Na Jawách k Atlantiku a zpět

Rychle přes ČR do Rakouska:

Hned na začátku naši cesty se potýkáme s problémem. Patrik zaspal a tak nás zdržel o nějakých 20 minut, ale už jsme mu to odpustili.  Po prvních 20 kilometrech zastavujeme doplnit palivo do Romanové Yamahy. Od benzínky to máme na hranice s Rakouskem nějakých 150 kilometrů. Jedeme celý úsek bez zastavení. Další zastávkou je poslední benzínka v česku. Nabíráme nádrže až po okraj, zaplatíme a máme další problém. Lukášová Jawa 350/640 nechce pokračovat v cestě. Lukáš ji zběsilé startuje a prosí, ať nastartuje. 

Nic nepomáhá a tak ho Patrik roztlačí a Jawa hned chytne. Sedáme na motorky a jedeme posvačit na kilometr vzdálený hraniční přechod mezi ČR a Rakouskem. Poklidně posvačíme, uděláme patřičnou dokumentaci a vyrážíme. Jawa zase nechce sama nastartovat a tak Lukáš pasoval Patrika na dalších 2 000 kilometrů do role jeho startéru.

Rakousko a jeho kontrast:

Máme celkem dva dny na to, abychom dojeli do Švýcarska do hotelu ve městě Adelboden. Nechtěli jsme se na začátku cesty nějak zdržovat, dokud jsme ještě plní energie. Vyjeli jsme ne moc používanou cestou z Břeclavi směrem na Vídeň. Zanedlouho nabíráme směr na západ a projíždíme nádhernou přírodou lemovanou rozlehlými lesy. Mnohem věští plochu zde však zabírají zemědělská pole, na kterých právě probíhá sklizeň. Jedeme docela bočními cestami a tak nemáme problém s velkým množstvím traktorů na cestě. Po pár hodinách se dostáváme k Dunaji. Ještě dnes si to vybavuji jak mi pod zadkem vrní dvoutaktní motor Jawy a my jedeme vedle Dunaje, na kterém jezdilo velké množství výletních lodi. Toto ovšem netrvalo dlouho, když jsme odbočili a jeli stále dál a dál od řeky. Před námi se týčily první vrcholky Alp a my se k ním blížili neúnavným tempem a to i místy přes 80 km/h. Na začátku Alp nás nic nepřekvapilo, kopečky se zvedaly postupně, Patrik pořád roztlačoval Lukáše a my dojeli k Alpským horským jezerům.
Pravdou bylo, že se trochu ochladilo, ale to nezabránilo tomu, aby se Roman vykoupal. Po krátkém odpočinku mezi místními stánkaři, kteří balili své zboží jsme se vydali na posledních 130 kilometrů naší dnešní cesty. Pro roztlačení Jawy jsme potřebovali trochu místa. To mělo za následek zastavení hustého provozu za něž jsme se pak patřičně omluvili a poděkovali.

Na posledním úseku nám začalo pršet a my šli poprvé do pláštěnek, to jsme ještě nevěděli, že tento rituál na konci naší cesty budeme zvládat hravě za pár minut. Kopečky se začaly zvedat víc a víc. Uprostřed jednoho jsme se zastavili, abychom si vyfotili horský potok, což se nám nepovedlo, protože Romanovi začala hořet pláštěnka od výfuku jeho Yamahy 650. Přes horské průsmyky kolem skalních útesu jsme se dopracovali až do městečka Bischofhofen, kde strávíme první noc. Opravdu jsme si první den užili. V kempu Lukáš dumal nad svou Jawou a Patrik zase vyzkoušel studenou alpskou sprchu, ta ovšem nebyla studená, ale přímo ledová.

Nejdelší část naší cesty:

Vycházím za stanu do chladného rána. Rychle si balíme stany a před výjezdem do Švýcarska Lukáš mění svíčky na Jawě. Ráno za studená nastartovala a kromě Alp už nám nic nestálo v cestě. Zde začínám poznávat výhody mojí Jawy z roku 1964. Do kopců mi kluci ujíždějí a při jízdě z prudkých hor proklínám bubnové brzdy. V pravidelných intervalech začíná pršet. Před Innsbruckem prasklo Lukášovi spojkové lanko.

 Banální oprava je rychle vyřešena a pokračujeme směrem na Itálii a v tom Patrik odbočí doprava, kde na nás čeká opravdu velmi prudké stoupání. Motory se hřejou a tak raději zastavujeme. Roman si toho nevšiml a bez problému vyjel až nahoru. Po 15 min jsme vyjeli dál přes úžasné serpentíny, kde jsme jeli na jedničku. V zápětí se dostáváme na nejvyšší bod naší cesty a to
2 383 m. n m. Došlo nám, že v takovém terénu nedojedeme do hotelu večer, jak jsme původně předpokládali.

V následujících večerních a nočních hodinách přejedeme ještě tři podobné hory s o něco menší výškou. Po téměř dvaceti hodinách jízdy jsme v cíli. Máme za sebou 716 kilometrů přes ten nejhorší terén, který nás mohl na této cestě potkat. Je půl čtvrté ráno a my jdeme konečně spát.

Budíme se v jedenáct hodin dopoledne. Jdeme se podívat, kam jsme to vůbec dojeli a nad pohledem z balkonu nám zůstávají pusy dole. Užíváme si volný den, trávíme část odpoledne na místním bazénu, který je srovnatelný s bazény u nás, jen s jednou výhodou. Je zadarmo. K večeru vyjíždíme na vodopád. Tající voda z ledovců zde padá z výšky necelých 500 metrů. Vracíme se na hotel a chystáme na zítřejší přesun do Francie.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE