Lovci francouzských průsmyků aneb z pankáčů padavky

Hned po dopsání minulýho cestopisu ze Švajcu jsem zalehl do map a bez dlouhýho rozmejšlení jsem věděl, že ochutnávka Francie je to, co potřebuju k dalšímu bytí na tomto světě. Husinu mi nahánějící itinerář přeposílám Jarcovi, a hledám různý kratší alternativy, kdyby nám nepřálo počasí nebo jsme na to jen prostě neměli koule.

Jára si vymyslel, že si dáme půlden navíc. No proč ne. Tejden před odjezdem, tahám zaprášenej třístránkovej návrh trasy se čtyřiceti průsmyky ze šuplíku a celej ho překopávám. Klasický každoroční hledání dB killerů, vařiče, kabelu k interkomu a další bagáže, patří k mé cestovní horečce. Není nad to si napakovat motorku den dva dopředu. Letos si to sám dělám pestřejší, a to jsme ještě ani nevyrazili.

Den 1., pátek 18.8.2017

Highway to hell

Nečekaná propustka z rachoty už ráno mě sice potěšila, ale Jarec se netrhne dřív jak v 17 hodin. V tu dobu už zpocenej v kombinéze na uvařenym FJRku, projíždějíc Holešovicemi sem a tam, marně v tý svý dutý palici pátrám, kde že to ten kluk má kancelář. Není nic lepšího, než se hledat už v Praze, a že to není naposled.

Jakožto zarputilej odpůrce dálnic jsem musel udělat časovej kompromis a tohle nůďo s odporem absolvovat, abychom dojeli co nejdál. Na Rozvadově poslední českej benzín, poslední českej hambáč a první německý kapky deště. Soukáme se do nepromoků! Při pohledu před sebe se mi do krve nalejvá adrenalin. Už jsem toho zažil hodně, kiláků v dešti mám najeto taky požehnaně, ale to, co se před námi děje, vypadá jako motokalypsa. Hromy, blesky, čáry máry pod kočáry. Katastrofickej film hadr. Zatínám zuby, stahuju půlky, a přidávám plyn.

Jarec: „Do toho chceš jako jet jo?“

Já: „Podle radaru to za chvíli projedem a bude zase hezky.“

Jarec: „Nekecej, už tě ňákej pátek znám Migeli.“

Samozřejmě že lžu! Později mi Jarec s obdivem přiznává, že by do takovýho pekla v životě sám nevjel. Blesky všude kolem, jak když nás sám pekelník tříská svým ohnivým bičem. U každýho zahřmění strachy učůrávám do gatí. Auta zastavují v odstavném pruhu a na dálnici jsme sami. Z osmdesátky zpomalujem na padesátku, ale držíme se. Já už mám strach i sáhnout po brzdě. Připadám si jak na vodním skútru, silnice zmizela pod proudy valící se vody. Kroupy? To už je jen estetickej doplněk týhle večerní parády. Mám chuť jich pár posbírat na večer do rumu s kolou. Od Mnichova už to jde, ale nejede. Stojící kolonou se prodíráme zuby nehty. Spadaný stromy přes dálnici objíždíme odstavnym pruhem kličkujíc mezi hasiči s motorovkama. Jak v Texaskym masakru. Stát tu několikahodinovou kolonu v autě, tak si tu pilu půjčim a ukončim svoje trápení.

S dálničním peklem končíme na sjezdu 97 u Holzkirchenu a vydáváme se po německejch okreskách k dnešnímu cíli – jezeru Sylvensteinsee. Déšť i vítr téměř ustal, paráda, až na kličkovanou mezi spadanými větvemi a popelnicemi. Tu a tam zaparkovaný auto ve škarpě, zahozený kolo uprostřed silnice, ale nikde nikdo. O poslední zbytky sil nás připravují hasiči, kteří nás zastavují ve vesničce Winkel. Spadlej strom přes cestu budou odstraňovat minimálně hodinu. Došly mi slova. Je půl hoďky po půlnoci, kousek od cíle a my tam prostě ne a ne dojet.

Jarec: „Hele nevadí ti, že na tebe ten hasič mluví?“

Já: „Ty vole, takhle v noci mi to německy nešprechtí.“

 Ťukám do navigace jezero Walchensee, kde jsme na super plácku spali loni cestou ze Švajcu. Půl hoďky do cíle, jedem. Vyhejbačka mezi větvemi nabírá na obtížnosti, potkáváme i spoustu spadlých stromů, který už ti „kluci se stříkačkama“ naporcovali do kamen a označili světelnými signály. Jsou to fakt borci, takhle v noci a v tomhle počasí.

Ve čtvrt na dvě parkujem na pláži u Walchensee, v dešti natahujem plachtu a otvíráme lahvinku. Po jednom drinku odkládáme mejdan na zítra, a se sny o lepším počasí zanedlouho usínáme.

Najeto: 527 km

Ubytování: na divoko, u jezera Walchensee, Německo, GPS: 47.569744, 11.315251

Den 2., sobota 19. 8. 2017

Peklem i rájem

Slabší povahy, konzervy a netykavky nečtěte tenhle odstavec.

Po šesté ranní, budí mě pivní chcaní. Se to rýmuje. Venku leje jako z konve a já nemám po ruce nic nepromokavýho. Stylově na prasáka rozepínám spacák a vykonávám potřebu „ležérně“ na bůčku. Jarec za chvíli vybíhá ze spacáku s deštníčkem za krkem označkovat okolní stromky. Na otázku, jak jsem to udělal já, když jsem stále suchej, se jen směju.

Jarec: „Ty jsi normálně vytáh péro ze spacáku a vychcal se vedle, ty prase?“

Já: „Léta praxe ze skautskejch táborů.“

U snídaně si po shlédnutí meteoradaru pohráváme s myšlenkou zůstat na místě a dosáknout tu načatou lahev rumíka. Ne! Přemlouváme se a balíme. Černej mrak, z kterýho na nás padá studenej a mrazivě štiplavej déšť, nad sebou táhneme jak draka na provázku, už co jsme vyjeli. A mně s každým kilometrem dochází, že dnešní plán (dojet do Brienzu přes 6 průsmyků) nemůžeme zvládnout. A dorazit na místo zase po půlnoci by bylo víc než bláznovství. V Imstu stavíme na hambáče u Donaldů a nad mapou vymejšlíme různý alternartivy. Vynechání Silvretty je jasná volba, jedeme nejrychlejší trasou (bez dálnic) do Švajcu.

Uzavírka nás posílá do průsmyku Arlbergpass (1793 m n. m.). Kdyby bylo sucho, vyroste mi rohlík na ksichtě. Takhle v dešti mi spíš vyroste kobliha v gatích. Cesta nahoru po Arlbergstrasse je svižná, se spoustou menších zatáček, s výhledy na sjezdovky, a nebejt takhle hnusně, sklidí ode mě poměrně slušnou chválu. Cesta dolů, na západ, už je o něco vostřejší, hned v první vracečce mi klouže zadní kolo a moje už takhle sevřený půlky jsou teď jak ve svěráku. S plynem šetřím jak moje babička s teplou vodou. Stejně zavřenejch zatáček projíždíme ještě sedm. Při pohledu do zrcátka na Arlberg, se cejtim jako král hor a jsem natěšenej na kopce s fialovejma kravičkama. Do Feldkirchu jedeme proti proudu řeky Alfenz vtékajícímu do Inn.

Déšť necháváme za zády v Rakousku a až na dva zamračený celníky ani neregistrujem přejezd Lichtenštejnska. Záhy, při výjezdu průsmyku Wilhauspass (1027 m n. m.), stavíme na prvním parkplácku a svlékáme nepromoky. Jarcovi nateklo do kufru a má chudák mokrý všechny trenky, tak mu půjčuju svoje… čistý. Bude v nich jak Asterix v Obelixovejch. Nemohli jsme si vybrat lepší místo na převlíkačku než na parkáči u bordelu. 

Chvilku polemizujem:

Jarec: „ Kolik tak asi koštuje kurva ve Švajcu Migeli?“

Já: „Můžem to vyzkoušet, ale ráno jedem domu s holou prdelí. A nevim ti, čéčé, jestli se nelekne toho tvýho vlka.“

Jarec: „Drž hubu a startuj!“

Neplánovaně projíždíme prvním plánovaným průsmykem Wasserfluhpass (848 m n. m.), což poznávám až podle cedule. Bez zastávky vychutnáváme švýcarskou atmošku a hltáme kilometry konečně suchýho asfaltu. Další neplánovanej průsmyk Rickenpass (790 m n. m.) a plánované průsmyky Satteleggpass (1190 m n. m.) a Ibergereggpass(1406 m n. m.), jdoucí hned po sobě, naším směrem, jen projíždíme. Výjezd na Sattelegg je víc než výživnej. Kaskádovitě klikatá silnice zařízlá do zelenýho kopce, kroutící se zleva doprava, lesem-nelesem, polem-nepolem. Dolů (na západ) jedem svižnějc a přijíždíme k jezeru Sihlsee, kolem kterého míříme k dalšímu průsmyku. Ibergeregg je rozložen opačně. Cesta nahoru je svižná, jak by mnozí řekli „na kolínko“. 

Než jsme se rozkoukali, průsmyky máme v týlu a blížíme se k Luzernskému jezeru. Místními zvané Jezero čtyř lesních kantonů, německy Vierwaldstättersee. V plánu jsme měli taky minulý rok opačným směrem projetý Sustenpass (2260 m n. m.), ale počasí nás odrazuje, tak míříme do Brienzu (našeho dnešního cíle) přes Luzern. Jen co jsme trochu uschli, tak se soukáme zpět do nepromoků. „Kdyby nepršelo, bylo by tu kolem těch jezer krásně“, říkám si. Luzern stojí určitě za návštěvu, ale v lepším počasí, navíc se člověk musí obrnit trpělivostí, páč turistů je tu víc než důchodců u regálů s výprodejem. Kolem jezer Sarnersee a Lungernersee nám dochází síly a ubývá suchých věcí, tak se dopujeme horkou kávou pumpě. Poslední kilometry jedeme v bouřce a Brünigpass (1008 m n. m.) v záblescích blesků vypadá jak z akčního filmu. Popravdě nevím, zda se víc bojím blesků, které nám svítí na cestu, nebo říčky valící se několikrát přes silnici doprovázejíc nás až k poslední zatáčce.

Po osmé večerní parkujeme motorky na plácku u jezera Brienzersee. Než stihneme vybalit, s radostí nás vítá Rychlá rota (byly to myši nebo veverky? :D), skákajíc nám mezi věcmi. Sorry Džejničko, tvoje zapečený těstoviny byli určitě luxusní, ale nakrmili jsme s nima švýcarský myšky, aby nám daly pokoj. Večer klasická rumová smršť při modlibách za ranní sluníčko.

Najeto dnes: 376 km, celkem: 903 km

Ubytování: na divoko, u Brinzersee, Švýcarsko, GPS: 46.738806, 8.047670

Den 3., Neděle 20. 10. 2017

Napříč Švýcarskem

Po šesté ranní mě u Brienzersee probouzí rybář, který zaparkoval auto těsně vedle nás. Tak nějak mi dochází proč se říká: „posrat se strachy“. Jeho návštěva mě donutila najít kadibudku. Jarec mile překvapuje ranní kávou, kterou vařím standardně já. Musel jsem ho veřejně vychválit, jak vyžadoval. K tomu všemu konečně neprší a paprsky žlutýho Punti vykukují z mračen. Před námi je velkej přejezd Švýcarska a konečně ta vysněná Francie.

Oproti loňsku, kdy jsme to tady krapet přehnali s alkoholem a následně vyjeli až po jedenácté, jsme se polepšili. Vyjíždíme klikaté stoupání na Grimselpass (2164 m n. m.) podél řeky Aary, jezer Räterichbodensee, Grimselsee až na hřeben průsmyku, kde stavíme u Totensee (jezera mrtvých).

Zaujímají nás mj. letopočty vyražené na čelech tunelů, značící jejich dostavbu. Stejně jako loni je pohled na betonové hráze hydroelektráren, tunely a žulové skály kolem jezer zahalené do mlhového oparu tak trochu depresivní. Brr, tady je kosa! Fotíme pár fotek s železným motorkářem u Grimsel Hospizu a sjíždíme jižní svah z Grimselu do vesničky Gletsch. Jižní část tohoto průsmyku je plná panorámatických výhledů na Rhónský ledovec a šněrovačku na Furkapass. O něm (a nejen o něm) jsem se zmínil v loňském cestopisu, zde: http://motorkari.cz/a/i8w

Nekonečná silnice č. 19 nesoucí název Furkastrasse má hodně co nabídnout a z mého předpokladu nudného přesunu Švýcarskem se rázem stává skvělá dopolední zábava. Ta končí kousek před Sionem. Od Sionu do Martigny se proplétáme nekonečnou soustavou průmyslových zón a kruháčů a můj pohled na krásu Švýcarska se trochu mění. Z motorek nás málem shazuje nárazovej vítr, tak stavíme v jedné z „vesniček duchů“ natankovat a doplnit energii před dalšími sedly. Proč duchů? Posledních půlhodinu cesty jsme neviděli ani živáčka, obchody jsou zavřené a ani pes tu nestěkne.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE