Okolo Jižní Francie

Termín na přelomu července a srpna je optimální - ve Francii je nejmenší pravděpodobnost deště a v noci je zaručeně teplo, takže většinou není nutné stavět stan. Plán byl přejet Německo, při cestě se zastavit u Pola / Louise a doplnit výbavu. Pak jsme chtěli dát Savojské Alpy, přičemž já jsem si brousil zuby hlavně na nejvyšší průsmyk v Evropě - Col de l´Iseran (2 762 mnm), podívat se na pár míst ke Středozemnímu moři, jako je Marseille, Arles či Avignon, projet si přilehlý Canyon de Verdon, pak to ohnout do vrchoviny Central Massif. Pokračovat jsme samozřejmě! museli k Atlantiku (kdo zažil oceán s písečnými dunami v oblasti u Boreaux, ten chápe), podél pobřeží na sever a domů. Plány odsouhlaseny, známí po cestě zpraveni o naší návštěvě, všude po bytě se vrší hromádky stanovacích potřeb, map, vybavení na motorku... docela nás zaskočilo, když nám pět dní před odjezdem ukradli auto. No, nebudu se tu o tom rozepisovat, ale něco k tomu přeci jen říct musím: ABY SE TO TOMU HAJZLOVI NA SILNICI STOKRÁT VRÁTILO!!! Pro nás to znamená, že musíme rychle pořídit všechny věci, které jsme vozili v kufru, a asi na cestách nebudeme moc utrácet, protože jsme v mínusu. Ukázalo se, že první dva dny pojedeme sami, Lukáš+Jane nás dojedou, jen co dokončí práci.

Den 1 - sobota 19.7. 2003, najeto 325 km

Praha - Plzeň - Folmava - Regensburg - Dingolfing Ráno ještě v poklidu balíme věci na motorku, snídáme... Po dlouhém rozhodování jsem nakonec těsně za sedlo přichytil velký deštník, který se nám na cestách dost osvědčil. Když spíme jen "pod širákem" a přijde slejvák, jednoduše shrnu spacáky a věci okolo Lenky, která nad sebou drží deštník, a já mám klid na stavbu stanu. Za slunečného počasí pak velký deštník skvěle poslouží jako slunečník na pláži, protože tam rozhodně žádný jiný stín nenajdete a zůstat přes poledne na slunci, mohli by mě z deky seškrábat. Z Prahy vyjíždíme před polednem a drtíme cestovní stotřicítkou po dálnici na Plzeň. Při první zastávce u pumpy si poprvé můžeme zažehrat na VEDRO. Projíždíme poloprázdnou sobotní Plzní a konečně jsme na sympatické státovce na Domažlice a Folmavu. Cesta se kroutí, povrch umožňuje svižnou jízdu, provoz nulový, takže ve dvě už tankujeme před celnicí a hurá přes čáru. Celníci dnes nejsou nijak zvlášť ve střehu, orgán znuděně pohlédne na nataženou ruku s dvěma pasy, pak nás přepočítá, usoudí, že už se nadřel dost a odmávne nás pryč. Jeho němečtí kolegové mají na věc stějný názor a mávají už zdaleka, ať jedem a nezastavujem. Pár kilometrů dál už je značení na Regensburg s označením vzdálenosti 68 km. Takže jedu podle značení a nesleduju mapu. Asi po půlhodině jízdy mě dost překvapila cedule Regensburg 62 km. Žádnou směrovku jsem zaručeně neminul a i podle slunce jedeme stále na západ. Po kratší zastávce na odpočívadle jedeme dál a po půlhodině se napojujeme na dálnici, za chvíli už jsme u města, už jsme v tunelu a už jsme před Louisem. Většinu věcí necháváme na motorce a jdeme na motonákup. Za půl hodiny už jsme zase u motorky obtěžkáni spoustou drobností. No jo, ale kam s tím? Nezbývá než vysunout druhé patro tankvaku a všechny věci do něj nacpat, takže teď už tvoří pěkně vysoký válec, přes který naštěstí ještě vidím na budíky. Vyjíždíme z města a po státovce 15 uháníme na jih směrem na Landshut. Z patnáctky mám v plánu sjet na východnější menší silnici, která míří do Dingolfingu, ale ukazuje se, že moje mapa není kompatibilní se silničním značením. Jedu tedy podle intuice a nakonec nacházíme správnou silnici se značením na Dingolfing jen s minimálním blouděním. Po cestě asi třikrát předjíždíme kombajny při jejich přesunech na jiná pole, na úzkých silničkách není předjíždění ani pro motorku jednoduché. Konečně jsme skoro u dálnice a já studuju propozice, kudy že se to jede ke známým. Nakonec jedeme až na dálnici a vracíme se na předchozí nájezd do města Dingolfingu, kde začíná popis cesty a přesně podle pokynů vyjíždíme až do vesnice a kopci, nacházíme popisovaný hřbitov a kousek pod ním zrovna před barákem postávají postavičky Boba a Pavlíny a ukazují na otevřená vrata do garáže. Přímo před námi parkuje stříbrný Deauville, bohužel s uraženým předním kolem z nedávné bouračky. Obcházíme s Bobem motorky, Bob vypráví podrobnosti jejich aplské havárie, při které ve značné rychlosti urazili kolo protijedoucího auta (Kolo za kolo, zub za zub). Sakra to musela být pecka. Motorka na tom kromě pošramoceného předního kola, máčklé nádrže a asi 20 dalších drobností dohromady bratru za padesát až sto tisíc "naštěstí" taky zas tak zle není. Posádka motorky zázeačně vyvázla jen s nějakou tou modřinou. Večer trávíme v úžasné atmosféře roztopeného grilu a kvasnicového piva, kecáme o motorkách a všem možném dlouho do noci... Díky!

Den 2 - neděle 20.7. 2003, najeto 475 km

Dingolfing - Mnichov - Memmingen - Biberach a.d.Riss - Bad Saulgau - Tuttlingen - Donaueschingen - Freiburg

Ráno se nikdo z postele nehrne, takže až po deváté usedáme k bohatýrské snídani, pak balíme, loučíme... V jedenáct jsme na dálnici na Mnichov. Následuje obvyklá dálniční nuda, ale jde jen o 100km a držím svižnější tempo 130-140 km/h, takže před polednem již vjíždíme do Mnichova. Míjíme univerzity a zabočujeme stranou do klidnější uličky, kde necháváme motorku a jdeme si projít blízký parčík. Na návštěvu centra rezignujeme, centrum je i přes slušné horko přecpané turisty. Jedeme si tedy centrum Mnichova alespoň projet na motorce. Zabrousíme k pomníku Marie Terezie a okolo katedrály, pak už se chytám směrovek na dálnici 96 na Lindau a začínáme se probíjet dopravní zácpou ven z města. Všude se pomalu posunují kolony, takže nám trvá přes 3/4 hodiny, než se ocitneme venku z města. U poslední městské pumpy ještě stavím pro benzín (1,10 EUR za litr).
Za výjezdem z města už kolony řídnou a provoz se zrychluje, v protisměru míjíme hořící auto.... Provoz je stále poměrně hustý, takže mám na výběr, zda jet v pravém pruhu stálých 100 km/h s obytňáky a kamiony, nebo v levém 140-150 km/h s osobáky. Drtíme tedy s osobáky, ale po 100km mám dálnice dost a sjíždíme na silničku na Biberach a.d.Riss. V mapě je značená jako "scénic route" a opravdu, příjemně se klikatí vesničkami, tu kostelík, tu plavební kanál, tu zábavní park, tu stáda koz, stále je na co koukat. Co nás ale nejvíc zaujalo, byla vzducholoď, která se najednou vyloupla vpravo nad obzorem. Míříme dál na západ po silnici 311 a následně 31, občas předjíždíme kolony aut nasbírané za kombajny. Vedro nás začíná zmáhat, takže po další stovce kilometrů po menších silnicích zahýbám za Tuttlingenem na lesní cestu a dáváme si pauzu. Vypadá to, že si nestihneme projet Schwarzwald po malých cestách. Místo toho pojedeme po státovce 31, jinak bychom asi nestihli dorazit v domluvených 19 hodin. Takže najíždíme na třicetjedničku a spolu s davy víkenďáků se řítíme poslední stovku km na Freiburg. Přejezd hor je utrpení, protože po vracečkách auta jedou krokem a na předjíždění přes dvojitou čáru nemám žaludek, naštěstí hned pod kopcem se silnice mění na dvouproudovku a na dvouproudovkách jsou Němci zvyklí jezdit co to dá, takže těsně před sedmou vjíždíme do Freiburgu a po krátkém studiu mapy nacházíme byt kamaráda. Následuje sprcha, večeře, odpadáme do postele.

Den 3 - pondělí 21.7. 2003, najeto 0 km

Freiburg

V půl osmé přichází Radek z noční, jako správný hostitel už servíruje snídani s čerstvým pečivem... rozhodujeme se, že dnes nikam nejedeme, ale uděláme si pěší den po Freiburgu a přespíme zde jednu noc. Druhá posádka by měla někdy k večeru dorazit a ráno konečně triumfálně vjedeme do Francie v plné sestavě. Po snídani si okolo půl deváté balíme batůžek a vyrážíme do města, Radek jde po noční spát. Napřed hledáme prodejnu Polo. Původně jsme chtěli jen zjistit, kde je, a jít se podívat do města, protože otevírají až v deset. Pořádná průtrž mračen nás ale přiměla hodinu posedět v průjezdu před prodejnou. Přichází SMS od Lukáše a Jane, že už vyrážejí a že se budou zastavovat u Louise v Regensburgu. V deset bereme útokem prodejnu Polo, před jedenáctou je po dešti a my vycházíme plni nadšení z nových rukavic, návleků do deště atd... Naše další kroky míří do historického centra. Pokud budete mít cestu okolo Freiburgu, rozhodně se zastavte. Jde o poměrně malé univerzitní městečko s útulným historickým centrem, motorka se dá zaparkovat naprosto kdekoli na některém z parkovišť pro jízdní kola, jaká se nacházejí u každé větší budovy. Co nás v rozpáleném počasí nadchlo, jsou otevřené kanálky s proudící vodou po obou stranách každé ulice v pěší zóně. Procházíme dvě hlavní náměstí, jedno s radnicí, druhé s katedrálou, u katedrály si dáváme bavorský párek v rohlíku, mňam. Pak couráme městským parkem a pomalu míříme zpět do Radkova bytu, ještě se malou oklikou zastavujeme v obchodě Hein-Gericke, kde kupujeme poslední cestovní potřebu - ultralehkou nafukovací matraci.
Pdúpledne se povalujeme, navečer přichází zpráva od druhé posádky UZ JSME NA HRANICICH, K LOUISOVI UZ TO ASI NESTIHNEME. Ukazuje se, že celé odpoledne se schovávali před bouřkou u pumpy, a dorazí tedy pravděpodobně až někdy pozdě večer. Vyrážíme tedy s Radkem na večeři do pizzerie, kde kecáme o všem možném až pozdě do večera. Radek nás v devět opouští a jde na noční do hotelu, v noci okolo druhé přijíždí Lukáš+Jane.

Den 4 - úterý 22.7. 2003, najeto 255 km

Freiburg - Mulhouse - Dannemarie - Audincourt - Maiche - Morteau - odpočívadlo za les Gras

Ráno nás opět v půl osmé budí Radek se snídaní. Lukáš s Jane včera nestihli nic nakoupit, takže se domlouváme, že vše sbalíme a pojedeme do prodejny Polo. Loučíme se s Radkem, snášíme věci dolů k motorkám a začínáme nakládat. Při balení ale Lukáš zjišťuje, že mu nově vyrobený nosič kufrů (pravděpodobně) ohýbá stupačky spolujezdce dovnitř. V moto Bajtler (omluva, jednalo se o jinou firmu, viz komentáře) se tedy moc neosvědčili, protože kromě nepovedeného nosiče jimi seřízený motor střílí do výfuku a bere si o litr na sto víc.
Takže následující hodinu poskakujeme okolo nosiče a vymýšlíme řešení. Nejtěžší věci jsou ponechány u Radka, nosič je důkladněji přichycen, ale nevypadá to příliš důvěryhodně. Nakonec se přeci jen přesunujeme k prodejně Polo, kde Lukáš s Jane dokupují motooblečení a Lukáš nakonec problém s nosičem řeší zakoupením velkých, ale poměrně levných sedlových brašen, které svojí váhou zatíží sedlo a nosič tedy ponese pouze topcase. Následuje opět odjezd k Radkovi, kde zůstanou boční kufry a těžší část výbavy. Po nezbytném přebalení, nasazení, upevnění... je okolo druhé odpoledne a celá výprava konečně vyráží směr Francie. Až teď si všímám, že Jane jede celou cestu v manšestrákách a teniskách, což v kombinací s její oblíbenou helmou kupovanou v Delvitě a lyžařskými rukavicemi tvoří superbezpečnou kombinaci. Aspoň že má tu novou bundu s výztuhama.
Najíždíme na dálnici a o padesát km jižněji překračujeme hranice a vjíždíme do Franci po dálnici na Mulhouse. Využíváme posledních 20 neplacených km a na posledním městském sjezdu dálnici opouštíme. V poklidu křižujeme krajinu po venkovských silničkách, nasáváme atmosféru francouzského venkova. Řídím se podle slunce a vedu karavanu směrem na západ a na křižovatkách sleduji, kdy narazíme na značení na Dannemarie. Je už dost po třetí odpoledne a začínáme mít docela žízeň, takže zastavuji a sjíždíme na polní cestu, kde si dáváme oraz a domlouváme, že u nejbližšího supermarketu zastavíme a doplníme vodu a potraviny. Před vjezdem do Dannemarie narážíme na přívětivý "maršík" řetězce SuperU, kde nakupujeme první bagety, sýry, vodu a nějaké ty sušenky a ve stínu stromů v rohu parkoviště pořádáme provizorní piknik. Po obědě opět nasedáme a po malých silničkách míříme na Audincourt, kde se napojujeme na větší státovku a jedeme na jihozápad rovnoběžně podél švýcarských hranic. Je dost hustý provoz, po silnici jede dost kamionů, každou chvíli provoz stojí kvůli opravám silnice. Francouzi totiž při jakékoli opravě povrchu uzavřou jeden pruh a druhým pruhem pouští auta z obou směrů střídavě semafory. Na motorce to má alespoň tu výhodu, že můžeme vždy celou frontu předjet a vyrážíme tedy jako první a chvíli můžeme jet sami, ale státovka je dost rozbitá. Už je okolo sedmé, jsme dost utahaní a požitek z jízdy se vytrácí. Konečně dojíždíme do Morteau a odbočujeme na menší silničku, kde máme v úmyslu najít si ještě před švýcarskými hranicemi místo na přespání. Jakmile se silnička vymotá z vesnic a nastoupáme pár set metrů do hor, zastavujeme na pěkném malém odpočívadle se stolečky a lavicemi v zatáčce, ze kterého vede cesta do lesa. Sesedáme jdu prozkoumat lesní cestu, Lukáš vyráží na druhou stranu silnice. Nikde žádná rovinka, kde by se dalo spát.... Nakonec spíme přímo na odpočívadle, v noci prší, takže došlo i na stany.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE