Route des Grandes Alpes a další krásy Francie

Odjezd z Moravy byl naplánován na sobotu 7.6. nějak po ránu. V sobotu se scházíme v Třebíči před motoprodejnou kde si Petr ještě vyzvedává litřík olejíčku pro bawco. Litřík byl i díky velmi horkému počasí nakonec málo, a tak i po cestě jsme ve Francii další sháněli.

Sobota 7.6. – 435 km

První den jsme chtěli dojet k jezeru Zeller See ( Zell am See ), do kempu Panorama ( GPS 47.3015167 N, 12.8162686 E ), kde jsem už párkrát při svých cestách přespával. Velice pěknej, čistej kemp za 12 € pro jednoho ve stanu a s motorkou. Časté místo nocování těch, co vyráží na nedalekou Grossglockner Hochalpenstrasse. Oba dva jsme tam už byli vícekrát tak nás blízkost této silnice nechává klidnými, obzvlášť za tu cenu ( letos je to myslím 22 € za moto ). To bylo taky jediné naplánované nocování. Ostatní dny jsme už neměli cílové body naplánovány neměli. Prostě pojedem, a nocleh začnem řešit až večer, bez ohledu na místo. Po několika teplotně průměrných dnech začínají v sobotu v celé Evropě tropické dny. V propocených hadrech dojíždíme navečer do kempu, stavíme stany a jedem ještě pro nějaký pivko a pečivo do supermarketu.

Neděle 8.6. – 438 km

Brzo ráno, už před šestou, jsem vzhůru. Vylejzám, projdu se po okolí, a vařím polívku a kafe. Je to tak i ostatní dny. Vždy vstáváme mezi šestou a půl sedmou, a po snídani, kávě, sbalení stanů kolem osmé vyrážíme dál. Z Zell am See míříme přes Mittersill a první passo – Gerlospass ( 1 507 m ), jehož průjezd je zpoplatněn pro moto pěti a půl eury – k Innsbrucku, k švýcarským hranicím. To bylo taky jediné zpoplatněné passo, které jsme projížděli. A zdaleka nebylo nějak extra záživný. I ta ženská v boudičce co vybírala „průjezdný“ byla nějaká kyselá. Za Landeckem uhýbáme na jih a míříme do Švýcarska. Na švýcarské straně je pár celníků, kteří namátkově koukají do pasů, neboť Švýcarsko není členem EU, ale od roku 2009 je člen Schengenského prostoru. Před Davosem se dostáváme poprvé přes dva tisíce metrů nad mořem – projíždíme Flüelapass ( 2 383 m ), kde je teplota přijatelnější než v nížinách, kde se pohybuje přes 30 °C. Za Churem sjíždíme z hlavní a hledáme kemp. Ve Švýcarsku jsou kempy o poznání dražší než Rakousku, Itálii i Francii. Platíme 20 € za osobu / stan / moto. K tomu si přidáváme točený pivo za 4 €, protože jsem neměli nakoupeno. Původně chtěl tedy „fünf“, ale pak z něj vylezlo že to by bylo v těch jejich frankách, v eurech „jen“ vier. Zajímavý je zamyslet se nad poměrem ceny 1 litru piva  a 1 litru benzínu ve Švýcarsku a u nás. Když to trochu zjednoduším, tak Švýcar si za cenu dvou půllitrů piva koupí čtyři litry benzínu. A u nás si to spočítejte .

 

Pondělí 9.6. – 386 km

Brzy ráno vyrážíme z kempu, směr Francie. Když projíždíme městečka je všude nějak mrtvo. Na uzavírkách silnic se nepracuje. Až později zjišťujeme že ve Švýcarsku je státní svátek. Podle toho to vypadá i na dalším passu – Oberalppass ( 2 046 m ) – plno motorkářů, cyklistů.

Petr profrčel Oberalppass bez zastavení, protože jak pak říkal, myslel si že to půjde ještě výš, takže zdokumentuji průjezd a vyrážím za ním. Po pár kilometrech se potkáváme a pokračujeme na Furkapass ( 2 436 m ), kde již děláme společné foto. Teplota je příjemná, přesto že je kolem plno sněhu, je to jen na tričko s krátkým rukávem. Chvíli se zdržíme, pokocháme se, vyčůráme díru do sněhu. Při sjezdu dojíždíme žlutej postbus, kterej před každou zatáčkou vyhrává podobně jak ti zmrzlináři se žlutejma dodávkama co u nás rozvážej ledňáky a zmraženou zeleninu. Musí to bejt docela makačka dát si to dvakrát za den nahoru a dolů s autobusem. Směřujeme přes Brig, Sion k Martigny na hranice s Francií. Nakupujem v Lidlu, nějaké ovoce a pečivo. Na eura nám vrací švýcarské franky, které pak utrácíme za několik plechovek piva, aby se nám nemotali v peněžence s jinou měnou. Přes Col de la Forclaz ( 1 526 m ) a Col des Montes ( 1 461 m ) vjíždíme do Francie a za Chamonix se napojujeme na Route des Grandes Alpes, která začíná o pár kilometrů severněji u Ženevského jezera v Thonon les Bass. U Albertville se nám zatahuje a začíná se zvedat vítr. Vypadá to že se něco přižene, takže se domlouváme že využijeme první kemp kolem kterého projedem. U Aime sjíždíme z hlavní a podle ukazatelů dojíždíme ke kempu. Je to v podstatě velká zahrada u domu, můžem si postavit stan kde chceme. V době kdy dojíždíme do kempu je už ale bezvětří a vyjasnilo se.
Kromě nás tam jsou jen dva karavany, dva borci co ráno sednou do auta a soudě podle oblečení jedou makat někam na stavbu. V domě v přízemí je kuchyňka, místnost na posezení, koupelna a dokonce i sauna. A to za 6,5 € za jednoho.
( GPS : 45,56804 N ,  6,67193 E ).

Úterý 10.6. – 342 km

Ráno to opět vypadá na pěknej den. Vyrážíme zase hodně brzo a už devět ráno jsme v lyžařským středisku Val d´Isere. Hned mě napadlo že je to takovej „českej Špindl“.

Z Val d´Isere je to jen pár kilometrů stoupání serpentínama na nejvyšší evropský průsmyk – Col de l´Iseran ( 2 770 m ). Kolem silničky pobíhají svišti, někteří se poflakují i po silnici a tak několikrát téměř zastavuji aby měl čas přejít a prohlídnout si mě. Těsně pod vrcholem se již projíždí sněhovými bariérami, které tam jsou po průjezdu sněhových fréz. Stěny jsou dva až dva a půl metru vysoké. Na vrcholku jsme sami. Proti včerejšímu státnímu svátku zcela mrtvo. Po chvilce přijíždí cyklista, s kterým si vzájemně vyměníme foťáky abychom udělali vrcholové foto. Kousek dál je vidět sjezdovka, tak k ni zkusíme zajet. Na parkovišti je plno aut s označením Francouzské lyžařské federace, a na svahu se trénuje. Pak nemaj mít takový výsledky, když lyžujou celoročně. Teprve při sjezdu z Col de l´Iseran proti nám vyjíždí nahoru první motorkáři. Přes St.Michel míříme k dalšímu průsmyku. Je jím Col du Galibier ( 2 642 m ). Na vrcholku je už celkem živo. Kromě motorek i hodně cyklistů. Na vyfocení před vrcholovou cedulí se skoro stojí fronta. Partička němčourů tam hlasitě haleká a kouluje se. I u nás na Vysočině letos sněhu moc nebylo, ale že by jsme z toho byli teď tak vyplesknutý to teda ne. Vylezem kousek na výš na vyhlídku a koukáme co je vše vidět. Samý hory, zasněžený vrcholky.
Po sjezdu z Col du Galibier projíždíme ještě menší průsmyk – Col du Lautaret ( 2 058 m ), a pokračujem po Route des Grandes Alpes ( RDGA ). Projíždíme Col d´Izoard ( 2 360 m ) a Col de Vars ( 2 109 m ) směrem k Jausiers, kde sjedem z RDGA na Route Imperiale, protože chceme vyjet na nejvyšší místo v Evropě, kam se dá vyjet po asfaltu – pod vrchol Cime da la Bonette.
Zde je dobré vysvětlit geografii: nejvyšším evropským průsmykem je Col de l'Iseran ( 2 770 m ). Průsmyk Col de la Bonette, často uváděný jako nejvyšší, je ve skutečnosti se svými 2715 m níže než l'Iseran. Ale okružní silnice kolem pahorku Cime de la Bonette  má v nejvyšším bodě nadmořskou výšku 2802 m.n.m. a je tudíž oficiální nejvýše položenou evropskou silnicí.
Okružní silnice je však uzavřená. Oboustranně.Z jedné strany se na ní ale dá vjet. Podle stop to tam již někdo zkoušel, takže ani my se nevzdáváme. Odhrnuji trochu sněhu abych nemusel jet moc po kraji, na hraně prudkého srázu – pohled dolů není zrovna příjemnej, a představa že skončím někde dole několik set metrů, taky ne. Projíždíme, ale po zhruba třech zatáčkách sníh přes silnici. Vypadá to že silnice byla po letošní zimě už profrézovaná, ale tady ta lavina tam sjela ze svahu hory později. Nejvyšší evropská silnice zůstane námi nezdolaná.
Oba dva chceme říct – tak příště, ale pak nám dochází, kdy se sem příště dostanem ? Sjíždíme tedy dolů a protože se opět zatáhlo, rozhodujeme se že budeme hledat kemp. Ten nacházíme hned v St. Etienne de Tinée. Byl to nejlevnější ( 5 € za jednoho ) a nejluxusnější kemp po cestě. Protože je před sezónou, jsme v kempu jen čtyři. Kromě nás nějakej němčour na starším bawcu, a borec z Belgie na 125 kubíkovým skůtru. ( GPS : 44,25840 N, 6,92131 E ).

Středa 11.6. – 174 km

Ke konci RDGA je to již jen pár km ( končí v Nice ), než ji opustíme čeká nás Col de la Couillole ( 1 678 m ). Kdykoliv jsme zastavovali, kontroloval Petr můj „poserproužek“. Skůtr nemá zrovna předpoklady pro sportovní vyžití, obzvlášt když jsem ho ještě „rozhodil“ dvěma bočníma kuframa a vakem. Přesto se neustále zrychluji a proužek zužuji. I když už jezdím i po slonovi co je na okraji Metzelerky, Petr říká že mám ještě rezervu. Záhy jsem však našel limit. Naštěstí na dostatečně široké silnici. Autobus v protisměru a za ním jedoucí autoškolu úspěšně míjím a proužek mám minimálně na trenkách. Od teď už to nezkouším. Další zastávkou dnešního dne bude Castellane kde je Citroën muzeum, který jako velkej fanda Citroënů nemůžu vynechat. Muzeum nacházíme hned, ale je otevřeno až od 14 hodin, tak jdeme nakoupit do supermarketu a nějaké potraviny a pivko a zajíždíme se schladit a koupat k nedalekému Barrage de Castillon. Odpoledne se vracíme do Castellane k muzeu. Paní byla hodně překvapená když jsme jí řekli že jsme z République tchèque. V muzeu jsou všechny auta v původním nerestaurovaným stavu, a mnohé z nich mejí najeto jen pár km. Nejmíň co jsme postřehli tak měl Citroën GSA z roku 1984 s najetými 41 km !!! Je tam i nejstarší Citroën DS 19, z října 1955, který má výrobní číslo 000032.
Po prohlídce míříme ke Grand Canyonu du Verdon. Při první foto zastávce poprvé potkáváme krajany – zájezd party cyklistů  přímo z Moravy. Projíždíme kaňonem k La Palud du Verdon, kde zůstáváme v kempu ( 6 € ). Vedle nás páreček němců, kteří přijeli dodávkou, v ní dvě motorky. Pak doma vykládaj jak byli na morkách ve Francii ;-).

 

Čtvrtek 12.6. – 297 km

Jak je naším dobrým zvykem, tak brzy po ránu se vydáváme na okružní cestu u kaňonu Route des Cretes. Je ale zase hodně horko a tak kolem desáté už zastavujem u Lac de Sainte Croix a koupeme se v čisté průzračné vodě, která ze silnic na jezerem měla krásnou modrou barvu. Nezdržujeme se ale dlouho, projedem se kolem jezera a směřujeme k Mont Ventoux ( 1 911 m ). Cestou projíždíme mezi lány levandulových polí, které však ještě nekvetou to krásně modrou barvou. Přesto jsou však cítit až do helmy. Zastavujem, natrháme pár květů a dáváme je do kufrů aby nám je krásně provoněli. Na ty smradlavý propocený hadry ideální.

Silnice na vrchol Mont Ventoux je pomalována a popsaná jmény cyklistů, kteří zde jeli loni Tour de France. Sleduji to a hledám českou vlajku a jméno Romana Kreuzigera. Kousek pod vrcholem je na silnici nápis Dávej ! Roman a česká vlajka. Samozřejmě zastavuji a fotím. Přestože Mont Ventoux znamená Větrná hora, na vrcholku je téměř bezvětří. A taky docela hodně lidí. Motorky, cyklisti, ale i autobusy s německýma důchodcema. Výhled je na celou Provence. Z hory sjíždíme a míříme k Avignonu. Město kde sídlili papežové. Snad nejznámější památkou a symbolem města je Avignonský most ( Pont Saint-Bénezet ), původně dlouhý 900 metrů, jehož čtyři dochované oblouky z původních dvaadvaceti končí v půli řeky Rhôny. Také se zde nachází gotický Papežský palác ( Palais des Papes ), obehnaný hradbami, které nechal papež postavit v letech 1335-1364.
Po procházce Avignonem odjíždíme najít nějaký kemp, který nacházíme kousek od silnice jen pár km za Avignonem ( 7 € ).

 

Pátek 13.6. – 398 km

Byla asi nejteplejší noc. Stačil jen polštářek na karimatku a jen tak v tenkách si lehnout. Spácak nebyl potřeba. Vyjíždíme zase chvíli po osmé. Dnes se chceme podívat na dálniční most u Millau. Viadukt Millau ( francouzsky Viaduc de Millau ) je dálniční most v jižní Francii, k roku 2014 nejvyšší v Evropě a druhý nejvyšší na světě ( v roce 2012 první pozice obsazena mostem Puente Baluarte v Mexiku ). Viadukt Millau je zavěšený most se sedmi betonovými pilíři a osmi mostními poli, vlastní mostovka je ocelová a váží 36 000 tun. Délka mostu činí 2 460 m. Mostní pole nemají všechna stejnou délku, šest centrálních měří 342 m a dvě okrajová pak 204 m. Mostovka samotná pak také od severu k jihu klesá o tři procenta. Celá stavba se navíc nachází v oblouku s poloměrem 20 km. V každém směru se nacházejí dva jízdní pruhy. Pilíře mají velmi rozdílnou výšku, ta se pohybuje od 77 m až k 246 m (měřeno až k výšce vozovky). Nejvyšší pilíř převyšuje spolu s věží nad vozovkou svojí výškou i Eiffelovu věž. Jsou betonové a mají specifický tvar, směrem nahoru se zužují a dělí na dva menší. Pod mostem je informační centrum, kde je promítán film s postupem z výstavby. Podobný film, ve slovenském znění je k nalezení i na youtube. Millau bylo nejzápadnější místo naší cesty, od teď již cesta nabírá směr domov. V místím marketu nakupujeme proviant a míříme na jihovýchod k moři. Cesta moc neubíhá, navíc v jednu chvíli začne neuvěřitelná průtrž, ani nestíháme zastavit a jít do nepromoků. Není se kde schovat, ve Francii nějak nemají autobusové zastávky u silnic, místo kde projíždíme nemá ani hustou síť benzinek jak u nás. Zatímco auta v průtrži zastavují u krajnice, my pokračujem. Tak rychle jak průtrž začala, tak skončila. Než za Arles nacházíme kemp, máme vše už zase skoro suché. Takže to vlastně nestálo za řeč.

Sobota 14.6. – 280 km

Ráno jako každé jiné. Petr naznal že při teplotách co jsou jeho géeso potřebuje víc oleje a litřík co kupoval na cestu nebude stačit. První pokus o zakoupení je na benzince. Ten správnej neměli. V jednom městečku si všímám motoshopu, stavíme tam, potřebnej olej nemají ale borec ochotně volá do jiného a zjišťuje ža tam na regálu dva litříky leží. Na papír maluje plánek, podle kterýho to bez problémů najdeme. Neskutečná ochota. Chtěli jsme jet přes Marseille, ale od toho jsme upustili. Proplítat se s mojema bočníma kuframa v městským provozu v zácpách moc nejde. Objíždíme tedy Marseille a míříme na Azurové pobřeží. Při jedné ze zastávek a koukání do mapy Petr zjišťuje že nemá brýle. Dával si je v kempu vždycky na zobák géesa, a ráno při odjezdu na ně zapoměl. Takže mu v mapě můžu ukazovat co chci a stejně nevidí. Tak je to později i s jeho příchozíma smskama a odpovídáním na ně že je v pořádku a kde zrovna je. Pomalu jedeme po pobřeží až nacházíme pěknou pláž u moře. Parkujeme u silnice a jdeme se koupat. Všímám si že zaparkovaný auta mají lístečky za oknem a je tam i automat na parkovný. Což nás nechává v klidu. Když se tak rochníme v moři, přijíždí Municipal Police ( městská policie ) a kontroluje placení parkovného. Pak hledají čich asi můžou být ty motorky. Hlásíme se tedy k nim a děláme blbý, že jsme nevěděli že se má platit. Policajt nás vede k automatu a ukazuje. Máme však jen nějaké drobné centy a jinak samý papírový éčka. Papírový to nebere. Policajt bere z mé hrsti ty drobáky, rozdělí to na půlky a háže do automatu. Na dva lístky napíše naše espézetky, dává na moto a vysvětluje že máme ještě třičtvtě hodiny čas na koupání. To je aspoň přístup. Policajti byli dva. Jeden byl mladej kluk, kterej se asi zaučoval a nosil věci, a ten druhej byl komickej už od pohledu. Protože slunko svítilo jak … no jak prase by jsme řekli, měl namazanej celej xicht nějakým bílým krémem aby se nespálil. A to v docela silné vrstvě. Petr se tomu furt smál a bylo vidět jak to nemůže zadržet a snaží se koukat pořád jinam. I mě dělalo problém zachovat vážnou tvář. Navečer ještě zajíždíme do St. Tropez, kde nacházíme četnickou stanici. Vyfotíme se a vyrážíme směrem k Le Muy kde by mohli být kempy levnější než takové turistické lokalitě jako je St. Tropez. V St. Maxime ještě nakupujem, když jsme na odjezdu začne pršet a padat kroupy. Čekáme chvíli pod střechou. Po pár minutách je po dešti, tak vyrážíme hledat  kemp, vybíráme si jeden na kraji Le Muy. Když v recepci řešíme francouzsko – německo – anglickou komunikací ubytování, přichází tam krajan z Jižních Čech. Začneme si povídat spolu a holky z recepce na nás koukají jak si povídáme a čekají než si sdělíme mezi sebou co potřebujem ;-)

 

Neděle 15.6. – 250 km

Ráno vyjíždíme z Le Muy opět k Azurovému pobřeží. Provoz mezi Cannes, Nice a Monacem je docela hustej. Chvíli jedem spořádaně s autama, protože s šířkou 140 cm to není na proplítání v kolonách. Po chvíli mě to ale nebaví, navíc začíná zase nesnesitelný teplo, tak se odvažuji a projížím mezi autama taky. Není to jak u nás, kde vás nikdo v autě nepustí před sebe ( pokud to není sám motorkář ) a ještě na Vás troubí a nadává. Auta uhýbají a dá se projíždět. V Monte Carlu parkujem na vyhrazeným parkovišti pro moto a jdeme se projít. Nakouknem do kasína, na přístav, koukáme kudy jezdí F1. Odpoledne vyrážíme směr Itálie a pak na sever k Torinu. Před Col de Tende ( 1 871 m ) – průjezd z Itálie do Francie tunelem, začíná pršet. Vypadá to na chvilku. Já zastavuji a jdu do nepromoku, Petr ne. Když se dostanem k tunelu, kde svítí červená, a čas do „zelené“ 23 minut, není se kam schovat. Vjíždíme na červenou kousek k prvnímu domku a stojíme aspoň pod stříškou a na zelenou čekáme tam. Napadlo nás že až vyjedem na druhé straně, že tam bude třeba pěkně. No, nebylo. Naopak. Ještě větší chcanec. Pomalu jsem dojeli do Cuneo k Lidlu. Schováme se pod střechou a dáváme si čerstvé bagety a pršut. Na stan to dnes nevypadá. Voláme kolegovi na Moravu, jestli by nám nevygůglil nějakej hotýlek poblíž. Po chvíli nám SMSkou posílá adresu. Jedeme tam, mladá paní nám říká že má plno, ale radí že za cca km je další hotel. Dojíždíme tam a Petr italsky domlouvá ubytování. Za pětapadesát euro, ale v suchu, a motorky do garáže. Na hotelovým pokojíku rozvěsíme mokrý věci a zalízáme po devíti dnech do postele. Přesto že ještě není ani šest hodin, Petr během okamžiku, zamotán do peřin na chvíli usíná. Z balkónu neustále kontrolujem počasí. Nevypadá to dobře. Jsme odhodláni ale ráno pokračovat.

Pondělí 16.6. – 420 km

Ráno se budíme a zrovna nepší. Než se však oblečeme, zase začalo. Postupně to ale slábne, a navíc ve směru kam míříme se vyjasňuje, tak vyrážíme bez nepromoku. Po pár km opravdu neprší a začíná vylejzat sluníčko. Cestou Petrovi dosychá zbytek oblečení. Dnešek měl být opět jen přesunem k domovu. Přes Torino míříme k Milánu, které objíždíme a jedeme do Como. S několika zastávkami projíždíme kolem Lago di Como. Sezóna ještě nezačala, ale už tu je docela plno a rušno. Čas máme docela dobrej, tak se budeme snažit dojet co nejblíž k Bormiu. Cestou jsem pozván Petrem na fakt dobrý italský kafe. Před námi jsou opět Alpy. Navečer sjíždíme z hlavní silnice a nacházíme kemp ( 12 € ). Opět téměř prázdnej, místo si máme najít kde se nám bude líbit.

Úterý 17.6. – 368 km

Na dnešek máme v plánu dostat se opět do kempu Panorama u Zeller See. Vyjíždíme pár minut po osmé hodině. V Bormiu natankujem za 1,72 € / litr a vyrážíme na Stelvio. Passo dello Stelvio ( 2 758 m ) bude druhým nejvyšším průsmykem na cestě. Jsme tam ještě před devátou a je tam zatím klid. Lehce poletuje sníh a je v letních rukavicích je docela zima na prsty, takže přitápím. Když se fotíme u vrcholové cedule přichází za mnou starší pán ( určitě přes pětašedesát ) se silničním kolem, jestli bych ho nevyfotil. Stoupne si k ceduli, kolo hodí jednou rukou nad hlavu a je vysmátej jak kdyby cestou nahoru žvejkal lístky koky. Chvíli si s námi povídá. Říká že je z Austrálie, jeho manželka ještě spí dole v Bormiu na hotelu, tak on si sjede teď dolů a dá si výšlap na passo ještě jednou. Respekt !
Těsně pod průsmykem je upravená trať, kde se prohánějí běžkaři. Je zde i ski servis, kde se dají půjčit lyže, nechat se kousek vyvézt lanovkou a zalyžovat si. Vyjíždíme kousek k lanovce a dostáváme se na nejvyšší místo naší cesty ( když nám nevyšlo to Bonette ), do výšky 2 786 metrů nad mořem. Ze Stelvia jedeme na Merano, a než vjedem do Rakouska, dáváme si ještě Jaufenpass ( passo Giovo ) – 2 094 m. Poté už jen objíždíme Innsbruck a míříme do již známého kempu Panorama u Zell am See. V kempu tvoříme „česko-moravský koutek“. Jsme tam pohromadě krajané ( sedm na moto a čtyři na kolech s obytňákem ). Večer posbíráme co kdo má a sedíme do noci u piva, vína, slivovice. Spát se jde až kolem půlnoci, když je vše vypitý.

 

Středa 18.6. – 371 km

Na dvanáctý den jsme vymysleli návštěvu kolegů z práce, kteří jsou v jižních Čechách na kolech. Víme jen vesničku, kde by měli být, ale penziónu v ní asi moc nebude, tak to najdem, a než se vrátí večer z vyjížďky, ubytujem se a překvapíme je. Ráno se loučíme s krajany v kempu a vyrážíme směr CZ. Zastavujeme v podstatě jen na tankování, čurání, pití. V Kaplici vybereme v bankomatu českou měnu a říkáme si že stavíme u první restaurace na oběd. Za Kaplicí si v dáváme na pozdní oběd česnečku a cmundu po kaplicku. Překvapení nám až tak úplně nevyšlo, k penzionu jsme dojeli ve chvíli kdy dojížděli na kolech. Přesto ale koukali. Odpoledne a večer už jen u piva, posezení a pokec s kolegy z práce.

Čtvrtek 19.6. – 213 km

Ráno se rozdělujeme. Petr míří k Třebíči a pak dál, na oslavu padesátin dalšího kolegy z práce. Já mířím ještě na Lipno. Navštívím tam jednu známou, prohodíme pár slov u kafe.
Cestu z Lipna si zpříjemním zástavkou v Jindřichově Hradci, kde kouknu na hrající fontánu, dám si zmrzku. Samozřejmostí je zastávka v restauraci Na Kocandě v Krahulčí na oběd ( nebo vzhledem k času, už asi večeře ).
Celkem 4 372 km. Jedinej technickej problém byla spálená H7 u mojí Hondy.
Než jsem jel do Francie, uměl jsem říct francouzsky - bonjour, mersi, oui. Po návratu umím ještě douches - sprcha :-). Německy znám pár číslovek a od poslední návštěvy Rakouska si pamatuju že stan je zelt, anglicky to nedávám taky - jen to co pochytím, většinou rozumím ale nedokážu odpovědět. Přesto jsem s komunikací neměl problém a vždy se domluvil.
Foto z cesty : http://mp72.galerie.cz/6311533-cesta
Foto z Citroën muzea Castellane : http://mp72.galerie.cz/6311532-citroen-muzeum-castellane

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE