Na chopperu přes Grossglockner a Dolomity na Korsiku 2008

Ruda s Martinou chtěli vyjet již 3.7., ale já chtěl jít 3.7. ještě do Liberce na koncert Judas. Nakonec tedy Ruda s Martinou vyjeli už ve čtvrtek do jižních Čech a já jsem z Jablonce vyrazil až v pátek 4.7. v šest hodin ráno. Odpoledne jsem si natankoval mašinu a vše sbalil, abych mohl hned v pátek ráno vyrazit. Bohužel v noci přišla studená fronta a počasí se z krásného léta změnilo v deštivý podzim. V pátek jsme měli v plánu přejet Grossglockner a po sjezdu do údolí někde přespat. Proto jsem počátek své cesty moc výletně nepojal. Hned za Jabloncem jsem najel na čtyřproudovku na Prahu a upaloval jak jen počasí dovolilo. Ještě před Prahou se mi podařilo ztratit levou zátku na řidítka a díky mokru se rukojeť začínala z řidítek vysouvat. Velmi často jsem si tedy musel za jízdy zase rukojeť nasouvat zpátky. Rozhodl jsem se, že až v Českých Budějovicích najdu železářství nějak to provizorně spravím. Ani Prahu jsem tentokrát neobjížděl a poprvé jsem jel po jížní spojce na D1, po které jsem pokračoval až k Mirošovicím, kde jsem odbočil na České Budějovice. Pořád pršelo a chvílemi i pěkně lilo. I když jsem měl na sobě nepromoky, už před Prahou jsem cítil, jak sedím ve vodě, navíc z helmy zatékalo pod bundu a brzy měl mokré i tričko. Na D1 za Prahou jsem toho počasí měl plné zuby a valil jsem to jen 100 km/h v pravém pruhu s patřičným odstupem za kamionem, abych nebyl ještě mokřejší. Záhy se ukázalo, že odstup nebyl na škodu. Kamion najednou velmi rychle uhnul do středového pruhu. Konec návěsu přitom projel asi dvacet centimetrů hlubokou kaluží, která byla příčinou jeho manévru. Tak jsem se díky kamionu tomuhle rybníku vyhnul, jinak bych se asi pěkně vykoupal.
Po sjetí z D1 stále pršelo, až u Votic přestalo a pohledem na jižní horizont bylo možno předvídat lepší počasí. U Tábora už svítilo slunce a dostalávám lepší náladu, i když jsem velice promočený. Sezimově Ústí zastavuji na pumpě a dopřávám si první přestávku. Připadám si jak houba, první kroky po 200 kilometrech nejsou zrovna stoprocentní. Po natankování a občerstvení volám Rudovi a domlouvám místo a čas kde se v Budějovicích sejdeme. Sundávám nepromoky a vydávám se dál na jih. V 10:30 přijíždím do Budějovic a u pumpy v nákupní zóně na obchvatu se setkávám s Rudou. Ohlašuji mu svoji závadu na řidítkách a zároveň zjišťuji jeho problém. Večer píchnul a tak si do Budějovic přivezl kolo na mašině Martiny, aby ho nechal spravit v místním pneuservisu. Po předání píchlého kola do servisu jsme se vydali do Lišova (silnice do Třeboně), kde Ruda ví o nějaké prodejně motocyklů. Zkoušíme tedy prodejnu, jestli mají zátku na řidítka, ale nepochodili jsme. Nakonecještě v témže městečku stavíme u krámku s instalatérskými potřeby a já kupují stahovací pásky. Řidítka jsem tedy provizorně opravil a vydal se s Rudou zpět do Budějovic pro opravené kolo. V Budějovicích zjišťuji, že nocovali až někde v Římově. Hned tam vyrážíme, abychom zmírnili časovou ztrátu. Po příjezdu se setkávám s Martinou a potkávám zde také Libora z manželkou.
Ti tu tráví prodloužený víkend a poznávají na mašině jižní Čechy. Dozvídám se, že předevčírem byli na otočku na Grossglockneru. Ruda spravuje motorku a já se snažím usušit mokré pozadí. Nabírám staré noviny a jedny dávám na sedačku, druhé dávám do kalhot. Po půlhodince konečně pokračujeme na jih. Je již po třinácté hodině a nikdo z nás ještě není po obědě, tak krátce po najetí na hlavní silnici opět zastavujeme v restauraci a obědváme. Po obědě vyrážíme dále. U silnic se začínají objevovat trpaslíci a prostitutky, hranice se již blíží. U Dolního Dvořiště stavíme na poslední pumpě, tankujeme a kupujeme rakouskou dálniční známku pro motorky. Hranice projíždíme bez zastavení. Vítá nás Rakousko se všudypřítomnými transparenty proti Temelínu. Stát, kvůli kterému jsem musel sundat své laďáky a namontovat originální tlumiče výfuků. Ujíždíme směr Linz. Ruda mě lákal do prodejny HD někde u Wartbergu (u začátku dálnice do Lince), kde mají na prodej Boss Hosse. Měli jsme již pořádné zpoždění tak tuto zastávku vynecháváme. Najíždíme na dálnici A7, projíždíme Linzem a najíždíme na dálnicí A1 do Salzburgu. Jízda na rakouských dálnicích je, na rozdíl od našich dálnic, velice kultivovaná. Každý jede předpisových 130, maximálně 140, nikdo nepodjíždí. Krásná, klidná jízda bez nervů. V půli cesty do Salzburgu si dopřáváme pauzu na vymydleném dálničním odpočívadle. Po pauze se dáváme z nova na cestu. Stavíme až u Salzburgu pro benzín a pro nahlédnutí do mapy na trasu další cesty. Poprvé benzín za eura, litr přes 1.40 €. Tankování bude časté na mojí třinácti litrovou nádrž se daleko jet nedá. Na pumpě potkáváme partu motorkářů na silnicích ze západních Čech. U Salzburgu sjíždíme na 297km směrem na Bad Reichenhall v Bavorsku. Lázně se objíždí po obchvatu, i když je zde zpomalení na 50 km/h, jízda je plynulá. Dále pokračujeme na Lofer a Zell am See. Konečně v Alpách. Sice neprší, ale počasí není nejlepší. Na vrcholcích sedí mraky a silnice jsou mokré. V Saalfeldenu stavíme v supermarketu pro večeři a snídani. Po patnácti minutách nakupování zjišťuji u kasy, že se mi podařilo nechat na motorce klíčky v zapalování. Naštěstí Rakousko je bezpečná země, tak po mém příchodu na parkoviště bylo vše OK. Je už po osmnácté hodině, rozhodli jsme se, že již dnes nepojedeme přes Grossglockner a přespíme někde za Zell am See. Zell am See již objíždíme po obchvatu v asi pětikilometrovém tunelu. Odbočujeme směrem na Grossglocknerstrasse a hledáme kemp, kterého si všimnul Ruda při minulém pobytu této oblasti. Není si jistý a asi třechkilometrech otáčíme zpět do Brück a.d. Grossglockner. Zde nacházíme kemp s hotelem. Rychle vyřizujme ubytování a stavíme stan na stanovišti, které krom nás využívají jen další dva stany. Na stany je zde perfektní rovina. Kempu byly převážně jen holadští turisté s obrovskými karavany. Uprostřed kempu byla stavba se sociálním zařízením – WC, koupelna, prádelna, kuchyňka a v to takové kvalitě za kterou by se nemusel stydět ani čtyřhvězdičkový hotel. Dopřáváme si večeři a víno a uléháme. Mám za sebou první den a prvních 650 km.

Druhý den (5.7.08)

Probouzíme se do jasného dne. Modrá obloha je narušena jen vrcholky hor. Rychle balíme a platíme. Za kemp jsme platili 33 €. (2x stan, 3x motorka, 3x člověk). Nevím ale, podle kterého ceníku účtovali. Po návratu domů jsem na netu našel jejich ceník a dle něho jsme měli platit více. Při odjezdu jsme zjistili, že kemp nabízí i parkování motorek ve stodole. Právě se z ní na cestu chystalo i pár motorkářů z Anglie. Vydáváme se na cestu vtříc grossgloknerské silnici. Při placení mýta si všímám, že tato silnice je u nás velmi populární. Na parkovišti před mýtem parkuje několik aut z Čech. Začínáme si užívat stoupání. V perfektním počasí se objevují překrásné výhledy. Stavíme na pár foteček a potkáváme české cyklisty, kteří se rozhodly silnici vyjet na kole – blázni.
Cestou předjíždíme i historický hasičský vůz asi z 20.-30. let 20. stol. Oceňujeme jejich odvahu, jízdu zpět do údolí s veteránem považuji za dost odvážný kousek. Na parkovišti u křižovatky pod vrcholem Edelweissspitze potkáváme celou skupinu historické hasičské techniky. Martina zde končí, není si jistá při jízdou na kraji velkých údolí, k vrchol pokračuji jen s Rudou. V úzkých zatáčkách, na strmé silničce k vrcholu si vychutnáváme závěrečné stoupání. Konečně jsme na vrcholu, parkovišťátko je poloprázdné. Vyplatilo se přivstat si. Na vrcholu potkáváme partu motorkářů z Čech. Tak využíváme pohodlně české mluvy a navzájem pořizujeme skupinové foto na vrcholu. Sice se objevilo pár mráčků v úrovní vrcholu, ale počasí pořád skvělé.
Po nabažení se dalekými výhledy se vracíme na hlavní silnici. Při klesání plně využívám kruťák introše a celý kopec sjíždím brzděním jen přes motor. Na parkovišti pod vrcholem si prohlížíme naleštěnou historickou hasičskou techniku. Přijíždějí i hasičské motorky Puch.
Dělám pár fotek a ujíždíme dále do sedla Hochtor. V sedle před tunelem děláme nezbytnou společnou fotku se sněhem a razíme dále k vyhlídce Franze Josefa.
Ukazatelé nás dovedou na speciální parkovací místo pro motorkáře. Při obhlídce zaparkovaných strojů zjišťuji, že toto místo má oblibě celá Evropa. Nechybí ani motorkáři z Finska. Nejvyšší hora Rakouska Grossglockner je vidět v celé své kráse. Ledovec už asi ale za pár let vidět nebude.
Po pár fotkách se dáváme dále na cestu. Sjíždíme do údolí a já si zase užívám brždění jen motorem. V údolí za městem Heiligenblut tankujeme a domlouváme se na zastávce někde na oběd. Po pár kilometrech jízdy údolím směrem na Lienz stavím u restaurace se zahrádkou hned u silnice. Oběd nás přichází každého asi na 10 euro. Po obědě razíme dále směrem na Lienz. Do města se sjíždí po serpentinách s krásným výhledem do údolí na město. Z Lienzu jedeme po silnici E66 směr Itálie. Hranice zde ani nepostřehneme. Na italské straně je poměrně silný provoz a silnice zde není ani moc široká (chybí krajnice). Za městečkem Dobbiaco – Toblach odbočujeme doleva na silnici číslo 51 směrem na Cortinu d´Ampezzo. Vjíždíme do užšího údolí hor a před námi se objevují první štíty Dolomit. Stavíme u jezera , které je hned u silnice a dáváme si pauzičku. Po odjezdu od jezera opouštíme silnici č. 51 a dáváme se doleva na silnici č. 48 směrem na průsmyk S. Angelo (1756 m.n.m.) a městečka Misurina. V městečku parkujeme na nábřeží zdejšího jezera hned u cukrárny a dáváme si kafe a zmrzlinu.
Po občerstvovací pauze se vydáváme dále po silnici 48. Na první křižovatce se dáváme doprava na Cortinu d´Ampezo. Povrch silnice připomíná svojí kvalitou české. Po průjezdu průsmykem Tre Croci (1809 m.n.m.) začínáme klesat borovicovými lesy do hlubokého údolí s Cortinou d´Ampezzo. V Cortině nemáme v plánu stavět a tak po příjezdu do města hledám cestu na průsmyk Falzárego (2105 m.n.m.). Bohužel město je plné jednosměrek a hlavně stovek ukazatelů na místní penziony, hotely. Díky mnoha ukazatelům, jsem přehlédl ten pro nás důležitý a z města vyjíždíme po silnice č. 51 zpět na Dobbiaco. Na konci Cortiny stavíme u lesa, dáváme nutnou pauzu a vracíme se zpět do města. Na podruhé jedeme už dobře a začíname stoupat z údolí. Stoupání plné zatáček mě oslovilo výrazněji než grossglocknerská silnice. Jízdu podél skal střídá les plný zatáček. Tahám za plyn a užívám si jízdu na plno. Díky zvolené svižné jízdě jsem v průsmyku musel chvilku čekat na Martinu s Rudou. V průsmyku jsem ale špatně odbočil. Původní plán cesty bylo pokračovat na průsmyk Pordoi (2239 m.n.m.) a dále na Bolzano. Jenže já jsem v průsmyku odbočil doprava na silnici č. 244. Silnice zde pokračuje do průsmyku Di Valparola (2192 m.n.m.). V průsmyku zase stavíme. Je zde impozantní krajina plná skal, tráva s hlínou zde skoro nejsou.
Do mapy jsem se nekoukl a tak jsme pokračovali dále ve špatném směru. Silnice začala klesat do údolí, jak jinak než pomocí velkého množství zatáček. Po sjetí do údolí opět tankujeme, bohužel pumpař bere karty až od 30 euro. Naštěstí benzín není tak drahý a já nemám tak velkou nádrž, abych tuto možnost využil a musím tedy platit v hotovosti. Byla to jediná pumpa na celé cestě, která brala kartu jen za určitých podmínek. V údolí jsem už tušil, že asi jedeme špatně, ale místo zastavení a porovnání situace s mapou jsem jel dále. Na silnici v údolí se střídala jedna zatáčka za druhou. Silnice zde minimálně 20 km kroutí jako u nás ze Železného Brodu do Loužnice. Ze svižné jízdy nekonečnými zatáčkami začínám už cítit únavu. Nedaleko města Brunico – Bruneck vjíždíme na silnici č.49 E66 směrem na dálnici A22. Po cca 25 km jízdy po silnice E66 konečně najíždíme u Brixenu na brennerskou dálnici A22 směrem na Veronu. Po vyjetí z brány výdeje platebních lístků na dálnici si ve zpětném zrcátku všímám červeného Ferrari. Po najetí na dálnici mě ihned za mohutného zvuku motoru předjel. Zvuk Ferrari je opravdu jedinečný. Dálnice k Bolzanu klesá údolím pomocí několika tunelů, mostů a na dálnici poměrně ostrými zatáčkami. Tento úsek dálnice byl poměrně zajímavý. Za Bolzanem začala být jízda po dálnici nudná. Dálnice zde vede hlubokým údolím, na kterém je alespoň možnost zabavit se pozorováním okolních kopců. U města Trento (Trident) si po 140 km jízdy dáváme pauzu. Po odpočinku sedáme na stroje a jedem dále po dálnici na jih. Za městem Rovereto konečně sjíždíme z dálnice směrem na Lago di Garda. Platíme mýtné cca 20 €. Dálnice v Itálii není nic levného, navíc za motorku se platí stejně jako za auto. Vydáváme se k Lago di Garda směrem na město Riva. Příjezd do města je impozantní. Sjíždí se podél skalního masívu na kterém je část města. Při sjezdu je i krátký tunel ve skále. Po příjezdu města chci tankovat. Bohužel je sobota večer a pumpy již nemají obsluhu. Tankovat lze pomocí automatu, u kterého jsem bohužel nepřišel na jeho ovládání. Italsky ani anglicky neumím. Tak tedy vyrážíme hledat nocleh. Projíždíme městem a hledáme kemp. Pár kempů zahlédnu na poslední chvíli, nechci prudce brzdit a otáčet se. Pokračujeme dále vyjedeme z města po silnici č. 45 směrem na Salo. Čekám další kempy. Silnice zde vede podél jezera na úpatí hor, každou chvilku vede v krátkém skalnatém tunelu. Bohužel už se začínalo stmívat, tak už nebylo daleko na jezero vidět. Navíc čím dál nervózněji sleduji najeté kilometry. Přemýšlím zda přece jenom neotočit a najít kemp ve městě Riva. Dávám si za cíl jet ještě tak 5 km a pak otočit. Benzínu už moc nemám, a nerad bych tlačil. Konečně přijíždíme do městečka Limone. V něm se nacházejí i dvě pumpy, bohužel zavřené. Rozhoduji se projet ještě na konec městečka a hledat kemp. Na konci městečka cca 300 metrů za druhou pumpou nacházím konečně kemp. Je už tma, parkujeme u recepce kempu a přemýšlíme jak se domluvíme. Doufám, že na severu Itálie se ještě domluvím německy. Nakonec jsme se domluvili česky, na recepci pracoval Chorvat z Puly. Tak jsme pokecali česky a dal nám i zdarma žetony do sprchy. Kemp byl tvořen jednotlivými terasami s olivovníky. Stan stavím hned za recepcí, ráno chceme hned pokračovat dále. Ruda a Martina po stavbě stanů volí sprchu, já sprchu zavrhuji a razím se potmě vykoupat do jezera. Po celodenní jízdě v kůži bylo smočení v příjemně teplém jezeru, vrcholem dne Alpské etapy našeho putování.

Třetí den (6.7.)

Ráno v kempu hned balíme. Čekají nás už jen teplé krajiny, které už jsem večer při popojíždění u jezera v kůži řádně pocítil. Rozhoduji se tedy kožáky s křívákem odložit a na cestu se vydat jen v džínách a v tričku bez rukávu. Cesta podél jezera nemá chybu. Výhled na plochu jezera s okolními hory připomíná pobřeží Chorvatska. Silnice se vine podél skal nad vodou, zatáčky střídají tunely, které nelze ani počítat. Výjimkou nejsou ani křižovatky, či 90o zatáčky v tunelech. U města Salo se krajina již otvírá vtříc pádské nížině. Jízda v krásné krajině končí a pár hodin nás nečeká nic jiného než nekonečná nížina. Ze Sala pokračujeme k dálnici A4 (Benátky-Miláno). U města Brescia najíždímě na dálnici A4 směrem na Miláno, na této dálnici ale dlouho nesvezeme po cca 5 km odbočujeme na dálnici A21 směrem na Cremonu a Turín. Na této dálnici strávíme cca 130 km. Je neděle dopoledne a dálnice je prázdná, ale také velmi nudná. Jeden zcela rovný úsek (10-15km), střídá druhý. Nic nudnějšího jsem ještě nejel. Držíme rychlost mezi 110 a 120km/h, Shadow Martiny by vyšší rychlost dlouhodobě nemusel vydržet. Italské dálnice nemají odpočívadla, na které jsme zvyklí třeba z Rakouska , či Německa, ale jen parkovací místa v odstavném pruhu. Plně hodnotná odpočívadla jsou jen u pump a ty jsou na této dálnici cca po 50 km. Na italských dálnicích jsem byl překvapen na obsluhou u pump. Každá řada stojanů má vlastní obsluhu, která vám natankuje a platit kartou můžete přímo u ní. Využití tankování obsluhou jsem odmítl, přece jenom jsme zvyklí mojí malou nádrž plnit zcela po okraj a alespoň trochu si tak zvyšovat dojezd. Benzín stál cca 1.49 € za litr. Problémem na italských dálnicích pro mě bylo také stravování. Součástí pumpy je vždy obchod a občerstvení. Bohužel jídlo (pečivo) a pití se musí nejdříve zaplatit u kasy, která není u pultu a pak se s lístkem jde k pultu pro zaplacené potraviny. Jenže já neumím italsky ani slovo, proto nemám ani ponětí jak se italština čte, tak jsem si nemohl nic koupit. Jedinou mojí záchranou byly toustové trojhránky v plastu, které jsem našel v chladničce obchodu. Po zmíněných 130 km jsme změnily dálnici a do na dálnici A7 do Janova, na které jsme ale zůstali jen 10 km. Pak jsme využili spojku z této dálnice k dálnici A26. Po najetí na dálnici A26 směrem na Janov a Savonu, se objevily mraky nad pohořím, které nás oddělovalo od moře. Sice se konečně dálnice doslala do kopců, ale také se zatáhlo. Na malém odpočívadle před prvním tunelem na dálnici A26 jsem tedy oblékl zase kříváka. Dálnice se za městem Ovada dostává do hor. Zatáčku v tunelu střídá protisměrná zatáčka na mostě – konečně zase zábavná jízda. Tento úsek dálnice je nejlepší co jsem kdy jel. V horách trochu pršelo, ale dálnice každou chvíli schovala do tunelu, takže to ani moc nevadilo. Konečně přijíždíme k moři. Dálniční křižovatka na vysokých mostech nad Janovem umožňuje pohled do dálek Středozemního moře. Odbočujeme na dálnici A10 směrem na Savonu a San Remo. Tato pobřežní dálnice vede vysoko nad mořem mnoha tunely a po mostech. Několikrát se směrové pruhy dálnice od sebe vzdálí. Před sjetím z dálnice tankujeme ještě benzín u Savony. Dálnici opouštíme na sjezdu Savona-Vado. Je to dálniční křižovatka, začíná zde dálnice A6. Tato dálnice při pohledu od mapy se skrze hory taky pěkně kroutí. My sjíždíme podle značek do přístavu Vado. Za nedělní jízdu po dálnicích platíme cca 30 euro. Projíždíme v neděli po obědě prázdným průmyslovým předměstím Savony, doslova se motáme mezi ploty areálů jednotlivých firem. Pokračujeme až na molo odkud nám pluje loď. Loď odplouvá až v 23:00, ale je teprve okolo druhé odpoledne. Na molu se tedy obracíme a vydáváme se podél pobřeží hledat nějakou restauraci. Jeli jsme po silnici č. 1 směrem na města Finale a Albena. Silnice se zde po pobřeží vine podél skalnatých útesů a skrze některé si cestu krátí krátkými tunely. Projeli jsme městečka Spotorno, Noli, Varigtti a do jeli jsme do města Finale (cca 30 km od Savony). Zde jsme zaparkovali u pizzerie hned na pobřeží. Počasí nebylo zrovna na koupání, bylo zataženo a foukal silný vítr. Byl jsem hladovej jak vlk tak jsem se těšil na pizzu, bohužel ji ale pečou až večer. Tak jsem si dal jen tousty. Po asi hodině jsme se vydali zpět do Savony. Byla neděle večer a doprava směrem na Savonu po pobřeží výrazně zhoustla. Silnice vinoucí se podél útesů nemá mnoho prostoru pro předjíždění kolem stojících aut. Měli jsme na trajekt ještě dost času, tak jsme zprvu popojížděli v koloně a nikam jsme se netlačili. Jenže po nějakých třech kilometrech nás popojíždění přestalo bavit, tak jsme se začali tlačit dopředu. Za městečkem Spotorno kolony přestaly, většina aut asi jela na dálnici. Kousek od přístavu bylo parkoviště s lavičkami a výhledem na malinký ostrov s kaplí a na přístav. Bylo okolo šesté večer a do odplutí trajektu jsme měli dost času. Rozhodli jsme se zbývající čas tedy strávit na tomto parkovišti. Ruda ještě sjel zpátky do Spotorna do večerky pro pití něco k jídlu. Po řádném odpočinku a sledování nekonečného provozu aut do Savony vyrážíme před devátou do přístavu. Po odbavení parkujeme motorky v řadě číslo 19, určené pro motorky. Na motorkách zde čeká pár Francouzů a tlupa harleyáků z Hamburku. S Rudou vyrážíme do bistra koupit něco k pití. Čas čekání na trajekt příjemně zpestřují harleyáři s nahlas puštěnou rockovou hudbou na jedné z jejich mašin. Popíjíme pivo a pozorujeme blbnutí zmíněných Němců. Jeden z nich je již řádně unaven alkoholem atakto posílen vytahuje mašinu, asi se chce projet. Čekám kdy mašinu položí, sotva už chodí. Naštěstí jeho jízda končí dobře. Byly jsme zvědavý, jak zvládne nalodění, když se sotva drží na nohou. I to nakonec zvládá. Z takové party budou mít Korsičani radost. Konečně se objevuje trajekt, pozorujeme vylodění a čekáme až nás pustí na loď. Nejdříve naložili všechny auta a až na konec pustili i všechny motorky. Parkuji dle pokynů námořníků u stěny trajektu. Beru rychle nejnutnější věci a vydávám se na palubu hledat flek na spaní. Ruda s Martinou dorazily na záď horní paluby dříve a zabrali lehátka. Já jsem se lehátko vykašlal, vytáhl jsem karimatku a spacák, a tvořím si pelech v rohu, v závětří horní palubě. Ještě obhlížím loď, zda není na palubě koupelna – není. Většina lidí uléhá na zem uvnitř trajektu. Musím dávat pozor, abych někoho nezašlápl. Nacházím nedůležitější místo na lodi – WC. Před ulehnutím si dopřáváme víno a pozorujeme okolí při vyplouvání z přístavu. Je již hluboká tma a krom vzdálených světel Savony není už nic vidět, a tak ulehám. V Bastii na Korsice máme být až v 7:00 amáme dost času na spánek.

Čtvrtý den (7.7.)

Budím se na trajektu s dostatečným předstihem před připlutím do Bastie. Začíná vycházet slunce, počasí bez mráčků, míjíme již Cap Corse, poloostrov na severu Korsiky. Sleduji i okolo se blížící trajekty. Balím pelech a čekám kdy nás pustí do podpalubí ke strojům. Mezitím ještě pozoruji manévry trajektu při vplouvání do přístavu a s ním spojené nalodění lodivoda. Konečně nás pustili do podpalubí. Mašiny byly uvázány ke stěně trajektu silným lanem, které jsme museli nejdříve rozvázat. Rychle připevňujeme věci na mašiny a vyjíždíme z lodi. Po 200 metrech zastavujeme u krajnice výjezdové komunikace z mola a řádně připevňujeme narychlo uchycené věci na mašinách.
První co máme v plánu je návštěva nějakého supermarketu a snídaně. Projíždíme Bastií na jih směrem na Corte a Bonifacio. Po vypletení se z města, které bylo plné kolon aut z připlutí ještě dalších dvou trajektů, zastavujeme u prvního supermarketu. Otevřeno mají až od 9:00, máme tedy ještě 20 minut čas. Začíná být již teplo. Konečně otvírají. Nehorší je hladový jít nakupovat, nevěděl jsem, co dřív si koupit. První mě zaujal regál s místními masnými specialitami a vínem, neodolal jsem a beru za 2,5 € dvě nožičky klobásy, vydáváme se hledat sýr či salám a pečivo. První nacházím sýry. Výběr je velký a já jsem hladový jak vlk, takže nevím který vybrat. Nacházím 500g hermelín za 1.09 € – neodolávám, beru ještě balení 6 kusů měkkého sýra. V pečivu mají jen bagety, beru tedy dvě po 1,50 €. Ještě něco k pití. Nejlevnější ochucená 1,5l stojí už 0,40 € = beru, a dále obyčejnou vodu a colu. Pakjsem uvízl u regálu s velkým výběrem rybích konzerv, které stály většinou okolo 1,50 €. Nakonec beru ještě kilovou plechovku fazolí s párkem za 2,20 € a jdu platit. Venku zjišťuji, že mám velký problém jak nákup někam umístit na motorku. Po 15 minutách jsem zvítězil a nakup narval do každého volného místa. 
Vydáváme se k nedaleké pláži, kde posnídáme a okusíme moře. Hned za supermarketem tankujeme, benzín stojí 1,52 €. Vydáváme se dále po hlavní silnici na jih. Za vesnicí Rivinco odbočujeme vlevo směrem k moři. Po místní komunikaci přes malé vesničky, okolo letiště míříme přímo k moři u vesnice Pinetu. U moře posnídáme a koupeme se.. Moře je velmi teplé, ani se člověk tom vedru neschladí. Po dvou hodinách u moře se vydáváme zpět na hlavní silnici a dáváme se do vnitrozemí na město Corte po silnici č.193. Jedeme po široké silnici, která je ve většině úseků od křižovatky silnice do Calvi a až do Corte, teprve nedávno postavená. Zajíždíme do centra Corte a hledáme stinné místo na parkování. Dvakrát jsme projeli dvě ulice v centru a nacházíme místo. Je vedro, nohy mám na kraji stupaček a stejně mě motor pálí i přes džíny. V centru je teploměr který ukazuje 37oC. Hledám, kde si koupím zmrzlinu a hlavně nějaké nálepky na mašinu. Ruda s Martinou mezi tím usedají na kafe v jedné z několika kaváren. Po spořádání zmrzliny jsem také konečně našel krámek ze suvenýry. Kupuji nálepku korsára a ostrova, a také pohledy se známkami. Nálepky hned umísťuji na šavle. Mezitím přichází i Ruda s Martinou a já jim dávám informaci, kde koupit zmíněné samolepky. Po vyzdobení strojů pokračujeme dále do vnitrozemí. V Corte odbočujeme vpravo na slepou silnici do hor, do údolí řeky Restonica. Zde jsme po úzké silničce ujeli cca 3 km. Pak jsme zaparkovali mašiny do stínu a šli jsme se vykoupat do průzračně čisté horské říčky Restonica. Voda poskytla uvítané ochlazení. Po cca 2 hod. jsme se vydali dále na cestu.
Vrátili jsme se do Corte, odkud jsme pokračovali po silnici č. 200 údolím řeky Tavignano k moři do města Caterragio. V Caterragio jsme na najeli na hlavní silnici č.198 směrem do Bonifacio. Po této silnici pokračujeme až do města Travo. Zde, před mostem přes řeku Travo, odbočujeme vlevo na místní komunikaci a projíždíme okolo vojenského letiště k moři. Na konci silničky, u ústí řeky Travo se nachází plácek se stolky, kde budeme dnes nocovat. Plácek není sice moc čistý, ale je tu klid a je to daleko od obydlí. Rozbalíme pelechy, dáváme si večeři a víno, po setmění uleháme.

Pátý den (8.7.)

Budím se jako poslední a nerad. V noci jsem se díky „tichému“ spaní Rudy moc nespal. Po snídani vyrážíme zpět k hlavní silnici a na ní se dáváme směrem na Bonifacio. U města Porto-Vecchio stavíme u hypermarketu pro nákup potravin a hlavně pití. Po nákupu se dáváme kousek na zpět po hlavní silnici do věsničky Fautea, kde parkujeme na parkovišti u pláže. Jdu si zaplavat, Ruda jde na kafe a Martina se opaluje. Po nabažení se mořské vody jedeme s Rudou na samostatný výlet. Pokračujeme po silnici č. 198 směrem na Bastii do městečka Solenzara, kde odbočujeme doleva na silnici č. 268 do průsmyku Bavella. Silnici se kroutí údolím řeky Solenzary. 
Je zde spousta míst, kde by se v průzračné vodě dalo schladit. Ale my pokračujeme až do míst, kde silnice začíná stoupat do průsmyku. U mostu přes řeku v levotočivé zatáčce plné zaparkovaných aut parkujeme mašiny. Je to pořádně rušné místo, začíná zde cesta Kaňonigu do průsmyku Bavella. Řeka zde prudce klesá po balvanech z hor. Volím schlazení v první laguně u mostu. Parádní koupání. Na rozdíl o mořské vody je voda v řece osvěžující. Moře se svými 26-27 stupni moc osvěžení pro motorkáře neposkytovalo.
Po vylezení vody jsem narazili na polodivoké prase. S opatrností jsme je sledovali po pěšině k silnici, kde jsme měli mašiny. Prase si nás naštěstí nevšímalo. Nasedáme tedy na mašiny a pokračujeme dále do průsmyku. Po pár zatáčkách prudce brzdíme. Zase prasata. Ze silničního provozu si starost nedělají. Rozhodně jen tak neuhnou. Po pár minutách jsme v průsmyku. Je zde velice rušno. Přece je to jeden z velkých turistických cílů. V průsmyku vál poměrně silný vítr, který plně ovládal velké množství prachu, proto jsme se zde moc nezdrželi.
Vyrážíme tedy dál. Kousek za průsmykem míjíme lanovou atrakci. Ale žádné lana mezi stromy! Lana jsou natažena mezi skály nad propastí. My nestavíme a pokračujeme horami do města Zonza, zde opouštíme silnici č.268 a dáváme se na silnici směrem do Porto-Vecchio. Silnice se vlní horami v borovicových lesích. Po 15 km stavíme na parkovišti u turistického místa Piscia di Gallo. K tomu to místu se však musí asi 3 km pěšky. V teple a moto hadrech to moc příjemný pochod není, naštěstí vál silnější příjemný vítr. Ale stojí to za námahu. Před sestupem k vodopádu se otevře panorama výhledu z hor k moři. Vodopád je výjimečný tím, že voda vytéká z prostředka skály.
Po návratu z pěšího výletu Ruda domlouvá telefonem sraz s Martinou u obchodu, kde jsme ráno nakupovali a pak jsem hned sedli na stroje a pokračovali do Porta-Vecchia. U hypermarketu se setkávám s Martinou a kupujeme další pití. Dále se vydáváme zase společně, jedeme po silnici č.198 do Bonifaccia. U Bonifaccia je také nejdražší benzín na celé Korsice a také na celé naší trase, litr zde byl za 1,59 €. Bonifaccio projíždíme až k pevnosti. U pevnosti se dáváme vpravo do velice prudké ulice k přístavu. Před počátkem pěší zóny nacházíme místa, kde se dají mezi auta zaparkovat mašiny. Po zaparkování se dáváme na prohlídku města. Nejprve stoupá příkrou ulicí k pevnosti, zde si Ruda s Martinou sedli do kavárny s velkým výběrem palačinek. Já pokračoval až k pevnosti na vysokých útesech. Sešel jsem po schodišti pod útes a pořídil několik fotek „města na skále“. Z vyhlídky u pevnosti je už vidět i sousední ostrov Sardinie. Dále jsme prošli přístavem a obdivovali jachty milionářů. Přístav je plný kaváren a restauraci. Menu z mořských plodů nabízely od 19 € do 25 €. My jsem však usoudili, že mořské menu si dáme někde mimo vytížené turistické místo. 
Sedli jsme na mašiny pokračovali po silnici č. 196 směrem na Sarténe. Měli jsme za cíl přenocovat na pláži v zátoce Roccapino. Nad zátokou jsme zastavili u občerstvení u silnice s pěkným výhledem na zátoku a západ slunce. V občerstvení došlo při objednávání kafe s mlékem i na divadelní výstup. Nikdo z nás neumí francouzsky a obsluha neuměla ani slovo anglicky, tak aby Ruda z nich dostal mléko předvedli zvuky krávy a její dojení. Po občerstvení jsme se vydali po hlavní silnici k odbočce do zátoky. Zátoka s vyhledávanou pláží je vzdálena asi 3 km od hlavní silnice. Bohužel spojnici tvoří písečná cesta plná nerovností od v minulosti tekoucí vody. Na chopperu dost těžká jízda, mnohdy na hranici pádu. U pláže jsme si našli krásné místo pod borovicemi. Bohužel před setměním místo, které je chráněné území, objíždí hlídka a z nocování nám tak končí.
Balíme a potmě se po rozbité cestě dáváme zpět k hlavní silnici. V půli cesty od pláže k silnici je sice kemp, ale chceme spát na volno. Vyrážíme tedy po hlavní silnici směrem na Sarténe. Po chvilce jízdy odbočujeme na odpočívadlo u silnice a potmě uleháme.

Šestý den (9.7.)

Na odpočívadle u silnice se probouzíme poměrně brzy. Přece jenom u silnice se moc dobře nespí. Posnídali jsme a vyrazili dále poznávat Korsiku. Vydali jsme se dále po silnici č. 196 směrem na Sarténe. Hlavní silnice prošla nedávno stejně jako většina ostatních hlavních silnic rekonstrukcí, naštěstí většina zatáček zůstala. Na okraji Sarténe stavíme u supermarketu kde opět nakupujeme jídlo a hlavně pití. Průjezd Saténem je veden po starých, úzkých, strmých ulicích. Z města pokračujeme dále po silnici č. 196 do přístavu Propiáno. V Propiánu se snažíme najít místo na parkování v samém centru města. Po chvíli hledání a jízdách v jednosměrkách každý zvlášť nacházíme nějakou tu skulinku na mašinu. Sedám v kavárně na kafe a čaj. Po občerstvení jedeme na pláž. Ta je z centra vzdálena jen 200-300 metrů. U pláže je dostatek místa na parkování, i pláž je poloprázdná. Vedle pláže je za velkým molem schován přístav, kde kotvil obrovský trajekt francouské státní námořní společnosti. Pláž je prudce skloněna k modrému moři.
Ruda s Martinou využili času a šli se projít do města a já se flákal na pláži. Po asidvou hodinách jsme vyrazili dále na cestu. Projeli jsme opět Propiánem na hlavní silnici. Zátoku u města objíždíme ještě po silnici č. 196 směrem na Ajaccio. Po 2 km ale odbočujeme vlevo na místní silnici č. 157 směrem na Porto Pollo. Silnice se dlouho vine podél zálivu plného kempů a pláží. Bohužel je zde plná záplat i výmolů, tak více než pokukování po moři jsem musel hlídat silnici, abych zvládl slalom. Do Porto Polla jsme ale neměli v úmyslu dojet. Chtěli jsme přes vesničky Tassinca, Gradello do vesničky Verghia v zálivu u Ajaccia. Na jedné křižovatce jsem ale špatně odbočil, a tak jsme se ubírali po silnici směrem na vesnici Stiliccione. V této vesnici je vinařský závod, kde jde zakoupit, dle slov Rudy, dobré víno. Za vesničkou se po zjištění špatného směru obracíme aznova projíždíme vesničkou. Ještě ve vesnici odbočujeme vpravo do kopce na úzkou silničku do kopců. Zatáčky jsou velice úzké a nepřehledné, není v nich místo na vyhnutí se s autem, tak je projíždíme velmi opatrně. Po silnici stoupáme do hor a brzy přijíždíme k silnici, po které jsme měli v úmyslu jet. Dáváme se doprava a brzy přijíždíme do vesnice Tassinca a stoupáme dále do hor. Silnice je zde kvalitní a téměř bez aut. Zatáčka střídá zatáčku a my se zachvíli ocitáme na vrcholcích zdejších kopců. Z kopců jsou pěkné výhledy do okolních zálivů. Na křižovatce silnic u vesnice Gradello nacházíme bistro na občerstvení. Ruda s Martinou si dopřávají kávu a já marně sháním nějakou zmrzlinu. Když jsem nenašel zmrzlinu, tak jsem začal alespoň fotit okolí. 
Z parkoviště je už vidět na záliv a největší město Korsiky Ajaccio. Od tohoto bistra se dáváme do vesničky Verghia. Silnice se začíná svažovat do zálivu a asi za třetí zatáčkou musím brzdit a zastavit. U silnice se páslo stádo místních koz, které se nemělo k odchodu ze silnice. Pořídili jsme s nimi několik fotek a vyrazili dále k zálivu.
Silnice se příkře vine pomocí spousty zatáček do zálivu. Několik kilometrů se jede rozsáhlým hájem korkových dubů. Po 15 minutách přijíždíme k moři. Na křižovatce u pláže se dáváme vpravo směrem na Ajaccio. Patnáct kilometrůjedeme po silnici podél pobřeží zálivů. Okolí je rekreačním útočištěm obyvatel Ajaccia. Krátce před Ajacciem najíždíme na hlavní silnici č.196. Po této silnici objíždíme letiště a pokračujeme až do samotného centra města. Místo na parkování nacházíme u nádraží v přístavu na dělícím ostrůvku hlavní ulice. Vydáváme se v odpoledním vedru na prohlídku města. Hlavní třída je plná krámků s všemožným zbožím. V půli této ulice se dáváme doleva a scházíme o ulici níže a po ní se vracíme se zpět k mašinám. Kdo chce utrácet, je pro něj tato procházka ideální, koupit zde lze opravdu vše. Je tu i krámek s místními noži Vendetta, které se ještě v nedávné době používaly právě na vendetu. Z Ajaccia se dáváme do kopců nad městem po místních silnicích směrem na vesnici Castagnola. Je to silniční zkratka k silnici č. 81 do Sagone a Porta. Silnice stoupá do hor vyprahlou krajinou, bohužel v zatáčkách byl písek, takže jízda je velice pomalá. Po cca 10 km přijíždíme na silnici č.81 a dáváme se doleva směrem na Sagone. Po 2 km přijíždíme na vrchol silnice, silnice začíná svažovat do zálivu Liscia. Na levé straně nacházíme odpočívadlo s nádherným výhledem na záliv, který je o 400 metrů níže.
Po prudkém sjezdu po silnici č.81 odbočujeme v Liscii doleva do kempu u moře. Kemp byl příjemný, se vším co je potřeba, nechybí ani krámek. Noc stála 17 € (stan, člověk, mašina). Všichni jsme využili sprchu a pak jsme se na mašinách vydali hledat restauraci, kde bychom si mohli dát nějaké místní jídlo. Bylo teplo a měli jsme jet jen kousek, tak jsem se vydal jen teniskách a kraťasech. Urazili jsme asi 10km po silnici č.81 do Sagone a projeli jsme dvěma letovisky. Sezóna však ještě nezačala a mnoho otevřených podniků jsme nenašli. Nakonec jsme se zastavili v restauraci u hotelu ve vesnici Tiuccia. Chtěl jsem si dát nějakou rybu. Bohužel jsme obdrželi jídelní lístky jen ve francouzštině a ještě psané zdobným písmem. Ve výběru byla jen tři menu. Každý jsme si vybrali něco jiného a čekali, co dostaneme. Měl jsem štěstí na volbu a trefil jsem si menu s rybou. Menu (předkrm, jídlo, zákusek) mě stálo 25 €, tedy o 5 € více než v turistickém městě Bonifacio. V restauraci jsme zůstali až do zavíračky, při jízdě zpět již byla na jízdu v kraťasech poněkud zima. Při parkování mašiny v kempu jsem stačil ještě spálit nohu o výfuk. To mě poučilo až nikdy nebudu jezdit bez kalhot.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE