Motocesta přes Curych do Francouzských průsmyků

Naše třetí daleká motocesta na SVčku, tentokrát na západ…

Motocesta přes Curych do Francouzských průsmyků

Kapitoly článku

1. Den – středa 19.6. (720,5 km)

Původně jsme chtěli vyjet už v úterý večer, ale trochu jsme nestíhali, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme až ve středu. Chtěli bychom dojet až do Curychu, kde bydlí Veroniky sestra s rodinou, je to přes 700km, tak uvidíme, snad to dáme. V nejhorším přijedeme ve čtvrtek dopoledne.
Vyrážíme v 9 hod. směr Plzeň, Rozvadov a do Německa. Začínají akorát ty šílený vedra a už ráno je pěkně horko! Veronika cestou usíná, a tak se musíme oživit energy drinkem, je brutal vedro! Přejíždíme hranice a valíme to po prázdný dálnici A6 okolo 150km/h směr Norimberk. Před Norimberkem pauza na kafe, přestávky dáváme zhruba po 80km a dále pokračujeme na Stuttgart. Okolo druhé hodiny stavíme na oběd na parkovišti, kde zabíráme stůl ve stínu a svlékáme se z úplně propocených, kalhot a bund. Musíme nabrat sílu na další nudnou část dálnice, proto tu odpočíváme skoro hodinu.
Před Stuttgartem jsme přejeli sjezd, a tak stavím na odpočívadle, abych se ujistil podle GPS. Od kamaráda jsem si půjčil chytrý telefon, který má v sobě GPS. Mám ho pod slídou v tankvaku a za jízdy na něj vůbec nevidím, hrozně na něj svítí slunce a odráží se. Vždy musím jednou rukou pustit řídítka a udělat si stín. Jeden motorkář na litrovém supersportu KTM, který si sjel odpočinout, nám poradil, že to musím otočit a sjezd je hned tady kousek. Naštěstí!
U Stuttgartu zhoustnul provoz, místy to úplně stojí, a tak najíždím na středovou čáru a pokračujeme dál směr Singen po silnici A81. Auta už nás zase předjíždějí šílenou rychlostí, běžně se tu jezdí okolo dvoustovky.
Před Singenem dáváme opět energy drink a překvapí nás ekologická nevratná záloha 0,25 EUR za petku. Mají tu i pekárnu a tak bereme 10 housek za 2 EURa. Zadávám do GPS Curych, je to ještě 80 km. Za chvíli už budeme sjíždět z této nekonečné dálnice, tak snad to konečně někde poklopíme. Ve Švýcarsku si známku kupovat nebudeme, existuje jenom roční a stojí 40 CHF a hlavně dálnice nechceme po dnešku ani vidět. Sjíždíme na okresku, přejíždíme bez kontroly hranice a koukáme, jak namátkou některá auta kontrolují. Po pár km přejíždíme zpět do Německa a po chvíli zase do Švýcarska. Hranice se tu holt trochu vlní…
V Curychu jsme coby dub, projedeme ho celý naskrz a ve 20:30 bez problémů nacházíme Olgy byt. Bydlí s rodinou ve čtvrti Zollikon. Máme toho fakt dost, ale úplně zničení nejsme. To vedro bylo úmornější než ta dálka.

Tankování:
8,48 l; 330 Kč (38,9 Kč/l)
9,82 l; 16,14 EUR (1,644 EUR/l)
12,13 l; 20,37 EUR (1,679 EUR/l)
Spotřeba 4,9 – 5,3 l/100km

2. Den – čtvrtek 20.6. (0 km)


Spíme 11 hodin i přes to, že v 7 hodin ráno začnou dělníci pracovat. Únava z cesty je znát. Venku je zataženo,  koupačka v Curyšském jezeře dneska asi nebude. Po snídani se jdeme podívat k jezeru. Procházíme čistými ulicemi a žasneme nad životní úrovní. Jezero je krásně čisté, plachetnice plují po jezeře. Na nádraží jsme zaskočeni cenami běžných věcí jako např. 0,5l coca-cola 4 CHF (84 Kč), hotdog 4,5 CHF, atd…
Olga nás cestou z práce autem vyzvedá a po obědě jdeme vyzvednout synovce Julu do bazénu, má hroznou radost. Poté se jdeme mrknout do města. Curych je celkem pěkné město a hlavně jeho historického centrum určitě stojí za návštěvu. Po jezeře jsme se projeli lodí, která tu funguje jako běžná hromadná doprava a Olga s Romanem nám dělají průvodce. Ochutnáváme i vyhlášenou Švýcarskou čokoládu. Zbytek dne trávíme ve městě, je to tu moc pěkné. Jakmile dorazíme zpět domů, spustí se šílená bouřka. K večeři máme raklet a než se dostaneme do postele je okolo půlnoci.


3. Den – pátek 21.6. (326,6 km)

Budík na osmou a lehce po devátý jsme už nachystaný na motorce. Projíždíme skrz Curych na druhou stranu jezera a pokračujeme směrem Luzern. Po okreskách se tu jezdí šíleně pomalu, nejvyšší povolená rychlost je 80 km/h. a všichni to skutečně dodržují, někteří pro jistotu i s rezervou. Roman nám říkal, že největší pokuty jsou právě za rychlou jízdu. Zato pokud by vás chytli na dálnici bez známky, tak to zas takový prohřešek není a ani pokuta prý není zas tak velká.
Počasí nám přeje, není vedro a neprší, a tak nám pomalá jízda moc nevadí. Do Luzernu jsme až nedojeli a okolo krásných jezer pokračujeme do Altdorfu. Poté směr Andermat a už začínají pořádný hory a krásná krajina kolem. Silnice začíná stoupat, prudký zatáčky, krásný asfalt. Přibývají motorkáři a automobilový nadšenci v supersportech nebo veteránech.
První pauza je u divokého vodopádu a zrovna tu i projíždí horský vlak s ozubenou kolejnicí. Jakmile dorazíme do Andermatu, vyhlížím benzínku. Jediná benzínka tu je samoobslužná Shell, a tak vyzvídám od rakouských motorkářů jak natankovat, není to zas taková sranda. Nevěděl jsem, že si to mojí kartu zapamatuje a poté si můžu natankovat, kolik chci, aniž bych tam kartu opět vložil a útratu mi strhnou z účtu. (8,83 l; 17,75 CHF; spotř. 4,3 l)
Na prázdném odpočívadle si dáváme k obědu šproty s chlebem a pokračujeme do průsmyku Furkapass (2429 m.n.m.). Jedeme po krásné a úzké silnici, prudce nabíráme výšku a motorku musím patřičně točit, ale výkon bohatě stačí. Čím jsme výš, tím jsou hezčí výhledy a více sněhu. V průsmyku děláme fotky se sněhem, je to úžasný pocit jet na motorce vedle takový spousty sněhu! Při cestě dolů projíždíme potoky z tajícího sněhu. Staví nás silničáři, nevíme proč, ale po 20 min. čekání nám je to jasné. Po silnici se válí balvany, některé jsou dost velké a při pádu udělaly pěkný díry do silnice. No ještě že jsme tudy nejeli při tom sesuvu.
Poté sledujeme cedule směr Brig a projíždíme krásné, původní, dřevěné vesnice jako z pohádky. V jedné zajíždíme na obhlídku do postranní uličky a všímáme si, že jsou ze 17 století.
Pár desítek km jedu za skupinou německých motorkářů, kteří to šíleně valej! Sice jsem zvyklej na rychlou jízdu, ale v takový rychlosti se hnát do zatáček, do kterých není vidět, bylo i na mě moc. V Brigu dáváme pauzu na benzínce, sjeli jsme do nížiny, takže to tu už pěkně paří! Dáváme energy drink 0,5 l za 2 CHF na povzbuzení, ceny jsou tu oproti Curychu podstatně nižší. Řekl bych srovnatelné jako u nás nebo spíše o něco dráž.
Dál jedeme údolím směrem na Sion. Absolutně mě točí, že na těch dlouhých rovinách, kde by se vešli v pohodě čtyři auta vedle sebe je dvouproudý provoz s plnou čárou a 80 km/hod. Už mi z toho hrabe, sem tam někoho předjedu, ale víc jak stovkou radši nejedu. S pokutami to tu bude asi trochu jinačí než v ČR.
V Sionu je pěkný hrad na skále. Je celkem vedro a začínáme být už kapku unavení. Dál jedem směr Martigny, pořád zákaz předjíždění na mnohakilometrový rovině, přehledný, široký…V Martigny nevíme kam dál, vede mě to na dálnici, i když jsem v GPS dálnice vypnul, nakonec ale bez větších potíží vyjíždíme do průsmyku Forclaz (1526 m.n.m.) směr Francie. Jedem za skupinou 6ti francouzských motorkářů a jedou parádní tempo, jízdu si moc užíváme! Před Chamonix zkoušíme sjet, po nezpevněné cestě pro pěší, a najít flek na spaní, ale tady to nepůjde, tak jedeme radši hledat kemp. Vyjíždím zpět na silnici, šílenej offroad, teda aspoň pro SVčko…jedu po šutrech, po bažině, bahno lítá… Jakmile sjedeme k Chamonix, začíná pršet. Několik km před Chamonix jsme narazili na pěkný kemp za 14,90 EUR pro oba. Děláme večeři na vařiči a ihned po večeři se spustí liják. Usínáme brzo, za hlavami nám cinkají krávy…

4. Den – sobota 22.6. (160,8 km)

Opět spíme 11 hodin, cesta na motorce dost vyčerpá. Po snídani si Veronika čte, já píšu poznámky a smývám bahno z motorky. Je krásné počasí, a tak před cestou odpočíváme.
Ve 12 hod. odjíždíme a po pár km jsme v Chamonix, vrchol Mont Blancu je v mraku, ale jeho ohromný ledovec je vidět v celé své kráse. Koukáme na lanovku Aiguille du Midi, která drží rekord v nejvyšším převýšení (1030 – 3842 m.n.m.). Zpáteční lístek za 50 EUR/os. a miliarda lidí kolem, nás k výletu na vrchol odradila, a tak jdeme alespoň na kafe. Je znát, že jsme v turistickém centru, platíme 7 EURáčů za dvě pressa. Na protějším svahu lítají paragliding a někteří jedinci tu trénují i akrobatické kousky, což je pro mě pěkná podívaná.
V 13:30 vyjíždíme vstříc tunelu pod Mt. Blancem. K tunelu vedou perfektní serpentiny. U brány nás paní informuje o pravidlech jízdy v tunelu. Tunel má 11,6 km, poplatek pro nás je 27 EUR, rychlost 50-70 km/hod. a rozestupy 150m. Tunel je známý katastrofou z roku 1999, kdy v něm uhořelo desítky lidí. Projeli jsme ho zhruba za čtvrt hodiny a jsme v Itálii. Beru hned benzin (10,4 l; 18,61 EUR; spotř. 4,3 l).
V Courmayeur hledáme obchod s potravinami, abychom si dali oběd, ale všechny jsou zavřený, tak jdeme na oběd do pizzérky.
Nabíráme výšku serpentinami k průsmyku St. Bernard (2188m.n.m.) a projíždíme mezi bagry, dělají tu totální rekonstrukci v celé délce. Opět přibývá sněhu a krásných výhledů, a tak děláme pauzy a fotíme. V průsmyku je hranice s Francií a poté sjíždíme zpět dolů. Zvyšuji tempo, zatáčky jsou otevřenější, a jakmile sklesáme pár set metrů musíme stavět a svlékat vrstvy oblečení. Odbočujeme na silnici č. 902, známou pod pojmem Route Grandes Alpes, míjíme a zdravíme se s protijedoucími motorkáři. Jízdu si náramně užíváme. V protisměru dokonce míjíme motorkáře se psem v tankvaku. Přijíždíme k přehradě a jedem podél vody tzv. galeriemi. Místy tu jsou i neosvětlené tunely vytesané ve skále, je v nich pěkný chládek.
Teplota se opět snižuje a ve Val-d´Isere nandáváme znova vrstvy. Stoupáme a máme překrásný výhledy na Francouzské Alpy, silnici máme celou pro sebe, jakož i zatím po celou cestu. Sněhu je opravdu spousty, občas máme 4 metrovou stěnu sněhu těsně u silnice.  Tyhle sněhový stěny jsou dost nebezpečné, nikdy nevíte, kdy se sesune a občas nějaký sesuv na silnici vidíme.V průsmyku Col de I´Iseran (2770 m.n.m.), který je jeden z nejvyšších v Evropě je pěkná zima a tak děláme jen rychlé foto a jedem dolů. Silnice do tohoto průsmyku stoupala 38 km. Po chvíli děláme fotopauzu a v tom si Veronika všímá nějaké horské kozy, najednou je jich tam pět a jsou zhruba 15 metrů od nás. Do toho vylejzá svišť, kterého jsme vedle silnice viděli i cestou nahoru. Je překvapivě  veliký. Naskýtají se nám luxusní výhledy cestou do údolí, jsme tu úplně sami, nikde nikdo. Projíždíme vesničkou celou z kamene a všímáme si, že by se dalo v údolí přespat a tak zkoušíme najít flek na stan. Na třetí pokus nacházíme skryté místo u řeky. Rozbalujeme stan, dáváme zbytek pizzy z oběda a vaříme čaj. Je tu spousty komárů, a jakmile zajde slunce je pěkná zima a tak jdeme hrát karty do stanu.

5. Den – neděle 23.6. (351,1 km)

Budík na 8 hod., v noci byla pěkná zima, jakož i teď při vstávání. Jsme zhruba v 1600 m.n.m. a to se holt projeví, ale jakmile doleze slunce na náš stan, teplota rychle stoupá. Než se najíme a zabalíme je 9:45. Zhruba 2 kilometry od našeho fleku míjíme kemp, o kterém jsme nevěděli, no alespoň jsme něco ušetřili. Jedeme krásným, opuštěným údolím tichým ránem, kolem hory, vodopády a jasná obloha…
V Lanslevillard odbočujeme do průsmyku Col du Mt. Cenis (2083 m.n.m.), kde celkem svižným tempem vyjíždíme serpentiny. Projeli jsme průsmykem a kousek za ním jsme se stavili na kafíčko na terase u stejnojmenného jezera. Kocháme se překrásným okolím, ohromný zasněžený hory kolem a příjemný chládek, paráda.  Jsme tu sami, sem tam projede nějaký motorkář, tak zdravíme.
Přijíždí holka samo-cestovatelka na starém červeném SVčku, stejném co jsem měl.
Cestou z průsmyku přejíždíme do Itálie a nastává motorkářská extáze…luxusní povrh, poloměr zatáček tak akorát, sem tam krátká rovinka. Zatím nejlepší úsek, co jsme jeli a tak zvyšuji tempo, až cítím svíjení kolen Veroniky, ale nedá mi to, protože tomuhle se opravdu nedá odolat! Jen škoda, že nejedeme nahoru, to bychom měli pěkně obroušený stupačky. Motorkáři v protisměru nám předvádí pěknou střelbu. Toto trvá několik desítek km, nejraději bych to otočil. Dole v údolí je pěkný vedro.
Najíždíme na dálnici směr Torine, jedem po úplně prázdný dálnici až do Torina. Na dálnici beru (10,25 l; 18,59 EUR; spotř. 4,5 l), pán nám chtěl natankovat, ale vedle přijela načančaná blondýna, a tak radši natankoval a umyl sklo jí. Celkem se tomu smějeme. Za Torinem se dvouproudá silnice mění na tříproudou v jednom směru, ale auta pořád nikde. Šíleně rovný dálnice, opravdu třeba 100 km úplná rovina! Ideální na trhání rychlostních rekordů, člověk by tu mohl jet 300 km/hod. a nudil by se. Ve 150 km/hod. nás předjíždí rychlovlak, jako kdybych byl stojící bojka, jel nejmíň o stovku rychleji.
Projíždíme Milánem, kde provoz trochu zhoustnul a za Bergamem sjíždíme na Lago di Iseo. Několikrát jsme stavěli na mýtných branách, kde nás zkásli dohromady o 590 Kč.
Jedeme po západním břehu a chceme najít kemp. Je tu velký provoz, hodně lidí a my jsme pečení, vaření…Kemp nikde, a tak jedeme dál a dál a zhruba 10 km před Loverem jeden nacházíme. Spočítali nám to na 22 EUR a už od chvíle, kdy jsme tu zastavili, se nám tu nelíbí, proto jedem zkusit štěstí jinam. Ke konci jezera se silnice zúží, dvě auta tu mají problém se vyhnout a silnice pokračuje krásnými zatáčkami a tunely těsně podél břehu. Veronika se musí nutně najíst, přece jenom jsme moc nejedli a já myslel, že v tuto dobu se budeme dávno koupat. Koukáme do GPS, že všechny kempy jsou na druhém břehu. Vracíme se zpět pár km po protějším břehu a první kemp se jmenuje Eden. Je za 23,5 EUR, ale tady levnější neseženeme a tenhle je i docela pěkný, a tak rozbalujeme stan a ještě než vybalíme a uvaříme, ženeme se do vody. Vlny jak v moři, celý jezero je obklopeno horami – moc pěkné. Večer si uvaříme nudle a začíná přicházet bouřka, ze které se spustí šílený slejvák, kontroluji kolíkování stanu, dáváme karty a už nevylejzáme…


6. Den – pondělí 24.6. (0 km)

Ráno je pod mrakem a nemůžeme se rozhodnout, jestli pojedeme nebo zůstaneme. V plánu jsme měli jeden den zůstat, ale dneska to na koupání rozhodně není. V 11 hod. když už máme nějaké věci zabalené, jsme se rozhodli, že zůstaneme. Přeci jenom teď jsme jeli několik dní za sebou a musíme nabrat síly na průsmyky před námi. 
Jdeme vyprat, prádlo věšíme na šňůru mezi stromem a motorkou, a pak se prostě válíme nejmíň dvě hoďky. SVčko holt není cestovní enduro.
Odpoledne jdeme na kafe do restaurace v kempu a přemýšlíme co dál. Před stanem krmíme vrabce, vůbec se nebojí a létají na dosah ruky. K obědu jsme si ukuchtili kuskus s rybou a fazolemi a po obědě vyrážíme na vycházku do města Pisogne. Neodoláme zmrzlině a ochutnáváme grepovou a citrónovou zmrzku, opravdu specifická, hořkou grepovou jsme ještě neměli. Procházíme městem až do krámu Italmark, kde děláme nákup za 9 EUR. Jakmile dorazíme do kempu, vracím se ještě pro 4 plechovky piva, každý pivo jiná značka, jedno z nich má 8 %. Večer dáváme karty na pláži a celkem se i vyjasnilo, tak doufáme, že do rána se počasí umoudří ještě víc.

7. Den – úterý 25.6. (291,2 km)

Budík na osmou, ale než se vyhrabeme, je 10:30. Dnes je úplný azuro, škoda, že jedeme pryč, ale aspoň budeme mít pěkně na cestu. Hned ve městě beru (12,5 l; 22,25 EUR; spotř. 4,8 l).
Za městem najíždíme na rychlostní silnici č. 42 směr passo Aprica, projíždíme spousty tunelů, cesta pěkně utíká, valíme kolem stovky. Vyjíždíme do lyžařského střediska Aprica, kde děláme první pauzu a dáváme kafe. Gumy vystydly, a tak je na benzince přeměřuji. Veronika by po návštěvě Motoškoly v Brně pořád přeměřovala (což je správně :-).
Poté sjíždíme serpentiny dolů, místy je to děsně úzké. Na křižovatce směrem na Tirano, ani nevím, jak se to stalo, ale začala se mi při rozjezdu naklánět motorka, chcípla a najednou byla v takovém úhlu, že jsem ji nedokázal narovnat, a tak jsme ji pomalu položili. Ani škrábanec, smějeme se tomu, vůbec nevím, jak se mi mohla tahle trapárna stát. Naštěstí za námi nikdo nebyl a moc lidí si toho nevšimlo, jestli vůbec někdo.
Pokračujeme směrem na Bormio, opět spousty tunelů, jeden z nich má přes 5 km. V Bormiu je pěkná zima, oblékáme se a děláme rychlý oběd. Na svazích vidíme čerstvě napadaný sníh. Takže ještě že jsme včera nevyjeli, protože dole pršelo, ale tady nahoře sněžilo a silnice přes průsmyk byla možná zavřená. Už se moc těším na Passo Stelvio, jeden z nejznámějších motorkářských průsmyků, který nás za chvíli čeká.
Desítky km stoupání v serpentinách, krásné výhledy. Pro jednu fotku se dokonce vracím, jsou odsud vidět všechny serpentiny a projíždím si část znova a sám. Vyjíždíme na náhorní planinu, kde se objevuje sníh a zasněženou krajinou stoupáme do průsmyku (2757 m.n.m.). Na vrcholu to pěkně žije, suvenýry, spousty motorkářů, cyklistů – ty mimo jiné opravdu obdivujeme, protože ten výkon vyšlapat do průsmyku v téhle zimě to rozhodně nedá leckdo.
Dáváme se do řeči s bandou motorkářů z Malajsie, takovou exotiku jsem na motorkách ještě neviděl, všichni i my se s nimi fotíme. Je jich nejspíš 30 podle čísel na motorkách. Jejich cesta začala lodí z Malajsie do Turecka, pak na motorkách státy Evropy a cílem je Holandsko, odkud jedou zpátky vlakem. Dáme si klobásu a jedem dolů, je tu fakt zima.
Počasí se celkem kazí, je dost zima a vypadá to na déšť. Jakmile sjedeme prudké zatáčky a silnice se začne více narovnávat, stavíme u party českých motorkářů, kteří žasnou nad dílem místního umělce. Jdeme se na to ihned mrknout, chce symbolický 1 EURo, ale rozhodně to stojí za to! Tolik kostí a částí zvířat na jednom místě se jen tak nevidí. Má tu i malované kameny a různé sestrojené kovové předměty. Je to ve stylu alá Švankmajer, opravdu super!!
V další vesnici měří, ale po blikání protijedoucích mě bylo všechno jasný, a tak rychlostí 45km/hod. s úsměvem na tváři kolem hlídky projíždíme. Na křižovatce ve Spondigna se rozhodujeme, jestli na Merano nebo už do Rakouska. Rozhodujeme se pro Rakousko, je hnusně nemá cenu to protahovat.
Fouká šílený vítr a my začínáme stoupat otevřenými zatáčkami do Passo di Resia (1504 m.n.m.), jedeme kolem krásného jezera Lago di Resia, škoda jen, že je ošklivo, bylo by to pěkné místo na přespání. Už začíná mrholit a je nám sakra zima. V jezeře jsme si všimli zatopeného kostela. V průsmyku přejíždíme do Rakouska a po projetí ještě jednoho passa (Finstermünz Pass 1188 m. n.m.) sjíždíme do údolí Tyrolských Alp.


Začínáme koukat po kempu, ptáme se v prvním…40 EUR se snídaní, jedem dál, další 24 EUR, jedem dál směr Landeck. Údolím vede krásná široká silnice, valíme to příjemných 130 km/h. nikde nikdo. Akorát dojíždím litrové SVčko, tak jedu chvilku za ním. V Landecku začíná opět pršet, zadávám do GPS kemp, je tady za rohem, jenže na recepci nikdo není a stejně je drahej. Zadávám další, který se nachází v Imstu, což je nějakých 17 km. Bez bloudění ho nacházíme, akorát je to jiný než ten, který jsem si vybral v GPS, ale to je už jedno. Platíme 18 EUR a je dokonce ze všech nejhezčí, jmenuje se Aktivcamping am Schwimmbad Imst - Tirol. Vybíráme místo na stan a přebíháme z místa na místo, protože si Veronika všimla spousty mrtvých chroustů pod stromem. Bylo by neetické si na nich ustlat nehledě na to, že by byli rozmačkaný po podlážce. Zvláštní pohled, nikdy jsme tolik mrtvých chroustů pohromadě neviděli, vůbec nevíme, kde se tu vzali. K večeři si vaříme gulášovou polívku. Po véče se těšíme na horkou sprchu na zahřátí, ale teče jen teplá, ne horká voda – takže jsme se moc nezahřáli. Večer se jdeme projít do města, dáváme poslední pivo, co nám zbylo ze včera a spát jdeme zhruba v 10 hod.


8. Den – středa 26.6. (535,5 km)

Vstáváme něco po osmé, je 13°C a proto využíváme společné prostory kempu ke snídani. Klasika, než se zabalíme, je 10:30, proč spěchat jsme přeci na dovolené.
První zastávka je u krámu, kde se občerstvujeme a kupujeme něco k obědu. Pak hned musím k benzínce, hladové oko už na mě nějaký ten čas pokoukává, a tak bereme benzin u Shellu (12,67 l; 18, 30 EUR; spotř. 4,2 l).
Po silnici č. 179 začínáme stoupat do Fernpassu (1207 m.n.m.), kde je celkem hustý provoz a tak předjíždíme kolony, které zdržují náklaďáci. Přejíždíme do Německa a krásným, zalesněným údolím s otevřenými zatáčkami uháníme svižnější jízdou, škoda jen, že je zima jako včera. Lehce začíná poprchávat, proto nandaváme pláštěnku na tankvak, abychom nepoškodili GPSku a v Garmisch sledujeme značení na dálnici směr Mnichov. Jakmile najedeme na dálnici, spustí se šílenej liják! Jedu rychleji, abychom se dříve schovali nebo tomu ujeli, ale pořád nikde nic, zastavit se nedá. Po pár km stavím na odpočívadle, kde není žádná střecha, tak využíváme přístřeší pod stromy. Za čtvrt hodiny už bez deště vyrážíme.
Já mám mokro v botách, už je mám celkem jetý a teče mi tam podrážkou. Co nás udivuje, že po chvíli jsou silnice suché, stačilo pokračovat v tom dešti dál jen asi 10km. Kdo to mohl ale vědět…
Na benzince okupujeme poslední parkovací místo a na chodníku si dáváme šproty s chlebem. Mezitím sušíme věci o motor, já se převlékám, dávám igelitové pytlíky do bot. Veronika taky nabírá ještě nějaké vrstvy. Čeká nás v této zimě ještě 400 km po dálnici, no jsme na to zvědavý, jak to dáme, když tak to někde zakempíme, ale raději bychom to dojeli. Projíždíme Mnichovem, koukáme na Olympijský park, okolo kterého jedeme. Poté směr Regensburg, káva na benzínce a beru (11,25 l; 18,21 EUR; spotř. 4,3 l). Němci zase šíleně ženou, předjíždějí nás mnohem vyšší rychlostí samý BMW, Audi, Mercedes,...
Začíná mě bolet za krkem, asi dávám málo přestávek, do toho nám je dost zima. Na hranicích pauza na čokoládu a po D5 ženeme domů. Čím blíž se blížíme k domovu jedu rychleji, možná mi zamrzá ruka na plynu, dálnice jsou prázdný a tak upalujeme 160,170 km/hod. U Berouna zase beru (12,25 l; 477 Kč; spotř. 5,6 l) a v 20:30 přijíždíme znaveni, ale šťastni domů…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.24
Známkováno: 33x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist