Korsika 2013, aneb 14 dní Napoleonovou domovinou

Čtvrtek 12.9.

Je zhruba 5 hodin ráno a ve stavu vyoraného vorvaně se snažím zabalit stan. Podařilo se a o chvíli později vyrážíme směr Livorno na trajekt. Petr vede. Dojíždíme do Livorna, vidíme ukazatel přístavu a sjíždíme, pak už se ukazatel neobjevuje, po chvíli bloudění ve městě vytahuji svojí navigaci. Čas nám rychle dochází a já se ujímám vedení, navigace mě vede hlouběji do města a já začínám cítit, jak se potím. Nakonec dorážíme k přístavu a rychle určuji jasně žlutý trajekt Korsické společnosti. Bohužel přístav je docela složitý a bloudíme ještě v něm, než to vzdávám a ptám se nějakých kamioňáků na cestu. Připadám si jako vůl, když se musím ptát na cestu a 100 metrů ode mne je ta loď. Nakonec se naloďujeme asi 20 minut před vyplutím a parkujeme. Všem co pojedou doporučuji, uvázat si sami. Ten borec mi to uvázal na zadní sklopnou stupačku.  Nakonec vše hotovo a jdeme na palubu. Moře je klidné a my dostáváme hlad, resp. jen my kluci. Během kontinentální snídaně mě Lenka sjíždí očima v poměrně zeleném obličeji se slovy „Jak můžeš vůbec jíst?“. Jdeme se vyvětrat ven na lehátka, protože je opravdu pěkně. Cesta trvá zhruba 4 hodiny, během nich potkáváme dva Liberečáky na Vmaxu a domlouváme se, že do kempu pojedeme s nimi. K Bastii se blížíme zhruba kolem 12, ale nejvíc mě dostává týpek z přístavu, který v plné rychlosti (cca 30km/h) přistupuje na naší loď. Po vylodění vyjíždíme z města a směřujeme po východním pobřeží na jih. Jitka má vybraný nějaký kemp u Chisonaccia. Kemp vypadá opravdu luxusně, ale pro nás příliš drahý, oni mají slevu, takže se loučíme a vyrážíme na sever do Alérie. Tam končíme v kempu Marina d Aléria. Moc hezký kemp a za dobrou cenu a opět s příjemnou paní za okénkem. Dáváme stany a jdeme nakoupit trochu jídla, jelikož na Korsice se chceme stravovat sami. Jdeme se podívat na pláž, ta se táhne po celé délce kempu a díky tomu, že je září, je tu prázdno, ale moře je docela teplé. Večer si vaříme, já úplně prvně, na vařiči. Až zde si plně uvědomuji absenci své lžíce. Čočka se švýcarským nožem jí zatraceně špatně. Dáváme si dezinfekci slivovice, chvíli si povídáme a jdeme spát.

 

Pátek 13.9.

Ráno vstáváme normálně, holky si dneska chtějí dát den na pláži a já plánuji s kluky chlapský výlet do Bonifacia. Máme před sebou dlouhou cestu, zhruba 270 km. Vyrážíme po pobřeží na Porto – Vecchio až do Bonifacia. Konečně poznávám Korsický styl řízení bez blinkrů na vlastní kůži. Dorážíme do Bonifacia celí, ale v koloně. Bonifacio je krásné město, a staré město stojí na skále tak, že máte dojem, že musí spadnout. V jednu chvíli jsem se po stylu svého táty vypařil po anglicku a zahnul beze slova na vyhlídku. Když jsem se vrátil, nikdo z kluků tam nebyl, telefon taky nikdo nebral a co teď. Málem jsem se přidal k cizím lidem, na mou obranu, byli oblečeni podobně. Nakonec se vše v dobré obrátilo. Město je pěkné, malé uličky, suvenýry apod. Po prohlídce jsme se opět převlékli do motorkářského a vyrazili směrem přírodní rezervace Roccapina. V rezervaci je krásná zátoka, kam by se dalo dojet, ale cesta byla písčitá a dost z kopce, s našimi mašinami by to šlo blbě, takže jsme pokračovali. Měli jsme namířeno do města Sarténe, které je považováno za nekorzičtější město. Město působí velmi okázale, jelikož domy si zde stavěli Mafiánští kmotři. Dále jsme pokračovali směr vrcholek Bocca di Bavedda. Ovšem zde se zase projevil můj talent na fotografování. Minu 10 krásných vyhlídek, abych zastavil v lese a fotil skrze stromy. Pohoří je krásné a silnice na něj přímo boží. Nahoře je socha Bílé Madonny se svíčkami, dokonce jsme tu potkali i nějaké Čechy na kolech. Dolu to pak bylo přímo do Alérie skrz Korsický kaňon, kde protéká řeka. Shodou náhod zde byli i kolegové z Liberce jak jsme se později dozvěděli. Výlet jsme zakončili ve městě nákupem vína a pochutin. Vína bylo bohužel více než bych chtěl. Nakonec si z večerní procházky po pláži moc nepamatuji.

 

Sobota 14.9.

Vstáváme. Hlava bolí. Čeká nás přesun středem Korsiky, bože. No balíme věci, platím a vyrážím v čele směr Corte. Cesta je docela peklo, ale až později mi došlo co by se dělo, kdyby nás zastavili Carabinieri. Corte je považováno za neoficiální hlavní město, působí zde jediná univerzita nesoucí jméno Pascala Paoliho, otce Korsiky. Také je tu rodný dům Cassanovy a jednoho z Napoleonových bratrů. Jdeme se podívat do Muzea, které mělo vstup zdarma a poté do středověké pevnosti a věže. Výhled za to peklo při výstupu stál. Z Corte jsme měli namířeno k velmi známým Anglickým kaskádám (cascades des Anglais). Ke kaskádám se jde asi 500m lesem, ale stojí to za to. Kaskády vypadají opravdu úžasně, a když budete mít odvahu, dá se tu i vykoupat. Kluci jí mají a jako jediní se koupou. Po chvilce odpočinku jedeme dál směrem Ajjacio a hledáme u pobřeží kemp. Narážíme na jeden, ale i když je levný, přespat bych tu nechtěl nikdo z nás, takže se vydávám na průzkum a o pár kilometrů dál a nacházím jeden pěkný. Sice už nikdo není v kanceláři, ale jedu pro ostatní a přesouváme se.

Neděle 15.9.

Ráno už v kanceláři slečna seděla, tak jsem aspoň nahlásil o motorku, stan a člověka míň. Jen by to nevypadalo tak blbě, kdyby ti blbci mezitím nezastavili přímo pod oknem. Počasí vypadá špatně a tak se rozhodujeme pro přesun zpět. Navrhuju trasu přes hory, že to bude kratší. Ovšem po chvíli, kdy najíždíme na horskou silici, přišla stěna. Takový děšť jsem ještě nezažil. Všichni se oblíkají do nepromoků a já doufám, že mě kůže ochrání. Do 30 vteřin jsem durch. No co, voda se valí po silnici a vyrážíme, já jedu rychleji než ostatní (neuváženě), takže vždy po pár km čekám. V kalhotách se mi mezitím vytvořilo pod stehny krásné jezírko, které vždy při brždění začne přetékat do bot. Přestávám brzdit. Rozhoduji, že takhle to dál nejde a po přejezdu jednoho vrcholku sjíždíme dolu na hlavní silnici a míříme zpět do Alérie přes Porto Vecchio. Ten úsek přes hory byla opravdu adrenalinová jízda, takovými silničkami a v tomto počasí. Na hlavních cestách jsme pak viděli dvě nehody, a když jsem zjistil jak kluzký je asfalt za mokra, překvapilo mě, že jsem se neválel. Asi 40km před ní přestává pršet, zbytek večera strávíme sušením. Ostatní vtipkují, jestli si nedám víno.

Pondělí 16.9.

Dáváme si další oddechový den, po včerejšku je potřeba. Ostatní se jdou plácnout na pláž, já vyrážím umýt motorku, protože vypadá jako prase, a na prohlídku vykopávek včetně muzea  v Alérii. Nad městem jsou poměrně rozsáhlé Římské vykopávky a věci zde nalezené jsou v muzeu u ní. Koho to zajímá rozhodně doporučuji. Taky tam kupodivu narážím na Hondu VT 125 Shadow, stroj, na kterém jsem začínal. Večer v klidu sedíme u stanu, když tu přiběhne Petr se slovy „Vem foťák a pojď“. Všichni bereme foťáky a běžíme za ním v očekávání, co tam našel. Tohle spatřilo okolní osazenstvo kempu, takže na pláž vbíhá asi 20 lidí v napjatém očekávání. Petr si bere od Jany foťák a fotí západ slunce, většina osazenstva se zklamaně vrací k večeři.

 

Úterý 17.9.

Na dnešek jsem naplánoval výlet na Cap corse a větrný mlýn Moulin Mattei. Průjezd Bastií je o nervy a taky málem o motorku. Sever je krásný, bohužel trochu fouká, což je v zatáčkách nebezpečné a málem se mi to vymstilo. V náklonu se do mě opřel vítr a já mířil ze k útesu. V tu chvíli bych mohl, slovy Toma, štípat zadkem dráty. Asi bych měl Petrovy rady brát vážně. Celé pobřeží je poseto strážními věžemi z dob Janovanů. V Macinaggiu si dáváme oběd a pokračujeme na Moulin Mattei. Korsika je pověstná na západním pobřeží černými, čedičovými, plážemi, které opravdu vypadají úžasně. Navečer jsme dorazili do města Saint Florent a začal jsem hledat kemp. Po prvotním neúspěchu jsme našli kemp, kde po mě chtěli za celou naši výpravu 20 Euro. Té slečny jsem se šel zeptat 2x jestli to myslí vážně. Našli jsme si pěkné místo a vyrazili do města na prohlídku a samozřejmě zmrzlinu.

 

Středa 18.9.

Dneska jsme se chtěli jet podívat do Porta, které má prý nejhezčí pláž na Korsice. Jeli jsme kolem korsické pouště, která je hned u Saint Florent, na Calvi, jedno z možných rodišť Kryštofa Kolumba, až do Porta. V této části je již možno poznat krásné rudé skály, které lemují celé západní pobřeží. Všichni dorážíme do Porta a parkujeme dole u moře na promenádě. Jsou hodně velké vlny, ale ostatní se chtějí jít koupat, a já chci jet dál a stihnout toho víc. Rozdělujeme se tedy a já se jdu ještě rychle podívat na Janovskou věž. Shora je krásně vidět celé Porto, rudé skály a opravdu solidní vlny. Pak vyrážím víc na jih. Ovšem hned nad Portem se sekám v koloně, dole sice byla cedule s maximální délkou, ovšem autobusy s německými turisty ji vesele ignorují. Myslím si, že to za nimi bude už lepší, omyl. Po chvíli nadávání to projíždím trochu riskantně a za zatáčkou se mi naskytne nevídaný pohled. Jeden autobus za pomoci navigátora couvá a druhý proti němu. Pronesu něco sprostě česky a svištím po prázdné silnici dál. Nakonec to byla výhoda, protože jsem měl před sebou úplně prázdnou silnici. Projíždím vesnicí Piana, která byla vyhlášena nejkrásnější obcí Francie. Celá oblast je přírodní rezervací UNESCO díky voštinovému zvětrávání skal. Dále mám cestu skrz úžasný les Forét d´Aitone. Po chvíli se dojede na vrchol bocca di Verghju, jedná se o nejvýše položený silniční průsmyk a to ve výšce 1 477m.n. m. Při sjezdu domů jsem jel opravdu pěkným údolím, ve kterém se nachází přehrada. Okolní skály jsou červené a koryto řeky je bílé, vypadá to opravdu skvěle. Jenže jsem zrovna na této cestě chytil kamion, ovšem řídil ho nějaký korsičan. Jel jako šílenec, hudbu na plný pecky a pokuřoval. Podařilo se mi ho předjet a kousek mu ujet, ovšem jakákoliv zastávka na focení bylo jako zastávka v pit stopu. Naštěstí do zatáček troubil, takže vždy, když jsem ho uslyšel, následoval úprk. Do kempu jsem dorazil už za tmy a ve městě jsem si konečně po těch dnech dal steak. Sice za 30 éček, ale stál za to.

 

Čtvrtek 19.9.

Den odjezdu z Korsiky, balíme a vyrážíme přímou cestou směr Bastia. Naloďujeme se někdy kolem poledne. Do Livorna dorážíme kolem 16:30 a míříme na sever k Pise. Máme v plánu se ubytovat někde u Pisy a další den se jít podívat na památky. Zkoušíme nějaké kempy u Marini di Pisa, ale ceny jsou vysoké. V Pise je to ještě horší, 90 éček za noc nedáme, ale Petr si vzpomene na nějaký kemp ve Viareggiu. Navigace něco nachází, ale je v tom zmatek, proto předávám vedení Kubovi. Nakonec dorazíme k nějaké skládce, už je tma. Kubova navigace ukazuje kemp, ale jestli to tak je, tak pak hodně adrenalinový. Po chvíli bloudění nacházíme další kempy. Zkouším se domluvit s chlápkem na recepci, chce moc a tak mu nabízím 50 éček do kapsy, a že nás nezapíše. Nic, asi poctivec, mohl si přivydělat. Další už je ten, o kterém nám Petr povídal. Je sice u železniční trati, ale to je nám v tu dobu jedno. Paní na recepci opět příjemná a ukazuje nám místo. Všimněte si, že u žen jsem měl vždy úspěch. Vařím fazole s párkem, abych nejedl pořád čočku (jsem rád, že mám stan pro sebe) a jdeme spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE