KORSIKA "hory přímo z moře"

DEN 15: CARGESÉ »  Neznámá pláž  PLAGE CAPO DI FENO

Relaxační 4 dny jsou za námi. Pláž, na kterou se chystáme, není nijak krásná, není ani známá. Bez GPS (41.937672, 8.622936) bych ji nenašel a popravdě sem bych vůbec nezavítal. Vzdálenost pláže zhruba 70 km od Cargesé směr Ajacio a odtud směr asi 16 km k pobřeží úplně zvrhlými silnicemi nesilnicemi.

Cestou se můžete dosytosti občerstvit u této studánky 41.932976, 8.685429. Dočerpat vodu na pláž je samozřejmostí. Teplota a lahodnost vody u studánek se liší podle lokalit. Tento pramen byl sice zanedbaný, ale osvěžující. 

Pláž je poměrně veliká. Na neobydleném místě, vede k ní dost divná cesta a pár set metů i cesta polní. Samotná pláž je dlouhá asi kilometr. Něco na ní je, ale zvláštního. Jednak se tam hojně surfuje. Surfing jsem vždycky obdivoval. Většinu osazenstva tvoří místní surfaři a mladé krásné Korsičanky z Ajacia a okolních vesnic. Obydlenost v okolí je minimální. Je to spíše pustina než obydlená oblast.

V případě, že jsou vlny tak to zde musí být masakr, přesto že byly na břehu mezi 2 až 3 metry u útesu kde se surfovalo se občas zvedla bez varování vlna 2x větší. Na kvalitní surfování to nebylo. Škoda, škoda surf podívaná nebyla. Kde jsou vlny a borci se surfy, jsou i krásné holky. Nemohl jsem se nevšimnout  že většina Korsičanek se pyšní skvělou postavou. Děvčata odhazovala horní díl plavek, když šly do moře.  

Navštívily jsme hodně pláží na Korsice. Na málo z nich jsem viděl tolik hezkých samiček, pohybujících se ve skupinkách. A procházely se po pláži evidentním záměrem provokovat. Koupání bylo excelentní. Pomalé třímetrové vlny bez síly v mělké vodě. Příjemná restaurace na pláži. Nechybělo zde ani hřiště na beachvolejbal. Přesto, že pláž je neznámá. Nabídla nám více než věhlasné přeplněné pláže.

Ovšem cesta jsem byla složitá. Čím se jede jižněji od Cagresé, doprava se zahušťuje. Provoz kolem Ajacia je opravdu nechutně hustý. Doprava pro auta v hlavním městě je poměrně zoufalá. Na motocyklu vcelku pohodová jeli jsme si jako páni, kličkovali mezi auty, které braly motorkáře přátelsky.

Po cestě jsme se zastavili na lehkou svačinku v pizzerii u Listinců v Col de Lstincone. 42.001141, 8.756614 Hlady nám kručelo v břiše a jsme plni očekávání na gastronomický zážitek tohoto kraje. Pizzerie vcelku příjemná. Pizza výborná. Po občerstvení se vracíme zpět. Auta jak mávnutím proutku kolem 18 hodiny zmizela a nastává čas na klopení. Po cestě míjíme studánku s ledovou vodou.

Studánky na Korsice je příjemná záležitost. Doplnily jsme zdarma tekutiny a umyli jsme ze sebe mořskou vodu s opalovacím krémem, která nepříjemně lepila. Svěží jsme si užily cestu zpět. Nádherný výlet.  Opět další vydařený den na Korsice.

Po příjezdu jsme se šli vykoupat do bazénu, který jsme měli prakticky 10 metrů od apartmánu. Teplota vody byla ve večerních hodinách neskutečných 35°C. Teplota vzduchu byla tak o 10°C nižší. Připadaly jsme si tak trochu jako ve vaně s teplou vodou. Nicméně jsou okamžiky, pro které stojí žít. Noční obloha na Korsice je výraznější než na kontinentu. Hvězdy krásně zářily a přemýšlíme, kam vyrazíme zítra.

DEN 16: CARGESÉ »   PORTO A CALANCHE - EXTREMNÍ POČASÍ

Ranní probuzení zavinily okenice, které mlátily nepravidelně a silně do okna. Prádlo, které jsme večer daly sušit na terase, jsme sbíraly po celém okolí, některé kousky ani nenašli. Neskutečný vítr. Na internetu jsem se dočetl pro Korsiku varování před nárazovým větrem s červeným vykřičníkem. Což znamená nárazový vítr do 60 km/h.

To znamená jen jediné. Pepíček musí odmontovat z motocyklu ihned slunečník, co jsme používaly na pláži. V případě že to neudělá, bude z něho pravděpodobně rogalo. Dnešní plán je jednoznačný. Pláž Porto přes Calanche a Piana. Vzdálená asi 35 km. Dneska se tam budou dít zajímavé věci. Nevěřím tomu, že neuvidíme převrácený karavan nebo alespoň 5 metrové vlny. Po snídani vyrážíme. Vítr je teda brutální. 

Teplota překvapivě vysoká 32°C a na obloze se tvoří nějakézvláštní mraky ve tvaru houby a kulovitých tvarů. Senzační podívaná. S motorkou to lomcovalo jako blázen.

Chvílemi jsem měl co dělat abych ji udržel na silnici a neshodilo nás to z útesu. Během dne se mi podařilo udělat poměrně hezké fotografie Calanche. Vlny v Potrtu byly veliké, jak jsem předpokládal, zákaz koupání byl jasný. Nebylo možné ani pořádně udělat fotografii. Jednak vítr fičel od moře tak silně, že objektiv byl během pár vteřin samá kapka. Z vln šel docela strach. To byly takový bomby, že jsem nechápal.

Oblázky velikosti dlaně ze, kterých byla celá pláž se po tunách přesouvaly jak si je sebou vlny braly do moře a v zápětí je vyvrhla velká vlna na pláž. Rachot že nebylo slyšet vlastní slovo.  Neskutečná podívaná. Kdy se vám v sezoně podaří vidět 4 metrovou vlnu. Vůbec mi nevadilo, že se nedá koupat. Stejně jsem byl mokrý z toho, co lítalo z moře. Po celý den jsme se potulovali v Portu. Různě přejížděli na Calanche obdivovat nádheru kterou nabízí ve snaze ulovit fotografie. Nejvíce mne oslovily dva pohledy, které jsem si chtěl pořídit při západu sluníčka.

 Dneska to přijde. Cítim to, že neodjedu z Calanche bez fotky. Která mi bude připomínat to, co jsem viděl. Jsem požitkář, mám vzpomínky rád. K večeru jsme byly ošlehaný od větru, který ještě zesílil. Na motocyklu už to bylo skoro o život. Místy ani nefouklo a vyjel jsem ze zatáčky, kde motocykl vítr odhodil o 3 metry do protisměru. Docela adrenalin. Se západem slunce se vítr pomalu utišoval a přesouváme se do Cargese. 

Musím říci impozantní místo, které se jen tak neomrzí. Cestou pokoupíme nějaké dobroty a lahodný meloun, aby se lépe tvořil plán na zítřek. Večerní siesta probíhala za neskutečného dusna. Vítr se utišil a v apartmánu bez klimatizace se nedalo skoro ani dýchat. Pepíček se rozhodl, že bude spát venku. Z postele vyndal matraci ven na terasu a usnul. Chrápal neskutečně a chvílemi jsem čekal, že ho Kristýnka půjde udusit. Muselo to být slyšet na 100 metrů. Je to holt velký kluk no.

DEN 17: CARGESÉ »   výlet do hor – PONTE ALTU

Ráno vypadalo opět slunečně a lehce větrno. Teplota opět kolem 32°C. Rozhodly jsme se po vyhřáté noci trochu zchladit v horách, kde snad bude o 10°C méně. Výlet pod nejvyšší horu Monte Cinto by měl být zárukou chladu. Jak se později ukázalo tak i mokra.

V horách na Korsice zejména v letních vedrech, které zužují pobřeží, se poměrně často nad horami tvoří přívalové srážky, které tam zase spadnou a na pobřeží se prostě nedostanou. Sice jen krátkodobé, ale někdy i intenzivní. Nic méně moc nám slejvák nevadil, když jsme věděli, že za 20 minut bude zase teplo. Asi po hodině jízdy horami z Porta po silnici D84 přes průsmyk Col de Verigo, kde jsme se s chutí zastavily na kafe v místní dřevěné boudě. Všude byla přítomná prasátka a prasata okusující nám nohy. Přímo vybízela k pohlazení. Ale jen zdánlivě.

Jedno se po mne ohnalo a málem mi rozpáralo ruku. Tak pozor na divoká prasata. Zdánlivě neškodná. Je to prostě divočák a ví, že z něj bude figatela nebo nějaká dobrota. Je mu to jedno, jestli někomu rozpárá nohu nebo ruku. Před dovolenou jsem si uložil do Navigace jedno zajímavé koupací místo v horské řece. Je velmi dobře dostupné a hned u silnice. Nemělo by být daleko. Pojedeme se na něj podívat. Horská řeka s kaskádami obrovskými vyhlazenými kameny a prolézačkami.

Dočetl jsem se, že koupání zde je naprosto úžasné a voda jako křišťál. Nebývá ani moc studená. Přijíždíme k mostu Ponte Altu 42.001141, 8.756614, vedle kterého je ještě jeden souběžný pro kola. Oba mosty jsou velmi impozantní, kamené obloukové a uzoučké na jedno auto. Během cesty se udělalo docela příjemě, prokukuje sluníčko a jdeme prozkoumat lákavé koupání.

Kouknu z mostu a už to vidím, nádhera. Prostě neskutečná nádhera, šutry velikosti náklaďáku mezi nimi protékala křišťálově modrozelená voda. Několik metrů hluboké tůně. A spousty malých soukromých whirpoolů. Fakt nářez bez dlouhého 5 hodinového výšlapu jako například u známých vodopádů pod Zonzou.

Lidí tam bylo docela hodně. Což mi trochu ubralo na radosti. Místo jako tohle jsem chtěl mít jen pro sebe. Asi do hodinky se přihnaly černé hrozivé mraky. Blesky lítaly kolem dokola a rázem jsme tam byly jen my. Schovaly jsme se pod mostem a čekaly, až se bouřka přežene. Netrvalo to dlouho a bylo zase příjemně teploučko. Jako bonus jenom my.

 Ležíme ve whirpoolu a radujeme se, jak nám to hezky vyšlo. Za půl hodinky na most přilítlo houkající hasičské auto a něco zběsile hulákaly, ať zmizíme z řeky a ukazovaly na vrchol hory, ze které evidentně řeka teče. Uposlechly jsme výzvu. Hasiči by nevyhazovaly lidi z tak skvělého místa, pro nic za nic. Jak jsem později pochopil, podle čárek na mostu které byly 12 metrů nad hladinou. Po vydatných srážkách nad vrcholem může i nemusí během pár minut přihnat řekou přívalová vlna a to už by pro nás nebylo tak super zážitkové.

Nejspíš bychom se z koryta ani tak rychle nedostaly. Terén byl samý hladký balvan. Přemýšlely jsme jestli pokračovat  dále k jezeru ale počasí vypadalo na pořádnou další buřinu. Bouřky na Korsice jak jsem se přesvědčil, patří někdy mezi extrémní a přicházejí velmi rychle.

Chvíli jsme pozorovaly jak ukrutně a doslova před očima se tvoří v horách bouřkové mraky. Úžasná dech beroucí podívaná. Během 20 minut jsme upalovaly z hor, jak jen to rychle šlo. Klopily jsme, ale stejně nás bouřka dohnala. Slejvák šílený na silnici rázem potoky vody, šutrů co je libo, občas připlavala po silnici i větší větev. No zábava to nebyla ani trochu. Okamžitě se ochladilo na 8°C. Nic příjemného na letní hadry.

 Nedaleká vojenská základna vyslala spousty vojáků uklidit silnice. A opravdu to kluci dělaly pečlivě. Tomu říkám strategicky a smyslu plně umístěná vojenská základna. Sjíždíme z hor na pobřeží, počasí se jako mávnutím proutku vyjasnilo a opět 34 °C. Počasí na Korsice se mi líbí. Je kde se vychladit, ohřát, vykoupat nebo si pojezdit. Jedeme zpět zabalit a zítra ráno se přesuneme na jihovýchod.

Jsme plni očekávání, co nám nabídne zítřejší Zonza. Popravdě řečeno nevím, co od ní mám čekat. Při první návštěvě před týdnem na Bavelle, která je nad Zonzou počasí nebylo nic moc tak snad nám bude štěstí přát i nadále a ukáže nám svoje panoramata.

DEN18: CARGESÉ »   přes hory na ZONZU – REZIDENCE Le Mouflon d'Or

Ranní probuzení bylo příjemné a počasí stále drží svůj standart. Teplota stoupá, každých deset minut o pár stupňů kolem desáté ráno se ustálila na 30 °C. Dnes je o něco chladněji než předešlé dny. Cestu po pobřeží již známe a na Zonzu se přesuneme přes hory. Na přesun se těšíme. Doufáme, že bude příjemný.

Teploty se budou nejspíše pohybovat mezi 20 až 30 °C podle toho jak budeme stoupat a klesat. Nad horami dnes nevidíme žádné mraky. Po snídani dáme ve městečku Cargesé ledovou tříšť za 3eura. To je standardní cena zmrzliny, která se tak nějak pohybuje všade. Na pobřeží pomalu přibývá aut. Je vidět, že je vrchol sezony. Nic co by vadilo motorářům a je potřeba se s tímto ve vysoké sezoně smířit. Cestu jsme nezvolily nijak přímou a chtěli jsme se trochu zaklopit cestou přes D81,D25,D1,N193 zpět k Ajaciu a tím jsme se vyhnuly provozu na pobřeží, které jsme již 2x viděli.

Z Ajacia jsme stoupaly znovu do hor po D302, D55, N196 která připomínala závodní dráhu s krásnými zatáčkami. Nakonec na krásnou cestu plnou zatáček a vracáků D 420 až do Zonzy. Cesta byla nádherná a užívali jsme si ji i plně naloženy. Po cestě jsme potkávali minimum aut a spousty hasičů. Cesta byla dlouhá zhruba 150 kilometrů. Přesto, že jsme ji fakt sypaly. Stejně jsme ji jely 6 hodin. Cestou pár zastávek u studánek, nějakou kávičku v krásných horských vesničkách. Počasí bylo příjemné kolem 26 °C. Na Zonzu jsme dorazily kolem 17.00 hod poměrně unavení. Nemůžeme tomu uvěřit. Jsme tu. Stojíme před dalším ubytováním. Teplota začíná razantně klesat. V 19.00 byla kolem 20°C. Neskutečné teplotní rozdíly. Na pobřeží je nyní 33 °C a tady teplota kolem   20 °C a pořád klesá.

 Prošly jsme si Residenci Le Mouflon d'Or. Na první pohled opravdu krásné místo umístěné v dolíku mezi neskutečně obrovskými hladkými balvany velikosti domu. Celý prostor byl obklopen balvany i stromy ve tvaru podkovy. Místo ze kterého budeme vyjíždět po dobu 4 nocí za naším dobrodružstvím. Ubytování vypadalo vysoce nadstandardní. Mezonetový samostatný apartmán s mezipatrem. Někdo se pokoušel o umění a docela se mu to podařilo.  

Panoval zde klid a pohoda. Na sezonu až moc klid. Přihází soumrak a s ním překrásný západ slunce s výjimečnými formacemi mraků. Vytáhnout fotoaparát stálo opravdu za námahu. Západ slunce a nasvícený bazén. S postupně rozsvěcujícími lampami v našem krásném domově. Ten nahoře nám prostě dopřává.  Voda v bazénu byla bohužel studená jako led.  Přesto že položení Zonzy je vzdušnou čarou 20 km od pobřeží a nadmořská výška je jen 770m je to podstatně chladnější lokalita.

DEN 19: ZONZA » BAVELLA po druhé (Korsika).

Probuzení na chladné Zonze. Tak by se dalo nazvat dnešní ráno. V 6.30 a na teploměru nebylo více jak 10°C. Teď chápu tu ledovou vodu v bazénu. Pofukoval trochu vítr, který nebyl nijak chladný. Pocitově bylo počasí na bundu. Posnídaly jsme, až v 8 hodin kdy už venku bylo kolem 20°C. Dnes se podíváme po městečku a projedeme se po okolních silnicích. Takový je plán dneška. Nic násilného.

Musím konstatovat, že tato Rezidence je klidné místo vhodné pro relaxaci. Lehátka u bazénu jsou polstrovaná a není problém na nich okamžitě usnout. Zvláštní horské klima je příjemným zpestřením předcházejících horkých dnů. Slunce je zde velmi silné. Možná bych řekl mnohem agresivnější než na pobřeží. Pocitově se pobyt na slunci dá lépe strávit i bez stínu. Bez ochranného faktoru by to nešlo ani náhodou. Již po 20 minutách mne pálil obličej a Ladys si spálil obličej docela pašácky, již během včerejšího dne a dnešního rána.

Nasedáme a jdeme si projíždět silnice kolem Zonzy. Jako první jsme zamířily na Col de Bavella. To je horský průsmyk v nadmořské výšce 1243 metrů nad mořem, v pohoří Alta Rocca departementu Corse-du-Sud. Asfaltová silnice D268 přes průsmyk je považována za jednu z nejkrásnějších silnic na tomto středomořském ostrově, ale v letních měsících poněkud více vytížená. Proto jsme tu na motocyklech. Auta jako by neexistovaly.

 Na klikaté silničce si užíváme nejen skvělé točky, ale i fascinující výhledy na okolní hory. Údolím podle silnice se vine křišťálově čistá řeka nebo spíše pramen krásné Solenzary a mohutné hory tyčící se nad ní dodávají této krajině nezapomenutelný půvab Na silnici je několik odpočinkových míst s krásným výhledem. Nad hlavním parkovištěm, na vrcholu sedla, se nachází socha Panny Marie Sněžné (Notre-Dames-des-Neiges)

Parkovné se zde platí 3 eura. Tak jsme se rozhodly zpestřit si den a udělat si fotky. Vlevo bylo ještě jedno parkoviště zcela prázdné a bez placení. Při troše odvahy se tam dalo zajet. Příjezd byl úplně rozbitý. Pro KTM žádná velká překážka. Ale kluci na cestovních motocyklech zažívali horké chvilky na cestě k zadnímu parkovišti, které bylo zcela prázdné díky nedostupnosti cesty.

Příjezd vedl přes 30 centimetrové kořeny pokroucených Borovic s větvemi ošlehanými od větru. Připadalo mi to jako skvělý nápad a možnost udělat si fotky s motocklem  na Bavelle, tam kde se fotí jen pěší turisté.

 

 Začínáme se docela potit, sluníčko pálí statečně. Pokusíme se najít koupel v Cascades du Polischellu. Nejlepší koupačka kaskádovité řeky na Korsice. Bohužel v tomhle počasí si vyšlápnout pár hodinek až samotnému pramenu nahoru se nám nechtělo. Je to zabijácké stoupání a cesta lesem nebo kaskádami. Nijak dobře označená.  Spokojíme se s ochlazením kousek od silnice. Cascades du Polischellu protínají silnici D 268 na tomto místě. 41.821526, 9.260164

Motocykly jsme nechaly přímo u mostíku, kde nijak moc v provozu nepřekážely a šly jsme se zchladit. Byl jsem překvapený prakticky i u silnice vcelku magické místa. Atmosféru dotvářelo, prosvítající sluníčko přes husté listnatý porost vytvářelo světelné pruhy do jezírek. Některé místa byly zcela porostlé krásně zeleným mechem. Úžasné místo a voda jako žiletky. Příjemné ochlazení ve stínech stromů. Když jsme byly dostatečně ochlazeny, jdeme projet další silnice kolem Zonzy.  

 Provoz ostatních silnic byl nízký. Byly snad ještě hezčí než zmíněná atraktivní D268. Možná to pojímám více motrkářsky. D 268 je spíše kochací díky vysokému provozu, ale ty kolem jsou vyloženě sportovně klopící. D 368 byla prázdná sem tam nějaké auto nebo cyklista. Moc dobře jsem si zajezdil. Pár míst rozbitých, ale některé úseky byly fakt orgasmus.

Nemůžete minout poměrně velké prostranství s půjčovnou čtyřkolek. Parkoviště s několika boudami a restaurací je výchozí bod odkud se jde k vodopádu Piscia di Gallo. Procházka poměrně zajímavou krajinou.  GPS parkoviště 41.688117, 9.200038 Piscia di Gallo je nejvyšším vodopádem na francouzském ostrově Korsika je 70 m vysoký překládá se do češtiny jako "Čůrající kohoutek".

 Cesta k němu trvá od parkoviště asi hodinu a půl chůze příjemnou cestou v Krásných korsických horách, pouze na konci je prý strmé slézání. Vodopád je zasazen do krásné přírody a jeho návštěva určitě stojí za to.

Dnes už je pozdě zítra se k němu vyrazíme podívat a trochu provětráme nohy. Poseděli jsme v restauraci nad dobrou kávou. Zjistily informace na zítřejší den a pomalu jedeme do kouzelného místa. Kde nocujeme zakusit rozhodně nejlepší pizzerii v Zonze.

Nenechte se zmást recenzemi na internetu a průvodcích a přímo ve městě na pizzu v žádném případě nechoďte. Zvažujte výběr restaurace. Pizzerie přímo ve městě bych nazval komerční odpad a nepřeháním. Mnohem lepší je pod Zonzou.  Restaurace La Ferme a Stadda. 41.744060, 9.167197 Ceny pizzy kolem 12 euro, půlkulový biftek 22 až 30 euro, skvělé víno a příjemná obsluha. Chodí, jsem domácí z okolí. Tomu nasvědčuje, že je to správné místo pro večeři.

Opět hodnotím Pizzu, jelikož jí mám moc rád. Nepředčila pizzu z Porta, ale byla velmi, velmi těsně téměř nejlepší. Velikost kolem 40 cm, slabé těsto a moře ingrediencí. Z těsta vyrůstaly nádory, že jídlo na talíři vypadalo dosti vtipně. Biftek byl prý také kulinářský zážitkem a velmi těžko se dal dojíst. Porce to byla obrovská. Ladysovi jsme ho popravdě i záviděl. Tak za mne palec nahoru.

 DEN 20: ZONZA » PISCIA DI GALLO  "Čůrající kohoutek". (Korsika).

Ráno se probouzíme podezřele svěží, na to že je 20 den. Chladnější noční klima nám navrací energii. A vidina dalšího skvělého dne je na obzoru. Počasí prakticky jako včera možná o něco tepleji. Již při snídani se začínalo oteplovat více než bychom si na dnešní procházku k vodopádu přáli. Kolem 9 hodiny teplota stoupla na 26°C. Slunce nechutně pálilo do obličeje. Naše obličeje pomalu, ale jistě začínají připomínat horolezce. Klika, že se poměrně často koupeme tak jsme se vcelku opálily lépe než z normální dovolené. Rozhodně nevypadáme jako motorkáři.

Velmi rozebíráme dnešní výlet na vodopád. Zda má vůbec smysl jít se lopotit na procházku horami. Ale nakonec jsme šli. Po hodině klopení jsme na místě. Dojíždíme k parkovišti. Dávám znovu GPS 41.688117, 9.200038.  Teplota po cestě se střídala. Na kopci bylo  10°C o 10 minut později 30°C sjezdy byly brutálně strmé a neustále se střídaly se prudkými výjezdy. V uších nám zaléhalo a spouštěla se nám chvílemi i rýma. Nyní cítím maquisové porosty s příjemnou myrtovou vůní daleko silněji než jindy.

Na parkovišti kasa samozřejmě byla. U ní cena 3 Eura. Slečna jen mávla rukou. Radost veliká, máme na kafe. Vyletnily jsme se. Nazuly jsme si pantofle, do tankvaku naložily mraženou vodu s plátkem citronu a vzhůru na vodopád  Piscia di Gallo. 

První dojem z procházky byl takový, že je velké vedro. Prostředí poměrně malebné. Nijak velké převýšení tak se šlo skvěle. Na fotky to moc nebylo, spíše bych si představoval ohnutou Korsičanku přes nějakou tu větev, kterých tu bylo požehnaně. Cestou jsme míjely malé potůčky s jezírky, kde se dalo ochladit.

U jednoho asi po tři čtvrtě hodiny chůze jsme rozbalily tábor a šly se vykoupat. Ledárna obrovská a proud silný jako býk. Něco mi naznačovalo, že ta voda, ve které se koupeme. Za chvíli poteče ze skály a my se na ní jdeme podívat. Po hodince koupačky jsem jako mražený nanuk. Minimálně půl hodiny chůze jsem necítil žádné vedro přesto, že na sluníčku bylo přes 30. Vyhlídka byla parádní, prakticky jsme viděli až na pobřeží vzdálené 25 km.

Obáváme se sestupu k vodopádu. Pozorováním lidí vracejících se z výletu vidím, jak bude vypadat sestup. Nemůžou popadnout dech a jejich trička připomínají hadr školní ulízečky. Už se mi tam ani nechce.  Sestup jsme zahájily. Je to čím dál tím horší, Někde byly i lana.

Dost to v pantoflích klouzalo a modlil jsem se, abych tam neslítnul. V této obuvi se na hory prostě nechodí. Asi po 20 minutách 70 a 80 stupňového sestupu s převýšením kolem 120 metrů jsme všichni dole. Moje tričko je úplně propocené a páchne jako stará coura. Dole u vodopádu je klima připomínající prádelnu. Krom toho jsme o hodinu propásly ideální světlo, aby vodopád byl na slunci. Tak jsem se ho pokusil vyfotit ale žádná sláva. Nic úžasného na půl ve stínu a napůl na sluníčku se vyfotit nedá. 

Když už jsme sem slezly, hledáme si parádní místo, odkud lze v pohodlí pozorovat vodopád. Prostor je omezený. Úzká rozsedlina, do které padá mraky vody. To vysvětluje 100% vlhkost.  

Hukot to byl pořádný a jen jsme se domnívaly jaké to tu je, když teče hodně vody. Malinko mi vodopád připomínal scenérii z filmu „modrá laguna“. Hodinku jsme se pokochaly. A těšily se na výstup. Nahoru to šlo o moc lépe. Klima se během hodinky ochladilo. Stejně to byla docela zabíjačka.

Po cestě probíráme, kam vyrazíme zítra. A tak nějak jsem nadhodil projet si silnice jižně od Zonzy a navštívit znovu Bonifácio. Prozkoumat ho více do hloubky. Nápad se všem zamlouval Bonifácio je opravdu místo, které se otiskne do paměti díky bílým útesům, na kterých celé město doslova visí.  

DEN 21: ZONZA » BONIFÁCIO  "Extrémní vítr". (Korsika).

Dnešek je předposledním dnem našeho putování po ostrově. Ranní nálada je přesto veselá. Na Bonifácio se opět moc těším. Jsme plni očekávání, co nám přinese cesta. Je pár silnic co se na mapě jeví jako velmi slibné a zatím jsme je neprojely. Přesně ty silnice dnes pokoříme.

Cestou se zastavíme na poměrně zajímavém místě. Ancien Ermitage de la Trinité. GPS 41.405724, 9.122665. Posnídaly jsme do sytosti. Nasedáme na právě umyté stroje a plni očekávání se těšíme na zajímavé místo Ancien Ermitage de la Trinité, které se nachází asi 10 kilometrů o Bonifácia.  Prohlídka okolí by mohla být zajímavá díky mystickým žulovým skalním útvarům s jeskyním ve kterých bydlely od 5 století poustevníci. Prohlédneme si původní kapli z 11 století, kterou obývali Bendikští opati a poté se vypravíme do Bonifácia.

Chěli jsme se do sytosti projet a zkusit jednu z místních menších silnic. Nebyl to dobrý nápad. Komunikace o ničem, sice samá zatáčka ale povrch samá záplata a díra. 

Vracíme se na D268, D59, D859 a N196 mířící k naší zastávce. Jízda impozantní, vede příjemnou krajnou a čas od času míjíme výhled. Svezení jsme si užívali i dnes a brzy budeme na místě.

Vylidněno, zcela vylidněno. Zajeli jsme, až kam jen to šlo. Do prudkého kopce s jakýmsi parkovištěm z hlíny s hlubokými strouhami od eroze. Před námi se tyčily žulové formace s obrovským křížem na vrcholu. Nemohu nalézt slova, jak popsat toto místo. Vyzařoval z něho klid a zároveň samota. Mystický nádech z místa přímo sršel.  Po snaze podívat se na vrchol to vypadalo na moc dlouho.

Opět se začíná zvedat vítr i přes jasnou oblohu a to nevěstí nic dobrého. Udělali jsme si kávičku. Kristýnka dělá polévku, která na tomto zvláštním místě bude zajisté chutnat. Kluci se pokusili vylézt, na jednu ze žulových formací za účelem se porozhlédnout po okolí. Z výhledu prý bylo vidět na Bonifácio. Nijak okouzlující výhled co by stál za námahu balancovat na špici s fotoaparátem.

Dojídáme oběd. A s posledním soustem mne přepadá únava. Večerní Pepíčkovo chrápání mne párkrát probudilo. Hned jsem mu to vtipně vrazil. Po hodince sezení v kroužku a vyprávění zážitků a vtipných okamžiků během putování se zvedáme a odjíždíme do Bonifácia. Tentokráte nebudeme parkovat na spodním parkovišti u přístavu, které je určeno pro motocykly. Pozoroval jsem při první návštěvě kde všade se dá zaparkovat. Pár míst mám v paměti. Podařilo se rychle zaparkovat. Jako páni přímo pod hradbami Bonifácia. 

Směřujeme přes město se v klidu projít po Aragonských schodech a stezkou pod útesy dojít až na konec. Čtvrtý den při návštěvě Bonifácia, jsem schody sice sešel a nafilmoval. Ale nebyl čas na procházku a fotografie. V polovině schodů, které jsou velmi úzké jsem zastavil.  Pozoruji trpící lidi, kteří přímo umírají výstupem schodů. 187 schodů s velmi vysokými stupni unaví docela rychle a není lehké je vyjít.

Na schodech jako takových nic zajímavého není. Ošuntělé a prošlapné stupně opravované betonem a rezavé zábradlí. Pofukoval však velký vítr, děvčata v sukních mi nechtěně vytvářeli, snadné objekty pro můj fotoaparát. Procházka pod schody byla úchvatná. Vodorovná skalní galerie, zatesaná do útesu vytváří nezapomenutelnou vzpomínku. Na konci galerie je otvor ve skále, který je opatřen mříží proti nezvaným návštěvníkům. V útrobách hluboko ve skále je stará obrovská studna. Pár foteček na památku musím udělat. Lidí díky namáhavým schodům tu je opravdu poskromnu.

Vítr začíná zesilovat a dalo by se říci, že už se stává nepříjemným. Docela jsem zvědavý, jak bude silný na útesu u majáku, který je na otevřeném prostoru. Když se nyní nacházíme na závětrné straně a lomcuje se námi vítr. Tentokráte stoupání po schodech bylo jednoduché. Silný vítr v zádech a nebylo takové dusno.

Směřujeme na kávu do města, kde se chvíli projdeme a odpočineme od větru, který ve městě nebude. Je dostatečně kryté vysokými domy. Našli jsme si pěkné místečko na odpočinek a kávu. Nic méně je tu prostě draho. Dopijeme a zajedeme si na útes naposledy se pokochat krásnými výhledy na celé město.

  Naše motocykly stojí tam, kam jsme je zaparkovaly. Vítr je nechutný při převlečení mi to odneslo kalhoty a musím pro ně slézt, bůh ví kam. Zvedá se prach a tak trochu tuším, že na útesu to bude dost zoufalé. Již po cestě na útes to s motocykly pohazovalo po silnici.

Mám chuť tam ani nejet, vytrvám spíše ze zvědavosti, jak silně tam bude foukat. Vichr nám bičuje obličeje, oči mám plné písku. Stoupl jsem si proti větru a chtěl jsem spadnout. Ani náhodou to nešlo. Tipuji kolem 60 až 70 km/h. Mazec. To bude cesta zpátky. Ouou. Dnes z procházky po útesu nebude vůbec nic. Jdu si alespoň vyfotit motocykl.

Postavil jsem kačenku na útes. Přes boční stojan, co nejblíže okraji. Vítr s ní lomcuje. A kluci se začínají vsázet, kdy ji to shodí a spadne z útesů dolů. Takový vichr, že jsem se o motocykl začal bát. No nic vzdávám to ani fotoaparát nejde udržet, fotku jsem udělal, ale dost bída. 

 

Cestu zpět vám nebudu ani popisovat. Hodné hororu. Asi 2x jsme měli namále, prostě jsem s tím málem flák, jak mne vítr honil po silnici. Za dvě hodinky sedíme u bazénu a vítr se pomalu utišuje. Je dost chladno a začínajíce se tvořit mraky. Mrknul jsem na internet. Vše nasvědčuje tomu, že zítra budeme moknout. Opouštíme ostrov v pravý čas. Balit budeme až zítra, uklízet nemusíme. Včera, když odjížděli sousedi, uklízečky čistily apartmán vcelku poctivě.  

DEN 22: ZONZA » I´Ile Rouse Trajekt (Korsika).

S těžkým srdcem opouštíme Korsiku. Ani trochu se mi nechce domů, Kristinka už je unavená a domu se těší. Klukům se domů také moc nechce. Je to zde krásné.

Máme ještě celý den, až do 22.00 hod, kdy nám odplouvá trajekt z I´Ile Rouse do Livorna. Pršet dneska bude určitě, již nyní se nad horami kupí černá oblačnost. Dnešní den nebude moc poznávací, jelikož pojedeme po východním pobřeží, které patří mezi nejvíce frekventované. Východní pobřeží ve srovnání se západním je placaté a nezáživné. 

Pokusíme se alespoň objet Cap Corse. To je 40-ti kilometrový „prst“ k severu, s řadou malebných městeček a vesniček, šplhajících se po pobřežních srázech, které možno objet pobřežní silnící postavenou za Napoleona III. Prostředkem se táhne pohoří s nejvyšším vrcholem „Monte Stello“ který měří 1307 m. Kdyby počasí vydrželo je to reálné, jelikož trasa je dlouhá 311 km. Směr přes Bastii směr Cap Corse a severní pobřeží. Projedeme nádherný záliv St-Florent. A dnešním Cílem se stává trajekt I´Ile Rouse.

Vyjely jsme z Bavelly a už nás honí brutálně černá obloha. Statečně jsme ji ujížděly hodinu. Na Korsice se bouřce nedá ujet a pobřežní komunikace při dešti jsou pro motorkáře dosti klouzavé. Na to nás upozornil pán na benzince. Prý nemáme moc klopit a brzdit. Bouřku jsme přečkali na benzince a čas si krátily koukáním na blesky.

Rány to byly strašidelné. Za dvě hodinky bouřka přešla a udělalo se nechutně dusno. Teplota rázem vystoupala na 35 °C.

Z čekání nám vyhládlo. Po chvilce jízdy u další benzinky vidíme Sendvič bar 41.916793, 9.389393. Vypadá fakt nechutně, upatlané stoly a servírka vypadala, že v zimě jezdí s kolotočem. Nikomu krom mne, se dovnitř nechtělo.

Na Korsice vaří dobře v podřadných restauracích zcela běžně. Jídlo bude výborné. Objednávám si hamburger s hranolkami. Kluci váhají. Kristýnka mi důvěřuje a objednává steak. Nemohl jsem se za 15 minut nevšimnout, že si sem jezdí místní pro jídlo sebou. Kluci se rozhoupali a dávají si také.

Hamburger dorazil. Propocená kolotočářka, připraví stůl, vymění prostírání. Nezapomněla ani na dochucovací prostředky. Na závěr zkušeně z leva servírovala jídlo. Na takový pajzl, až nevídaný servis. Jídlo bylo výborné, hamburger uvnitř krásně růžový a houstička křupavá. Masa v něm bylo asi 250 gramů. Pořádný koláč. Dusno v baru bylo zoufalé. To jediné bych vytknul.

Daň za poloviční cenu 7 euro.  Za mne palec nahoru a podle obličejů chutnalo všem fantasticky. Posilněni na další putování se odvalíme přes cestu k motocyklům. Jsme zcela přejedeni. Cesta po východním pobřeží bych nazval jako nuda!. Kdysi jsem četl někde na facebooku jak někdo vyprávěl o úžasné cestě z Bastie do Porto Vecchio po N198. Musel být úplně sjetý a spíš tu ani nebyl.

Cesta do Bastie byla nepříjemně zacpaná a přes Bastii jsme jeli, kde to šlo v odstavném pruhu. S bočními kufry nám nic jiného nezbývá. Fakt hnus. 36°C, motor topí a rozpaluje kalhoty. Po hodině jsme se prodraly za přístav a stavíme u Supermarketu. Propočítávám zbývající čas do nalodění. Vychází mi to jen tak, tak.

Vzdáváme to. Cap Corse nedáme. Přeplánování přes D81 do zálivu St-Florent a pak se uvidí. Silnice D81byla opravdu úžasná. Provoz trochu byl, ale nijak silný. Klopily jsme až do extrému. Na poslední den dost nerozvážnost. Čas máme mimořádně výborný. V 17.30 jedem kolem krásné restaurace s perfektní zahrádkou. Musíme povyprávět dojmy z jízdy. 42.661075, 9.236515 restaurace u Santu Petru. Poseděli jsme do 19.00.

Dusno vystřídalo krásné podvečerní počasí. Bylo nám příjemně. Jednoznačně v restauraci měli záchod s největším oknem a úžasným výhledem na podvečerní sluníčko.  Okno bylo zasazeno poměrně nízko a činilo z toalety relaxační místo. Vyrážíme na trajekt, máme to 40 kilometrů průměrnou cestovní rychlostí. Měly bychom tam být do 40 minut.

Stojíme na trajektu, auta už tu byly. Museli jsme se procpat mezi sloupky a vyhnuly se popojíždění v koloně a přijely přímo k bráně z protisměru. Rovnou nás navedly až k trajektu. Odbavení jedna báseň. Převlíkly jsme se do civilu. Oblečení jsme naložily na boční kufry a motoboty navršily na zadní kufr, že motocykl vypadal vtipně. A nyní budeme jen čekat dlouhé dvě hodinky, než přijede trajekt. Trajekt měl hodinu zpoždění. Na moři byly prý velké vlny.

Noční trajekty jedou poloviční rychlostí a čas připlutí do Livorna měl být časně ráno. Vlny byl obrovské. Trajekt se pohupoval několik metrů ze strany na stranu, což mi bylo příjemné.  Do hodinky na trajektu zavřeli bar i restauraci a všichni se odebraly ke spánku. Většinu světel pozhasínají a zapnou jenom nouzové osvětlení. Výhoda nočního trajektu je pohodlí při cestování s možností si odpočinout.

Bohužel jsme si nevzali spacáky na palubu. Litovaly jsme toho a bylo nám trochu chladno. Na trajektu nevypnuly klimatizaci. Na venkovních lehátkách byla kosa a foukal obrovský vítr. Docela jsme si odpočinuly, ale na nonstop polet 1200 km to nevidíme. Vylodíme se a  vymyslíme plán cesty domů.

DEN 23: LIVORNO » TRENTO, Albergo Lago S. Colomba (Itálie).

Vylodění je rychlá záležitost v pantoflích a triku jsme vyjeli ven z lodi. Venku bylo Opět  30°C a to hned ráno. To bude příjemné na přesun. Domluvily jsme se, že pojedeme do Trenta a tam se uvidí.  Pár míst tam znám, kde se dá na pohodu přespat. Buď venku, nebo něco najdeme. Trasa je krátká 400 km. Jedno z takových míst je malé jezero Albergo Lago S. Colomba 46.126458, 11.179892. Krásné jezírko. Motocyklem se dá zajet, až na lesní parkoviště. Jezero je od parkoviště 30 metrů. Je tam pár obrovských stolů s lavicemi.

Voda čistá a teplá. Není to moc vysoko v horách, ani moc nízko. Klima tam je studenější než v Trentu a teplejší než v horách. Prostě tak akorát. Cesta ubíhala příjemně, únava se zatím nedostavila. O sebe nemám obavu, pilot nikdy neusne. Ale spolujezdec vždycky. Nikdo nevydrží neusnout jako batůžek víc než 800 km. My to máme domu 1200 km.

Kolem půl druhé přijíždíme to Trenta. Našli jsme restauraci, jelikož nám už vyhládlo. Ceny v Itálii jsou stravitelnější než na Korsice. Pojedeme se podívat na jezero Albergo Lago S. Colomba. 

Po cestě znám jeden pramen, kde dočerpáme ledovou dobrou vodu, ať ji nemusíme kupovat. 46.130678, 11.128543. Dáme příjemnou koupel a pak se prostě uvidí. Jezero je vzdáleno asi 20 kilometrů. Pramen je stále pitný a voda ledová a lahodná.

Už se těším, jak se vykoupu v jezeře. Po luxusu na Korsice mi koupání dost chybí. Tak nějak jsme si užívaly koupání, vařily kávičky. Na ničem jsme nešetřily. Vedro bylo nehorázné. Teďko už bychom domu nedojely. Asi zůstaneme tady, pustíme si film a dlabem na to.

Nejspíše jsme vypadaly vtipně s telefonem připnutým na přístřešku a hltající film pro pamětníky. Hulákající Vlasta Burian u jezera v Trentu. Proběhlo ještě nějaké vínečko a nakonec jsme přeci jen usnuly. Noc byla příjemná a trochu strašidelná. Dost tmavé místo s hororovým prostředím co se noci týče.

Ráno bylo příjemné a bez karimatky to nebylo ono. Posnídaly jsme vydatně. Zuby jsme si vyčistily v jezeře a hurá domů. Dnes to bude nejspíše bez deště a to mne posiluje. Nyní už jen, trochu toho štěstí na cestách. Nemám v oblibě trasu kolem Brenneru, často se tam tvoří kolony. Díky mýtným branám, nebo nějaké nehodě na úzké dvouproudové dálnici, po které to všichni valí 160 km/h.

Cesta k domovu je dlouhá. 830 km. Dalo by se říci, že to bude nuda. Cestou se nyní zastavíme na dobré jídlo ve venkovní restauraci, kterou znám. Jmenuje se Ristobar Chiosco alle Piramidi 46.180624, 11.263249. Za 7 euro se najíme do sytosti. Když už obědváte v Segonzánu, přímo před výchozím bodem procházky „Piramidi Segonzano“, která není moc známá. To co uvidíte je přinejmenším zajímavé.

Formace, z nichž některé dosahují 20 metrů na výšku, jsou geologicky velmi nedávného původu.  Vznikly asi před 50.000 roky, jsou dílem kombinovaného působení eroze a tekoucí vody. Složení útvarů je ve skutečnosti směs zeminy s oblázky, různého původu a různé velikosti. Povrch je velmi zhutněný a nestabilní. Každá z těchto špic je zakrytá kamenem čtvercového tvaru různé velikosti. Krycí kámen na každé špici je nasazený ze šikma a všechny se svažují pod stejným úhlem. Prakticky tvoří jakýsi klobouk na špici útvaru. Převýšení, není nijak extrémní, zhruba 400 metrů. Cesta je v rámci možností upravená a celkem skýtá délku 5 kilometrů. Po cestě vystupujete vesměs po schodech z pražců. Nebo schůdků vytvořených z kamenů.

Schody jsem letmo počítal. Je potřeba počítat s překonáním 1100 schodů. Pochopitelně tuto procházku dneska nebudeme absolvovat. Já sám už ji mám za sebou, při jiné výpravě. Je to poměrně zabijácký výstup. Abyste z výletu něco měli, je dobré si udělat alespoň časový plán o délce 5 hodin.

Jsme po obědě a vydáme na cestu k domovu.  Cesta ubíhala docela dobře, vzpomínal jsem na všechny krásné zážitky, které jsem s mými přáteli a Kristýnkou prožil.  Za 11 hodin jsme seděli doma u stolu unavení a šťastní.

Líbilo se mi na Korsice tolik, že kdyby mi po návratu někdo řekl. Máš zaplacený trajekt a ubytování na 14 dnů. Pod jednou podmínkou. Musíš jet nonstop, až do Livorna a zastavovat pouze na doplnění paliva. Tak prostě sednu na motocykl a jedu!

Závěrem něco málo k cenám potravin a tomu co bych změnil v budoucnu.

Na vlastní kůži jsme se přesvědčily, že stravování po restauracích na Korsice je prostě drahé. Kvalita s českými potravinami se srovnat nedá. Čím jižněji na ostrově tím dražší potraviny a služby. Všeobecně na Korsice platí jasné pravidlo. Čím větší supermarket tím se šance na levnější nákup zvyšuje. Pozor je velká šance koupit potraviny i levněji než v ČR. Supermarkety na Korsice bez výjimky zavírají každý den v 19- 20 hodin.

Něco bych přece jen změnil, pokud pojedu příští rok. Přesun tam i zpět je zajímavý pouze pro lidi, kteří cestu neznají a jedou ji prvně nebo jsou to skalní nadšenci, co nelitují peněz. Nebo prostě patří mezi tvrďáky. Já jsem po těch letech cestování asi nějak změkl. Pro lidi, kteří cestou jeli již 5x jsou to vyhozené peníze, opotřebení motorky, které je zbytečné a ztráta drahocenného času. Rád bych cestování zjednodušil přesunem s motorkami na vleku. Mám propočítané, že to ztrátové při cestování na Korsiku není. Pokud jste cestopis dočetly až do samého konce, patří vám můj dík. Pevně doufám, že si každý z cestopisu alespoň něco málo odnesl. Pokud vám připadá, že cestopis je přínosem a pobaví „like“ pro videa nebo pouhá zpráva je dostatečnou odměnou. Není přeci důležité, kam se vydáte, jestli to je jen na sever Čech nebo tisíce kilometrů.  Důležité je vrátit se pořádku domů. Mít radost a chuť se o zážitky podělit s ostatními.

„Hlavně kolama dolů“.

Zdeněk Nakaši.

(Druhé video, které můžete shlédnout od začátku)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE