Korsika nadivoko

Po osvěžující ranní koupeli v jezeře pokračujeme po silnici D84 přes hory do města Porto. Kde v místím supermarketu doplňujeme zásoby a plánujeme co dál. Volba padla na starý janovský most přes řeku kousek za vesnicí Ota. Je to asi 3 km za vesnicí, motorky jsme nechali u cesty, ze které byl most vidět, a sestoupili dolů. Pod mostem byla pěkná laguna s čistou a chladnější vodou, ale koupat se v ní dalo.

Po koupeli jsme se přesunuli zpět do Porta a dále směrem na vesnici Piana. Okolí Porta je okolí tzv. červených skal. Skály tu vytváří zajímavé úkazy, např. skála ve tvaru srdce.
V Portu v přístavu jsme si dali malou pauzu, kde bylo parkoviště jenom pro motorky. Auta musela zůstat při cestě nahoře. 

Z Porta vyrážíme na sever po D81 směr Calvi. Přibližně 30 km před Calvi se cesta dělí na D81 (27 km do Calvi) a D81b (33 km do Calvi), díváme se do mapy a vybíráme cestu podél moře D81b, má to být cesta s pěkným výhledem na okolí. Bohužel se potvrdila hláška z filmu: „je to sice dál, ale zato horší cesta“. Cesta byla sice asfaltová, ale dlouho neudržovaná, takže se rovnalo tankodromu. Něco jako naše cesty III. - IV. tříd. Po příjezdu do Calvi jsme zkontrolovali, jestli nám něco z motorek neupadlo. Naštěstí ne, ale zážitek hrozný, jednoznačně nejhorší cesta na Korsice.
Po průjezdem Calvi jsme se našli místo na nocleh u moře. To cca 2 km za Calvi, doleva k moři přes železniční přejezd. Pěkné klidné místo v závětří. Neúnavná Peťa to už nevydržela a šla si zaběhat. Po skoro třech hodinách, když už jsme měli strach, se vrátila s tím, že našla pěkné místo kousek od starého majáku. Hodně dobré trávy a klid. Tak jsem se díval do mapy, kde to vůbec byla, a zjistil jsem, že ta dobrá zelená tráva je golfové hřiště cca 6 km od nás. Fakt nezmar.

Ráno pokračujeme podél pobřeží k městu I´lle Rousse. Kde dáváme malou pauzu a pokračujeme po silnici N197 do vnitrozemí, protože máme v plánu zajet si k nejvyšší hoře Korsiky Monte Cinto. Z hlavní cesty odbočujeme na západ na silnici D47 směr vesnice Asco a podél řeky až na konec cesty k lyžařské stanici Haut Asco. Při sestupu zpět podél toku řeky, kterou lemovaly borovice, nám to nedalo a zastavili jsme u cesty a šli se vykoupat do jedné z mnoha tůní, které tu příroda vytvořila. Voda byla překvapivě velmi teplá, tak jsme tu zůstali skoro tři hodiny. Byl tu klid, nic nás nerušilo, tak jsme se opalovali na kamenech.Vraceli jsme se zpět na N197 směr severní pobřeží. Vzali jsme to ale jinou cestou po N2197, přes hory, kde nás chytla tak hustá mlha, že jsme se chvíli neviděli ani navzájem. Ale to okolí za to stálo. Vrátili jsme se do městečka Lozari, kde jsme pokračovali na východ směr St.Florent po silnici D81. Stoupání k sedlu Bocca di Vezzu, se nám tak líbilo, že jsme se nechali unést a trochu tomu zatáhli. Po příjezdu do St. Florent jsme našli parkoviště u přístavu, samozřejmě i tady mysleli na motorkáře.Kousek od přístavu jsme si našli restauraci s cílem ochutnat korsické jídlo, které se skládá z třech až osmi chodů. Měli tu jenom tříchodová menu, ale nám to stačilo. Dal jsem si divočáka s nudlemi na pikantní máčce, předkrm byl talíř s několika druhy salámu, uzeného masa a sýru, zákusek jsem si zvolil zmrzlinu. Želvák si dal telecí s těstovinami, předkrm měl stejný jako já, zákusek obložený talíř. Peťa si dala korsický tvarohový sýr v těstovinové rolce, předkrm měla zeleninový salát, zákusek zmrzlinu. Za jídlo jsme dali každý 19 €. Obsluha příjemná a trpělivá, protože jsme si to museli překládat za pomocí průvodce. Jídelní lístek měli jen ve francouzštině. Jídlo bylo moc dobré.
Pak jsme se přesunuli na konec pláže východně od města, kde jsme zalezli do křoví a přenocovali.

Večer jsme se pokoušeli i s motorkami dostat co nejblíže staré janovské strážní věži Punta Mortella, ale nepodařilo se nám to. Tak jsme pozměnili trochu plán, protože se nám tam nechtělo jít pěšky. Průvodce píše, že je to na čtyři hodiny chůze. Tak jsme se rozhodli, že si místo toho objedeme severní cíp Korsiky.

Ze St. Florent jsme vyrazili na sever po silnici D81, pak jsme odbočili na pobřeží na D80, která se vine přes celý sever dokola.Cesta podél pobřeží byla pěkná, od města Pino jsme už neměli ani skoro žádný provoz, tak jsme si to mohli dosyta užívat. Chtěli jsme se ještě někde poslední den na Korsice vykoupat. Na severu jsou prý pěkné pláže, ale nepodařilo se nám najít na ně cestu, aniž bychom museli vyměnit naše motorky za džípy nebo krosky.
Ve městě Santa Severa jsme si na chvíli zastavili u moře, ale moc nás nenadchlo.
Pokračovali jsme až k Bastii, kde jsme ve vesnici Miomo odbočili na silnici D31, která se klikatí do kopců a městečka Castagnetu. Odtud je nádherný výlet na východní pobřeží Korsiky. I přes opar byla lehce vidět Elba.
Sjeli jsme do Bastie a nakoupili nějaké drobnosti domů. Zastavili jsme se i na městské pláži, kde jsme se naposledy vykoupali.
Navečer, jelikož nám trajekt jel až o půl dvanácté, jsme nechali motorky v centru Bastie, opět na parkovišti jen pro motorky, a vydali jsme se na malou procházku centrem.
V deset večer jsme přijeli do přístavu, kde jsme potkali tři motorkáře z Čech a společně čekali na trajekt. Přijel úplně ten stejný jako minule. Nalodili jsme se a ulehli ke spánku s tím, že do Livorna dorazíme až v sedm ráno.

To se bohužel nestalo, budíček byl něco málo po půl páté a z lodi nás vyhnali kolem půl šesté. Vyjeli jsme tedy z přístavu i z Livorna. Kousek za městem směrem na Pisu jsme si našli borovicový les, kde jsme pokračovali v přerušeném spánku.
Kolem deváté jsme vstali a jeli až do Pisy, kde jsme se chtěli podívat na věž. Zaparkovali jsme kousek od centra na břehu řeky. Zrovna, když jsme chtěli odejít od motorek, tak nám   jeden místní Ital říkal, že tam stát nemáme, že s motorkami můžeme skoro až k věži. Tak jsme znovu nasedli na stroje a přesunuli se blíže k věži. Tam na nás mával jeden černý prodejce suvenýrů a ukazoval nám do uličky, kde nám jeho kolega ukazoval krásné místo akorát pro dvě motorky. Říkali jsme si, jaká je to paráda až do chvíle kdy po nás chtěl 5€ za stroj. To už jsem nevydržel, představa dalšího popojíždění po městě mě nenadchla, tak jsem ty peníze tomu vyděrači dal. Aspoň nám je ohlídá. 
Najít věž nám sice trochu trvalo, ale nakonec jsme zjistili, že jsme docela blízko. Akorát jsme vůbec netušili, že vedle té věže jsou další dvě nádherné stavby. Všichni fotí jen tu věž, která je opravdu hodně šikmá.

Minuli jsme davy turistů, kteří se ji snažili podepřít, aby nespadla a vybrali jsme si restauraci, ze které byl výhled přímo na věž. Ochutnali jsme italskou pizzu, která teda Želváka moc nenadchla. Říkal, že nejlepší mají stejně ve Vyškově u Kauflandu. Po obědě jsme vyrazili směr domov. Z Pisy do Firenze po nezpoplatněné rychlostní silnici, pak už dálnice směr Bologna, Venezia, Udine, Villach, Klagenfurt. Až na pár kolon mezi Firenze a Bologna (nic co by nevyřešil odstavný pruh) jsme jeli dobře a svižně. Večer jsme dojeli na naši známou benzínku, kde naše cesta začala, a jelikož bylo už po desáté, tak jsme se opět odebrali ke spánku.

Po probuzení jsme vyrazili směr Graz, Wien, Mikulov, Brno a Vyškov. Ve Vídni nás trochu zdržela kolona, kdy z pěti pruhů svedli provoz do jednoho, aniž by tam kdokoliv cokoliv dělal. No, bylo poznat, že se blížíme k domovu. Jinak se nám jelo dobře. Po dvanácté jsme překročili hranice. Zavolal jsem otcovi, odkud je klubová vyjížďka a řekl mu, ať ji případně pozdrží. A chvíli po jedné už jsme stáli na Avanti ve Vyškově a stihli tak klubovou vyjížďku.

Shrnutí:

Po celou dobu jsme ani jedenkrát nevyužili stan, který jsem vezl sebou. Pokaždé se nám podařilo najít pěkný plácek na spaní nadivoko. Ať už to bylo na pláži u moře, v lese u řeky, jezera, nebo dokonce na opuštěném parkovišti ve městě.
Skoro ve všech městech myslí na motorkáře a mají tam vyhrazené parkoviště jenom pro ně blízko centra nebo přístavu.
Policejní hlídka nás nekontrolovala žádná, potkali jsme jich taky jen pár a to jen ve větších městech. Domluva s místními byla horší, chtěli mluvit jenom francouzsky. 
Benzín stál v průměru 1,6 €/l.
Jídlo jsme nakupovali jenom ve větších supermarketech. Ceny nebyly nijak závratné, trochu dražší než u nás, ale dalo se to.
Lístek na trajekt mě vyšel na 95 € tam i zpět. Želváka s Peťou na 155 €.
V Rakousku jsme dali za dvě desetidenní dálniční známky 9 €.
Mýto v Itálii tam i zpět nás stálo cca 85 €.
Najeli jsme cca 3500 km.