénem u baru vědí snad jen mrtví trosečníci z Titanicu, Concordie a utonulí obyvatelé od velkých Kanadských jezer z okolí města Quebeque, navíc já o tom zde, veřejně bohužel, psát nemohu… Bylo mi hold móóóc špatně, loď není nic pro mě!

10.6.2013 pondělí

S východem slunce nad mořem nás ráno přivítala pevnina. Naložit mašiny, rozvázat tkaničku a pryč z lodi. Projeli jsme rychle přístavní město Bastia a hurá přes mlhou zahalené kopce do malého městečka Saint Florent. Kemp u moře, Camping U Pezzo (www.upezzo.com), jsme našli zcela náhodou. Francouzi neradi hovoří jiným jazykem, ale tady jsme s němčinou vyhráli.
Získali jsme mobil haus za 15€ na hlavu a noc, takže jsme se ubytovali až do zpáteční plavby trajektem ve čtvrtek. Konečně bylo možné sundat veškeré kufry a bágly z motorek a řádně vším zaplnit skříně a skříňky karavanu. Tomáš obsadil záchod a zaplnil ho prvním korsickým bobíkem.

Povinné bylo přivítání se středozemním mořem a procházkou do centra jsme zabili zbytek dne. Lokalizovali jsme místní laciné prodejny Sparu, kde se třetinka piva dá pořídit pod jedno euro a pekárnu s výbornými bagetami.
Nebyl by to „Čert“ – Roman aby si kompletně neumyl a nenablýskal svou Hondu CBR 600F a spolu s Tomášem opět neusedli na motorky a odjeli se odpoledne projet. Nakonec mi to taky nedalo a lehce jsem otřel Tripla také. Bylo potřeba namáznout řetěz a některé ovládací mechanické prvky, které dlouhým italským deštěm trošku utrpěli úhonu. Vše bylo připraveno na večerní projížďku ve dvou s Jardou do centra, k maríně  a citadele. Také bylo potřeba něco nakoupit k večeři. Nebylo krásnějšího stroje než žlutéhu Triumpha, pomalu se ploužícího po promenádě mezi restauracemi a kavárnami, užíval jsem si ty pohledy turistů i místních petanqových hráčů. Těžká pohodička!

11.6.2013 úterý

Plán byl projet část Korsiky. Vyrazili jsme z Saint Florent na L´lle-Rousse, směrem na Calvi. Výjezd od kempu zvolil Tomáš přes privátní prašnou uličku plnou výmolů, kterou se rozhodl, naše čerstvě umyté a namazané stroje opět od začátku dne zahnojit. Byla to zkratka, sice delší za to horší cesta. Ve finálovém prudkém stoupaní k výjezdu na okresní silnici nám zkřížila plány zavřená závora. Bylo nutné ji opatrně objet po malém kousku mezi hlubokým úvozem a cestou. Šimimu však ve stoupání podklouzla noha a obří Honda se mu svalila na bok. Odnesla to stupačka, která byla v zápětí nahrazena jednou ze zadních. Ještě že jsem měl s sebou nářadí…
Silnice jsou klikaté, rovně se na Korsice jezdí hodně málo. Počasí nám už od příjezdu přálo až moc, takže první spáleniny na sebe nenechali dlouho čekat a pneumatiky od asfaltu začali dostávat patinu. Tomáš vyřešil toaletu open air na jedné ze zastávek.
V helmě byla pohoda Therapy?, Foo Fighters a Volbeat to rozbalili naplno a při takovémto drilu se zatáčky pokládaly skoro samy. Jen ty nerovnosti na cestách příliš nesvědčily tvrdšímu podvozku a mému otlačenému pozadí. Na dvou enduro Varaderech panovala i na horších výmolech pohoda jen nemohli jezdit krokem, na to buchar není vhodný, Čert a já jsme trpěli. Avšak bez nákladu jsem měl místa na sedadle habaděj.
Když už jsem si myslel, že svým 130-ti koním dostatečně vládnu, předjel jsem v serpentinách z kopce kluky a ujel. Dopadlo to, jak muselo. V jedné ostré vracečce jsem se dostal do velmi nepříjemné situace, o které stále ještě nechci mluvit. Britský král mě opět dal vědět, kdo je tady pán a šlechtic. Snad můžu jen říct, že při songu Therapy? – Blacken The Page, se nevešla čtvrtá doba do systému levých a pravých zatáček, byl jsem mimo tempo a třívál taky. Bylo to Waterloo, vojáci odcházeli z prohraného boje se svěšenými hlavami a nad vrcholem zatáčky na mě shlížel sám Korsický Napoleon a výhružně mi kynul zdviženým ukazovákem říkajíc: „Jsi ještě Looser Radku, nemáš na to!“
Dnešní bobík pak v příští zatáčce nepatřil Tomášovi, ale mě…

Dojelo se do Porta kde jsme se rozhodli najíst. Zaparkovalo se v části vyhrazené pro motocykly (mimochodem placené parkoviště jsem na Korsice neviděl žádné, pro motorky už vůbec) a vybrali jsme jednu z místních mnoha pizzerií. Čekací doba naše lídry, Čerta s Tomášem, po patnácti minutách přestala bavit a zaznělo jejich obvyklé „JEDÉÉÉM!“ Někam jinam! S Jardou jsme tedy pohladili své žaludeční vředy aby to ještě chvíli vydrželi.

Příjemnou pizzerii jsme našli až po vjezdu do národního Korsického parku vedoucího vnitrozemím od Porta východně, směrem na Ponte Leccia potažmo na Biguglia. Ve městečku Evisa jsme si užily velký a chutný oběd v restaurant pizzeria "u Caracutu" a než zaznělo ono slavné JEDÉÉÉM! Stihli jsme i já a Jarda poctivě zaplatit.
Tento park se vyznačuje nádhernými stržemi, s vodopády, ostrá skaliska, která silnice vlastně na několika místech protíná ve dví. Vysoké a silné borovice, mě dobíjely svou pradávnou energií a horké přímořské vedro se v jejich stínu rozplynulo. Poněkud se změnil i ráz krajiny a také povrch silnice, byl podle mě hladší a jehličí nebo pyl z lesa na něm napadané, mělo sklony k uklouznutí. Avšak nestalo se. Každou chvíli jsme míjeli volně se pohybující skupinku prasat se selaty, nebo krávy s telaty, či osly a koně. Museli jsme vždy skoro až zastavit, a hlavně některé zdokumentovat fotkou. Aby nám to doma věřili. Dojeli jsme přes nadmořskou výšku 1490m n. mořem až do Biguglie, kde chtěl Pekelník navštívit Carrefoure. Po nákupu na večer, jsme se vrátili do kempu a hurá opéct místní grilovací klobásky plné pravého masa (98%! Ne jako u nás křehčené vodou) na pánvičce v našem hauzu, dižonská hořčice a bageta, pivo a alkohol. Mňam!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.27
Známkováno: 15x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist