Okolo Jižní Francie

Den 15 - sobota 2.8. 2003, najeto 220 km

Carnac - Soulac sur Mer - trajekt - Royan - Tonnay Charente - Murron - La Rochelle - Murron

Dnes zase vyrážíme dál, napřed 60 km po přímořských silničkách až do výběžku s městem Soulac sur Mer, kde se chvíli snažíme najít nějaké obchody. V poledním vedru to brzy vzdáváme a jedeme na trajekt, který vede přes záliv Gironde. Objet záliv by znamenalo objížďku přes 200 km, takže cena 17 Eur za dva lidi a motorku se určitě vyplatí. Při příjezdu k trajektu předjíždíme asi dva kilometry dlouhou frontu aut a gratulujeme si, že jedeme na motorce a fronty aut se nás netýkají. Mají to tu autaři tak na dvě hodiny popojíždění a je dnes přes 35 stupňů ve stínu. Platíme u budky, popojíždíme k trajektu, který už je skoro naložený, podle pokynů zajíždíme s motorkami stranou, kam už se nedostanou auta a. Ještě se posunky ptám lodníka, zda mám motorku nějak uvázat proti vlnám, ale ukazuje, že vlny nebudou a naznačuje, ať tam necháme zařazenou rychlost. Provedeno, jdeme nahoru na horní paluby, tam holky usedají do stínu, s Lukášem couráme po lodi a na horní nekryté plošině, fotíme... Za půl hodiny přirážíme v Royan, po vyložení aut vyjíždíme, na pevnině nasedají holky a míříme ven z přístavu. V centru se chvíli motáme v ulicích a snažíme se najít nějaký směr na supermarkety, což se nám po chvíli daří, najíždíme na kousek dálničního obchvatu a za chvilku jsme u obrovského centra L´Eclerc, které má uvnitř i spoustu obchůdků a butiků, a hlavně má otevřeno i přes poledne. Vedro je strašlivé, je ke 40 stupňům, vzduch už začíná mít takovou tu nasládlou chuť jako v sauně. Vstupujeme do klimatizovaného nákupního střediska a je nám jasné, kde přečkáme nejhorší odpolední výheň - tady. Napřed tedy věnujeme hodinu důkladným nákupům v supermarketu (v záchvatu nadšení jsme si koupili balení 16 malých jogurtů komplet za 1,5 Eur, takže následující dva dny jíme jogurty). Já jsem si musel koupit tričko, protože v tomhle vedru je spotřeba čistých triček příliš velká (po pár dnech už prostě nelze recyklovat). Pak s Lukášem sedíme na lavičce u nákupů a holky vyrážejí na lov do obchodů s hadry. Nakonec strávíme nějaký čas v kavárně. Přišla SMS od Honzy, že nás v poledne čeká u trajektu. Tak to má smůlu, z přístavu už jsme dávno pryč a teď budou čtyři. Píšeme mu tedy zprávu, kde jsme a že na něj počkáme. Zprávy ale chytají při doručování zpoždění půl hodiny až pět hodin... tímhle způsobem se ovšem nemůžeme domluvit, protože po chvíli není jasné, na jaký návrh má tohle být odpověď apod... Zatelefonovat se nám ani jemu z nějakých záhadných důvodů nedaří. Nakonec píšeme poslední zprávu, že se setkáme večer v La Rochelle, což je asi 70 km na sever. Na parkovišti ještě bereme benzín a vyrážíme. Hlavní silnice vede přes placený most u města Rochefort, takže město objíždíme velkou oklikou. Po hodině jízdy musíme zastavit a na chvíli se svalit na polní cestě ve stínu stromů. Pak jedeme dál. Už je po šesté, ale vedro vůbec nepolevuje. Míříme oklikou venkovem s úmyslem zase si vyhlédnout nějaké místo na spaní, pak jet pocourat po La Rochelle a pozdě v noci se vrátit na nocleh. Chvíli to trvá, ale nakonec nacházíme pěknou opuštěnou louku s místy, kam není vidět ze silnice. Takže máme zajištěn nocleh a hurá do La Rochelle.
Po projetí několika desítek kilometrů příjezdových silnic a dálničních obchvatů konečně vjíždíme do centra. Nacházíme náměstí se starobylý kolotočem popsané v poslední SMS od honzy, nacházíme Honzovu Hondu Shadow. Honza nikde. Necháváme tedy věci zamčené na motorkách a jdeme do centra. Procházíme městem až k přístavu, kde je v parčíku nějaké hudební vystoupení. Parta mladých hudebníků střídá své rapové písně s tanečními rytmy, sedíme kousek od nich na molu a sledujeme západ slunce poblíž dvou pevností chránících kdysi vjezd do přístavu. Večer přichází další zpráva od Honzy, že nás bude čekat ve 21 hodin u té menší pevnosti - přijel do La Rochelle už po šesté. No jo, ale devět už bylo před hodinou. Zkoušíme mu tedy opět zavolat a nakonec se mi daří hlasové spojení a za další hodinu se konečně setkáváme, líčíme si navzájem zážitky, a pomalu směřujeme k motorkám. Máme ještě v plánu přejet po vysokém mostě nad mořem na ostrov u Ile de Ré, takže sedláme své oře a jedeme k mostu. Chceme se jen podívat na město z výšky mostu a zase jet zpátky. Před mostem ale zjišťujeme, že za přejezd se platí, takže na výhled rezignujeme a jedeme na spací místo. Po půl hodině jízdy jsme na vyhlédnuté loučce, stále je dost teplo, ale dýchat už se dá.

Den 16 - neděle 3.8. 2003, najeto 522 km

Surgéres - St Maxient - Chatellerault - la Roche Possay - Chateauroux - St Amant-Montrond - St Pierre le Moutier

Ráno vstáváme už před osmou, balíme, loučíme se se zbytkem výpravy, která si cestu ještě zhruba o tři dny protáhne do Bretaně, a vyrážíme směrem na východ, k domovu. Po venkovských silničkách se proplétáme směrem na Surgéres, Niort. Zastavujeme si až po ujetí první stovky kilometrů v městečku St Maxient. Zde v parku před vojenským muzeem dáváme pauzu. Městečko má zdá se bohatou vojenskou minulost, na každém náměstíčku pomník nebo tank... musím se na internetu podívat, co se tady dělo. Po vedlejších silnicích jedeme na Chatellerault, které objíždíme po dálničním obchvatu. Za námi se drží krásná stará motorka s obrovskou kapotáží, v zrcátkách vypadá trochu jako lokomotiva, ale bohužel odbočuje, než si ji stihn prohlédnout. Několik kilometrů za městem míjíme něco jako komplex světové výstavy nebo podobné akce. Jmenuje se to Futuroskop a obsahuje to asi desítku obrovských budou, přičemž všechny mají základní tvar průniku koule s krychlí - těžko se to vysvětluje, mrkněte na fotky.
Už jsou asi dvě odpoledne a slunce smaží, začínají se mi potit i oční víčka a oči štípou, takže zajíždíme do lázeňského městečka la Roche Possay a zabíráme si lavičku v parku před fontánou. Namáčíme si nohy, doléváme se vodou a sledujeme skupinky Francouzů hrajících pétanque. V parku jsme skoro dvě hodiny přes nejhorší polední výheň, pak ale musíme dál. Projíždíme zbytek krásných lázní a míříme na Chateauroux. Venkov nám už začíná připadat pořád stejný, i ty krávy už jsou najednou pořád jenom bílé.
Dalších sto kilometrů a objíždíme Chateauroux. Je po čtvrté odpoledne, za městem stavíme u otevřené Shellky, beru benzín a kupuju nanuka, protože teploměr u pumpy atakuje hranici 39 stupňů (až za dva dny jsme se dozvěděli, že v této oblasti dnes bylo místy i 42). Co se dá dělat, nasedáme a jedeme dál na východ. Při jízdě si chci ochladit obličej, takže otevírám plexi, ale je to jako když si člověk namíří na obličej fén. Fouká to, ale že by to chladilo... nakonec je lepší jet se zaklapnutou helmou, naštěstí Schubertka má větrání docela vymakané, takže se to dá snést. Dalších 90 km a jsme v St Amant-Montrond. Původně jsem doufal, že půjde někde zastavit u řeky a trochu se zchladit, ale z řeky tu zbývá jen několik smradlavých ramen s žabincem, takže se asi dvacet minut probojováváme centrem a zase do otevřené krajiny. Ukusujeme dalších pár desítek kilometrů a odbočujeme do listnatého lesa. Sjíždím na menší silničku a po chvíli zastavuju u lesa, usedáme do stínu, strháváme bundy a nabíráme sil. Na chvíli to vypadá, že ve stínu půjde přežít, ale vzduch se ani nehne, za chvíli po mně tečou čůrky potu a když se přidají mouchy a komáři, otráveně zase vstáváme, nasedáme a odjíždíme. Už je podvečer, dojíždíme do městečka Sancoins, projíždíme a na konci města zastavujeme u obrovské černé trojúhelníkové stavby, která se jmenuje "Město zlata". Co to je, netušíme a nechce se nám parkovat a jít to zjišťovat, takže vše jen z dálky fotíme a jedeme dál. Pár kilometrů za městem přejíždíme řeku Allier. Vypadá docela čistě, takže se obracíme a vracíme se na silničku, kterou se dá dojet k řece, s úmyslem vykoupat se. Chvíli ještě jedeme podél řeky, než najdeme vhodné místo, pak parkujeme, slézáme k vodě a ouha, voda smrdí fujtajxl. Takže rezignovaně zase nasedáme, vracíme se na silnici a jedeme dál. Ještě zastavujeme v jedné z vesnic a zajíždíme do obecního kempu (Camp Municipal) s úmyslem strávit dnes noc někde v dosahu sprch, ale kemp vypadá nevábně, je narvaný německými karavany, všude je prach a kouř z grilovaných wursten a řev dětí. Tak tohle nemusíme, to se bez té sprchy raději obejdeme.
Sjíždíme na menší silnici, už se pomalu stmívá, takže sledujeme okolí a vyhlížíme místo na spaní. Okolí vypadá dobře, žádné vesnice, samé pastviny. Nakonec nacházíme planinu u lesa, kterou asi využívají dřevorubci. Hledáme nějaké rovnější místo, házíme na zem spacáky a spíme.

Den 17 - pondělí 4.8. 2003, najeto 614 km

Decize - Bourbon-Lancy - St Aubin - Autun - Chalons - Dole - Besancon - Belfort - Mulhouse - Freiburg

Ráno vstáváme sedm, abychom toho co nejvíce ujeli, dokud je snesitelně. Dojíždíme venkovem k městu Decize. Projíždíme si město a centrum, zajíždíme na náměstí, ale za chvíli už směřujeme na jihovýchod. Jedeme ospalou ranní krajinou, v malých městečkách není nikdo venku, všichni asi ještě spí. Připomíná mi to neděli ráno v Čechách - všechno zavřené, ulice prázdné. Tady asi mají neděli každý den. Silnice jsou volné, není horko a jede se nádherně, takže za půl hodiny už objíždíme Bourbon-Lancy, kde zastavujeme pro benzín a kupujeme snídani. Pak míříme na jih k vesnici s klášterem St. Aubin. Tam objíždíme klášter a za ním zastavujeme u laviček pod stromy a snídáme. Pak ještě vyjíždíme na kopec k místnímu zámku, ale zdá se, že pro veřejnost není přístupný, takže se vracíme do vsi a silničkami se napojujeme na větší silnici na Autun. Za další hodinu svižné jízdy vjíždíme do města a prodíráme se centrem. Francouzi už se probudili, nasedli do traktorů a vydali se zdržovat provoz. Nechápu, proč s těmi traktory musí jezdit přes město. Uf, konečně jsme z města. Silnice vede starými vesnicemi, občas je odbočka k zámku, ale nám stačí zámky co jsou na této silnici. U jednoho z nich (Chateau de Margerite de Bourogne) zastavujeme, jdeme dovnitř a kousek od vstupu fotíme zahrady. Pak nás ale místní zaměstnanci posílají ke kanceláři, protože tady se platí i za prohlídku zahrad. Na to jim ale kašleme a jedeme dál. Zámek je stejně nejhezčí z kopečku nad vesnicí.
Už je zase vedro, dojíždíme k městu Chalons sur Saone, kde nás opět čeká popojíždění přes centrum v hustém provozu. Město nic moc, za městem ale míjíme pěkný klášter St Pierra. Na silnici se pomalu začínají objevovat auta s německou značkou, samí turisté vracející se domů. Poznají se už z dálky, jedou podstatně klidněji a vůbec jim nevadí, že plně nevyužívají maximální rychlost auta, jako všichni Francouzi.
Dojíždíme do města Dole, už je odpoledne a vedro se opět šplhá někam ke čtyřiceti stupňům. Někde bychom potřebovali koupit něco studeného k pití a zmrzlinu. Všechny obchody mají ale jednotně zavřeno. Jedině... ale ne, nepůjdeme přece ve Francii do McDonalda!!!
U McDonalda usedáme v klimatizované jídelně. Cucáme obrovskou colu s ledem, uzobáváme hranolky, ale chuť k jídlu nám berou rodinky s dětmi - všichni jsou dost obtloustlí, asi sem chodí pravidelně. Po půlhodinovém vychlazení zase vylézáme do výhně a jedeme na Besancon. Silnice už je místy i dvouproudá, ale kroutí se podél řeky a jede se příjemně. Opět zastavujeme u semaforů, které řídí dopravu okolo opravovaného úseku silnice. Míjí nás Fazerista se spolujezdkyní a navzdory hustému provozu proti drsně zajíždí dopředu na čelo kolony, takže ho následujeme a po bliknutí zelené se mu držíme za zády, přestože jede docela svižně. Samozřejmě je pouze v trenýrkách, slečna má kraťasy a tričko. Dalších padesát km nám Fazerista střídavě ujíždí, protože jedu podstatně poklidněji, ale stále ho dojíždíme, když čeká na předjíždění za kamiony a podobně. Silnice je zatáčkovitá, ale dá se jet trvale výrazně přes sto, nebýt občasných vesnic. Pokud byste někdy cestovali třeba do Španělska a Francii projížděli po dálnicích, doporučuju úsek Belfort - Dole jet po Rue Nationale 83. Pojedete stejně rychle a docela se svezete. V Besancon nám průjezd rozžhaveným městem trvá skoro hodinu, ale cesta vede přes starou část města, takže je stále na co koukat. Za městem zajíždíme k velikému nákupnímu centru a vydáváme se na nákupy dárků, co chceme přivézt domů. Když se vracíme k motorce, řeším přibalení lahví vína a pastisů do spacáků, čokolády se po důkladném zabalení do igelitu vmáčknou k mapám do tankvaku. Ještě pořádáme pozdní obědovečeři a zase dál, už nás čeká jen asi 200km.
Silnice je stále slušná, ale provoz už je tak hustý, že nemá ani moc smysl předjíždět, rozbalit to lze jen na dvouproudých úsecích. Už je navečer, když vjíždíme do Belfortu. Obdivujeme velkou pevnost, podle které má město zjevně svůj název a chvíli se motáme v centru. Okolí je posledních sto kilometrů najednou tak nějak jako doma - smrkové lesy, baráky s fasádou a z cihel (na jihu bylo jen kamení a kamení). Už jsme ale utahaní, takže se soustřeďuju na silnici, která se posléze napojuje na dálnici, zrychlujeme na dálničních 130-140, a za dalších půl hodiny už projíždíme Mulhouse. Na hranicích ztuha slézáme z motorky, rozhýbáváme záda, dopíjíme vodu a necháváme se unášet trochou sentimentu - opouštíme Francii, najednou nám to připadá, že to strašně rychle uteklo. Pak zase dálnice, posledních 40 km do Freiburgu, projet město, vystoupat do podkroví k Radkovi a DO SPRCHY. Po očistě jdeme na večeři do centra do pěkné pizzerie uvnitř nekryté dvorany se zdmi porostlými břečťanem, popíjím bavorské pivko, kecáme se známými...

Den 18 - úterý 5.8. 2003, najeto 453 km

Freiburg - Donaueschingen - Bodensee (Meersburg) - Wangen - Kempten - Kaufbeuren - Munchen - Landshut

Ráno se loučíme a z Freiburgu jedeme silnicí na Donaueschingen, kterou jsme již jednou jeli. Původně jsme měli v plánu to už dnes dotáhnout po dálnicích až domů, pak jsme ale zvolili dvoudenní variantu, kdy pojedeme krajinou a zastavíme se ještě jednou u kamarádů v Dingolfingu, kde si vyzvedneme velký plexištít, který jsme si tam odložili na začátku cesty (a dobře jsme udělali, bídně bychom byli se štítem v těch vedrech zahynuli). Po státovce je docela provoz, jede dost kamiónů, takže si užívám předjíždění. Po chvíli dojíždíme kolonu motorkářů, je jich asi deset takže v tom množství už se provozem tak snadno neprotáhnou, ale předjíždět motorky se mi nechce, takže jedeme asi čtvrt hodiny s nimi. Po hodině se napojujeme na dálnici a opouštíme ji až u začátku Bodamského jezera, kde beru na konci dálnice benzín. Jedeme podél Bodensee až k odbočce na Meersburg, kde sjíždíme k vodě. Pěšky couráme parčíkem až k trajektu do Švýcarska. Trajektem jezdí houfy cyklistů, ale i náklaďáky, autobusy, dokonce i traktor s vlekem. Sedíme nějakou dobu na lavičkách u trajektu, pak zase k motorce a dál. Následující dvě hodiny jedeme podél jezera, protože provoz zhoustnul a auta většinou jen popojíždějí. Zavěšuju se za nějaké německé motorkáře, protože asi nejlépe vědí, co si může motorkář v Německu troufnout. Občas je ze silnice výhled na jezero, ale pak se silnice odpoutá a vede mezi sady a vinicemi. Podjíždíme dálnici ale zůstáváme na okreskách a kroutíme se venkovem přes Wagen až do Kemptenu. Tam najíždíme na obchvat a chytáme se směrovek na Mnichov.
Všechno hezké musí jednou skončit, takže se napojujeme na odpornou tříproudou dálnici a až do Mnichova drtíme po dálnici. Dálnice před Mnichovem končí a všechna auta se vrhají do průjezdu okrajovou částí, aby se dál zase napojili na obchvat, který má dobrých 50 km. Hnus, velebnosti. Jedeme to přes hodinu, občas provoz stojí a na konci jsem totálně vykoukaný. Zajíždíme k pumpě a bereme benzín. Pak odbočujeme na dálnici na Passau a za necelou hodinu sjíždíme u Dingolfingu. Ještě vyjet na kopec, doleva, doprava a jsme tu. Zajíždíme rovnou do garáže, bereme věci a jdeme zazvonit na Boba s Pavlou. Uff, jsou doma a věnují se chvályhodné činnosti - vaří večeři. Mňam, byla výtečná. Po večeři opět chvíli povídáme, a najednou je po půlnoci, takže do hajan.

Den 19 - středa 6.8. 2003, najeto 240 km

Deggendorf - Železná Ruda - Klatovy - Plzeň - Rakovník

Ráno jsme se u snídaně opět zakecali s Pavlou, takže vyjíždíme až k desáté, ale dnes nás čeká už jen pár kilometrů, takže si jedeme v pohodě. U Deggenndorfu zastavujeme u K-marketu a ještě nakupujeme pár věcí, které pak horko těžko cpeme do tankvaku, ale podařilo se. Pak projíždíme Deggendorfem, pár kilometrů je silnice víceproudá, pak se zužuje a za Regenem už se začíná příjemně kroutit a stoupat do Šumavských kopců. Po poledni jsme na hranicích. Před vesnicí, na jejímž konci je celnice, je semafor. Zřejmě aby nestály kolony ve vesnici. Na motorce jsme samozřejmě první, takže na celnici nečekáme, stejně nás celníci jen odmávli. V Železné rudě projíždíme úděsným vietnamským tržištěm trpaslíků a becherovek, pak se silnice rozbaluje a za hřebenem začíná zatáčkovité klesání na Klatovy, které je srovnatelné s legendárními zatáčkami v Dubé. Před Klatovami se ale povrch rapidně zhoršuje, z Klatov do Plzně je to děs. Musím dávat pozor, abych někde neudělal ráfek, provoz připomíná bojiště - dědečci ve staré stovce, kteří odbočují bez blinkrů, mladí frajeři ve služební Oktávce, kteří dokážou s závodit i při odbočování z vedlejší silnice... zlatá Francie. Sice jsem měl pocit, že tam jezdí jako šílenci, ale musím pokorně připustit, že za ty tři týdny jsem měl asi jen dvě nějaké situace vyplývající z neopatrnosti nebo neohleduplnosti. Za ten kousek z Klatov do Plzně jsem takových situací měl nejméně pět! Vjíždíme do Plzně směrem od Klatov, což se nám náramně hodí, protože za vjezdem do města je hospoda se zahrádkou U Švejka, kde se zastavujeme na nějaké echt české jídlo (směs v bramboráku + svíčková). Motorka je na chodníku hned u plůtku, doplňujeme tekutiny, voláme domů.
Pak se probíjíme ucpanou Plzní, za městem dostávám lehké napomenutí, protože Lenka se místy otírala kolenama o okolní náklaďáky... vyjíždíme z města a ztrácíme se v spleti vesnic, takže musím nakonec zavolat známým do Rakovníka, na jakou vesnici že to máme vyjet. Nakonec se chytáme a jedeme rozbitou trasou na Most. Díry střídá štěrk, pak nás musí předjet závodník v tuningové Š120, rozhodně nemám v úmyslu s ním na tomhle povrchu nějak soutěžit. Uzrává ve mně rozhodnutí, že jestli někdy zanevřu na Deauvillku, bude další motorka enduro. Konečně jsme u Rakovníka, vítáme s kamarády a se psy, putování končí.

Souhrn:

Celkem najeto 5565 km, což při odhadované průměrné rychlosti 55 km/h (vcelku reálný odhad, vezmeme-li v úvahu města, křižovatky, hory, silnice, dálnice, dopravní zácpy) dává čistého času 100 hodin v sedle motorky, tj denně cca 6 hodin.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - (Odebírat články autora)