S Pionýrem po Francii kolem Eiffelovy věže

Víte, jaká je nejlevnější dovolená? Ale kdeže last minute. Nejméně utratíte, když sednete na Pionýra a vyrazíte. Se smíchem to tvrdí dvojice motorkářů Petr Svozil alias Doktor a Jiří Růžička alias Rossi, kteří za sedmnáct dní zvládli 4 380 kilometrů. Průměrná spotřeba se při tom pohybovala kolem 2,7 l/100 km.  Přejeli vrcholky Alp, dostali se na pláže Biskajského zálivu nebo se v Paříži zúčastnili oslav výročí dobití Bastily. Jejich putování bylo součásti červencové cesty českých příznivců motorek Jawa do Francie a zpět. Vzhledem k nižší průměrné rychlosti však dva „pinckaři“ jeli po vlastní ose a bez doprovodného vozidla.Cestování na plně naloženém stroji mělo i svá drsná specifika. „Když je prudký kopec, jedeš do něj na jedničku a odrážíš se nohama,“ vysvětluje Doktor, kterého doplnil mladší z dvojice. „Za první tři dny zařvaly jedny boty. Potom už jsem si vzal lepší obuv a hlavně nebyly kopce. I z toho důvodu jsme se na zpáteční cestě snažili Alpy co nejvíc objet,“ říká osmadvacetiletý Rossi.

Motorkáři nechtěli stroje zbytečně uvařit, a proto jeli po rovině maximálně do padesáti kilometrů v hodině. „Jednou nás bohužel značení dotlačilo na dálnici. Nic jiného nám nezbylo, pokud tam byl odstavný pruh, jeli jsme si v něm. Jenže brzy se dálnice zůžila do jednoho pruhu, vlevo ocelová svodidla, vpravo betonová svodidla. Osobní auta se ještě kolem nás protáhla, ale první kamion zůstal za námi a my jeli do desetikilometrového kopce třicítkou,“ zamýšlí se Doktor. „Za námi se vytvořila kolona. Ani jsme se neotáčeli, protože jsme se obávali, jak nám budou nadávat. Až nás pak začali předjíždět, tak řidiči nečekaně netroubili a nehrozili pěstmi. Někdo zablikal, jiný stáhl okno a ukazoval nám palec nahoru." Možná poznávali i českou vlajku, kterou měl Rossi připevněnou v zadu na pincku. "Lidi jsou v Německu opravdu jiní. V Čechách by nás ukamenovali,“ doplňuje ho Rossi.

Celou cestu zvládli bez moderní techniky a v kempech spali pouze čtyři noci. „Nemohli jsme použít GPS navigaci, protože naše stroje jaksi nemají vývod na napájení. V Německu to bylo v pohodě. Jenže ve Francii už nebylo tak dobré značení a my navíc neměli pořádnou mapu,“ popisuje peripetie Rossi. Díky improvizaci však situaci zvládli. „Vzal jsem starý kompas a jel podle něho. Věděli jsme totiž, že je to na západ. Největší úlet byl, že jsme moc nezajeli. Jen pár kilometrů,“ doplňuje motorkář z Červenky.

Sice byli přesvědčení, že by podle kompasu dorazili až do cílového města expedice, Angers, ale pro jistotu si koupili zhruba v polovině Francie podrobnou mapu. „Pak už to byla pohoda,“ říká Doktor s tím, že do Angers dorazili o několik hodin před ostatními Jawaři ze skupiny. „Nebylo jednoduché najít Philippe Jeana, za kterým jsme jeli. Naštěstí nám pomohl český kamioňák. Obecně musíme uznat, že jsme měli neskutečné štěstí na lidi. Například jsme jednou museli zastavit v Německu při dešti kvůli menší poruše. U silnice jsme stáli sotva tři minuty, najednou zastavil mercedes za x milionů a z něj vylezl řidič v obleku a okamžitě nám chtěl pomáhat,“ vysvětluje osmačtyřicetiletý Doktor.
Po několikadenním společném pobytu v kempu se skupinou lidí, kteří přijeli na „velkých“ Jawách, vyrazila neohrožená dvojice dál. „Chtěli jsme jet do Londýna, ale neměli jsme pasy, takže to padlo. Další nápad byl vracet se domů přes jih Francie. Jenže tam už jsou hory a to bychom neušlapali,“ zamýšlí se Doktor.

Na zpáteční cestě je nečekalo nic lehkého, protože jim téměř pořád pršelo. Přesto dál drželi průměr 340 ujetých kilometrů za den. „Dokonce se nám podařilo dvakrát udělat přes čtyři sta, to už ale byl extrém. Jeli jsme osmnáct hodin a to bylo o hubu,navíc pionýr moc nesvítí i v zadu má jen slabé červené světlo, měli jsme obavy, že by nás v noci a dešti mohl někdo přehlídnout,“ pokračuje Rossi.Když už bylo nejhůř a únava dva dobrodruhy přemohla, tak zajeli dál od silnice, dali náhradní pneumatiku pod hlavu místo polštáře, vlezli do spacáku a pár hodin pospali.

V zemi galského kohouta neopomněli navštívit Paříž, kde byli zrovna při oslavách výročí pádu Bastily. Kvůli nim bylo město plné uzavírek a přikázaných směrů. Z města se proto nemohli dostat. Po čtyřech hodinách se tak znovu vrátili k Eiffelově věži. K tomu všemu začal strašný slejvák, při němž se ulice proměnili v řeky. „Na silnici bylo 30 centimetrů vody a my museli zastavit,“ vypráví o návštěvě města na řece Seině Rossi.Oba se při vzpomínkách na putování co chvíli smějí. Najednou Doktor zvážní a povídá. „Ona to úplná pohoda nebyla. Šáhli jsme si na dno. Skoro celou cestu zpět nám pršelo. Všechno jsme měli mokré. Spacáky, stan i osobní věci.V noci jsme vykroutili spacáky plné vody, lehli do nich v nepromoku, který se tak jen jmenoval, ale stejně promokal. Ráno jsme se kolikrát třepali zimou, ale věděli jsme, že musíme tu svou denní dávku kilometrů zase ujet.“

Pionýry i oni však nakonec všechno vydržely, přitom začátek nebyl vůbec povedený. „Hned po deseti kilometrech jsme měli první závadu. Odešla mně kompletně elektrika. Musel jsem téměř všechno měnit. Seděl jsem tam jako hromádka neštěstí a uvažoval o velmi brzkém konci,“ říká Rossi. S kolegou se však nenechali odradit a pokračovali. A jak se vůbec dali dohromady? „Známe se delší dobu. Rossi na jednom diskusním fóru psal, že jede kamsi do Francie na pincku. Bez většího uvažování jsem mu odpověďel, že pojedu s ním. Musel jsem si kvůli tomu koupit Pionýra, protože jsem žádného neměl. Stačilo pět dní a měl jsem ho doma i s náhradními díly. Stál tři tisíce korun,“ vrací se k začátku příprav Doktor.

Podle všeho to navíc vypadá, že nezůstane pouze u jedné tour. „Rýsují se tři možnosti, ze kterých vybereme a do jednoho státu se vydáme. Jde o Maroko, Itálii nebo Turecko,“ říká jakoby nic Doktor. Ale již nyní vědí jistě,že pokud by se jim podařilo sehnat sponzory, vydají se spolu na pionýrovi kolem světa. „Je to jen otázka peněz,času a pevné vůle", říká Rossi...