sumoto_leden



Z Moravy do Irska přes Francii

Kapitoly článku

Den 3. - čtvrtek 16. června

Zmoklý jak slepice si sbalím věci na motorku. Zapózuju na pár fotek pro kamioňáky, kteří sledovali mou noční show, a vyrážím dál. O dobré náladě se v tento moment nedá mluvit. Zataženo do černá, vytrvalý déšť a únava z nevyspání nejsou zrovna katalyzátorem optimismu.
Vše se ale změnilo po příjezdu do městečka Gournay-en Brey. Zastavil sem na benzince, abych dotankoval. V kavárně, která byla součástí pumpy, obsluhovala ženská, podle všeho majitelka. Kafe, croissant a milý úsměv. Do deseti minut se ji podařilo dostat mě zase do správného rozpoložení. A to jsme si nerozuměli ani slovo. Když sem vysel ven a zjistil, že mezi mraky začíná místy prosvítat slunko, můj ,,bojový duch" byl opět nezlomný :-D.
Do oběda jsem ještě stihl doplnit zásoby v Lidlu a dorazit konečně k pobřeží, a to u města Dieppe. Projížděl jsem vesničky podél moře, a kdyby nebylo přeplněných silnic turisty, dalo by se vše nazvat perfektní. Za městečkem Deauville, na lavičkách se stolky, jsem si udělal dvouhodinovou pauzu. Zrovna se ukázalo slunce, tak jsem vytáhl spacák a alumatku a začal sušit. Konzerva s husou a fazolemi a pak jsem se natáhnul na lavičku a vychutnával si hřejivé paprsky. Jen když jsem slyšel projíždět skupinky motorkářů, zvednul jsem ruku na pozdrav, odpovědí mi většinou bylo přátelské mávaní či troubení. Neopakovatelný moment.
Bylo kolem třetí odpoledne, když jsem se rozhodl pokračovat v cestě a vyrazil směrem na Le Havre. Naštěstí už jsem tu byl, takže bloudění či dezorientace se nekonala, město jsem projel, tak jak jsem si ho pamatoval. Nikdy se mi nezdálo nějak zajímavé, snad jen pláže za městem, kde jsem chvilku poseděl.
Bylo asi šest večer, když jsem dorazil k cíli dnešního dne, pláži Omaha, kde se vyloďovali Spojenci při bitvě o Normandii. Sundal jsem věci z motorky a sešel dolů na pláž, kde jsem se usadil na kameny při okraji, povečeřel, stáhl láhev vína, prošel mapu a dopsal poznámky. Mezitím už se pláž vyčistila od lidí, a tak jsem rozložil spacák a při rudém západu slunce si představoval, jak z vody běží vojáci proti střelbě z kulometů. Vůbec jsem jim nezáviděl. Asi bych hrál utopenýho. Noc byla v pohodě a bylo mi dopřáno luxusních osm hodin hlubokého spánku.
Stav tachometru 1905 km.
.

Den 4. - pátek 17. června

Ráno proběhla obvyklá hygiena, káva a cigareta. Sbalit, naložit a vyrazit. Nebe se přes noc zatáhlo do šedočerna. Z Omaha beach jsem se nevrátil zpátky na cestu, ale odhadem jsem vyrazil po polňačkách směrem na Utah beach. Další z památných pláži Normandie. Kolem osmé dorazím, a su překvapený, že tu nesu jediná živá duše. Procházím pomníky a zaujme mě, když se na jednom z nich dočtu, že ti samí amíci, co se tu vyloďovali, to dotáhli potom až do Československa. Je tu i muzeum, vřele doporučuju, ale já už jsem tam byl při jedné z předchozích cest, takže se jen projdu po pláži, udělám pár fotek, koupím pohled pro bráchu a vyrážím k dalšímu cíli (kde už jsem taky jednou byl :) Le Mont-St-Michel.
Po cestě mě ještě chytne slejvák, takže se rozhodnu a poprvé v životě vytahuju a oblékám nepromoky. Zajímavá zkušenost, ale pravda je, že jak nepromoky nesnáším, byl jsem v suchu.
Je už skoro oběd, když se přede mnou na obzoru objeví špičky veží hradu. Cestu si jakžtakž vybavuju, a i kdyby ne, cedule ukazují jasně. Jestli se někdy ocitnete na severozápadním pobřeží Francie, Le Mont-St-Michel určitě nevynechejte. To by byla velká chyba. Je to hrad postavený v moři. Při přílivu se na něj dalo dostat jen loďkou, při odlivu je všude okolo bahnitý písek, zásobování bylo v historii opravdu složité. Dnes už vsak vede k hradu příjezdová cesta pro turisty, kterými se to zde opravdu jenom hemží. Za hradbami je spousta křivolakých uliček, obchůdků a restaurací. Já jsem dokoupil pohledy a v male poštovní kanceláři jsem je zrovna vypsal a odeslal.
Z pobřeží pokračuju směrem na jih na Rennes. Počasí se stále mění, oblékám a vysvlékám nepromoky, až pomalu ztrácím nervy. Sjedu na dálnici s rozhodnutím tomu ujet. V Rennes ovsem narazím na neuvěřitelnou zácpu. Auta stojí ve všech pruzích. Naštěstí už mám zkušenosti z předchozích cest do Francie a tak jedu mezi pruhy, túruju motor, abych o sobě dal vědět. Auta okamzitě uhýbají ke straně a jestě na mě řidiči přátelsky mávají. Za tohle mam frantíky rád. Zácpu projíždím osmdesátkou a třicet kilometrů za Rennes opět sjíždím z dálnice.
Začíná se pomalu stmívat. Při pauze na cigaretu si všimnu, že v lese, v kopci něco je. Vyšlápnu tam a objevím lavičku a stůl. Nechápu, co to tu dělá. V lese a přitom s výhledem na řeku. Žádná příjezdová cesta, jen úzká vyšlápnutá stezka mezi stromy. Vyšplhat se tam není pro Biga žádný problém. Mám krásné místo na táboření, s úchvatným výhledem na řeku, vlastní lavičkou a stolkem, nikým nerušen. Proste první cenová :). Su haluzar :D. K večeři dám salám a láhev vína, sepíšu den do deníku a jdu spát.
Na tachometru 2280 km.

Den 5. - sobota 18. června

Ráno, po provedení zažité rutiny, sjíždim z lesa a vyrážím dál. Nebe se trošku vyčistilo, ale vítr se mnou hází z pruhu do pruhu. Naštěstí mám školu jízdy v nárazovém větru z Irska:). První zastávka dne je v Carnacu. Městecko u moře obklopené poli s dolomity, druidskými posvátnými kameny. Čert ví proč  a odkud sem Keltové ty velký šutry natahali, ale musela to být strašná hokna. Takových polí je u Carnacu a okolí nepočítatelně.
Z Carnacu jedu po stejné cestě dál na jih do Quiberon. Silnice je z obou stran obklopena mořem, skálou a plážemi. Město samotné je jedna velká pláž, kde člověk můze provozovat snad všechny známé i neznámé vodní sporty.
Po ceste zpět projíždím opět Carnacem, tak se tam zastavím v Aldi a koupím láhev šampusu za tři eura. Je to naše první společná cesta s touhle motorkou a dnes bude poslední noc ve Francii, tak je třeba Biga pokřtít. Za městem Lorient pokračuju na západ podél pobřeží. Zastavuju na Pointe de Penmarch, Pointe du Raz a Pointe de Penhir. Výstupky pevniny do moře s vyhlídkou po skalách a malých ostruvcích okolo. Speciálně bych chtěl vyzdvihnout poslední jmenovaný, kde byla za druhé světové vojny německá ponorková základna.
Pod Brestem opouštím pobřeží a nasměruju to do národního parku D'Armorique. Vychutnávám si agresivnější jízdu v lesních serpentínkách. Silnice je kvalitní, neprší, co víc si přát. Kolem sedmé si vyhlédnu odpočívadlo u silnice. Big dostane své deci oleje a namazanej řetěz jako každý večer. Pak ho v rámci křtu postříkám šampaňským a pojmenuju Le Marteau - franc. kladivo. Dopíšu zápisky, kouknu do mapy a jdeme spát.
Najeto 2631 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (22x):
Motokatalog.cz


TOPlist