Ráj zvaný Korsika

Den čtvrtý.

Ráno nás opět brzy vzbudily skútry. Sbalili jsme a vypadli. Zamířili jsme do Corte, kde jsme měli typ na slušný kemp s bazénem. Po kvalitní silnici plné parádních zatáček jsme tam bez problémů dorazili a kemp našli. Byl klidný, bazén pěkný, sociální zařízení nebylo špinavé, ale už jsem viděl i pěknější... (Kemp je na výpadovce z Corte po silnici č. 200 na jiho-východ asi 4km za městem.)
Hned jsme vyrazili na místo, na mapě vyznačeno jako nejpěknější v okolí. GORGES DE LA RESTONICA je krásná, asi 15km dlouhá, roztrhaná rokle, po jejíž boku se kroutí uzoučká silnice. Čára, dělící silnici na dvě půle, je spíš symbolická. Pro dvě motorky byla akorát. Dvě auta se vedle sebe leckde ani nevešla a musela zastavovat na kraji nebo i couvat. Dva kilometry před koncem silnice vybírali parkovné 2E a asi 500m před koncem nás zastavili, že je parkoviště nahoře už plné. Dost dobré! Chvíli jsme se radili co dál a kde nechat motorku. Mladík zastavující auta, se věnoval své činnosti, tak jsem jim jednoduše frnknul. Motorku nahoře přece vždycky někde strčím. Místo jsem našel, ale zamračená obloha a silný vítr neslibovaly nic dobrého. Upustili jsme raději od plánovaného výšlapu k horským jezerům a po prohlídce okolí se vydali zpět do kempu. Nahoru se jelo kolem skály docela dobře. Zpět to bylo horší. Po pravé straně byla bez jakýchkoliv svodidel několik metrů hluboká strž a když jsme v jedné nepřehledné zatáčce potkali na své straně cesty auto, málem jsem cvrnknul do kalhot. Adrenalínová jízda třicítkou! :-) Liják nás zastihnul v místním supermarketu. Seděli jsme tam dvě hodiny a nevěřili, že jsme na Korsice. V průvodci se píše, že na Korsice v tomto období prší třikrát za měsíc. My jsme tu druhý den a oba lije. Fakt dobrý! Přejeli jsme za deště do kempu a zalezli do stanu. Jak plynuly hodiny a liják nepolevoval, pomalu jsme propadali depresi. Večer přišla SMS-ka od známých, podle které by mělo být od zítřka pěkně. Usínali jsme plni naděje, že se kamarádova předpověď vyplní. (Placeno 17E za noc.)

Den pátý.

Vzhledem k tomu, že jsme usnuli dost brzy, vzbudil jsem se před svítáním. Vysoukal jsem se ze stanu, obíral z nízkých stromů spousty moruší a vyhlížel sluníčko. Fotky svítání jsem si pro sebe pojmenoval ,,naděje“. Tu chvíli jsem tak prostě cítil.Další cíl, který mi byl před odjezdem doporučen, byly vodopády s názvem ,,Andělské“. Protože jsme k nim ve Vizzavoně nemohli najít žádnou směrovku, zatočili jsme do turistického info-centra. Nevěděli o nich ani tam. Později jsem je viděl v nějakém prospektu, což bylo dokladem, že skutečně existují. Nicméně v ten okamžik už nebylo jiné cesty než vybrat náhradní cíl. Volba padla na vodopády jménem CASCADE DU VOILE DE LA MARIÉE, kousek za sedlem Col de Vizzavona. Našli jsme je bez problémů a protože byly pěšky asi 10 minut od silnice, jsme se ani nemuseli vysvlékat z motorkářského oblečení. Vzhledem k předcházejícím dešťům se valilo z výšky několika desítek metrů spousta vody. Bez problémů se dalo přijít až pod vodopád. Navíc jsme tam byli úplně sami! Paráda!Cestu do kempu jsem si taky moc užil. Asfalt v kvalitě, o které se našim silnicím ani nezdá. Krásné, přehledné zatáčky. Všechno závaží (kromě manželky :-) ) zůstalo v kempu. Co dodat…?
Po návratu jsme ocenili zvolení kempu s bazénem a udělali si odpočinkové odpoledne. Až v podvečer jsme udělali výlet do Corte. Vyhlídková věž čnící na skále nad městem poskytovala pěknou vyhlídku na město i celé okolí. Večer jsme si dali nějaké místní plechovkové pivo nevalné chuti a šli spát.

Den šestý.

Na ráno jsme naplánovali nový pokus o výšlap k horskému jezeru LAC DE MELO a pokud to dobře půjde i LAC DE CAPITELO, takže jsme opět přivstali. Parkoviště na Restonice bylo díky tomu prázdné, obloha bez mráčku. Zamkli jsme oblečení i přilby k motorce a vyrazili. Přes dvě hodiny jsme šlapali vzhůru do skal a zvládli jsme bez problémů i výš položené jezero L.d.Capitelo. Při svačině u jezera nás bavili ptáci, kteří byli evidentně od turistů hýčkáni a zobali dobroty i z ruky. Já měl zprvu chuť stoupat až na hřeben, ale bez potřebného tréninku a vybavení by to na nás bylo už asi trošku moc. Takže jsme si užili chladného horského vzduchu, pozorovali horolezce jako pohyblivé tečky na skále a vydali se zpět. Opět se potvrdilo, že ranní vstávání má cosi do sebe. Turistů, šlapajících nahoru, přibývalo. Mačkat se nahoře s davy, nic pro mě.Odpoledne jsme sbalili a vyrazili na jih k dalším cílům. Cestou jsem přibrzdil na kraji jedné obce a přiměl manželku, aby mě u tabule vyfotila. Kroutila hlavou, ale fotku mi udělala. No řekněte, pánové, minuli byste jen tak, bez focení, obec s názvem Casanova? :-)
Zvládnout dvě stě kilometrů za odpoledne není u nás žádný problém, tady jsem docela přestřelil. Úzké klikaté horské silničky nedovolovaly rychlou jízdu, běžný rychlostní stupeň byla dvojka, takže se stalo, že jsme s přibývajícím večerem a s ubývajícím benzínem v nádrži, stále byli v horách. Když jsme dojeli kolem půl osmé do vesničky Cozzano, ve které měla být i benzinka, dost se nám ulevilo. Předčasně! Horská benzinka nefunguje, tak jak jsme zvyklí. Dva stojany před malým obchůdkem se smíšeným zbožím už byly dávno zamčené a otvíralo se až v osm ráno. Nezbývalo než se porozhlédnout po noclehu. Zůstat v horách bez benzínu jsme nehodlali riskovat. Pár kilometrů zpět jsme míjeli odbočku do kempu, tak jsme se otočili a frčeli k ní. Úroveň zařízení byla ovšem taková, že to překročilo i ty naše nejtolerantnější představy, takže jsme oběhli pár místních penziónů a sehnali na zdejší poměry dost levný nocleh.(Placeno 40E)

Den sedmý.

Ráno jsme v osm stáli u stojanu a po té, co jsme nabrali plnou nádrž, pokračovali. Hned za posledními domy sousedního městečka Zicavo ale začínal úsek, kde cestáři silnici rozšiřovali. Objížďka se mi zdála podle mapy dlouhá, tak jsme se rozhodli, že to nějak projedeme. Dlouho na to budu vzpomínat! Deset kilometrů bez asfaltu, samý hrb, samá díra! Téměř celou cestu na jedničku. Opět se mi potvrdilo, že je nutné výhledově vyměnit motorku za tzv. cestovní enduro.Asi dva kilometry před městečkem Zonza jsme narazili na kemp, který mi okamžitě padl do oka. Zajeli jsme se sice mrknout do města i na jiný, ale stejně jsme se vrátili zpět. Byl bezvadný. ,,Zašili“ jsme se pro jistotu pořádně bokem, ale musím říct, že to ani nebylo potřeba. Byl tu klid.
Po zabydlení jsme se zastavili v obchodě pro něco k jídlu a vyrazili na další, turisty hojně vyhledávané místo, na FORET DE BAVELLA. Hned u silnice zde stojí na veliké kamenné mohyle socha Panenky Marie, borovicový, téměř parkový, hájek v horském sedle, v dálce se leskne hladina moře. Působivé místo. Musí se to prostě vidět. Jen těch turistů, kdyby bylo míň...Když jsme pojedli a dostatečně si vychutnali atmosféru místa, vyjeli jsme téměř bezcílně východním směrem – nejspíš k moři. Projeli jsme ještě jedno menší sedlo, které bylo ve srovnání s předchozím docela nicotné a míjeli velké tůně v říčce, ve kterých se koupalo pár lidí. Neváhali jsme a šli se taky osvěžit. Vůbec jsem nečekal, že by mohla být voda z horské říčky tak teplá a přitom křišťálově čistá. Žádný další program se ten den už nekonal. Koupání a opalování patří k dovolené, takže jsem se toho drželi a k večeru už jen přejeli zpět do kempu. Ptal jsem se ženy, jestli by byla se mnou ochotna jet ráno do sedla Bavella mrknout na východ slunce. Blbý dotaz!

Den osmý.

Ráno se probudím, venku tma jak v ranci a první co mě napadlo: ,,To svítání v Bavelle by se mohlo dát stihnout!“ Ležím ještě chvilku, pak vystrčím hlavu ze stanu a jdu na to! Rychle se oblíkám, popadnu foťák, z kopečka sjíždím s vypnutým motorem, abych nevzbudil celé okolí, otvírám si bránu do kempu, startuji a hurá do sedla. Svítání jsem o fous nestihl, ale i tak jsem si to moc užil. Byl jsem v překrásném horském průsmyku úplně sám. Paráda!
Pak jsem si všiml rozházených částí domku a jeho zařízení. Po stromech viselo oblečení i části plechové střechy. Jeden domek chyběl. V noci (prý o půl třetí) uvnitř vybuchl plyn způsobem, který připomínal zásah raketou. Nezbylo z něj téměř nic a zařízení bylo rozházeno i sto metrů daleko. Docela síla. Po návratu do kempu mě čekala manželka kroutící hlavou. Prý jsem blázen. No, asi trošku ano. :-)Po snídani jsme vyrazili na kaskády vodopádů jménem CASKADE DE POLISCHELLU. Leží pár kilometrů za výše zmiňovaným sedlem. Na místě jsou ale označeny jen jako potok - de Polischellu. Motorka musela zůstat jen na okraji silnice. Žádné parkovací plochy tam nejsou. Jedná se o soustavu asi dvanácti menších kouzelných vodopádů. Některé připomínají přírodní tobogán. K prvním dvěma z nich se dá celkem pohodlně přijít, dál už se musí šplhat po skalách. My se dostali až k sedmému. Výše už i turistický průvodce doporučoval mít nějakou horolezeckou výstroj. I tak jsme si to užili. Opět jsme tam díky rannímu vstávání byli sami. Voda docela ledová, ale nešlo odolat. Kouzlo místa působilo a musel jsem si zaplavat.Ve srandě jsem manželce uděloval bobříka odvahy za každou skálu, kterou jsme složitě překonali. Věřím, že by mě s tím lezením jiná poslala do … no do vody například. :-)
Včerejší koupání v říčce nás natolik dostalo, že jsme se rozhodli pro návrat na stejné místo a užít si polední horko u vody. Půjčil jsem si od nějakého Francouze potápěčské brýle a když jsem si pod vodou pohrával s docela ,,ochočeným“ úhořem, moje city pro přírodu jásaly. Docela nás pobavilo koupání nějakého muslimského páru. On jen nad kolena, ona, zabalená do ,,hábitu“, jen po kotníky. V tom vedru...pěkně děkuji!
Když jsme byli z vody už pěkně vymáčení a trošku se ochladilo, namířili jsme na další vytypovanou lokalitu jménem PISCIA DI GALLU. Cestou manželku vystrašil ohromný býk šlapající si kolem silnice. Různé domácí zvířata jsou volně téměř všude, ale nikoho si nevšímají. Z pohledu turistů je to zajímavá atrakce, ale hlavně prasata jsou pro krajinu v takových počtech určitě velikou zátěží. Podryté keře a veliké rozryté plochy v chráněných územích toho jsou důkazem.
Nechali jsme motorku na parkovišti a šlapali asi 40 minut z kopce. Slunce už bylo dost nízko, a tak už jsme tam byli, až na jednu slečnu se psem, zase sami. V roklině zde teče horský potok a mizí mezi dvěmi velkými skalisky. Hukot, který se ozýval z díry mezi nimi, prozrazoval pořádný vodopád. Shora ho ale vidět nebylo a obejít celou oblast kolem, se vzhledem k pokročilé době už nedalo. Dost mě to mrzelo. Navíc jsem předtím asi 20 minut pronásledoval v křoví rosničku, která odmítala pózovat pro můj fotoaparát. Byla to ale otázka kdo z koho, to je přece jasné, ne? :-) Dostal jsem ji! A žena opět nechápala...
Celá oblast byla moc pěkná a velký kámen o průměru několika metrů, který stál na vrcholku skály a byl podepřený jen malým kouskem z boku, by se dal označit za přírodní raritu.Do kempu jsme přijeli až za šera. Benzínu začínalo povážlivě ubývat, a tak jsem dal Garminu za úkol vyhledat benzinku. Nalezeno-57km! Tomu se mi nechtělo věřit, tak jsem se stejnou prosbou oslovil nějaké Pražáky, kteří tam byli autem. Měli jiný typ GPS, ale taky Garmin, takže výsledek byl stejný. Nezdálo se mi, že by místní jezdili tak daleko, takže jsem se pídil dál. Nějací starší Francouzi měli Tom-Toma a ten našel benzinku vzdálenou 14 km. Garmin opět nezabodoval! (placeno 11E za noc)

Den devátý.

Opustili jsme hory, vodopády a průsmyky a zamířili do BONIFACIA. Cestou jsme se zastavili na pláži jménem PALOMBAGGIA, kterou si manželka vymínila jako cíl poledního odpočinku. Celkem jsem ji chápal. Turistický průvodce totiž pláž označil jako jednu z nejkrásnějších pláží celé Korsiky. Zaparkovali jsme na hliněném parkovišti pod stromy, připnuli věci k motorce a vyrazili za koupáním k moři. Pro mě to bylo největší zklamání z celé dovolené! Bílý písek nebyl zas tak bílý jak měl podle prospektů být. Pláž bez kousíčku stínu byla oddělena od soukromých pozemků se stromy plotem! Škvařili jsme se nějakou dobu na slunku a nakonec šli z pláže pryč do míst, kde už nebyl plot a dalo se schovat pod stromy do stínu. Voda nebyla nijak teplá, takže i to koupání za moc nestálo. Pak manželce proplavala kousek od nohy medúza a bylo rozhodnuto. Honem pryč! Přišli jsme k motorce a znovu se zděsili. Auta najíždějící po nás k pláži vířila prach a motorka i naše věci byly pokryty pořádnou vrstvou. Než jsme vše v tom horku otřepali, trvalo to pěknou chvíli. Zpocení a nasolení (nikde žádné sprchy) jsme se nasoukali do hadrů a honem z té slavné pláže pryč.
Kemp s bazénem dva kilometry před městem BONIFÁCIO se zdál být klidným, tak jsme postavili stan a jeli do města. Domy jsou mnohdy postavené na okraji skály vysoko nad mořem, zbytky opevnění a střílen. Úžasné! Celá skála pod městem musí být provrtaná chodbami jako ementál. Dovnitř se ale nedalo dostat. Kanalizace a elektrické kabely vedené po venkovních zdech domů jsou pro našince taky raritou. Hřiště poblíž okraje skály mělo z pochopitelných důvodů vysoké sítě. Už vidím jak by někdo slézal stometrovou skálu k moři pro míč....  Pak jsme byli mrknout na vyhlídce za městem. Hned mi bylo jasné, že za ranního slunce to bude teprve to správné, takže se brzo ráno bude opět vstávat! (Placeno 17,6E)

Den desátý.

Odhad kempu nebyl dobrý. Nedalo se předvídat, že je v někde v okolí smečka psů, kteří budou celou noc výt a štěkat, nehledě na hlučný vedlejší stan.
Pohled z vyhlídky na ranním sluncem zalité skály pod Bonifáciem, naše duše trošku poléčilo. Chodili jsme po vyhlídkové skále asi hodinu, pojedli jsme a vyrazili na dlouhou cestu z jižního cípu Korsiky na sever. Úmorná cesta v šíleném horku. Ke konci jsme zvolnili tempo a jeli jen trenkách a v tričku. V ,,motohadrech“ se to nedalo vůbec vydržet.
Odpoledne jsme dorazili do oblasti zvané CALANCHE poblíž města PORTO. Nebyl jsem pro tu krásu ani schopen souvislé jízdy. Silnice se proplétala cihlově zbarvenými skalami spadajícími k moři a já pořád zastavoval a fotil jak šílený. Nic pěknějšího jsem neviděl!Při shánění ubytování v okolí města jsme se ptali i na chatky, ale 35E za osobu se nám nechtělo dávat. Když jsme objevili krásný kemp s bazénem asi 3km za městem (západním směrem z města), nebylo co řešit. Krásně vybavený, klidný kemp. Hned nám padl do oka a musím říct, že nezklamal. Večer jsme si zajeli omrknout přístav a město. Městečko bylo plné turistů, všude samé restaurace, samý hotel. Nic pro mě. Ale mělo své kouzlo, to zase ano. Před spaním jsem musel poslat na svoji hlavu spoustu hromů a blesků. Zjistil jsem, že se můj mobil pořád ještě nabíjí na umývárně v kempu. Problém byl, že v tom špatném kempu, na opačné straně ostrova – v Bonifaciu! Po vyhodnocení všech pro a proti jsem se rozhodl ten starý krám obětovat. Jen těch stovek kontaktů mně bylo líto. Nechal jsem ho tedy zablokovat a definitivně ho odepsal. (Placeno 17,8E x 3 noci).

Den jedenáctý.

V noci se ozývalo z lesíku za stanem nehlasité funění a štrachání. Mě to moc nebralo, protože to bylo za plotem, ale manželka mi nadala pokoj, až jsem se vysoukal ze stanu a šel zjistit s baterkou původce oněch zvuků. Místní si moc nedělají hlavu z nějakého zavírání zvířat (v našem případě krav) na noc do stájí či příbytků, takže zvířata pak v noci straší turistky. :-)
Místa jménem CALANCHE a SCANDOLA na severozápadě ostrova byly posledními body naší cesty po Korsice. Celá oblast má na mapě víc hvězdiček než generál, takže jsme si na prohlídku nechali dva dny. Ráno jsme vyrazili na severní část, Scandolu, s tím, že uděláme nějaký ten výšlap. Až k moři totiž nevede žádná silnice. Kličkovali jsme mezi skalami a fotili vyhlídky až po sedlo Bocca a Palmarella, kde byl turistický rozcestník. Podle něj bylo potřeba čtyř-hodinový výšlap k moři. Ve vedru, které panovalo, to bylo moc i na nás, takže jsme dali přednost vyjížďce dál za sedlo. Pěkně jsem si užil jízdy, ale co se týče přírodních zajímavostí a vyhlídek, tak bych to příště raději oželel.Cestou zpět jsme v supermarketu doplnili jídlo, na benzince Shell, palivo. Když jsem si vzpomněl na benzinky této značky u nás, tak mi těch pár zastřešených trubek nad čerpacím stojanem přišlo k smíchu. V kempu jsme se u bazénu naladili na klidový režim a vydrželi v něm do odpoledne. Voda měla třicet stupňů, hotová slast.
Pak jsme zajeli do města na pizzu, ale měli jsme smůlu. Do sedmi hodin se tu nikde nevaří! V restauraci v kempu začínali s kuchtěním taky v tuto dobu, tak jsme si ji dali až tam. Ceny pizzy začínají na 10-ti E. Čtvrtinka točeného piva stojí 2,5E. Pro našince nic levného.

Den dvanáctý.

Měli jsme ze včerejška na devět hodin objednané vstupenky na první vyhlídkovou plavbu toho dne. Díky tomu nás bylo na lodi pro dvanáct lidí jen šest. Bezva! Zaplatili jsme si jen jižní okruh – k místu CAPU ROSSU.(25E za os.) Loď s námi několikrát vplula do jeskyně, proplula různými tunely v červeně zbarvených skalách a nakonec připlula do zátoky, která připomínala kulisu z romantického filmu. Blankytně modrá voda, červené skály, téměř liduprázdno. Byl jsem úžasem úplně bez sebe a když ,,kapitán“ řekl, že je 10 minut pauza na okoupání, protože musí zkontrolovat lodní šroub, byl jsem okamžitě ve vodě. Půjčil jsem si do průzračné vody brýle a měl sto chutí říct ostatním, ať pro mě přijedou až večer. Výlet na lodi byl náš nejkrásnější zážitek z celé dovolené. Doporučuji každému, kdo má rád přírodní krásy, toto neopomenout.Po obědě jsme vyrazili na výšlap po oblasti Calanche, kterou jsme k městu Porto přijeli, a kterou jsme ráno viděli z moře. Krásu místa kazily jen davy turistů, jinak to byl opět moc pěkný zážitek.
Vyhlídli jsme si při ranní plavbě malou zátoku na koupání, takže jsme vyjeli v městečku Piana na vyhlídku a pak hned sjížděli po prudké, úzké a klikaté silničce. Sjezd k moři trval asi 30 minut. Byl tam zákaz vjezdu vozidel delších jak čtyři metry, pro cyklisty to bylo moc prudké, pro pěší zase moc dlouhé, navíc se blížil pomaličku večer a to byly asi důvody, proč bylo v krásné zátoce jen pár kajakářů, kteří se chystali přespat na pláži. Pojedli jsme, zaplavali, odpočali a když se slunce začalo blížit k mořské hladině, vyrazili zpět do kempu.

Den třináctý.

Tento den byl určen pro pozvolný přesun směrem k Bastii s tím, že přespíme někde poblíž města a ráno se už jen nalodíme. S těžkým srdcem jsme hned po ránu opustili kemp, ale dovolená se natáhnout nedá. Nejeli jsme podél pobřeží, ale zamířili dovnitř ostrova, do hor.
Místo Foret Ď Aitone nebo sedlo Col de Vergio, kterými jsme projížděli, by mě za normálních okolností asi dost vzalo, ale po tom, co jsem viděl včera, mi přišly tak nějak ,,běžné“. Při svačině jsem nadhodil manželce, že bychom mohli změnit plán a nalodit se už dnes. Neměli bychom pak naspěch při realizaci dalšího plánu v Itálii. Po výpočtech nad mapou byl plán přijat a ve tři hodiny jsme už vyplouvali z přístavu. (Cena trajektu 64E)
Stáli jsme na zádi a dívali se za vzdalujícím se břehem Korsiky jak Robinson, když opouštěl svůj ostrov. Ještě ani nebyl z dohledu a už jsme se bavili na téma další dovolené na Korsice. Pevně věřím, že to nebylo jen plácnutí do vody!
Po vylodění jsme zamířili do kempu v městečku Marina Di Pisa, asi 20km od známé šikmé věže v Pise. Kemp byl dobře značený hned od okraje města, v noci byl klid. Jen nám kapku zamotal hlavu způsob placení za sprchy. Přiběhli jsme s drobnýma ke kabinkám a kde nic, tu nic. Nebylo je kam naházet. Chvíli nám trvalo než nám místní vysvětlili sytém. Musela se první na recepci vyfasovat karta, nabít ji tam na automatu a pak ji teprve použít u kabinky ke spuštění sprchy. Proč to dělat jednoduše…. (placeno 22E)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE