Route des Grandes Alpes 2014

Po stopách horských etap Tour de France

Route des Grandes Alpes 2014

Kapitoly článku

   Rok se sešel s rokem a nastal čas zase vyrazit na cesty. Po úspěšné loňské premiéře jsme se chtěli podívat někam dál. Ti, kdo četli můj předchozí cestopis Přes Passo dello Stelvio do Švýcarska a zpět, asi pochopili, že je mi blízká cyklistika, a proto jsem se chtěl podívat do francouzských Alp a projet se po Route des Grandes Alpes. Od svých dětských let sleduji každoročně Tour de France a jména průsmyků jako Col du Galibier či Col de la Madelaine mi znějí téměř posvátně, ale nikdy jsem tam nebyl.
   Dohoda s Tomášem byla snadná, neboť ani on na motorce ve Francii ještě nebyl.
   Termín odjezdu jsme stanovili na sobotu 28.6.2014 s tím, že máme k dispozici 2 týdny. Trasu jsme naplánovali víceméně předem, ale rozdělení do etap jsme nechali na momentální situaci a náladě.
   Změna proti loňsku byla v tom, že místo mého syna jela Tomášova žena Martina, ale od počátku bylo dohodnuto, že s námi pojede pouze do Švýcarska, kde zůstane u příbuzných, a k nám se přidá zase až na cestě zpátky.
   Takže vyrážíme v tomto složení:
Tomáš – Suzuki GSF1250S Bandit,
Martina – Suzuki GSF600S Bandit,
Já – BMW R1100S.

1. den - sobota 28.6.2014

   Scházíme se s Tomášem a Martinou na benzínce v Rudné v 8:30 a po natankování vyrážíme směr Německo a Rakousko. Cílem je ujet 500-600km , ale s tím, že itinerář přizpůsobíme Martině, která jede podobnou cestu poprvé, tak abychom ji neutavili hned první den.
Tato etapa je převážně přejezdová, tak jen stručně. Jedeme přes Plzeň a Folmavu do Regensburgu. Nechce se nám přes Mnichov a tak pokračujeme na Augsburg a dolů na Schongau. Tady řešíme, co dál s ohledem na zítřek. Jestli to vzít přes Stelvio do Itálie a nebo nějakou přímější cestou na Švýcarsko. Martina je k naší radosti v pohodě a tvrdí, že Stelvio zvládne. Dobře, pokračujeme tedy po silnici B23 na Oberammergau a Oberau. V místním Lidlu stavíme na svačinu. Je hezky, nálada veselá a zatímco my si pochutnáváme na suchých bagetách, tak nad Fernpassem se stahují mračna. To my ovšem ještě nevíme, a tak nás to nikterak netrápí. Po svačině pokračujeme na Ga-Pa a Lermoos. Za Ga-Pa se nám naskytne krásný pohled. Silnice vede na západ, proti slunci, ale kousek před námi už prší a tvoří to krásnou bílou clonu. Takový prosvícený závoj. Je jasné, že zmokneme, ale do nepromoků se nám nechce. Je krásné světlo a tak věříme tomu, že to bude jen krátká přeháňka. V Lermoosu už prší a jak stoupáme na Fernpass, tak déšť zesiluje. Nahoře je průtrž mračen, létají hromy a blesky a tak se jdeme schovat pod střechu, kde přečkáme to nejhorší. Martina jde do svého nového nepromoku a to je jasný signál pro počasí, aby se umoudřilo. Za chvilku už můžeme pokračovat. Za tunelem pod Fernpassem není po dešti ani památky, silnice je suchá a my usycháme také. Jedeme už jen kousek do Mils bei Imst, kde pro dnešek končíme. Ubytování v penzionu Frischmann s kostelíkem hned před okny slibuje romantický pobyt. 
Najeto 552 km.


2. den - neděle 29.6.2014

   V 6 hodin mě nekompromisně budí zvon onoho romantického kostelíka. Snídani máme domluvenou až na 7:00, tak chvilku bloumám kolem penzionu, dolévám trochu oleje do motoru a balím kufry.
   Po snídani, v 7:30, vyrážíme směr Stelvio. Obloha nevypadá vůbec dobře. Sice neprší, ale všude kolem se válejí dešťové mraky. Volíme včerejší taktiku – Martina obléká nepromok a vyhlížíme sluníčko. Nezdá se ovšem, že by to dneska mělo žádoucí efekt, a tak s Tomášem přitvrzujeme a po dotankování nádrží v Pfundsu lezeme do nepromoků také. Při výjezdu na Reschenpass se už už zdálo, že nás počasí vyslyšelo, ale bohužel na 5 sekund vysvitnuvší sluníčko si z nás jen zlomyslně vystřelilo, protože za chvilku začalo pršet a do konce dnešní etapy už nepřestalo. 
   U Reschensee dělám foto zatopené kostelní věže, které mi z loňska chybí, utěsňujeme nepromoky a pokračujeme do Spondigna a doprava na Trafoi.  

   Zde si Tomáš s Martinou dávají ještě kafe v naději, že mezitím přestane pršet, ale je to beznadějné. Leje jako z konve, přes silnici tečou potoky vody, ale jedno pozitivum tu přeci jenom je – silnice je skoro prázdná. 

Navíc je příjemný vzduch a tak se krásně dýchá nejen mě, ale i boxeru. Za třetí tornante nechávám Martinu s Tomášem za sebou, předjíždím dva GoldWingy a 2 auta, co je zdržují, a pak až nahoru mám silnici téměř výhradně pro sebe. 1-2-3-2-1, přenést váhu na vnější stupačku, vykroužit zatáčku a zase 2-3-2-1 do další zatáčky. Až nahoru. Pireli Angel GT drží bez problémů a já si jízdu i přes nepřízeň počasí překvapivě užívám. Velikou výhodu dnešního počasí spatřuji v tom, že člověk se nemusí mít na pozoru před potůčky vody z tajícího sněhu tekoucími přes jinak suchou silnici.

S rostoucí nadmořskou výškou mi začíná být zima na ruce, neboť rukavice jsou durch, a tak rád zapínám vyhřívání gripů.
   Nahoře stojí policejní auto napříč silnice a vypadá to, že do Bormia to nejde. Zajíždím k Tibetu, kde už padá déšť se sněhem, a čekám na zbytek výpravy. V restauraci jsme sami, tak rozložíme mokré svršky po židlích a vrchní nám prozrazuje, že silnice do Bormia je do 13:00 zavřená, protože se čeká výjezd až 1500 motorek. Je 11:00. 2 hodiny se nám čekat nechce, ale vzhledem k tomu, že žádná rozumná objízdná trasa není, rozhodujeme se počkat a zkrátit si čekání gulášovkou. Po polévce nám to ale stejně nedá a vyrážíme s tím, že zkusíme policii přesvědčit, aby nás pustila. K naší radosti nám sděluje, že zákaz platí pouze pro auta a my můžeme v klidu jet. Sjezd do Bormia byl úžasný. Úplně prázdná silnice, dolů jsme nepotkali vůbec nikoho a nahoru snad jen 2 motorky, takže i přes neustálý déšť jsem si ten sjezd užil víc, než loni, kdy bylo sice hezky, ale relativně silný provoz.
   Zbytek dne popíšu už jen telegraficky. Z Bormia jedeme přes Passo di Foscagno a Passo D´Eira do Livigna a přes Forcola di Livigno na Bernina Pass, resp. kousek pod, protože odbočujeme doleva dolů na Tirano. O této části cesty vám toho moc říci nemohu, protože se k dešti přidala i mlha, takže jsem toho kromě koncového světla Martininy motorky moc neviděl. Pamatuji si jen pach páleného brzdového obložení aut, které jsem pak cestou z Berniny, kdy se mlha částečně rozplynula, předjížděl. Ty gumy i v dešti sedí opravdu dobře.
   Z Tirana nás čekal přejezd přes Sondrio k Lagu di Como po silnici SS38. Tohle byla snad nejhorší část celé cesty. Silnice SS38 je patrně jediná v širokém okolí, takže na ní panuje čilý obousměrný provoz a předjíždět se i vzhledem k množství vody na silnici moc nedá. Naštěstí Italové jsou sympatický národ a dopravní předpisy berou jen jaksi orientačně, a tak se jede poměrně svižně. Pravda, až mě zítra předjede pár týpků v tunelu přes dvojitou plnou, už mi to tak sympatické nepřijde, ale pro dnešek je to dobré. Kolem Laga di Como je na silnici už tolik vody, že nás pravidelně doslova “zlejou” auta v protisměru tím, jak projíždějí kalužemi. Je to jako kdyby na Vás někdo minutu co minutu chrstnul 5 kýblů vody. Asi jsem se zbláznil, ale místo nadávání se tomu směju.

  Takový příval vody už nevydržely ani Martininy nové boty, a tak to dnes balíme v San Siru na západním břehu Laga di Como. Zkoušíme ubytování v hotelu či penzionu, který viděl hosty naposledy tak před 20 lety, takže chlapík musí dlouze přemýšlet, než si vzpomene, kolik chce za noc pro 3 osoby. No nakonec jsme se domluvili, dokonce nám zapůjčil “Etavíru” na sušení hadrů a odvezl na večeři. Mezitím přestalo pršet, takže cestu zpět jsme mohli absolvovat po svých a den tak po příjemné večeři končil vlastně docela hezky.

Najeto 297 km, z toho tak 275 km v dešti.
PS: Musím zde vyseknout poklonu Martině. Myslím, že dnešek by otrávil nejednoho chlapa, ale Martina se s tím prala velmi statečně a zůstala naprosto v pohodě. Klobouk dolů!


3. den - pondělí 30.6.2014

   Ráno nás vítá sluníčko a azurové nebe. Lehký vánek produkovaný zapůjčenou Etavírou snížil množství vody v mých botách jen neznatelně. Brát si suché ponožky nemá skutečně smysl a tak lezu do hadrů tak, jak jsem je včera sundal. Večer budu muset dávat pozor, až je budu zase sundávat. Naštěstí slunce hřeje, třeba cestou uschnu.
   Ubytování je bez snídaně, vyrážíme tedy o hladu už v 7:00. Míříme na Menaggio a Lugano a dále na Gotthardpass. Hned za San Sirem je pár tunelů, kde nás borci bez okolků předjíždějí zákaz nezákaz. Asi je naše předpisová jízda otravuje. Za Menaggiem využíváme nabídky místní cukrárny a dáváme si ke snídani kafe a čokoládový chlebíček. Tento postup (brzký odjezd a snídaně až po cestě) je fajn a v následujících dnech ho zopakujeme ještě několikrát.
   V Luganu mi chcípá navigace. Nová USB zásuvka nevydržela pod včerejším náporem vody a odporoučela se. Baterka v telefonu nevydrží nic, takže to celé balím do kufru a dále se budeme spoléhat už jen na starou dobrou papírovou mapu.
Cesta do Belllinzony je otravná kvůli silnému provozu. Tomáš straší, že takhle to bude až pod Gotthard, ale naštěstí to není pravda. Za Bellinzonou provoz utichá a my pokračujeme údolím Leventina do Airola. Pokračujeme po nové silnici a já až téměř nahoře za galerií smutně koukám dolů na tu krásně klikatou starou silnici a ptám se sám sebe, proč jsme nejeli po ní. Vím, že většina, ne-li všechny zatáčky na staré silnici jsou z kostek, ale mám pocit, že by to po ní bylo hezčí. No nevadí, vracet se nebudeme.

Na vrcholu St. Gotthardpass je zima, a tak se zdržíme jen velmi krátce, uděláme nezbytné foto a pádíme dolů do Hospentalu a opět nahoru na Furkapass. Tady je snad ještě větší zima, než na Gotthardu. 

   Takže opět jen nezbytné foto a jedeme dolů. U Belvederu ani nestavíme, to jsme si odbyli loni, a sjíždíme dolů přes Gletsch do Oberwaldu a po krátkém obědě jedeme dál podél Rhóny přes Brig a Sion až do Martigny.

   Přichází chvíle loučení. Martina se stáčí doprava a pokračuje podél Rhóny k Ženevskému jezeru za příbuznými, my s Tomášem pokračujeme přes Col de la Forclaz do Francie. Už při sjezdu z Col des Montets do Chamonix se potvrzuje Tomášovo varování, že kvalita silnic ve Francii je oproti Švýcarsku o poznání nižší. Nevadí, jedeme pomalu a nasáváme atmosféru a krásu tohoto místa v blízkosti nejvyšší hory Evropy. Po levé straně na nás masív Mont Blancu vyplazuje jazyk Mer de Glace. Sám Mont Blanc se však škodolibě schovává za hradbou třítisícovek, a tak si na chvíli, kdy ho zříme na vlastní oči, musíme ještě počkat.
   Pokračujeme na Le Fayet, kde chvilku bloudíme a při hledání správné cesty nás zláká k zastavení místní bufet. Dáme si kebab a během jeho konzumace dochází zpráva, že Martina je šťastně v cíli její cesty.
   My už také nechceme jet daleko. Plán je pokračovat podél řeky Arve přes Sallanches do Cluses a tam se někde ubytovat. Nic však nenacházíme a proto jedeme dál. Tuto chvíli bych chtěl zvláště zdůraznit, protože jsme na začátku našeho cíle. Najíždíme na Route de Grandes Alpes a šplháme na její první vrchol – Col de la Colombiere (1618 m). Jeho výška není nijak závratná, ale přesto nás čeká v následujících téměř 20 km převýšení 1120 m. Silnice je téměř prázdná a její spodní část vede zhusta lesem. Za Le Reposoir stromy mizí a krajina se otevírá. Přehoupneme se přes vrchol, sjedeme pár vraceček a jsme ve vesničce Le Chinaillon. Ta je součástí lyžařského střediska s centrem v Le Grand-Bornand a nabízí ubytování v řadě hotelů. My volíme jeden hned u cesty a končíme dnešní pouť.
   Boty si jdu sundat pro jistotu na balkón, protože mám strach provést tento úkon v uzavřeném prostoru. Ale není to tak hrozné, měl jsem větší obavy.
Najeto rovných 400 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 5x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist