Na motorce kolem Evropy část I.

Každý způsob poznávání cizích krajů má své klady a zápory. Přejížděl jsem hranice stopem, na kole, autem, autobusem, letecky i na lodi. Nic z toho se ale motorce nevyrovná. Je z ní ničím nerušený výhled, žádná cesta není moc dlouhá, kopcovitá, úzká, rozbitá nebo přecpaná. Nevadí kolony vozidel, nevadí fronty před státními hranicemi. Dokonce nevadí ani déšť. Za tři měsíce svého putování jsem zažil i několikadenní totální deště a přežil je naprosto suchý. Co chtít víc???
Od začátku mi bylo jasné, že pojedu sám. Lépe tak vnímám atmosféru cizí země a navíc se cítím absolutně volný. Mohu cokoliv a nemusím nic. Celou svoji pozornost mohu věnovat neznámé krajině a životu kolem, proto se vlastně na cestu vydávám. Možná stejně pádným důvodem bylo i to, že žádný z mých kamarádů volání takovéto dálky nepodlehl.
Délka trasy po obvodu kontinentu je zhruba 25 tis. km. Měl jsem dvojnásobného krále Alpských serpentin, sotva zajetou Suzuki DL 650 V Strom, pětikilový autoatlas Evropy a navigaci Garmin Zumo 550, taky dost času, nebylo se čeho bát. Z dřívějších cyklotoulek mi zůstaly všechny osvědčené potřeby pro cestování i fígl, jak to všechno zabalit. A taky přesvědčení, že není nutné brát žádné náhradní díly. Pokud se něco pokazí, stejně je to právě to co v brašnách chybí. Bylo to správné rozhodnutí. Cestou mne potkala jediná nepříjemnost. Uvolnil se a vypadl jeden ze dvou šroubů přichycení přední vidlice. Našel jsem stejný u nádrže, byly tam dokonce tři a dva bohatě stačily.
Nocování v campech, to bylo další uklidňující rozhodnutí. Muž mého věku snad má právo na trochu pohodlí. Možnost spláchnout celodenní prach a pot v teplé sprše, přeprat si pár věcí, oholit se v teplé vodě a spát beze strachu, že mne v noci objeví nějaký toulavý pes a rozeštká psy v širokém okolí mi dnes přijde větší hodnota, nežli sto padesát korun, které to zajistí. A co víc, campy jsou plné velmi zajímavých světoběžníků. Je nesporné, že jsem tam poznal mnoho zajímavých lidí a zažil moc příjemná setkání. Taky odpadla nutnost hledat zapadlá místa, když se obzvlášť k večeru žádná široko daleko nevyskytují. Garmin si věděl rady a téměř neomylně mne pokaždé zavedl až do brány.
Vyjet jsem plánoval 1. května a začít s Itálií a Španělskem. Chtěl jsem je zastihnout v plné kráse, dřív nežli slunce všechnu krásu květů a zeleně spálí. A nechat si naopak letní měsíce na Skandinávii a východní Evropu. Prvního května byl shodou okolností v Bruntále sraz motorkářů, rozloučení tedy bude docela stylové.
A právě tak to nakonec dopadlo. Sjelo se nás motorkářů plné náměstí, pozvaný byl i kněz, aby nám před nastávající sezónou požehnal. Čas plynul, kněz nikde a tak jsem nakonec objal ženu a děti, pozdravil se s kamarády a vydal se do světa. Snad bude Bůh se mnou, třeba si ani nevšimne, že nejsem čerstvě pokropený svěcenou vodou. Přes Bratislavu a kousek Maďarska k večeru dojel do prvního etapového města Bük.
Ještě nežli začnu s popisem míst, jak jsem je viděl a zažil já, chci se omluvit všem, kteří je viděli a zažili jinak. Nejenom události, ale i místa mají schopnost být právě taková jaká je vidíme my právě teď. Převzít na chvíli naše nálady, touhy, hodnoty a dokonce se změnit, když je po čase v jiném rozpoložení navštívíme znovu. Celý svět už je takový, že co je pro jednoho životně důležité, jiný nezná nebo ignoruje. Už to je na cestování krásné, konfrontace vlastních omylů s cizími.

Maďarsko

je proslavené mimo jiné dobrým jídlem i pitím, termálními lázněmi, příjemnými lidmi a docela mastnými pokutami za rychlou jízdu. Setkal jsem se tu už se vším. Tentokrát jsem přijel načerpat sílu před náročnou cestou a zbavit se začínajícího nachlazení. Buk má krásné termální lázně a v sousedství camp. Horká voda, pikantní guláš zuppe a rudé víno z mé oblíbené vinařské oblasti Villány splnily za dva dny svůj účel.

Rakousko

jsem jenom profičel. Začátkem května je na Alpy brzy a navíc mne už moc lákala málo známá Itálie. Po dálnici přes Graz a Klagenfurt jsem spěchal do Benátek.
Jednu příhodu jsem tu přesto zažil. Pomezí Maďarsko Rakouské hranice je dodnes trochu opuštěné, zvláště kolem vedlejších silnic. Ta, po které právě jedu, se klikatí mezi políčky a lesíky, pěknou krajinou bez provozu. Prostě pohoda. Na jedné z krátkých rovinek vidím po dlouhé době v protisměru auto. Skoro se už míjíme, když z vysoké trávy vyskočí těsně před jeho přední nárazník malý koloušek. I v přilbě slyším tupý zvuk nárazu a na poslední chvíli se vyhýbám tělu ve smrtelné agonii. Mám zastavit? Ubírám plyn a v zrcátku sleduji posledních pár pohybů ve smrtelné křeči. Je konec, srdce mi buší, BMW ujíždí pryč, rovinka končí a kolem je zase příjemná krajina. Jak je snadné udělat na silnici poslední nesprávné rozhodnutí! Bylo to varování mého strážného anděla?

Itálie

mne přivítala krásným teplým počasím a množstvím motorek. Města jimi doslova přetékají. V převážně hornatém státě jsou města navíc často stísněna sama o sobě. V prvních dnech jsem byl tím organizovaným zmatkem docela zaskočený, spíše jsem se bránil, nežli útočil. Moc velký respekt jsem určitě nevzbuzoval. Aby taky jo, když mne občas předjel skútr ověšený plnými nákupními taškami a řízený maminou v zástěře. Všeho ale do času. I já jsem složil maturitu a časem alespoň těm nejslabším stačil. V žádné jiné zemi jsem se o řízení motocyklu už tolik nedozvěděl.

San Marino

je nejstarší republička na světě, kde z dvaceti lidí je devatenáct turistů. Menší už je jenom Vatikán a Monako. Jako malebná rarita se ale určitě nesmí minout.

Loreto

byl další cíl při cestě na jih. Kousek pod Anconou leží po Římu druhé nejvýznamnější Italské poutní místo. Co dalo tomuto městu takovou slávu, že ho ročně navštíví přes tři miliony turistů a Loretánské kaple zaplavily celý svět? Jenom v Česku jich je či bylo více nežli 50. Pražskou Loretu, stojící navíc na Loretánském náměstí známe asi všichni. Možná i zvonkohru jejich třiceti zvonů, na které své melodie hrával prý i Karel Hašler.
Koncem 13. století byla do italské obce Loreto, přenesena z dalekého Nazaretu chýše Panny Marie. Dodnes se neví proč a jak, novina se ale rychle šířila a sláva místa rostla. A ruku v ruce s tím i jeho schopnost uzdravovat. Dnes je tato Santa Casa /Svatá Chýše/ obložena mramorem a chráněna zdmi mohutné baziliky. Její kopie označované jako Loreta, postupně pronikaly do všech katolických zemí.

L Aquila

Od pobřeží Jaderského moře jsem zamířil do vnitrozemí, k zasněženým vrcholům Apenin. Chtěl jsem navštívit oblast nedávno postiženou zemětřesením, především nejčastěji zmiňované město L Aquila. Bylo s podivem, že část města zůstala naprosto nedotčená a část v totálních troskách. V panelácích bez stěn jsem viděl do pokojů narychlo opuštěných, kam se z obav ze zřícení už nikdo nevrátil. Všude bylo plno vojska. Asi nejvýstižnějším obrazem rozsahu katastrofy bylo množství stanů na předměstích. Jejich modrá barva už z velké dálky signalizovala, kterému z dalších měst v oblasti padla v těch několika vteřinách špatná karta.
V Pescare jsem se vrátil k moři a spěchal podél něho dál na jih. Térmoli, Fóggia, Matera, Crotone, Réggio. Věčný sníh vystřídaly olivy, vinná réva, palmy a pomerančovníky. Do svého deníku si píši: “kolem Matery zdechl pes. Všude jsou opuštěná stavení, zjevně z hodně dávných dob. Zato silnice kvalitní, široké, rovné a prázdné. Hodiny jedu stodvacítkou, nejčastěji široko daleko úplně sám. Občas projíždím malá městečka s neskutečně hustým provozem. Kolem silnic jsou zase holky, většinou černošky, ale taky kluci….konečně jsem na Sicílii. Provoz je tu ještě horší než na kontinentu. Hrůza. Plno aut a málo místa. Snad se to ve vnitrozemí ostrova zlepší!“

Etna 8.května 3.105 km

je krásná a monumentální. Především proto, že nabere svých 3.323 metrů na dramaticky krátké vzdálenosti od moře. Objel jsem ji po silničkách na jejich úbočích kolem dokola. Paráda, to mohu určitě doporučit. Zbytek Sicílie, co se mých dojmů týče, zůstal v jejím stínu. Je to krásný ostrov a jistě se může stát cílem pro samostatnou návštěvu. Na druhé straně je možné najít podobně okouzlující scenérie bez nutnosti jet týden tam a týden zpět.
Na co ale nezapomenu určitě, byl trajekt zpět na pevninu. Z Messiny do Villi. Spadla mi při něm motorka tak nešťastně, že se rozbilo ochranné plexy. Rázem jsem jel na naháči a s hrůzou zjišťoval, co všechno je najednou jinak. Sbohem pohodlný posede (chtěl jsem být menším a ještě menším), hledí na helmě bylo stále plné mušek a uši stále plné hluku. Ještě, že nepršelo. Nežli jet takto, to bych se raději vrátil domů. Suzuki servis v Neapoli moje trápení naštěstí ukončil. Nově nabytá cestovatelská zkušenost a dobrá rada: „ délka cesty a velikost ochranného plexy musí být v přímé úměře!“

Costiera Amalfiana

Ještě před Neapolí trávím dva dny na Sorrentském poloostrově. Jeho jižní pobřeží nazývané Costiera Amalfiana je nejkouzelnější oblastí Campanie a silnice po jeho obvodě je považována za vůbec nejkrásnější v Itálii. Ví to ovšem kde kdo. Silnička se zoufale drží rozeklaných a strmých útesů, na jejichž úpatí jsou občas vidět malebné pláže a čisté moře. Je ale klikatá a uzoučká a provoz neskutečný. Bílé romantické skály, bílá malebná městečka, zelené palmy, směs vůní borovic, cypřišů, pomerančů a moře- to je opravdu docela pěkný zážitek.
V campu u Sorrenta jsem sundal kufry a se štíhlejší motorkou si znovu užíval nádherné scenérie. Taky jsem doháněl deficit vitamínů, camp byl totiž plný pomerančovníků. Bylo ale s podivem, že na většině stromů byly trpké, jako by plané a jenom pár z nich mělo sladké plody. A taky jsem tady zoufale sháněl adresu servisu Suzuki v Neapoli. Když byla uložena v Garminu, zmocnil se mne falešný pocit snadného vítězství. Vydržel přesně do okamžiku, nežli jsem do Neapolské aglomerace vjel.

Neapol

se svými předměstími to je čtyři a půl milionu lidí namačkaných mezi moře a blízký hřeben Apenin. Dvacet kilometrů jsem jel stometrovými přískoky na červené vlně. Od jednoho semaforu k dalšímu, obklopen neskutečným množstvím motorových vozidel všeho druhu i stáří. Úzkými uličkami se šňůrami s prádlem, docela bordelem a dalšími kulisami, jako by vystřiženými ze starých Italských filmů. Kouř, křik, dílny na ulici, kavárničky a tržiště, spousta vůní a mraky proplétajících se lidí. Nakonec ta spleť uliček a jednosměrek zamotala hlavu i slečně v Garminu. Ve finále nás naštěstí zachránil a dovedl až na místo místní pošťák. Byl to super pocit, mít motorku zase uzdravenou a ještě díky tomu nakouknout Itálii pěkně pod sukně.

Siena

Řím měla být další logická zastávka. Neapolská odysea mne ale trochu vyplašila. Čím víc jsem se k němu blížil, tím víc se mi líbil nápad nechat si jeho návštěvu na jindy. Obkroužil jsem ho raději po dálničním obchvatu a upaloval směrem na Sienu. Její náměstí Piazza del Campo je prý nejkrásnější v Itálii. Stojí za to, vidět místa považovaná za nejkrásnější, tím spíše v zemi, jakou je Itálie! Krásné bylo i Oriveto. Stojí na vysoké skále protkané středověkými uličkami bez chodníků. Monumentální průčelí tamního Dómu je celé poseté obrazy z barevné mozaiky. San Gimignáno považované za nejkrásnější vesničku Toskánska a překrásná města Pisa, Pienza a Voltera jsem také nemohl vynechat.

Toskánsko

je kraj velmi malebný a laskavý. Zasněžené vrcholky Apenin vystřídaly pahorky, na kterých se často tyčí hrady nebo opevněná městečka. Milovníkům přírody i historie nabízí mnohem, mnohem víc, nežli jenom Florencii a Pisu.
Camp kousek za Janovem v Spotornu, byl mým loučením s Itálií. Zažil jsem tu příhodu, která se pak v různých podobách ještě vícekrát zopakovala. Síť WiFi tu mají jenom v restauraci. U baru se bavila mladá Italská servírka se svojí kamaškou, jinak nikdo nikde. Pozdravil jsem, objednal si víno a prohodil s nimi pár vět. Že jsem z Česka, jedu sám kolem Evropy a stesk po domově zaháním vínem, laškováním s hezkými servírkami a taky pomocí Skype. Bavili jsme se německy. S notebookem pod paží jsem se odstěhoval dál od baru a s rodinou doma mluvil samozřejmě česky. Italská servírka si za chvilku sedla kousek ode mne, listovala nějakými papíry a zjevně náš hovor poslouchala. Když jsem skončil, přišla se omluvit. Slovensky! Když zjistila, že jsem Čech, chtěla si hned popovídat ve svém rodném jazyce. Byla totiž z Nových Zámků. Po osmi letech v cizině jí ale slovenština nechtěla za nic na světě naskočit.

Itálie mýma očima – 12 dnů/ 4,5 tis. km

Celý Apeninský poloostrov je turistickým magnetem už déle nežli dva tisíce let. Mají tu všechno, slunce, hory, pláže, starověké památky, umělecká díla od Michalangela po Ferrariho, dobré jídlo a pití i tolerantní lidi. Překvapily mne mraky skútrů a malých autíček. Hned na začátku svého putování jsem dostával účinné bezplatné lekce, jak se zdravou drzostí a při tom bezpečně brázdit městským mumrajem. I když byl teprve začátek května, teploty se někdy vyšplhaly ke 30.st. C. Campy byly už v provozu, často jsem byl ale jediný nocležník a proto nemusel někdy ani platit. Mezi nejsilnější dojmy patří nádherná panoramata zasněžených vrcholků Apenin, chudý, trochu africký jih, Etna, Amalfi, Neapol a Toskánsko.

Francie a Monaco

Města jako San Remo, Monte-Carlo, Nice jsou tak krásná a slavná, že moji reklamu určitě nepotřebují. V Nice jsem nechal moře za zády a zamířil směrem na Grand Canyon du Verdon. Silnice přes Col de Nice vede stále do nebe, ještě moře nezmizelo a už překonává hranici 1000 m.n.m. a už vidím i zasněžené Alpy. Není divu, že tak rychle nabírá výšku, kousek dál už překonává nejvyšší Alpská sedla, co jich jenom je.

Grand Canyon du Verdon

Do pěkného a levného campu v Castellane jsem přijel opuštěnými horskými cestičkami s téměř prázdnou nádrží. Bylo dost pozdě, tankování proto odkládám na ráno. Ráno je mlha a prší, stan balím pod stříškou záchodů a mírně rozhozený vyrážím do Canyonu. Tolik jsem se právě sem těšil! Délkou 25 km a hloubkou od 300 do 700 m nemá v Evropě konkurenci. Asi po hodině jízdy, ztracený uprostřed opuštěných skalních stěn, konečně vidím i to, co na mne už od ranního výjezdu zoufale mrká- ukazatel paliva! No nazdar!!! Garmin nachází nejbližší benzinku a pak mne vede boční stezičkou mezi skalami do zchátralého skladu starých pneumatik. Nikde ani noha, ani benzinový stojan. Trochu podléhám panice a jedu dál. Slečna v bluetooth je ale tvrdohlavá a mele si svoji: „až to bude možné, obraťte se do protisměru..!“ Díky její vytrvalosti a díky pečlivosti s jakou jsou připraveny navigační mapy záp.evropy, jsem tam benzín opravdu natankoval. Myslím si, že za dvě třetiny pohody na celé cestě i toho, co jsem viděl a zažil, vděčím právě navigaci. Je ale pravda, že se to neobešlo bez potíží růstu. 

Provence a Národní park Camargue

Provence je po Paříži možná nejnavštěvovanější část Francie. Ideální především pro cykloturisty. Pro motorku mi přišla trochu malá. Města jako Aix en Provence, St. Remy de Prov., Arles, Avignon voní historií, vínem a především levandulí. Asi nejexotičtější oblastí je delta řeky Rhony Camargue, kde se mezi bažinami, lagunami, kanály, rýžovými a rákosovými poli volně prohání bílí koně a vznáší plameňáci, divoké kachny a volavky. Pro provensálské arény tu chovají černé býky. V campu Stes – Maries de la Mer jsem potkal mladého Švýcarského cykloturistu, který zná i Bruntál. Zajišťuje servis strojů na výrobu čokolády a někdy navštěvuje i Opavský závod Opavia. Po uplakaném ránu byl krásný teplý večer a tak jsme si nejenom povídali, ale oba i sušili. 

Esperaza

(camp za 5,60 Eur)
je už v Pyrenejích, a proto se tu na čas loučím s Francií. Ráno vyrážím z Montpellier do Carcassonne přes Bédarieux a St. Pons. Proč tudy? V automapách jsou zajímavé silniční úseky označené zelenou linkou. Z cest na kole vím, že opravdu vedou romantickou krajinou s hezkými výhledy nebo zajímavými stavbami. Dnes jsem chtěl pobýt především v Carcassonne a jako každý den jsem volil trasu, na které bylo zelených silniček nejvíc.

Carcassonne

stojí za návštěv. Patří k nejkrásnějším pevnostním městům v Evropě a je proto logicky na seznamu kulturních památek UNESCO. Za zmínku stojí i jedna z legend, jak přišlo ke svému jménu.
V osmém století obléhal město celých pět let Karel Veliký. Když bylo totálně vyhladovělé, napadla jeho hradní paní Dame Carcas malá lest. Posledního vepříka nechala honit městem, aby co nejvíce kvičel a pak svrhnout z hradeb, oblehatelům na přilepšenou. Také oni už mleli z posledního. Když oblehatelé viděli, jak se ve městě bužíruje, konečně vzdali marnou snahu a zatroubili k ústupu. Na cestu k domovu jim do kroku radostně zazněly městské zvony. “Dame Carcas ssone“ paní Carcas zvoní, rozléhalo se všude radostné volání…a jméno hrdého, krásného a pro tentokrát nedobitého města bylo na světě.

Andora 17. května 6.200 km

„Největší Evropský supermarket“ jsem projížděl v neděli. Většina obchůdků je zavřena, ne tak MC Donald. Dávám si kuřecí nugety a v sousední kavárně pak připojuji notebook k síti WiFi. Skype je ohromný vynález, spolehlivě mi zahání pocit osamění. Otevřeno má naštěstí i prodejna pro motorkáře, asi největší jakou jsem zatím viděl. Při pádu motorky na Sicílii spadla i přilba a poškodil se jeden ze zámků plexy. Moc jsem v to nedoufal, ale na své Nolance 103 tady měním nejenom zámek ale i štítek proti zamlžení. Obavy, že se mi bude v dešti plexy zamlžovat, jsem ale mohl ještě na celé tři týdny klidně zapomenout.
Hlavní město Andorra la Vella je se svými 1079 m.n/m nejvýše položenou evropskou metropolí. Je obklopeno třítisícovými horami a tak tvoří dno krásného údolí. Sjezdovky na jeho úbočích nabízejí prý nejkrásnější lyžování v Pyrenejích. Určitě tu je i velmi čistý vzduch, stráně a vrcholky hor se zdají neskutečně blízko.
Státeček, vlastně knížectví, s několika desítkami tisíc obyvatel, vysoko v horách, kde vládnou hned Francouzi a hned Španělé a kam ročně přijede až 15 milionů turistů stojí za návštěvu. Na své si tu kromě lyžařů a koupěchtivých přijdou určitě i motorkáři.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE