Normandie 2019 - vzpomínka na budoucnost

V Normandii jsme byli poprvé a naposledy v roce 2012 ještě s autem, karavanem a nezbytnými koly. Strávili jsme tu přesně 27 hodin, kdy ani na minutu nepřestal hustý liják a předpověď na dalších deset dní vypadala beznadějně stejná. Tak jsme připojili karavan a zastavili se až v srdci slunné Provence, kde jsme šťastně  usušili. Nicméně jsme se už tenkrát rozhodli, že do Falaise se určitě vrátíme ,už jen kvůli hradu i týdennímu trhu, který jsme stihli projít -ale o tom později.

Takže už od zimy radostně plánuju trasy, bydlení a vůbec- já plánuju ráda, užívám si cestu ještě před cestou.

Co ale těžce řeším, je vybavení proti veškeré nepřízni počasí a už teď se modlím, abychom aspoň ten přejezd přes Německo měli suchý. Nebo jen malé přeháňky,prosím !  . Oblékám samozřejmě svou osvědčenou  goretexovou Rukku, Luboš přežije ve své trojkombinaci  a nepromoku, je tvrdý chlap.

Ten nahoře se už v téhle  chvíli asi plácal smíchy do stehen.

DEN 1 – DOMOV   -  FREYMING  -

Vstáváme před pátou, abychom  nějak rozumně projeli Prahu, kolonami se bojíme kličkovat i normálně a s novými bočními kufry jsme zatím rozkvedlaní. Samozřejmě-dlouho jsme se strašili deštěm a ucpaným Českem, takže- ráno vylezlo slunce,zívlo a řeklo si, že dneska se opravdu předvede. Na Rozvadově jsme byli coby dup včetně povinného mekáče. To už přitopilo na tropickou třicítku  a za Norimerkem začínají první stau. Úžas. A další  a další. Máme 38 stupňů ! Díky, moje Rukko! Všechny ventilační otvory otevřené a Luboš odkládá vrstvy za jízdy-nejízdy. Kolem Wurzburgu spojkujeme prvních sedm kilometrů ,totálně uvaření ,pak zapomínáme na své strachy , napojujeme se na bandu Holanďanů na Harleyích a učíme se protahovat kolonou, bočáky nebočáky. Fronta v protisměru měla určitě víc než 47 km, pak už jsme to přestali sledovat.

Večer překračujeme magickou  hranici na Rýně a necháváme se Tomtomem  dovést do hotýlku ve Freymingu. Alsasko, bývalé doly a hutě, ale lépe už bylo. Francouzská verze díry u Hanušovic-pardon.

Hotel Moderne už dávno moderní není, Freyming-Myerbach má jméno německé, patří Francii a obyvatelstvo převážně blízkovýchodní. Ale večeře už je po francouzsku chutná a dopřáváme si i dvojku místního ryzlinku- lepší jsme nepili.

DEN 2 – FREYMING  - LAON

Míříme k Laonu, na rozhraní Champagne a Pikardie, těšíme se na kamarády,u kterých strávíme další dva dny.

Vybrali jsme trasu kolem Verdunu,přes bojiště první světové války – ve Francii je to pořád „Grande Guerre“, ta druhá je až druhá v pořadí. Asi  není divu, kraj je poznamenaný dodnes, v krajině  zůstává reliéf rozbombardované země, jsou viditelné stopy stovek kilometrů zákopů a prázdné louky v místech, kde dřív stávaly desítky vesnic. A miliony  životů, bojové plyny,…jen proto, aby se fronta posunula o nějaký metr vedle – absolutní beznaděj a zmar. Militárně založení pánové prominou. V lesích je divně, neslyšíme ani ptačí hlasy. Pevnost Douamont tentokrát míjíme, už jsme tam byli a tentokrát potřebujeme spíš ladění “douce France“ – hledáme oběd. Dnes se zadařilo, usedáme  na terasu restaurace prakticky v polích, laděná jako Asterixova vesnička, to nejlepší z obyčejné francouzské gastronomie a otec majitele, co vypadá jako přímý Asterixův potomek - po jídle přišel poděkovat za návštěvu, popřál nám šťastnou cestu a políbil mi ruku! A já dáma v silně propoceném triku honem pod stolem nazouvám boty, snad jim nepřipomenou yperit.

Odpoledne už se před námi vynořuje silueta Laonu a katedrála jako nebeská loď nad mírně zvlněnou krajinou departmánu Aisne.

Spokojení dojíždíme pod Laon k Martině, tentokrát  nevezeme pivo, ale co se dá dělat.

A zítra ani kilometr, budeme si jen užívat kamarádů, které jsme dlouho  neviděli , vařit a pak se krmit a napájet, nádhera.

DEN 4 – LAON-AMIENS – ETRETAT

Ráno nás ještě Martina nakrmí a přidá mnoho přání šťastné cesty plus několik starostlivých varování- jasně  že se ozveme, až dorazíme, neboj.  Míříme severní objížďkou na západ, chceme vidět Amiens a pak pořád dál, dokud se nezastavíme o moře. Mimochodem, objížďky nám natáhnou trasu o několik desítek kilometrů  a mezi Laonem a Amiens nemáme ani útěchu, že  koneckonců si jedeme krásnou Francií. První nepůvabný kus jinak tak půvabné země.  Kdo sledujete cyklistické jarní klasiky-Paris-Roubaix-  víte,o čem je řeč.

Amiens . Trochu hledáme rozumné parkoviště, několik mineme, místo není, vracíme se, najednou rychle zahnout-plac! ,točíme čelem vzad a mně se uprostřed otočky vydá přes cestu spokojená rodinka. Tak si s Brunem z leknutí  potupně lehneme a otec rodiny se zájmem přihlíží, jak se s Lubošem dřeme. Pomohl jiný kolemjdoucí, ani jsme nestačili sundat kufry, merci,monsieur. Fakt je že následující hodinu si nadávám do nemehla, co nemá na motorce co dělat ….a vůbec se trápím.

Ale jsme rádi, že jsme Amiens nevynechali. Katedrála je nejen impozantní a obrovská, ale celá bělejší, křehčí než masivní normanská gotika a obecně připomíná italské chrámy, černý a bílý mramor ,ze kterého je vyložený labyrint na podlaze, kamenný filigrán a populární ubrečený andílek.

A celé město je prokřižované sítí vodních kanálů, hlavní nábřeží samá hospůdka a dál podél břehů zahrady,mezi kterými vás proveze bárka. Někdy příště, volá oběd a máme před sebou ještě cestu. Bereme jednu terasu nad řekou, kolem  nás dlabou turisti i místní. Soused vedle u stolu má na rameni velkého živého papouška, asi se to letos nosí.  Uprostřed proudu trčí pajdulák, který má asi přitahovat turisty a v této chvíli má oblečenou žlutou vestu. / Připomeňme si rok, kdy hlavní hrozbou ještě byly teroristické útoky, hlavním problémem migrace a Francouzi povznesli svůj národní protestovací sport na vyšší level./ Mezi hlavním chodem a dezertem sledujeme, jak  se na druhém břehu svlékne chlap, doplave k pajdulákovi a vesty ho zbaví. Hlubší smysl nejasný-byl to protest? protest proti protestu?

Už bez karambolu vyjíždíme z parkoviště a zahýbáme  na západojihozápad, cíl Etretat. Krajina se mění k lepšímu, houpeme se mezi poli,lukami a lesíky,slunce zase svítí a nic nám nechybí. Ještě netušíme, že jsme si právě dali poslední slušný oběd n a další dlouhé dny.

Pozdě odpoledne přijíždíme k Etretat a už nám začíná vonět moře ve vzduchu. Bydlíme pár kilometrů do vnitrozemí  v Bordeaux St.Claire. Du Four a  Pain – asi je to nově otevřený penzion, vlastně krásná usedlost uprostřed nádherné zahrady, bez navigace bychom ji minuli, ještě nemají ani ceduli. Kromě majitelů nás vítají i jejich buldočci, komunikace nevázne.  Ještě večer sjedeme na pobřeží do Etretat a dostává se nám první dávka dojmů.  Večerní slunce osvětluje písek, bílé skály ,městečko  i kostel Notre Dame na útesech,  dýcháme zvláštně průzračný čirý vzduch prosycený solí, poprvé obdivujeme  útesy Falaise d Aval a Falaise d Amont. Není divu, že tu dřív žilo mnoho impresionistů. To světlo musíte zažít přímo nebo být  umělec, abyste ho zachytili.

Nemůžeme se nabažit, ale se západem slunce otáčíme do hajan,zítra si to užijeme v klidu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE