Route des Grandes Alpes

Královna alpských cest

...začíná na francouzském břehu Ženevského jezera ve městě  Thon- les- Bains a končí v Menton u Středozemního moře.  Měří  678 km, převýšení  15713 m, překonává 15 průsmyků, z toho 6  je vyšších nežli 2 tis. metrů. Je to právě sto let, kdy myšlenka na spojení severních a jižních Alp dostala první konkrétní podobu. V ambiciózním návrhu byly propojeny nejmalebnější alpské průsmyky a celá trasa se měla stát „nejkrásnější silnicí světa“. Čas pokročil, dobrá věc se podařila a dnes přináší, Route des Grandes Alpes nezapomenutelné zážitky každému, kdo se po ni vydá!
      Chtěl jsem ji poznat celou už delší dobu, letos to konečně vyšlo. Cestou jsem hodně mokl, nad Route des Grandes Alpes ale celou dobu zářilo slunce.

Start

Vyjíždím 17.08. 2013 za pěkného počasí směrem na Mikulov, Mariazell a pak dál podél řek Salza a Salzach.
Den končím u Krimmlerských vodopádů (odkaz1,odkaz2).  Ráno je fotím už v začínajícím deštíku.    Za průjezd Gerlos Alpenstrase s vyhlídkami na vodopády platím 5 Eur, nevidím ale nic nežli mlhu. Počasí se v horách rychle mění a tak neztrácím naději.  Pokračuji totiž na druhou nejkrásnější silnici v Rakousu (po Grosglockner Str.) na Silvrettu Hochalpenstrasse. (odkaz)

    
      Tvoří ji úsek silnice č. 188 mezi městy Landeck a Bludenz. Za průjezd jsem zaplatil 11 Eur a na vrcholu kolem přehradní nádrže neviděl pro déšť a mlhu nic. Málem jsem do té přehrady vjel.
   Sjezd do údolí Mantafon byl zato skvělý. Skoro kolmá, několik set metrů vysoká, stěna je sešněrovaná nekonečnými serpentinami. Místy tvoří téměř souběžné silnice schody, vysoké sotva 10 m.
    Švýcarsko mne vítá lijákem jako hrom. Ve Spiezu fotím Thunské jezero (kde jsem se nedávno potápěl a nic pod vodou neviděl) a končím ve Zweisimmen.  Musím připsat, že díky kvalitě moto oblečení do deště, švýcarské značky IXS, jedu naprosto suchý.
   Do kempu přišel pěšky zajímavý pár..no pár, bylo jich celkem pět. On a ona, táhli vozík s bagáží a na zádech, kromě baťohu, nesli každý i sedačku s mrnětem. A třetí ratolest poskakovala vedle nich. Věk dětí tak 3,5 / 2 / 0,5. Fotka je z mobilu.

Vzhůru do oblak

   Ráno připomíná včerejší déšť už jenom pár mráčků na obloze. Balím a krásným švýcarským venkovem
přijíždím na „ostrý start“ k Ženevskému jezeru.
   Ve městě Thonon-les-Bains odbočuji na....a začínám stoupat do prvních průsmyků
Na silnici i kolem ní vidím neklamné známky obliby těchto vražedných stoupání u stavitelů tras Tour de France. Cyklistů potkávám po celé trase asi víc nežli motorkářů, od snad pětiletých dětí po kmety a kmetky mého věku.

I když sám jezdím na kole docela hodně, alpské průsmyky bych na něm už nezvládl. Nejvyšším průsmykem na Route des Grandes Alpes je Col de l Iseran.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Silni%C4%8Dn%C3%AD_sedlo Nejvyšší bod Route to ale není. Po sjezdu do údolí následují Col du Telegraphe
Další cesta může vést už jenom dolů

Provence

   Route des Grandes Alpes končí sice až v Mentonu, trochu ale ten úsek už znám.  Mnohem víc mne lákala „Hora smrti“ alias „Nejtěžší kopec světa“ neboli „ Mont Ventoux“.  Odbočil jsem proto na Castellane a po Route Napoleon a  Route Levandule
ke slavnému kopci a výzvě všech odhodlaných cyklistů dorazil.

Dostat se nahoru, není pro motocyklistu až takové drama, na kole je to ale jiná káva.  Dvacet dva nekonečných kilometrů s průměrem stoupání téměř 8%, je výzva jako hrom. Kousek pod vrcholem je na vozovce nakreslená česká vlajka a nápis :  „ ROMANE  GOOO!!!“  Památka na letošní TDF. Určitě stojí za připomenutí, že Roman Kreuziger přijel na vrchol pátý v pořadí!!! To je až neskutečný úspěch českého závodníka v celé historii naší cyklistiky. Z vrcholu téměř dva kilometry vysokého kopce je pěkný výhled

Zážitek

   Samostatný odstavec chci věnovat jednomu z cyklistů, kterého jsem dojel cestou dolů. Byl to starší pán na ležatém kole alias lehokole. Asi bych ho ani nedojel, kdyby mne nezaujalo něco dost divného, co se daleko přede mnou řítilo stovkou z kopce. Nejel ani 75, ani 85, jel kousíček nad 100, jenom do zatáček malinko zpomalil. Žádné balancování na těch sotva 8 cm2, kterými se dotýkal asfaltu, jel jistě a v pohodě a když jsem ho nakonec předjížděl málem mi zamával oběma rukama najednou.

Zážitek č. 2

   Na mne čekal v Arles.
   Vincent Van Gogh si tady uřízl ucho a ani mne tu nepotkalo nic moc pěkného. Cestou mi trochu napršelo do kufru s oblečením a camp v Arles, se svými 300 slunečnými dny v roce, se náramně hodil pro usušení. Pěkně jsem všechno rozložil kolem stanu a vyrazil do města. V malé taštičce si vozím nabíječky do mobilu, holicího strojku, bloutooth v přilbě a foťáku, ta taky trochu zvlhla. Po návratu jsem zjistil, že se někomu hodila i vlhká. Asi ale očekával poněkud jiný obsah. Bylo to ale prvně, kdy se mi na „západě“ něco ztratilo.

Zážitek č.3

Nedaleko Arles leží památka, kterou každý musí vidět Les Baux de Provence. Vzpomněl jsem si tam na slova jednoho zkušeného cestovatele, který radí: když jedete poznávat cizí zem, vypište si všechna místa, která vám doporučují. A těm se pak obloukem vyhněte. Ušetříte si čas, nervy i peníze.  Tady to tedy platilo. Ale kdyby jste jeli náhodou kolem, zastavte se!

Kaňon Verdon

http://www.schnablova.net/www/Francie/Verdon.html

jsem projížděl už dvakrát, krásných míst ale není nikdy dost.

   Spím v campu v Castellane, při návštěvě Grand Canyonu de Verdon je to zřejmě nejlepší volba. Město leží na Route de Napoleon, a jak každý ví, 3. března 1815 v Castellane Velký Napoleon povečeřel. Když putoval z vyhnanství na Elbě znovu k moci.
   Já jsem odsud vyrazil do začínajícího deště a mým cílem bylo Grenoble, Albertville a pak dál, údolím Wallis do kempu v Brigu.
Směr Stelvio
   Ráno v Brigu moc nadějně nevypadalo, přesto do GPS zadávám další proslavený motorkářský magnet Paso de Stelvio.
Výjezd na Furkapass mne ale trochu zviklal. Co v horách, když jsou zahaleny do mlhy nebo deště.

 Stelvio definitivně vzdávám a zamířím k domovu. Čeká mne hodně deště, poslední večer nedaleko Kitzbühelu je ale moc příjemný. Tím víc, že v recepci  tam prodávají i hruškovici z pálírny majitele kempu.

Závěr

Počasí v horách je proměnlivé, předpověď pro Route des Grandes Alpes jsem sledoval na
meteofrance.

Naštěstí předpověď vyšla a slavná sedla se mi předvedla v plné kráse.
   Znovu jsem si potvrdil, že cestování na motocyklu nemá rovnocennou alternativu. Jsme pány silnic i silniček, nikomu nepřekážíme a nikdo nepřekáží nám. Nevadí nám ani kopce, uzounké serpentiny, kolony, máme rozhled jako v kině v první řadě.
   A pokud jde o mojí Suzuki V Strom 650…myslím, že pro cestovatele nemá rovnocennou alternativu také. Alespoň pro mne ne. Je lehká, obratná, pohodlná, rychlá i skromná. Díky ukazateli průměrné spotřeby vím, že za celý výlet byla 4,1 lt / 100 km. Stejná, jako při jízdě na lehko, kdy Stromka zase víc proháním! Odkaz na stránky Alpských cest a pasů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE