Na motorce do Alp, Provence a na Azurové pobřeží

Uběhly dva roky a seděl jsem v hospodě s několika kamarády a načali jsme diskusi na téma "Kam v létě na dovolenou?". Každý přednesl své zkušenosti o tom kde byl, co viděl, kde je pěkně a kam by se chtěl podívat. Jako jedna ze zkušeností se objevila ta moje a několik lidí se ji chytlo. Užít si jižní Francie, Provence, Azurové pobřeží, nádherné městečko Saint Tropez a k tomu si přejet Alpy, stal se z toho ústřední bod veškerých diskusí . Bylo rozhodnuto, že náš zájem nebude směřovat nikam na sever, ani na východ, ale na teplý a přívětivý jihozápad Evropy. Dohromady nás byla parta osmi motorkářů a osmi motorek. A jak to tak často bývá, ačkoliv se cesta plánuje týdny a měsíce dopředu, lidé si berou dovolené a dělají „vše pro to“ aby jeli, nakonec jsme skončili jen dva. Já na Yamaze TDM900 a Matouš na Moto Guzzi Griso 8V. Během doby začaly chodit omluvné emaily a sms od kamarádů typu „sorry, ale znenadání mám moc práce“, nebo „sorry, ale moje manželka v devátém měsíci neočekávaně rodí dítě“ a podobně. Rozhodli jsme se, že kdo bude chtít jet, ať se prostě dostaví v 8:00 hodin na místo odjezdu. Jediná kamarádka Lenka jet mohla, ale zcela pochopitelně řekla, že jsme zbyli vlastně jen dva (já a Matouš) a že nás zná tak málo a krátce, že se neodváží s námi vyjet na tak dlouhou cestu. Bohužel se opět ukázalo, že mnoho lidí o cestování jen mluví a sní, ale reálně cestují jen kolem komína a s prstem na mapě. 3 dny před odjezdem jsem zveřejnil trasu odjezdu zde na serveru motorkáři.cz a k našemu příjemnému překvapení se přihlásil Tomáš z Mladé Boleslavi s BMW R1200GS, že rád pojede s námi. 

Den první

Duration 12 hour 4 min 28 sec
Total distance 721.492 km
Average speed 60 km/h
Maximun Speed 148 km/h
Highest altitude 1061 m
Lowest altitude -31 m 

Nastal den D a v 8:00 jsem stál sám na určené pumpě a čekal. Fakticky jsem neočekával, že nás vyjede z Liberce víc lidí než dva, ale moje napětí se stále stupňovalo do cca 8:20 hodin, kdy přijel Matouš a jako by se nechumelilo mrknul vokem a se slovy „čau pyčo, sorry, ale zapomněl jsem doma mobil, tak jsem to musel otočit“ začal tankovat po víčko. Byl jsem nakonec rád, že jedeme dva (tři) a vyrazili jsme směr Mladá Boleslav – Praha – Plzeň – Regensburg – Lindau (Bodamské jezero). V Mladé Boleslavi jsme na pumpě nabrali Tomáše, který tam usilovně zápasil s technikou. Jako oficiální distributor produktů Interphone byl ověšen všemi možnými elektronickými pičičmundičkami a zápasil s nastavením přehrávání MP3 do přilby. Zápas mu trval ještě cestou až skoro k Plzni, kdy se mu jeho navigace Garmin jak mávnutím kouzelného proutku umoudřila a začala fungovat. Do té doby mu totiž ukazovala jen šipku a přímou cestu hory-doly k cíli. Nakonec zjistil, že byla chyba na jeho straně, protože do navigace nahrál asi 2000 MP3 písniček a navi trvalo strašně dlouho než je jaksi naindexovala. Každopádně u Plzně už s tím byla hotova. Hurááá.
Když už jsme u té techniky, podělil bych se s vámi o naší vybavenosti. Trasu jsme naplánovali tak, abychom každý den něco viděli. Nijak nás nelákala představa, že sedíme od rána do večera a jediné co jsme viděli byly přerušované čáry na silnici. Chtěli jsme každý den něco vidět a cestou se někam podívat. Cestu jsme naplánovali skrze výborný prográmek Tyre (http://www.janboersma.nl/gett/), který umožní vyexportovat trasu do všech možných druhů navigací. Finálně jsme se jistili navigací Tomtom. Na nádrži jsem také vezl malinký přístroj s názvem iGotU. Je to taková malá bílo-modrá krabička na víčku nádrže. Je to mašinka co (podle nastavení) každé 3 minuty načuchala GPS souřadnice, zapsala do paměti a po vyexportování do počítače ukáže přesnou projetou trasu. A umí synchronizovat pořízené fotky z různých přístrojů a ukázat je finálně na mapě. Samozřejmě, údaje průměrné doby a rychlosti jsou údaje i se zastávkami, výlety apod. Takže naši cestu si můžete prohlédnout i na http://www.a-trip.com/tracks/view/52896. Ale zpátky k cestě. Dálniční přesuny jsou vždy nezáživné, ale je to holt nutné zlo, když se chcete dostat během jediného dne někam daleko. Poměrně se štěstím jsme projížděli celým Německem, když jsme viděli jak kolem nás je všude černo a prší a my projíždíme koridorem plným slunce, smradlavých kytek a rozpláclých mušek na hledí přileb. Dojez do Lindau a k Bodamskému jezeru byl po dlouhém přesunu jak balzám na duši. Sice byl hustý provoz a hrnuli jsme se přes město šnečí rychlostí, ale byla to změna a každá změna je co? Fajn. Od Lindau jsme si to zamířili na St. Gallen. Ve městě jsme si nakoupili v obchodě balenou vodu, kterou se nám nechtělo táhnout z Čech a za St. Gallenem jsme začali pokukovat po plácku na stany. V této souvislosti bych tedy zmínil ubytování. Vezli jsme s sebou dva stany. Ubytování jsme nikde neměli zajištěné ani nalezené. Prostě jsme to nechali osudu. Že rozbijeme stan tam kde to půjde, pokud na to budou podmínky a nálada. A že v případě že bude třeba mizerné počasí, nepohrdneme penzionem. Jediná vyjímka byla v Saint Tropez, kde jsme měli nastavenou navigaci až přímo před kemp, kde z minula vím že mají i v sezóně vždy volno. V zrcátku jsem viděl že nás dohání velký černý mrak. A protože jsme podél cesty stále neviděl žádné pěkné místo v jednom momentě jsme uhnuli z hlavní na jakousi místní cestičku, která se velmi strmě svažovala do údolí. Dojeli jsme k domu místního farmáře, který nám znakovou řečí (nohama a rukama) ukázal že si u něj mezi elektrickými ohradníky a krávami můžeme klidně postavit stany. Ty stály během několika minut, právě ve chvíli kdy se začal snášet lehký déšť. Motorky jsme v rámci možností přikryli a částečně uschovali pod stříšku salaše. Ke slovu přišel plynový vařič, polévky z pytlíku a nakonec pár panáků Morgena s colou. Usínalo se velmi dobře.

Den druhý

Duration 9 hour 32 min 41 sec
Total distance 236.55 km
Average speed 25 km/h
Maximun Speed 121 km/h
Highest altitude 2435 m
Lowest altitude -95 m

Po asi půl hodině se počasí trochu umoudřilo a my jsme sjeli znovu do údolí, o téměř 1000 m níže, abychom jeli jiným průsmykem, průsmykem Furka pass, kde nás ve výšce 2435 metrů pro změnu provázel poletující sníh. Na Furka passu nás překvapily moc pěkné motorkářské sochy zhotovené ze všeho co dům dal. Bylo vidět že tady jsou opravdu motorkáři vítáni a žádaným turistou. Udělali jsme pár fotek a byli jsme rádi že z té zimy mizíme pryč. 

Dojezd do městečka Brienz byl doslova kouzelný. Přestalo pršet a nad jezery, která jsme míjeli, se snášela nízká mlha a mraky. Jeli jsme nad nimi a postupně skrze ně projížděli k cíli naší dnešní cesty. Ubytování jsme po celodením dešti zvolili v penzionu. Stačilo otevřít oči a asi po pěti minutách jsme již tlačili motorky do garáže. Jako ubytování jsme dostali celé patro penzionu, kde skromně zařízený apartmán, za cenu asi 23€ bez snídaně. Zbytek dne byl ve znamení sušení bot, rukavic a stanů. Večer přišel na návštěvu opět Morgen a sladce se usínalo.

Den třetí

Duration 15 hour 3 min 30 sec
Total distance 274.358 km
Average speed 18 km/h
Maximun Speed 112 km/h
Highest altitude 1591 m
Lowest altitude 232 m 

V Brienzu je taktéž skanzen Ballenberg. Jeden z největších v Evropě. Je v něm na ploše 60 hektarů přes 100 původních historických staveb. Prostě tohle městečko má kolem sebe tolik lákavých míst, že se vyplatí v něm zůstat minimálně celý den. My jsme ovšem již dopoledne vyrazili směrem na Chamonix a Mont Blanc.

Začátek cesty byl trochu ve znamení nervozity, protože jsme od Brienzu hledali kudy se dostat k vodopádům na druhé straně. Nepovedlo se a po asi dvaceti minutách ježdění tam a zpět přes vesničky na druhé straně jsme to vzdali a frčeli dál vnitrozemím Švýcarska. Cesta byla velmi nenáročná a my si plně užívali tepla a sluníčka, které nám celý předchozí den scházelo. Asfalt byl podle očekávání v pětihvězdičkové kvalitě a tak jsme si konečně užili svižných průjezdů skrze rychlý průsmyk Jaunpass a skoro prázdné švýcarské okresky. Na Jaunpassu jsme si udělali asi na hodinku pohodičku, protože bylo nádherné počasí a byl od tamtud fakt pěkný výhled. O slovo se přihlásil vařič a ešus a těstoviny. Záviděli jsme klučinovi co tam přiletěl na nějaké šestkové Hujdě, když říkal že bydlí nedaleko a každý den tudy projíždí do školy a nazpátek.A že si to každý den dost užívá. Jaunpass je takový rychlý průsmyk, tedy jestli se tomu vůbec dá říkat průsmyk. Je to spíš přejezd velikého kopce. Všude kolem cinkají krávy a protože se jede přes kopec, nikde nekryjí skály výhled. Tak je pořád na co koukat. Jinak Švýcaři mají motorkáře moc rádi a proto si je v každé druhé vesničce fotí zpětnými radary. Tak bacha na ně ;-)  Silnice tady jsou pověstné švýcarské kvality. A minimální provoz.Projížděli jsme skrze městečko Broc. Skalní fandové hnědých tabulek se tady mohou podívat na továrnu na čokoládu firmy Nestlé a využít i prohlídkové trasy skrze výrobu. My jsme měli ovšem v merku jiný cíl, malé městečko Gruyéres (La Gruyere), pár kilometrů jihozápadně od Brocu. Gruyéres je prastaré městečko tvořené jedním jediným náměstím, v podhradí starého hradu ze 13 století. Hrad prošel přestavbou v 15 století a interiéry byly velmi bohatě vydekorovány. Na počátku 20 století přešel Gruyeres do vlastnictví rodiny umělců a od té doby se v této prastaré stavbě snoubí staré umění v novým. V hradu je otevřeno několik výstav i galerií, od soch po moderní umění.V celém hradu mě udivily 3 věci. První je že hrad je víceméně v původním stavu, že jsou všude původní dřevěné pavlače, podlahy. Druhá věc je že hrad je kompletně přístupný veřejnosti. Dostanete se téměř všude, bez průvodce, do interiérů které jsou kompletní . A přesto se všichni chovají maximálně ohleduplně a slušně. Třetí úžasná věc jsou sochy a celá restaurace jakéhosi cinknutého umělce, H.R. Gigera. Restaurace je celá jak z filmu Vetřelec (Alien). Počínaje podlahou, přes veškeré vybavení po stropy, které vypadají jak v doupěti Vetřelcovy královny. Doslova fantastické.Na náměstí Gruyéres panuje čilý turistický ruch. Autům je samozřejmě zakázán vjezd, takže se parkuje na velikém neplaceném parkovišti pod městečkem. Po odjezdu z Gruyéres jsme směřovali dál k Chamonix a Mont Blancu. Cesta byla opět velmi nenáročná a svižná, do doby než jsme dojeli k údolí směřující k městu Martigny. V hustém provozu plném debilů jsme se táhli pár kilometrů, než přišlo vysvobození ve formě výjezdu na západní terasu tyčící se nad Martigny a plnou vinic. Pro zpestření se mi zde stihnul Matouš během asi 15 sec co jsem nekoukal do zrcátka ztratit a sjet jiným sjezdem než já, A to proto že svou motorku neumí moc vodit a dostaly se před něj dva kamióny :-D Pak mě bohužel neviděl odbočit. Nicméně je to kluk šikovnej a popral se s tím statečně. O pár minut déle jsme se opět potkali na výše zmíněných terasách. Tady jsme si spravili náladu.Ani jsme se nenadáli, ani jsme to nezjistili a stáli jsme ve Francii u města Chamonix. Mont Blanc byl vysoko v mracích a tak se mi podařilo udělat jen jednu jedinou fotku na které je trochu vidět. Po nezbytném občerstvení v místním MacDonaldu jsme se rozhodli že využijeme pozdních večerních hodin a podjedeme Mont Blanc tunelem právě teď, kdy je malý provoz a v tunelu se bude dát dýchat. A dobře jsme udělali. Provoz byl minimální. Dýchalo se ovšem i tak mizerně. V tunelu bylo strašné vedro, atakující 30 stupňů. Za průjezd jsme platili 23€ za motorku. Zmínil bych velmi přísná bezpečnostní pravidla v tunelu. Z důvodu několika vážných nehod kdy v tomto tunelu zahynulo několik desítek osob, je zde velmi omezena rychlost. A jsou nařízeny minimální rozestupy 200 metrů. Každých 200 metrů vás kontroluje radar, kamery a výstražné světelné cedule. Nedodržení předpisů je dost ostře pokutováno. Pak už jen zíráte, že po výjezdu z tunelu vás berou stranou a pár set euro je pryč. My jsme naštěstí byli hodní kluci a místním žándárům jsme dělali jen radost.Na italské straně byla fest zima. Trvalo nám dlouho než jsme našli kde složit hlavu, což se nakonec podařilo v autokempu na okraji turistického městečka La Thuile. Morgen došel, tak jsme nepohrdli nabídkou vodky od majitele kempu a opět padali do bezvědomí.

Informace o redaktorovi

Dušan Hájek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE